Vraťme se do roku 1378. Karel IV., císař římský a král český umíral. Pater patriae - Otec vlasti, jak ho v pohřební řeči nazval jeho přítel Vojtěch Raňkův z Ježova, doktor teologie a mistr svobodných umění, profesor a rektor pařížské Sorbony, kanovník a scholastik pražské kapituly sv. Víta.
Na lůžku spočíval nahrbený dvaašedesátiletý stařec, nepodobný pozdějším sochám a kresbám hrdě stojícího muže ztepilé postavy s ušlechtilou tváří intelektuála, který se staral o stavby chrámů, založení univerzity, ostatky světců i povznesení českého státu.
Pestrá doba Karla IV.Víte, kolik bylo ve 14. století v Praze koželuhů? A kolik šrotérů? |
Umírající starý muž vypadal docela jinak, než jak ho ztvárnily pozdější představy. Jeho moudrost byla skryta za tváří zohyzděnou četnými úrazy. K prvním vážnějším zraněním přišel už v mládí při rytířských turnajích, posléze jako šestnáctiletý 25. listopadu 1332 v bitvě u San Felice. V dospělosti pak také ve slavné bitvě u Kresčaku (26. 8. 1346), do níž provázel svého statečného otce Jana Lucemburského. Hřbet nosu měl Karel výrazně ohnutý doleva po sečném poranění nosního kořenu, jizvy na dolní čelisti, způsobené bezmála smrtelným úrazem při rytířském turnaji, byly ve stáří nepříliš úspěšně zakryty prořídlým tehdy, již bílým vousem.
Nožík, dřívka i léčivá voda
Konec listopadu roku 1378 byl v komnatách Pražského hradu nevlídný a sychravý. Už několik týdnů se císař necítil dobře. Zjevně se vytrácely jeho fyzické i duševní síly. Ještě 2. listopadu 1378 vydal společně se svým synem a nástupcem Václavem IV. nový mincovní řád, aby upevnil tehdejší měnovou soustavu a její jednotky a především aby zavedl přísné dodržování váhových poměrů drobných mincí, čímž se mělo předejít nejrůznějším pokusům o podvody. V dalších dnech byl však stále více apatický a přestával se zajímat o dění kolem sebe.
Chudák boháčem, šlechtic žebrákemProč lidé nerozlišovali měsíce v roce? Proč musel středověký lékař ochutnávat moč? Poznejte dobu Karla IV. |
Vysvětlení bylo podle nejbližších dvořanů i podle služebnictva prosté. Panovníka dozajista opět začala trápit dna. Již dříve totiž v bolestech stále častěji setrvával na lůžku. A o 600 roků později provedený průzkum jeho kosterních ostatků chronickou chorobu potvrdil. Byly odhaleny typické zduřeniny (tofy) a opotřebení (uzurace) kostní tkáně zejména na kostech zápěstí a nártů, ale především na kostech palců a malíčků rukou i nohou.
V této souvislosti je jistě zajímavé svědectví například florentského kronikáře Mattea Villaniho, který zaznamenal, že při audiencích vsedě si císař navykl vyřezávat měkké dřevo nebo proutí. Dnes víme, že šlo o intuitivní rehabilitaci prstů ruky postižených dnou. Okolí však císařovo počínání posuzovalo jako jistou zvláštnost či dokonce výstřednost. Zde je svědectví kronikářovo z roku 1355:
„Když uděloval audienci, bylo jeho zvykem držet v ruce hrst proutků a malý nůž a jemně je vyřezával pro své potěšení. Při rukodělné práci naslouchal prosbám lidí, klečících před ním na kolenou, rozhlížel se po okolostojících, jako by neposlouchal ty, kteří k němu promlouvali, a nevěnoval pozornost jejich slyšení. Nicméně slyšel a chápal výborně a málo slovy, ale výstižně odpovídal na otázky podle své vůle. Bez dlouhého přemýšlení a porad dával hojnost moudrých odpovědí.“
Věnceslav Černý: Smrt Karla IV.
Je rovněž známo, že při cestách do Německa se Karel IV. rád zastavoval na hradě Loket a v údolí řeky Teplé, kde mírnil bolestivé projevy dny v tamních teplých minerálních pramenech, k jejichž ochraně dokonce přikázal přesídlit obyvatele z blízké osady Hůrky. Netřeba jistě dodávat, že právě zásluhou Karla IV. bylo v těchto místech založeno zcela nové městečko, dnes slavné lázeňské centrum Karlovy Vary.
Odpovědi po více než půlstoletí
Byl však císařův nedobrý zdravotní i psychický stav vyvolán skutečně jen bolestivými projevy dny? Choroba ho přece provázela po celou druhou polovinu jeho života. Takže přivykl tomu, že čas od času byl stižen bolestmi především nohou, takže se obtížně pohyboval a někdy nemohl vůbec chodit a musel na několik dnů odpočívat na lůžku. Proč náhle tak výrazná změna? A proč tak viditelný opadající zájem o okolní dění?
Otevřené ohniště v hradním krbu nedokázalo odehnat vtíravý chlad od nemocného, kterého zmáhala horečka a úporný kašel. Lékaři jen bezradně krčili rameny.
Navečer 29. listopadu 1378 římský císař a český král vydechl naposledy. Podle jeho současníků byla příčinou smrti „skákavá“ či „nezbedná“ horečka, jak se tehdy říkalo zápalu plic.
Výzkumy provedené o několik století později odhalily ještě něco zcela jiného a velice překvapivého. Nečekejme však dramatický příběh o jedu a proradném bezejmenném traviči, který se skryl před spravedlností i před soudem historie kdesi v propasti času.
Jed skutečný a jed v pouhé legendě
Jed si Karla IV. našel už mnohem dříve. Poprvé mu ještě jako mladý princ a následník trůnu šťastnou souhrou náhod unikl na jaře roku 1331 v italském městě Pavii. Později ve vlastním životopisu, který na přelomu roku 1350 a 1351 diktoval a bezmocně přitom ležel na lůžku, uvedl:
„O velikonoční neděli, to jest třetí den po mém příjezdu, byla otrávena má družina a já, chráněn boží milostí, unikl jsem otrávení, protože veliká mše byla sloužena dlouho a já při ní přijímal; proto jsem nechtěl jíst před mší.“
Muži z jeho družiny se však ještě před obědem pustili do jakéhosi jídla a „upadli do nemoci“. Kdyby jenom to, někteří z nich v krutých bolestech záhy zemřeli - hofmistr Jan z Bergu, stolník Šimon z Kailu, Jan z Honcheringenuz a další.
Princ Karel poručil zajmout neznámého pohledného člověka, který předstíral, že je němý, a pohyboval se kolem jejich stolu. Až po krutém třídenním mučení zatčený promluvil a doznal, že byl najat Azzou Viscontim z Milána, aby v kuchyni namíchal jed do jídla.
Císař, král a člověkPůtky s Němci i Židy, Král budovatel ... |
Na sklonku roku 1350 (v říjnu nebo spíše na začátku listopadu) však došlo k mnohem horší situaci. Tehdy již český král Karel IV. totiž ochrnul na všechny končetiny a ležel zcela bezvládně na lůžku neznámo kde, ale rozhodně ne na Pražském hradě. Na veřejnost se dostávaly jen velice kusé zprávy. Mocní a vlivní z celé Evropy se už dohadovali, kdo by ho měl na panovnickém trůnu nahradit. V listopadu 1350 se dokonce uskutečnila zvláštní schůze zástupců jihoněmeckých měst, na níž svolaní představitelé domluvili zvláštní opatření, jaká by měla být provedena v případě Karlova úmrtí.
Hledání proradného traviče
Po okolní Evropě se totiž z Čech rychle rozneslo, že tehdy horký kandidát na římský císařský trůn byl otráven. Pochopitelně byl hledán proradný travič. Podezření padlo na císařova bratra Jana Jindřicha, moravského markraběte, který prý převelice zatoužil po trůnu. Podle další verze měl stát za otravou milánský signor Luchino de Visconti - jméno té rodiny přece už vešlo ve známost v souvislosti s pokusem o Karlovu otravu na jaře 1331, tedy před devatenácti roky. Podezřelí byli dokonce někteří čeští šlechtici. Uchýlili se prý k atentátu ze zištných důvodů a obav, aby nepřišli o původně královské majetky, které si sami zabrali nebo jim je zastavil Karlův otec Jan Lucemburský.
Florentský kronikář Matteo Villani uvedl, že největší podezření nakonec padlo na dva královské komorníky. Ve chvílích, kdy už vlastně byli odsouzeni k smrti, vstoupila na scénu královna Anna Falcká. V pláči kajícně doznala, že svého chotě neúmyslně otrávila. Matteo Villani k tomuto překvapivému závěru dospěl, když si povšiml, že za pokus o otravu krále nakonec nebyl nikdo potrestán a na celou aféru se nápadně rychle zapomnělo, třebaže byl král bezmocně upoután ještě velice dlouho na lůžko.
Podle romantického výkladu za vše mohla láska. Anna Falcká si chtěla Karla ještě víc připoutat, a proto mu podala jakýsi elixír lásky, neboli jak se tehdy říkávalo „pokrm laskavý“. Namíchala jej však nesprávně a milovaného muže málem přiotrávila. Laskavý a milující manžel Karel IV. jí vše odpustil, přičemž papeži již 10. listopadu 1350 sdělil, že příčinou jeho nemoci je „invaleduto et dyscrasia“ (dyskrazie neboli podle tehdejšího učení nerovnováha tělesných šťáv). Údajná nemoc, ale především jen pozvolna ustupující tělesná bezmocnost se nakonec protáhly na deset měsíců. S kajícnou „travičkou“ Annou Falckou žil Karel IV. šťastně až do její náhlé smrti v únoru 1353.
Vše se má ovšem zcela jinak. Romantický příběh o lásce, nevydařeném elixíru a touze je vymyšlený. Mylné jsou rovněž všechny úvahy o proradných travičích a nastraženém jedu. Třebaže o nich napsal také František Palacký, označovaný nejen jako „Otec národa“, ale především považovaný za zakladatele českého dějepisectví:
„V měsíci říjnu 1350 upadl Karel náhle do těžké nemoci a po všech zemích roznesla se pověst, že byl otráven; dlouho byl v nebezpečí života, a přes všecky šťastně užívané léky bylo uzdravení jeho velmi nenáhlé. O původcích takového zločinu jsou roznášeny po světě ty nejrůznější domysly a povídky [...] Byliť obviňováni dva ouředníci dvoru královského, že ke zločinu otrávení pána svého dali se namluviti. Když proto na smrt odsouzeni byli, královna Anna, vrhnouc se k nohoum svého manžela, oznámila, že nikoli oni dva mužové, ale ona sama byla vinna. Chtějíc manžela svého ještě vroucnější láskou připoutati k sobě, že dle rady některých paní dala mu byla požiti ‚laskavého pokrmu’ [...] Důkaz tento ženské lásky tak prý pohnul králem, že odpustiv královně všecko, sám ji laskavě těšiti se jal, a zrušiv všeliké další vyšetřování, dotčené dva muže dosadil opět na ouřady jejich.“
Proč klamal i papeže?
Podle dopisu s datem 10. listopadu 1350 se papež Klement VI (užívá se i přepis Kliment). v Avignonu dozvěděl nejen bližší podrobnosti o Karlově vážné nemoci a především o jeho bezmocnosti, ale nedlouho poté k němu také dorazila uklidňující zpráva o zlepšení pacientova zdravotního stavu. Přitom ještě o devět dnů později přikázal Karel IV, aby jeho strýci Balduinovi napsali, že pro onemocnění musí odložit vládní záležitosti, takže dobře věděl, že jeho zdravotní stav je vážný.
Proč tedy neuvedl pravdu, proč měl být papež ukolébán? Existovaly snad obavy, že by se papež začal pídit po příčině vážného onemocnění muže, jemuž měl již záhy vložit na hlavu císařskou korunu?
Zprávy byly skutečně rozporuplné. Bližší informaci o projevech choroby lze najít například v kronice Surdiho de Selbacha, kde se píše o „bezmocnosti všech končetin, která činila dojem ochrnutí rukou i nohou”.
Jizva ve tváři je zaznamenána nejspíš pouze v tomto jediném dobovém vyobrazení na nástěnné malbě v kostele Panny Marie na Karlštejně v takzvané „ostatkové scéně“. Vyobrazení se nejvíce blíží panovníkově skutečné podobě a je na něm viditelný výrazný nepravidelně rostoucí nos i jizva táhnoucí se od kořene nosu (fotografie ostatkové scény v kostele Panny Marie na Karlštejně).
Příčiny královy náhlé bezmocnosti byly skutečně zcela jiné, než se kdokoli z nezasvěcených domníval. A zasvěcených bylo velice málo. Navíc nepromluvili jediné slovo. Svému králi zachovali naprostou oddanost. Doslova a do písmene až za hrob.
Už při letmém pohledu je nepravděpodobné, že by zmíněné celkové ochrnutí končetin bylo projevem chronické dny, protože král se vytratil z veřejného života na téměř deset měsíců a dokonce se nezdržoval v Praze ani na jiném místě, na němž by přicházel do kontaktu s nezasvěcenými lidmi a kde bylo příliš mnoho služebnictva i dvorských úředníků, a tedy spousta nežádoucích zvědavých očí a uší.
Roku 1962 došel významný neurolog prof. MUDr. Ivan Lesný, DrSc. (1914 – 2002) k názoru, že Karel IV. trpěl zánětem nervů a míšních kořenů (polyradiculoneuritis), vyvolaným baktériemi a ve středověku všudypřítomnou nečistotou, což mohlo s největší pravděpodobností vést k popsanému dočasnému vážnému ochrnutí. A protože na gotických malbách byl Otec vlasti zobrazován ohnutý dopředu, byla podle názoru profesora Lesného důsledkem zmíněného zánětu neúplná obrna šíjového svalstva.
V druhém díle se podíváme na skutečné příčiny Karlovy nemoci.
