Na přelomu
Na projektech raketových tanků pracovali Sověti v
Pro dokreslení situace se sovětskými tanky a řízenými raketami je třeba zmínit i odpalovací zařízení protitankových střel Maljutka nesených na věžích. To však skončilo vždy ve fázi neúspěšných zkoušek z důvodu nepraktického navádění těchto střel z tanků (u jiných druhů obrněných vozidel, např. u bojových vozidel pěchoty a obrněných transportérů, si naopak Maljutky své místo našly).
Stíhač tanků IT-1
Podobně jako jiné sovětské tankové závody byl v srpnu 1956 pověřen vládním rozhodnutím zahájit vývoj raketového tanku také Uralský tankový závod č. 183 ve městě Nižnij Tagil (v roce 1963 se podnik přejmenoval na Uralský vagonový závod, ale navzdory novému neškodnému jménu zde výroba tanků samozřejmě pokračovala). Šéfkonstruktérem zdejšího projektu, který dostal vývojové kódové označení Objekt 150 (Объект 150), se stal Leonid Nikolajevič Karcev.
Na protitankovém raketovém systému, který se měl stát výzbrojí připravovaného vozidla Objekt
Raketový stíhač tanků IT-1
V počátečních fázích projektu se počítalo využít jako platformu pro Objekt 150 podvozek tehdejšího standardního sovětského tanku typové řady T-54/55. Nakonec však použili podvozek v té době připravovaného a o něco většího (především délkou korby) tanku T-62. Jako důvod změny se uvádí určitý nárůst mohutnosti raketového systému .
Na svařované korbě podvozku převzatého z T-62 byla umístěna nová, o poznání nižší litá věž. Posádku vozidla Objekt 150 tvořili tři muži. Řidič měl své pracoviště stejně jako v T-62 v levé přední části korby. Nejvíce prostoru zabíral uprostřed věže a v bojovém prostoru pod ní automatický zásobník raket s výklopným odpalovacím zařízením (před výstřelem se vyklopilo s jednou raketou ze stropní části věže ven), po levé straně tohoto „šelmostroje“ seděl velitel vozidla a vpravo střelec.
Střelec naváděl raketu typu 3M7 na cíl radiovým signálem, její trajektorii sledoval podle svítící stopovky. Minimální dostřel byl v rozmezí 300 až
Z důvodu opožďování vývoje systému Drakon došlo k předání dvou prototypů Objekt 150 k vojskovým zkouškám až v dubnu 1964. Zkoušky probíhaly až do konce roku a bylo při nich vypuštěno téměř sto raketových střel. Testy dopadly na výtečnou a tak bylo rozhodnuto o zavedení tohoto raketového stíhače tanků do výzbroje Sovětské armády pod označením IT-1, kde písmenné označení - v originále psané ИТ - znamená Истребитель Танков.
| Pravděpodobnost zásahu cíle prvním výstřelem (bez uvedení rozměrů cíle, počítáno je s běžným tankem, např. M60 Patton) | |||
| Vzdálenost cíle | Rychlost IT-1 | ||
| 0 km/h | 20 km/h | ||
| Rychlost cíle | |||
| 0 km/h | 20 km/h | 20 km/h | |
| 1250 m | 98 % | 97 % | 70 % |
| 2000 m | 98 % | 88 % | 31 % |
| 2500 m | 98 % | 64 % | 15 % |
| zdroj: Ракетные танки, Александр Карпенко | |||
Sériová výroba v Uralském vagonovém závodu dala v letech 1968 až 1970 dle nejoptimističtějších odhadů 220 IT-1. Některé zdroje uvádějí objem výroby mnohem nižší (desítky až kolem jedné stovky kusů). Nejistota v uváděných faktech o IT-1 je dána i tehdejším přísným utajováním všeho kolem tohoto zbraňového systému.
Během operačního užití IT-1 se však projevila jejich nepraktičnost. Ta spočívala především ve specializaci relativně těžkého vozidla na boj pouze s tanky nepřítele, k ničemu jinému se tedy nadalo použít. Proto byla do budoucna dána přednost již v úvodu článku zmiňovaným řízeným protitankovým střelám vypouštěným z kanonů klasických tanků. A tak stíhače tanků IT-1 ve výzbroji dlouho nevydržely, snad do roku 1973, většina jich následně byla přestavěna na vyprošťovací vozidla.
Mezi slabší stránky IT-1 patřila i rozměrnost a hmotnost zbraňového systému, a to nejen samotných raket a potažmo automatického zásobníku raket, ale také naváděcí aparatury, která měla nemalou hmotnost
IT-1 ve službě
IT-1 (odpalovací zařízení je z věže vyklopeno ven, ovšem bez rakety)
Bližší informace o operační službě stíhačů tanků IT-1 jsou do jisté míry rozporuplné. Současné ruské zdroje vykazují větší diference vůči informacím podaným externistou Viktorem Suvorovem, který, když to přeženeme, viděl IT-1 pod každým keřem.
Plánovalo se, že každá sovětská vševojsková armáda a tanková armáda dostane jeden samostatný prapor stíhačů tanků IT-1. Ve skutečnosti zdaleka tolik těch praporů vytvořeno nebylo. Často se uvádějí dva, pravděpodobnější bude existence čtyř, a to dvou u Běloruského vojenského okruhu a po jednom u Přikarpatského vojenského okruhu a Zabajkalského vojenského okruhu.
A jakou mě takový prapor sílu? Například 96. samostatný prapor stíhačů tanků (Běloruský vojenský okruhu) disponoval celkem 28 kusy IT-1, které byly rozděleny do čtyř rot po sedmi kusech. Složení ostatních praporů bylo pravděpodobně stejné, i když s jistotou to tvrdit nelze.
