"Raketová propast"
Sputnik 1, první kosmické těleso vytvořené lidskou rukou, které vypustil 4. října 1957 Sovětský svaz, šokoval celý svět. Do té doby si nikdo neuměl představit, že by tahle země – v mnoha směrech technicky, průmyslově a sociálně zaostalá – dokázala takový zázrak. Ovšem teď tím demonstrovala svoji převahu v raketách, které mohou nosit nejen družice, ale i atomové bomby. Spojené státy, dosud považované za technicky nejvyspělejší stát na světě, musely čelit dosud neznámému riziku. Nikdo totiž nevěděl, kolik takových raket Sověti mají k dispozici a jestli je už osadili jadernými hlavicemi.
Vůdce demokratické většiny v senátu Lyndon Johnson vytvořil podkomisi, která se pustila do debaty o "raketové propasti" mezi USA a SSSR. Demokraté útočili na republikánského prezidenta Dwighta Eisenhowera: "Vaše vláda ve vývoji bojových raket zaspala! Teď nás mají Rusové na mušce a my nemáme nic!" Zapomněli však, že letiště s americkými strategickými bombardéry obkroužily všechny komunistické státy.
Eisenhower zachovával kamennou tvář. Dokonce mluvil o sovětské družici jako o "kusu železa", který ho nezajímá. Mezi dvěma partiemi golfu řekl novinářům: "Sputnik mé obavy nezvýšil ani o ň, ani o ň…"
Rozhodování v zákulisí
Ve skutečnosti tento generál, který za druhé světové války úspěšně vedl spojenecké armády na západní frontě až do nitra Německa, sehrál komedii pro veřejnost. Začal okamžitě mobilizovat všechny síly, aby Spojené státy zase získaly převahu a ukázaly se světu jako vojenská a technická velmoc.
Předně urgoval vypuštění první americké družice Vanguard, kterou chystali v Námořní výzkumné laboratoři. Měla ji vynést stejnojmenná raketa, určená pouze pro civilní účely. Také se intenzívně zajímal o stav příprav špionážních družic.
Musel počítat se sovětským raketovým útokem, který by mohl zničit vládní infrastrukturu ve Washingtonu. Proto jmenoval šestičlenný výbor, který měl po likvidaci dosavadní administrativy převzít vládu. Jeho členy se stali špičkoví podnikatelé a manažeři i rektoři univerzit.
Američané pociťovali Sputnik jako políček do tváře, ale poraženými se necítili. Byl pro ně výzvou, aby zdokonalili především své školství a výzkum, vylepšili obranu.
Nejdřív vědecký poradce
V televizním projevu 7. listopadu – shodou okolností v den výročí bolševické revoluce v Rusku – oznámil prezident změny v přípravě vědeckých a technických kádrů a podstatné zvýšení dotací na školství a výzkum. Rovněž sdělil, že vytvořil nový úřad vědeckého poradce a do této funkce jmenoval profesora Jamese R. Killiana, rektora největší techniky na světě, Massachusettského technického institutu (MIT).
Eisenhower si totiž uvědomil, že se sám ve vědě neorientuje, a proto potřebuje vedle sebe vysoce kvalifikovaného vědce. Killian také musel reformovat dosavadní Vědecký poradní výbor, zřízený prezidentem Harry Trumanem, který patřil do mobilizačního oddělení Bílého domu a neměl žádnou pravomoc. Jeho význam, byť stále poradní, byl zesílen jmenováním význačných vědců, jako třeba fyziků Isaaca Rabiho a Johna Wheelera, kteří se podíleli na vzniku atomové bomby, laureáta Nobelovy ceny Edwarda Purcella i předsedy Národního poradního výboru pro letectví (National Advisory Committee on Aeronautics – NACA) Jamese Doolitlea i dalších.
Už 11. prosince doporučil tento výbor prezidentovi, aby vytvořil i speciální instituci zastřešující, čistě vojenský výzkum.
|
Úspěchy, nezdary, omyly
|
Oddělit civilní výzkum od vojenského
Avšak Vanguard v pátek 6. prosince 1957 při startu havaroval. Spojené státy se musely smířit s tím, že jejich první umělé kosmické těleso nebude v historii zapsáno ve stejném roce jako dva sovětské sputniky.
Družice Vanguard po nezdařeném startu
Příležitost dostal Wernher von Braun, raketový konstruktér německého původu, který chystal vojenský nosič, jejž chtěl použít i k vypuštění družice. Toto těleso sestrojil tým profesora Williama Pickeringa z Laboratoře proudového pohonu (JPL) v Pasadeně, vědecké přístroje dodal profesor James Van Allen z Univerzity státu Iowa. Von Braunova raketa Jupiter-C, přejmenovaná na Juno, aby vypadala civilněji, vynesla první americkou družici Explorer koncem ledna 1958.
Autoři předvádějí model družice Explorer 1 novinářům.
Mezitím se rozpoutal boj o to, kdo bude odpovídat na výzkum vesmíru. Vojáci si chtěli tuto oblast ponechat: "My přece vyvíjíme rakety, které budou družice a další tělesa vynášet do vesmíru!"
Killian však 30. prosince 1957 upozornil prezidenta, že mnoho vědců s monopolem Pentagonu na vesmír nesouhlasí. Měla by se vytvořit organizace pro civilní výzkum kosmu, dále urychlit práce na vojenských raketách a výzvědných družicích. Pentagon by si měl založit vlastní ústřední výzkumnou laboratoř podobnou atomovému Los Alamos.
V lednu 1958 strávili hodně hodin debatami o organizaci výzkumu vesmíru i členové Kongresu. Senátor Clinton Anderson chtěl rozšířit působnost Komise pro atomovou energii o studium kosmu. Senátoři John McClellan a Hubert Humprey doporučovali zřízení ministerstva vědy a techniky. Zástupci vlády nesouhlasili.
Začátkem února nařídil Eisenhower Killianovi, aby vypracoval konečné řešení. O měsíc později doporučil prezidentovi Poradní výbor pro vládní instituce, aby "vedoucí úloha v civilní kosmické činnosti byla svěřena posílenému a přetvořenému Národnímu poradnímu výboru pro letectví".
Mezitím založil Eisenhower Agenturu pro pokročilé výzkumné projekty (Advanced Research Projects Agency – ARPA, dnes DARPA), podřízenou Pentagonu.
Kandidát nebyl dost průbojný
Začátkem května ohlásil profesor Van Allen první výsledek výzkumu vesmíru: družice Explorer 1 a 3 zaregistrovaly dosud neznámé pásy záření obklopující Zemi. Později byly nazvány po Van Allenovi. I když Sputnik 2 nesl přístroje, jejich měření neuměli sovětští vědci objasnit – ukázaly však, že se dá ve vesmíru létat a že tam může přežívat i živý organismus, pokusný pes.
V létě 1958 prošel schvalovacím procesem zákon o přeměně NACA v NASA. Současně odborníci rozvíjeli programy dalšího průzkumu vesmíru včetně vědeckých družic, vypuštění člověka a automatů k Měsíci. První pokus o start sondy k Měsíci 17. srpna však skončil neúspěchem – raketa havarovala.
Na jaře bylo takřka jisté, že prvním ředitelem NASA se stane dosavadní šéf NACA, šedesátiletý dr. Hugh Dryden. Mezi odborníky měl vysokou reputaci, byl oblíbený a osvědčil se jako manažer. Ale potom jeho hvězda pohasla. O důvodech se spekuluje. Před výborem Sněmovny reprezentantů pro kosmonautiku a vesmír 1. srpna řekl, že nechce vkládat peníze do velkých projektů, jejichž výsledky nejsou zcela jasné. A tím kongresmany rozzlobil: "Musíme přece Rusy v kosmickém závodu trumfnout! Pustit se na neznámé pole! Tento kandidát není dost průbojný." Kromě toho republikánská vláda obvykle jmenovala do vysokých vládních funkcí své straníky, zatímco Dryden patřil k demokratům.
Začátkem srpna zatelefonoval Killian dr. Thomasi Keithu Glennanovi, rektoru Caseho technického institutu v Koloradu, aby přijel do Bílého domu. Třiapadesátiletý Glennan pracoval v různých podnicích, často ve vedoucích funkcích, za války řídil některé důležité strategické projekty a jako šéf Caseho institutu ho vtáhl mezi přední americké techniky. Killian mu nabídl funkci prvního ředitele NASA. Dryden tam zůstane jako jeho náměstek.
Víc než třicetinásobný rozpočet
NACA byl založen v roce 1916 pro výzkum v oblasti letectví. Ve druhé polovině padesátých let zaměstnával ve třech laboratořích a dvou menších zkušebních střediscích přes osm tisíc lidí a měl rozpočet 100 milionů dolarů (po inflaci dnešních 500 milionů). To byl i základ NASA.
Postupem času se do svazku nové agentury dostala i Laboratoř proudového pohonu JPL v kalifornské Pasadeně, náležející ke Kalifornské technice, Pentagon jí předal raketové středisko v Huntsvillu v Alabamě, z něhož se stalo Marshallovo středisko kosmických letů, i Námořní výzkumnou laboratoř, vedle raketové zkušební základny na Floridě založili kosmodrom (dnes Kennedyho kosmické středisko), v texaském Houstonu vzniklo Středisko pilotovaných letů (dnes Johnsonovo kosmické středisko) a přidávaly se i další laboratoře.
Dnes má NASA jedenáct středisek se 17 tisíci lidmi. Z jeho ročního rozpočtu 17 miliard dolarů ovšem žijí i desetitisíce zaměstnanců soukromých firem, které na zakázkách od NASA pracují.
Je přirozené, že za půlstoletí prošla organizace několika vrcholky slávy i nezdarů. Většinu startů družic a kosmických lodí se nepodařilo uskutečnit v původně plánovaných termínech – ale to je typické pro všechny kosmonautické organizace. Nicméně staví nejsložitější stroje a ty automatické velmi často fungují mnohonásobně delší dobu, než jejich konstruktéři plánovali. NASA je nejprestižnější institucí pro výzkum vesmíru na světě.
