Měla to být nová kapitola v historii dobývání surovin, ale bude z toho asi jen jeden z mnoha obchodních sporů, které skončí před soudem. Kanadská společnost Nautilus Minerals chtěla být první, která bude z mořského dna těžit jiné suroviny než ropu. Místo toho ji čeká spor s vládou Papuy-Nové Guiney, v jejíchž vodách chtěla projekt rozvíjet.
Firma získala před několika let od vlády dvacetiletou licenci na těžbu v "podmořském dole" Solwara v Bismarckově moři, zhruba 20 kilometrů od pobřeží, tedy ve výsostných vodách země. V hloubce zhruba 1,5 kilometru tu leží ložisko bohatých zlatých, stříbrných a především měděných rud.
Spouštění podmořského průzkumného vozidla při průzkumu v Bismarckově moři
Podle předběžného geologického průzkumu jde o 2,5 milionu tun rudy s obsahem mědi kolem 7 až 8 procent objemu. V běžných provozech na souši se dnes těží měděné rudy s obsahem kolem jednoho procenta tohoto kovu. Obsah zlata se pohybuje zhruba od 5 do 6 gramů na tunu, což by znovu na poměry pozemních lomů bylo zajímavé (nové lomy mívají obsah zlata i jen kolem 2 g/t). A v tomto případě o to zajímavější, že jde vlastně o druhotnou surovinu. (Zájemci o podrobnosti se mohou podívat do tohoto PDF, které firma připravila.)
Projekt měl začít produkovat první surovinu už v roce 2013 nebo 2014. Firma už zadala výrobcům těžebních zařízení a podvodních systémů prvních zakázky, ale v roce 2011 přišly velké potíže. Kanadská firma po vládě v roce 2011 na základě předchozích smluv chtěla, aby odkoupila 30 procent ve firmě a podílela se na nákladech na rozvoj těžby. Vláda to odmítla, a firma zastavila výrobu a objednávky vybavení pro těžbu.
Spor nakonec skončil před arbitrem, který rozhodl ve prospěch Nautilusu. Papua měla podle rozhodnutí z loňského října zaplatit zhruba 120 milionů dolarů. V tu chvíli se ještě firma domnívala (nebo se alespoň tvářila), že projekt by mohl pokračovat a těžba by mohla začít v průběhu roku 2017.
Ale nic takového se nestane. Papua se s rozhodnutím arbitra nesmířila a další jednání skončila ve slepé uličce. Firma Nautilus v únoru letošního roku v krátké tiskové zprávě nakonec oznámila, že vypovídá dohodu s tichomořským státem a bude se snažit uspět se žalobou o náhradu škody. (Zároveň trochu paradoxně v prohlášení píše, že se bude snažit o "přátelské řešení" sporu.)
Projekt Nautilusu byl v oboru podmořské těžby minerálů zdaleka nejlépe propracovaný. Existují i jiné projekty, ale ty mají do praxe ještě podstatně dále. Například dceřiná společnost zbrojního gigantu Lockheed-Martin, nazvaná Seabed Resources, má licenci ke geologickému průzkumu na zhruba 58 km² tichomořského dna v mezinárodních vodách, ale k těžbě je v tomto případě opravdu daleko.
Geologové nad vzorky z průzkumného vrtu na lokalitě Solwara 1
Těžko odhadnutelné následky
Provoz na dně moře bude nepochybně mít ekologické následky, přiznávají i samotní těžaři. Ale zásah by by podle nich měl být omezený a poměrně malý: "Těžit na mořském dně je bezpečnější, čistší a šetrnější k životnímu prostředí než těžba na souši. Nemusíte přitom odkrývat a přemisťovat kvanta zeminy," nechala se před necelými dvěma lety slyšet viceprezidentka firmy Nautilus Samantha Smithová.
Ale její slova obrazně řečeno plavou na vodě, protože neexistuje žádný zkušební, natož ostrý provoz a poměrně omezené jsou i naše znalosti podmořských ekosystémů jako takových. Důvodem k mírnému optimismu ovšem je, že třeba podle zkušeností australských biologů z okolí podmořských vrtů se zdá, že alespoň některé ekosystémy jsou poměrně odolné a mohou se vzpamatovat rychle. Biolog Charitha Pattiaratchi to alespoň řekl časopisu NewScientist.
Budoucnost pod mořem
I když v tuto chvíli ceny surovin zatím činí podmořské projekty zřejmě nerentabilními, zdá se, že do budoucna s touto možností bude nutné počítat. Některé země, třeba Austrálie nebo Namibie, už raději vyhlásily moratorium na těžbu ve svých vodách, dokud se nevyjasní otázky jejich vlivu na životní prostředí. A nějakým způsobem se k této otázce bude muset časem postavit i Česká republika.
Odběr vzorků podmořským robotem firmy Nautilus Minerals
Jako pozůstatek mezinárodních jednání ze 70. let, kdy kvůli rostoucím cenám státy poprvé projevily první zájem o podmořské zásoby surovin, má Česká republika "claim" na zhruba 12,5 tisíce čtverečních kilometrů podmořského dna v oblasti Clarion-Clipperton v subtropické části severního Pacifiku, zhruba 2 000 kilometrů od západního pobřeží Mexika.
Dno tam leží v hloubkách od 4 do 6 kilometrů a hlavní surovinou by měly být různé kovy, především železo a mangan, ale také měď, kobalt a nikl. Měly by se vyskytovat v podobě tzv. konkrecí, tedy což jsou drobné hroudy o průměru kolem několika centimetrů s velmi vysokými obsahy jednotlivých kovů, v některých případech i kolem 20 a více procent. Ale tyto shluky leží tak hluboko, že o jejich těžbu se zatím nikdo vážně nepokouší. I Nautilus si vybral "chudší" klasická ložiska v menší hloubce.
