Když výbuch Vesuvu v roce 79 zničil Pompeje a Herkulaneum, pod nánosy popela zůstalo nesčetné množství předmětů, které nám dnes mohou prozradit, jak se vlastně v římské době žilo.
Jedním z ojedinělých nálezů je i unikátní knihovna, která se našla ve velké vile v Herkulaneu (podle některých patřila římskému konzulovi z významného rodu Calpurniů a je známá jako Vila papyrů). Jde o nejúplnější starověkou knihovnu, která se nám zachovala ve své původní podobě, tedy s „knihami“ v té podobě, v jaké se tehdy opravdu četly.
Schéma Vily Papyrů z 18. století. Knihovnu, ve které se našli svitky, jsme vyznačili modrým kroužkem.
V poličkách podél zdí malé místnosti ležely stovky ručně psaných svitků, které jsou dnes z velké části v neapolském muzeu. Velkou část z nich tvoří podle rekonstruovaných fragmentů díla prakticky neznámého epikurejského filozofa Filodéma. Antickou literaturu známe totiž primárně díky přepisům jejich děl pocházejících z rukou středověkých a pozdějších písařů. Není tak pochyb, že velká část písemností se vůbec nezachovala – třeba proto, že se zdála příliš provokativní, bezbožná či nezajímavá – a každý podobný objev může přinést zcela nové informace.
Do pece a pak si počíst
Bohužel v knihovně z Herkulanea se čte jen těžko. Svitky jsou prakticky dokonale zuhelnatělé, když je horké plyny z exploze spekly při teplotě kolem 320°C do černočerných neforemných objektů ze zprohýbaného a velmi křehkého papyru. Pokud se svitky dají rozbalit, písmo na nich lze dnes přečíst pomocí kombinovaného snímání v různých částech spektra, díky čemuž inkoust na spáleném materiálu vystoupí.
Detail na tomografiií zkoumaného svitku (má katalogový název Herc.Paris.4). Na pohled je patrné, že materiál má k zachovalému papyrovému svitku daleko, je velmi křehký a zdeforomovaný. Rozměr fotografované části je pět centimetrů.
Potíž bohužel je v tom, že rozbalování svitků je s výjimkou malých, lépe zachovalých částí prakticky nemožné. Papyry se velmi snadno lámou a ničí. Proto se postupně zkoušely různé šetrnější postupy, včetně jejich „rozebrání“ na drobné kousky.
Protože ale postupy vedou nakonec ke zničení zkoumaného svitku, a výsledky jsou často velmi skrovné, vědci velkou část svitku stále raději zachovávají v původním stavu s nadějí, že se najde metoda, která by je umožnila přečíst šetrněji. S tou snad nyní přišel Vito Mocella spolu s kolegy z Itálie a Francie. Svůj nápad a první experimentální ověření svého postupu zveřejnil v časopise Nature Communications (placený přístup zde).
Využívají přitom postupu, který už si našel své místo v lékařství, varianty počítačové tomografie, která při snímání využívá i tzv. fázového posunu. To zní složitěji, než to v principu je. Počítačová tomografie využívá rentgenové záření, které – jak všichni víme – prochází některými materiály lépe a některými hůře. Pokud se ovšem jedná o materiály s podobnou hustotou, na snímku je od sebe poznáte jen těžko nebo vůbec. Takže kosti od svalu na běžném rentgenu poznáte snadno, jednotlivé měkké tkáně už podstatně hůře.
Nějaké rozdíly mezi podobnými materiály jsou. Vezměte si například vodu a vzduch v našem viditelném spektru. Oba materiály jsou pro světlo poměrně dobře průchozí, a tak se nám (v ideálních podmínkách) zdají průhledné a vy byste si je mohli teoreticky splést. Ovšem jak říká stará poučka „hůl do vody vložená, zdá se býti zlomená“ – což znamená, že obě prostředí mají jiný index lomu a světlo se v nich šíří přece jen jinak.
My to sice nemůžeme vidět, ale při přechodu do prostředí s jiným indexem lomu se posune fáze světla. Jako by se kmitání světelného paprsku trochu „opozdilo“ (nebo „zrychlilo“) proti světlu, které by se šířilo stejným prostředím. Změna je to poměrně malá, ale dá se měřit, a to nejen u běžného světla, ale i rentgenových paprsků - byť mnohem obtížněji, protože posuny bývají výrazně menší.
Knihy v roliPapyrus se vyráběl tak, že stonky této rostliny se nařezaly na tenké proužky, které se nakladly do dvou na sebe kolmých vrstev (tedy nejprve vedle sebe a pak přes sebe). Poté se lisovaly tak dlouho, až rostlinný škrob zafungoval jako lepidlo a vznikl list, na který se dalo psát. Papyrové svitky nebyly jako knihy, ale spíše – omlouváme se starověké literatuře a jejím autorům – jako role toaletního papíru; tvořily je tedy listy nalepené za sebe. Svitky byly různě dlouhé, známe i takové, které byly dlouhé 15 metrů, a četly se zleva doprava (a skládaly se tedy opačně, zprava doleva). Písaři znaky obvykle psali vertikálně sloupec po sloupci na vrstvu papyru, která měla vlákna z jejich pohledu vodorovná. |
Pro experiment francouzských vědců bylo důležité, že starověcí písaři používali inkoust z popela, který se do papyrových svitků nevsákl. Hustý materiál z popela vytvářel nevýraznou, asi 100 mikrometrů (0,1 milimetru) silnou vrstvičku na povrchu papyru. I to stačilo, aby se rentgenové paprsky chovaly v této vrstvičce trochu jinak (jejich vlny se trochu „posunou“), takže přístroj mohl obě vrstvy odlišit.
Stačí pár písmenek
Písmena na zkoumaném papyru jsou velká zhruba 2-3 milimetry (papyrus byl drahý a místa málo), rozlišení metody je cca 0,1 milimetru, takže je rozezná spolehlivě. Na druhou stranu nedá se říci, že by jednoduše písmena ze stránky vyskočila černá na bílém. Autoři v práci popisují jen rozluštění několika mála slov (ani ne celých vět), ale to nepovažují za minus. Šlo především veřejně ukázat, že postup by měl fungovat – i proto, že nyní by mělo být jednodušší sehnat další prostředky.
Snímek jednoho ze zachovalejších papyrů nalezených v Herkulaneu, který se podařilo bez velkého poškození rozbalit.
Záznam je v každém případě plný šumu (jak se můžete přesvědčit na našem videu) a rozeznat v něm jednotlivá písma chce hodně snahy, trpělivosti a zkušenosti, nemluvě o představivosti. Čtení svitku tedy bude vyžadovat poměrně hodně nejen času na tomografu, ale také lidské práce a zřejmě i dalšího ladění metody na optimální účinnost. Zatím se provádí víceméně ručně a teprve se vyvíjí software, který by měl proces zrychlit.
Na druhou stranu dostat i těch pár písmenek ze svitku, které jsou zničeny tak, že z pohledu na ně jejich původní účel ani nepoznáte (připomínají něco mnohem nevábnějšího), je nesporný úspěch. Možná také přispěje k obnově archeologických prací na místě zmíněné vily v Herkulaneu. Poslední práce tam skončily v roce 1997, ale velká část vily stále zůstává neprozkoumaná (vlastně známe jen jedno podlaží ze tří). Je poměrně pravděpodobné, že by se v budově daly najít ještě další svitky, ale i protože bylo prakticky jasné, že nálezy budou nečitelné, italské úřady nebyly pokračování příliš nakloněny. (Jako hlavní důvod se ale uvádí, že by mohlo dojít k poškození budov stojících dnes přímo nad bývalým Herkulaneem.)
Pokud se potenciál nové metody čtení svitku opravdu potvrdí a najde se dostatek prostředků (zatím práce platí americká National Science Foundation), pokračování prací by stálo minimálně za zvážení. Mohla by to být jedinečná šance literárním světě, který známe podle dnešních odhadů jen velmi kuse. Těžko samozřejmě odhadovat přesně, ale je jasné, že drtivá většina děl starověku (hovoří se o více než 90 procentech) je nám dnes neznámá. Každý nový nález by tak s vysokou pravděpodobností mohl být zcela jedinečný.
