Téměř se nedá dýchat, každé nadechnutí mrazí vnitřnosti. Je minus čtyřicet. „Tam!“ snaží se můj průvodce překřičet vítr. Z arktického šera se vyhoupne ocelová konstrukce, několik kohoutků a železná trubka mizející do hlubin země. Vlastně je to vše nějak menší, než jsem čekal. Všude pode mnou je plyn. Hodně plynu. Možná nejvíc plynu na světě. A až odsud, z jamalských nalezišť na polárním kruhu, putuje ruský plyn do Evropy, do Česka.
MRÁZ. Když je -40, nedá se skoro dýchat.
„Vrať se do auta, omrzáš v obličeji!“ křičí na mě jedna z mátožných postav vzdorujících vichru. Světla náklaďáku s vytápěnou kabinou ukazují cestu. Nedá se poznat, kde končí ledová krusta na zemi a kde začíná ocelové nebe. Vše vypadá jako v laciném katastrofickém filmu o konci světa či o návštěvě cizí planety.
„Země je odsud vážně daleko, co?“ směje se Ilšad Gilemchanov, šéf ložiska GP-16 Pescovoje, které patří Gazpromu – největší plynařské firmě na světě. Má legraci ze zelenáčů. Tře mi rukou namrzlou tvář, černavé omrzliny zmizí až po mnoha dnech. „Na zemi, tam je jiný život,“ říká, když se náklaďák dává do pohybu.
NĚNKA. Něnci, národ Ljudmily Ovjasedo, tu žijí po tisíce let.
„Vrátit se na zemi“ znamená odjet odtud. Slovo země tu prostě symbolizuje onu dalekou a vysněnou „pevninu“, kde nebývá minus padesát, den v prosinci trvá déle než pár hodin a zima méně než 284 dní v roce.
Zkrátka, něco na tom srovnání s kosmonauty opravdu je. Cizinci sem potřebují speciální povolení a i pro „obyčejné“ Rusy je téměř nemožné dostat se na dohled těchto ložisek. Neboť bez nich by Rusko nebylo Ruskem.
Vodka? Ne ne ne
Zde, ve spleti nízkých budov a bezpočtu tlustých a tenkých trubek, se plyn čistí a posílá na předlouhou cestu na západní trh. Dobře tu vědí, že na slovenskou hranici to je přesně 4 551 km. Tedy opravdu hodně daleko.
I tady platí srovnání o výsadku na cizí planetě – tenhle shluk staveb pokrytých vrstvami sněhu a ledu je světem sám pro sebe, lidé tu bydlí a „na zemi“ se vracejí až po nepřetržité měsíční šichtě.
Nikdo nesmí pryč, nikdo nesmí ven, vše se děje v přísném polovojenském režimu. A pokud vás napadá, že ruskou zimu se dá přežít pouze pitím velkého množství alkoholu, mýlíte se.
Pít se tu nesmí vůbec. Stejně by to nestálo za to. „Tady na severu je ve vzduchu méně kyslíku. Opice jsou tu strašné, alkohol se pomaleji odbourává,“ vysvětluje jeden z místních „polárníků“, Alexandr Cybulka.
Neptejte se ho však, zda náhodou nemá ukrajinské jméno (což má). Bude se ošívat.
Nedávný spor s Ukrajinou, kvůli němuž byla po mnoho dní bez plynu půlka Evropy, jim tady „dost lezl na nervy“. Přesněji řečeno, Ukrajina jim lezla na nervy, neboť dle nich za vše mohla.
Mávají však nad tím rukou: to je politika, to se nás netýká. My jsme tu od toho, abychom z hlubin sáli plyn. Což jim právě tady jde nepochybně dobře. Na ložisku GP-16 pracuje zhruba 100 mužů a zhruba 150 vrtů rozptýlených v nedaleké pustině za rok vytěží asi pět procent ruské roční produkce plynu. Pro srovnání: je to zhruba třikrát více, než spotřebuje Česká republika.
Proto jsou na sebe hrdí. Proto má Ilšat Gilemchanov, šéf té zapomenuté varty, na stěně své pracovny Petra Velikého, cara reformátora a tak trochu patrona dobrodruhů.
NA KONCI SVĚTA. Ilšat Gilemchanov, šéf těžby na ložisku Pescovoje, zápasí s vichrem. Plynové potrubí mizí v mlze.
Putin ani Medveděv už na stěně nejsou. „Putina jsem musel sundat, když už není prezident. To mě mrzí. A Medveděva jsem si ještě nepověsil. Nejdřív musí ukázat, co umí!“ říká kategoricky. Na severu, říkají tady, není místo pro slabé.
Je čas jet domů, avšak ne „na zemi“, jen do stotisícového města Novyj Urengoj.
Na místní poměry je to blizoučko. Jen sto padesát kilometrů tmou, do níž víří oblaka sněhu. Zamrzlou majestátní divočinou, kde mezi izolovanými stromy čas od času probleskne fakule hořícího plynu. Je to efektní, ale vlastně nudné: jen se tak čistí vrty.
Z oken je vidět pouze na pár metrů. Náhle se poklidná pustina roztočí. Řidič autobusu minul zatáčku, vozidlo se s rachotem probořilo do hlubokých závějí. Vše najednou uzavírají sněhové stěny.
Je to tedy trocha severského dobrodružství. V době mobilních telefonů nejde o život (ano, těch sto padesát kilometrů pokrývá síť, neboť k pohromě je tady vždy hodně blízko), vytápěný náklaďák trosečníky za půl hodiny ze sněhu vyloví. Ještě před deseti lety by o život šlo.
„No co, museli bychom jít pěšky, dvacet kilometrů zpět na základnu, v poklusu. Zastavit se znamená zemřít,“ říká jeden z řidičů. Není úplně jasné, zda žertuje.
Dojde jednou plyn?
„Jó, hochu, když jsem tady poprvé začal před čtvrt stoletím vrtat, bylo minus 53. Rekord! To pak praská ocel,“ vypráví Alexandr Treťjakov a ukusuje mohutnou dávku jakéhosi koláče s lesními plody nasbíranými během krátkého severského léta. Oknem maringotky, v níž se vznáší vůně povidel a čaje s citronem, ukazuje ven na vrtnou soupravu, jež hloubí do promrzlé půdy další z bezpočtu vrtů.
TADY TO JE. Z vrtů hlubokých přes 1 km jde plyn do Česka
„Tady to, hochu, není pro každýho,“ dodává a má nesporně pravdu. I když: dnes je mnohem tepleji než včera – jen minus 35 (což, věřte či ne, je vážně rozdíl).
Vrtná souprava vypadá jako předpotopní obluda, vítr štípe do plic, kdesi dole burácí hořící plynová fakule, světle zelené maringotky mizí v oblacích sněhu a mlhy.
Ale co bude, až plyn dojde? Až už nebude co vrtat? Na to tady nikdo nemyslí.
„Potrvá to ještě hodně dlouho, minimálně čtyřicet až padesát let vše bude fungovat,“ říká Stanislav Sorokin, jeden z šéfů místní pobočky Gazpromu. Statistiky jsou neúprosné: na sklonku sovětské éry se zde těžilo plynu dvakrát více než dnes. Důvod? Naleziště už prostě mají léta své největší slávy za sebou. Nic netrvá věčně, každé ložisko se jednou dočerpá.
„Najdeme další,“ dodává. Nikdo tu nemyslí na den, jakkoliv vzdálený, kdy moře plynu zmizí.
Jisté je, že minimálně Ljudmila Ovjasedo by ten den uvítala s nadšením. „Plyn nám škodí a Gazprom také. Bez něj by nám bylo lépe. Našim sobům by bylo lépe,“ říká a nervózně vyhlíží, zda ji nějaké auto nabere u silnice a přiblíží její vzdálené vesnici kožených stanů.
Patří k národu Něnců, původních obyvatel severu. K „ruským indiánům“, kteří dodnes kočují s velkými stády sobů. Proč jí plynaři tak vadí? Dívá se na mě nechápavě a marně hledá slova. Tváří se, že jen hlupák se může ptát tak nesmyslně.
„Našim sobům by bez nich bylo lépe a nám taky,“ dodává a oprašuje si vločky z kožené kapuce.
Poblíž brzdí auto. Vysadí ji kdesi na kraji pustiny, dále pojede na saních či na skútru. Neptejte si jí však, zda by jí ve městě nebylo lépe. Změří si vás dalším nechápavým pohledem. „Nesnáším hluk, nesnáším auta!“ říká a mizí v šedomodrém příšeří.
V divočině je jí dobře. A bez plynu by bylo ještě lépe.
