Psala se neděle 17. prosince 1944 a právě na tento den naplánovalo velení americké 15. letecké armády sídlící v italském Bari nálet na tři důležité rafinerie v jižním Polsku, dodávající benzin německé armádě, a další strategické cíle.
Oblast se stala cílem bombardování v uplynulých měsících několikrát, a byla proto silně bráněna protiletadlovými bateriemi. Přesto plánovači náletu kvůli probíhající německé ofenzivě v Ardenách a silnému tlaku na východní frontě příliš velký odpor nečekali, neboť Němci měli k dispozici omezené množství letadel.
Do vzduchu k náletu vzlétlo přes pět stovek bombardérů - 191 strojů B-17 Flying Fortress a 336 letounů B-24 Liberator. V jednom z nich seděl na místě předního střelce také tehdy devatenáctiletý Hilmar Johansson. Byl to jeho vůbec první let po převelení do Itálie.
„Přivítání na českém území nebylo moc přívětivé. Okamžitě na nás začaly střílet pozemní protiletadlové baterie. Vyřadily nám jeden motor a za chvilku vysadil i druhý na stejném křídle. To už jsem tušil, že zpátky do Itálie se jen tak nedostaneme,“ vzpomínal Johansson v listopadu v přerovském muzeu, kde se zúčastnil otevření výstavy Zkáza z nebes (více čtěte zde).
Bombardéry ale čekaly ještě mnohem horší chvíle. Letecký svaz totiž zachytily německé radary už dávno předtím a patnáct minut před jedenáctou dopoledne luftwaffe vyhlásila poplach. Navzdory špatnému počasí byla proti spojeneckým letadlům z letiště u Berlína vyslána kompletní stíhací eskadra tvořena zhruba stovkou strojů.
Eskortu zdržely mraky. Lidé na zemi viděli jen padající trosky
Pro tento případ měly mít bombardéry ochranu - tři stovky stíhaček P-38 Lightning a P-51 Mustang. Jenže ty se právě kvůli počasí opozdily
„Bylo tehdy pod mrakem, takže ze země nešlo nic vidět, jen občas padající kusy letadel,“ vzpomínal na podmínky svědek událostí Jaroslav Schön z Přerova.
Zkušení piloti luftwaffe v čele s esem Waltherem Dahlem, který si během války nárokoval přes stovku sestřelů, se vrhli na svou kořist. K prvnímu střetu došlo zhruba deset minut před polednem a krátce nato začaly na zem dopadat první bombardéry či jejich trosky.
„Němečtí stíhači odhodili prázdné přídavné nádrže a zaútočili s ,,mimořádnou agresivitou“, jak hovoří americké hlášení o akci. Těžce opancéřované stodevadesátky (letouny Focke-Wulf Fw 190A-7 - pozn. red.) pronikaly hustou obrannou palbou liberatorů jako nůž máslem,“ popsal vojenský historik Jiří Rajlich ve své stati Krvavá řež nad Hanou uveřejněné v časopise Revi
„Pak začali Němci bombardéry doslova masakrovat ve velkém. Některým pilotům se v této akci podařilo sestřelit i dva liberatory,“ dodal.
„Nalétávali na nás zpředu, já jsem seděl ve své střelecké kabině a pálil jsem z kulometů ostošest. Nakonec bylo naše letadlo plné děr a kapitán zavelel, abychom si nasadili padáky,“ vzpomínal na útok přímý účastník bitvy Johansson.
Jeden z bombardérů havaroval přímo na olomoucký hřbitov
Jako první skončil deset minut před polednem u Troubek na Přerovsku let liberatoru velitele Thomase Westa, který při útoku stíhačů začal hořet a přišel o část křídla. Dostal se do vývrtky a poté ještě ve vzduchu vybuchl, což posádku vymrštilo ven. Z deseti mužů se ale čtyřem kupodivu podařilo zachránit.
Zbytky dalšího bombardéru, který explodoval ještě za letu po útoku hned pětice německých stíhaček, pak dopadly o pár minut později u nedalekých Kokor, dalších stroj dopadl u Kozlova na Olomoucku. Čtvrtý liberator havaroval přímo v Olomouci a to na ústřední hřbitov ve čtvrti Neředín.
A tím výčet v regionu stále nekončil. Let pátého amerického bombardéru skončil u Václavova na Šumpersku, šestého o kus dál u Libiny. Tam navíc havarovala i zasažená útočící stíhačka, jejíž pilot se zachránil na padáku. Místní Němci ho poté nesli na ramenou jako hrdinu. Poslední z Liberatorů sestřelených na území dnešního Olomouckého kraje pak dopadl u Rokytnice na Přerovsku.
Ze 73 členů posádek zničených strojů jich přežilo jen 41. Dalších 12 poškozených bombardérů přistálo či se zřítilo jinde - jeden na Novojičínsku, další v dnešním Polsku, na Slovensku, v Maďarsku či na území bývalé Jugoslávie.
Ten, v němž seděl Johansson, pilot stočil od Přerova směrem k ruské frontě, která byla podstatně blíže. Poškozený stroj se však dostal pouze někam na pomezí rakouských a maďarských hranic, když ho musela posádka opustit.
„Ze skoku s padákem jsme měli trochu strach. Nikdy předtím to nikdo z nás nedělal, americká armáda totiž považovala výcvik s padáky za příliš nebezpečný,“ nastínil letec.
Velké vítězství se změnilo v jednu z nejvážnějších porážek
Ve chvíli, kdy do bitvy dorazila hlavní část spojeneckých stíhačů určených k ochraně bombardérů, se ovšem situace ve vzduchu úplně otočila.
„Opožděný americký doprovod se přihnal a poměrně dost tvrdě s německými stíhači zúčtoval. Udává se, že jich sestřelil asi 43. Dosavadní velké vítězství německé luftwaffe se změnilo v jednu z nejvážnějších porážek,“ nastínil Rajlich v dokumentu Letecká bitva nad Libinou.
Zatímco Spojenci ztratili během celé mise jen šest stíhaček - z toho dvě nad Přerovskem, druhá strana přišla zhruba o pět desítek letounů, byť ne všechny byly sestřeleny.
„O sedm strojů přišla luftwaffe v důsledku technických závad. Ty byly způsobeny především poruchami motorů a ubývajícím palivem, neboť Němci startovali z poměrně vzdálených základen a během boje spotřebovali značné množství paliva. Někteří z nich proto museli zvolit nouzové přistání či seskok padákem,“ vysvětlil historik.
Výsledkem letecké bitvy nad Hanou nakonec byla celkově při započítání technických závad na obou stranách ztráta dohromady téměř osmi desítek strojů, z nichž na území dnešního Česka dopadla nejméně polovina z nich. A také více než dvou stovek pilotů a členů posádek bombardérů.
„Když urputný boj skončil, nikdo ještě netušil, že šlo o vůbec největší měření sil mezi americkým a německým letectvem nad naším územím. Až do konce války nebude tento krvavý primát překonán,“ uzavřel Rajlich.
