Když je nouze nejvyšší a je zapotřebí obětí, u termitů Neocapritermes taracua zachraňují situaci především stařenky a starci. Celý život si v těle střádají látky, které z nich dělají živé chemické bomby.
Říká to v novém čísle časopisu Science (placená studie zde) skupina vědců, v níž mají hlavní slovo Češi. Jsou to odborníci z pražského Ústavu organické chemie a biochemie (ÚOCHB, ústavu, kde pracoval A. Holý), Univerzity Karlovy a brněnského CEITECu.
Prasklí za vlast
"Objev se stal ve své podstatě náhodou. Při zkoumání jiných druhů jihoamerických termitů v terénu si před několika lety dva z nás, Jan Šobotník a jeho belgický kolega Thomas Bourguignon, s překvapením všimli zvláštního chování termitů druhu Neocapritermes taracua," říká další z autorů studie Robert Hanus z Ústavu organické chemie a biochemie.
Termit s prasklým tělem. V kapce za jeho hlavou je jed, ale také část jeho orgánu (to tmavé jsou střeva). Modré krystaly se v kapce rychle rozpustily.
Když se termiti tohoto druhu dostali do úzkých – napadli je jiní termiti nebo mravenci – jejich tělíčko prasklo. Vyvalila se z něj tekutina, jež útočníkům nesvědčila: "Tekutina, která se objeví na těle dělníka, je vysoce toxická," říká Robert Hanus a upřesňuje: "Pokud se s ní dostanou do styku termiti jiných termitích druhů, které žijí ve stejné oblasti jihoamerického pralesa a představují pro náš druh konkurenci, obvykle v řádu minut hynou."
Sebeobětování dělníků termitů nebylo pozorováno úplně poprvé. U jiných druhů ovšem nebývá tak propracované a "munici" často představují jenom exkrementy z těla hmyzu. Ty jsou také nebezpečné, ale v okamžiku smrti speciálně vyrobený jed je úplnou vědeckou novinkou. U jiného druhu nebyl pozorován.
Explozivní geronti
Práce českých a belgických odborníků také ukázala, že ne každý jedinec je stejně dobrá živá bomba. Záleží, co nosí na zádech.
Základ jedu, samotná tekutina v případě druhu Neocapritermes taracua vzniká zřejmě ve slinných žlázách termitů (není to úplně jisté). Aby se stala opravdu jedovatou, musí ještě projít chemickou reakcí.
K té dochází až při kontaktu s modrými "krystaly", které jsou umístěné až na povrchu tělíčka, v jakémsi vaku na zádech. Krystaly vznikají ve žlázách na bříšku termitů a obsahují určitou bílkovinou s malou příměsí mědi. Při prasknutí termita fungují patrně jako katalyzátor. Čím více má jedinec modrých krystalů v těle, tím je vzniklá látka jedovatější a nebezpečnější, ukázalo se v experimentech.
Krystalů přitom v tělech dělníků termitů přibývá s věkem. Staří dělníci tak jsou nejúčinnější výbušniny v kolonii.
Co s nimi jiného...
Proč by to tak mělo být? Nabízí se jedna velmi přesvědčivá odpověď: druh tak vyřešil neobvyklým způsobem otázku co se starými a slabými, před kterou stojí všechen společenský hmyz.
Krystal na těle termita na snímku z elektronového mikroskopu. Fotografie je barevně upravená.
Potíž vzniká tím, že roky, měsíce či týdny života hmyzu nic nepřináší. Jedinci nejsou tak vyvinutí, aby dokázali učit a předávat své dovednosti, jsou zbytní. Stárnutí je navíc u této skupiny organismů neúprosnější než u nás. Opravovat tělo je z fyziologického hlediska drahé, život společenského hmyzu je tak obrazně řečeno jen dlouhé opotřebovávání původně dokonalého stroje. U termitů tak například během života postupně slábne i jejich hlavní pracovní nástroj, kusadla.
Co pak s těmi "mrzáky", ptá se evoluce každého druhu. Některé druhy odpovídají tak, že staré jedince posílají na ty nejnebezpečnější pracovní úkoly či rovnou do boje. Mimo mravenčí hnízda tak nejspíše potkáte právě staré jedince, zatímco mladí mohou naplno využívat svých schopností v bezpečí domova.
Termití styl života je trochu jiný než u mravenců, to však neznamená, že by nebyl nebezpečný: "Termiti jsou v tropických lesích neobyčejně hojní a jsou nesmírně oblíbenou potravou mravenců, kterým se musí bránit. Navzájem si konkurují a o teritorium bojují i jednotlivé druhy a kolonie termitů," říká Robert Hanus.
U termitů se tak vyvinula specializovaná kasta vojáků. Ta ani u tohoto druhu ovšem nevybuchuje. Zřejmě proto, že je určena pouze k boji, a tak se během života neopotřebovává prací, odhadují vědci.
Ale bojovat musí být připraveni i dělníci. Za běžných okolností ovšem jen svými čelistmi. "Dělníci 'vybuchují', pouze pokud jsou v bezvýchodné situaci, například když čelí přesile protivníků nebo útoku zezadu či zboku," říká Robert Hanus. Jinak mladí i starší jedinci volí konvenční taktiku: zaútočit, nebo utéct.
