Jedno je jisté: když necháte dnešní pivo skoro dvě století uležet na dně moře, jeho kvalitám to alespoň po čichové stránce neprospěje. Lze to tvrdit celkem s jistotou, protože jak zjistili na základě chemické analýzy vědci z finského Technického výzkumného ústavu, složení piva pocházejícího z časů okolo roku 1840 se vcelku neliší od složení toho, které pijeme dnes.
Co se týče “buketu” odleželého piva z Baltu, sáhli jinak střízlivě se vyjadřující vědci k následující barvité charakteristice: jde o směs pachu rybiny, spálené gumy a zápachu, který Finové z nedostatku výstižného přirovnání dalekosáhle opisovali, nicméně my si vystačíme s konstatováním, že pivo z vraku páchne jako přezrálé syrečky. Na druhou stranu se zjistilo, že chuťově pivu skoro dvě století na dně moře nijak zvlášť neuškodila.
Když totiž potápěči náklad vyzvednutý z bahnitého dna Baltu vykládali na pevninu, jedna láhev jim vypadla a rozbila se. Jeden z potápěčů neodolal příležitosti ochutnat patrně nejstarší známé pivo a konstatoval, že „chutná jako pivo”.
Gurmánský poklad
Na vraku, jehož útroby na konci letošní zimy vydaly náklad lahví, finští potápěči pracují už od roku 2010. Leží poblíž Ålandských ostrovů na boku a když byl objeven, připomínal jen výběžek dna, natolik ho proudy pokryly nánosem bahna.
Pivní poklad ze dna Baltu |
Když se podařilo vrak postupně zbavit nánosů, bylo možné konstatovat, že jde o plavidlo postavené a ztroskotané na přelomu první a druhé třetiny 19. století. K tomuto závěru vědce přivedly jednak rozpoznatelné charakteristiky lodní architektury a jednak rozbor použitých materiálů. Loď tedy klesla ke dnu někdy okolo roku 1840, ale bližší okolnosti neznáme. Loď se nejspíš s celou posádkou stala obětí některé z nečekaných a prudkých bouří, které znenadání bičují hladinu uzavřeného Baltského moře. Neznáme ani jméno nešťastné lodi, ale víme ale, co vezla v bachratém trupu.
Kromě už zmíněných pěti lahví piva se v trupu povedlo objevit šťastně zachovaný náklad šampaňského perlivého vína. Celkem ho potápěči z nitra lodi vylovili 170 lahví a pokud můžeme věřit znalcům, chuťovými vlastnostmi se pohybuje někde mezi Juglarem a Veuve Cliquotem. Za dobrou zachovalost víno vděčí prakticky ideálním podmínkám na mořském dně: lahve ležely v horizontální poloze, ve tmě a v chladu.
Zatímco šampaňské bylo označeno za „velmi dobře pitelné,” o pivu to už říct tak dobře nešlo. Proto jeden helsinský pivovar na základě chemické analýzy přistoupil k uvaření várky piva podle skoro dvě století staré receptury. “Výsledek nám dává šanci okusit, jak začátkem předminulého století chutnalo luxusní pivo,“ nechal se slyšet Jan Wennström, ředitel finského pivovaru Stallhagen.
„Největší výzvou bylo zjistit, jaký typ mikroorganismů se používal k výrobě tohoto druhu piva,“ uvedl mikrobiolog Guido Aerts. Kvasnice jsou totiž, alespoň podle sládků a ti vědí o čem mluví, nejdůležitější přísadou, která rozhoduje o unikátní chuti piva. Ale kvasnic jsou tisíce variant a najít tu, která byla použita v první třetině 19. století nebylo vůbec jednoduché.
„Kultura kvasnic použitá k výrobě tohoto piva byla 170 let stará a nebylo snadné ji identifikovat, protože byla kontaminována dalšími látkami,“ dodal Aerts. Vědci si nicméně byli jistí, že šlo o luxusnější pivo s ohledem na to, že se přepravovalo v lahvích a ne v úspornějších sudech.
Pivo, které v Helsinkách nakonec uvařili, je podstatně sladší než současná piva a jeho obsah alkoholu je 4,5 procenta. Finský pivovar uvařil na 120 tisíc lahví piva nazvaného Stallhagen 1843, které je podle Wennströma vytříbené a jemné.
Firma také vytvořila luxusní edici v uměleckých lahvích, kterých původně vzniklo tisíc a první z nich se vydražila za hezkých 850 eur. Část zisku z prodeje piva Stallhagen 1843 pokrývá další výzkum vraku lodi.
Byznys s uleželým pitím
Baltské moře, respektive jeho dno, ostatně může docela dobře připomínat vinný sklep a bylo jen otázkou času, než se z prodeje tekutého nákladu potopených lodí stane byznys. Jak ukazuje příběh švédské lodě Jösköping, dají se na prodeji alkoholu uleželého na mořském dně vydělat hezké peníze. Ale člověk ale nesmí čekat zázraky.
Jösköping, malá loď o délce 25 metrů, byla pomocí vzdušných vaků vyzdvižena z mořského dna a dopravena do švédského přístavu Gävle severně od Stockholmu, odkud roku 1916 vyplula na svou poslední plavbu. V jejích útrobách je pět tisíc lahví nejlepšího šampaňského značky Piper Heidsieck ročníku 1907, 67 barelů s 35 tisíci litry koňaku a šest tisíc litrů červeného vína. Koňak a šampaňské byly určeny pro důstojníky ruské carské armády, červené víno koupila centrální banka Velkovévodství finského, které tehdy bylo součástí Ruska. Kromě alkoholu loď vezla také náhradní díly na lokomotivy, což byl v oněch dobách strategický materiál, dnes však už nikoho nezajímá. Kapitán malé lodi doufal, že tak malé lodi se podaří proklouznout z neutrálního Švédska do Ruska, ale německá ponorka U-22 ji dva dny po vyplutí potopila v Botnickém zálivu.
„Buket je silný a víno se na jazyku přímo rozplývá. Celkový posudek: neuvěřitelně dobré,“ prohlásil ředitel sdružení C-Star Claes Bergvall. Kromě lahví, které si chce rozebrat 80 členů financujícího sdružení, měl být náklad prodán v dražbě na krytí nákladů. Značný zájem projevil třeba ředitel vinařské firmy Piper Heidsiek Patrick Charpentier. „Naše firma již žádný ročník 1907 ve sklepích nemá,“ řekl.
Hodnota celého nákladu Jösköpingu byla odhadnuta na 127 milionů dolarů. Na jeden dolar vynaložený na záchranu nákladu z potopené lodě měl připadnout desetidolarový zisk. To vyvolalo takový zájem, že švédský záchranný tým musel dokonce odrážet nájezdy finských „pirátů.” Soud nakonec přiznal všechna práva na náklad lodi C-Staru, ale radost měla krátké trvání. Ukázalo se, že tam, kde očekávali koňak, byla jen surovina k jeho výrobě, víno bylo zkyslé. Sen o levném výdělku se tak rozplynul. Na dně Botnického zálivu místo zlatého dolu dál leží jen němý svědek válečného šílenství.
