Situace: sovětští tankisté s obrázky báťušky Stalina vylepenými ve věžích svých T-34 se pod vedením generálů vyškolených druhou světovou válkou valí pouštěmi Mezopotámie.
Směr: Perský záliv. Irák, Saúdská Arábie, Kuvajt, Katar, Bahrajn a samozřejmě Írán.
Cíl: ropná pole, která jsou strategicky důležitá pro přežití Západu.
Protiakce Západu: vyhodit ropná zařízení do povětří a zabetonovat ropné studně. Použít na to i jaderné zbraně.
Není to zápletka podřadného thrilleru o studené válce, ale reálná možnost, s níž Američané počítali, a zoufalý plán, který kvůli tomu vypracovali a na jehož plnění se zcela prakticky připravovali.
Plán na to, jak za sebou nechat v Arábii spálenou zemi - a možná i zamořenou - má název NSC 26/2 a právě se dostal na veřejnost, přestože měl být ještě řadu let tajný.
Vznikl v roce 1948 a počítalo se s ním přinejmenším ještě v dobách Johna Fitzgeralda Kennedyho v půli 60. let. Uvažoval s naprostým vyřazením ropného průmyslu v Arábii do doby, než se podaří Sověty zase zatlačit zpět. Podle plánu by to zabralo přinejmenším rok. Šlo o to, aby z dobytých vrtů nemohli mít Sověti ani kapku.
Plamenomety a granáty měly zničit rafinerie
Plán se měl plnit v několika fázích. Prvním krokem bylo zničení vytěžené ropy. Současně měly být vyřazeny z provozu rafinerie. Promyšlené demolice by zničily jejich klíčová místa, jež by SSSR obtížně nahrazoval. Pro Západ by to však zachovávalo možnost se svým know-how provoz obnovit, jakmile by opět ovládl Arábii.
Na plánu je fascinující, do jakých detailů je propracován. Při ničení se hodně spoléhalo na použití plamenometů, které měly roztavit menší části zařízení a strojů. Byly vyzkoušeny speciální granáty vyvinuté pro destrukci nádrží s ropou. A byl vypracován seznam míchaček betonu, jež měly být v pohotovosti, aby ihned dovezly beton k ropným vrtům a doslova je zašpuntovaly.
Metodicky měly být zničeny také železniční cisterny, generátory a vrtné věže. Plán počítal i s evakuací všech vyškolených pracovníků od inženýrů po obyčejné těžaře, aby je Sověti nemohli využít.
Aby šlo všechno hladce, například v ropném gigantu Aramco bylo do všeho zasvěceno 45 vysoce postavených manažerů, kteří se podíleli na plánech na zničení vlastní společnosti. Vybrána a vyškolena byla síť dalších 645 lidí, kteří však znali jen svůj konkrétní úkol.
Plán schválil prezident Truman
Američané dokonce do Perského zálivu dopravili potřebné zásoby výbušnin dopředu připravených tak, aby mohly být ihned připevněny k různě tvarovaným částem ropných zařízení. Výbušniny byly skladovány v bunkrech na pozemcích těžařských firem.
Navíc například v Aramcu byli zaměstnáni agenti CIA - působili ve funkcích skladníků, jeden byl tajemníkem ředitele, aby na místě na vše dohlíželi.
„Exploze měly fungovat jako ohňostroj, řetězově by jedna zažehávala druhou,“ řekl Bill Otto, který měl v Aramcu na starosti likvidaci v případě sovětské invaze. Uvedl to pro článek amerického novináře Steva Everlyho, který se po podrobnostech plánu NSC 26/2 pídil dvacet let a nyní vše otiskl na serveru Politico. Everly pátral od roku 1996, kdy plán prozradila stručná zmínka po chybě knihovny exprezidenta Harryho Trumana.
Truman plán schválil, jeho nástupci Dwight Eisenhower a Kennedy ho měli připraven. I s dodatkem, že místo plamenometů mohou být nasazeny jaderné zbraně.
Zpětně působí takové obavy přehnaně, ale od roku 1948 dál viděl Západ situaci velmi pesimisticky. Padlo Československo, byla berlínská blokáda, pak korejská válka. SSSR se choval agresivně dokonce i na Blízkém východě.
Už dříve tlačil na Turky a Íránce, takže diplomaté a filiálka CIA v Teheránu si byli jistí, že k sovětské invazi dojde. Írán měl se SSSR společnou hranici a ze sovětského Zakavkazska to do severního Iráku bylo jen 300 kilometrů. Západ nevěřil, že by dokázal Blízký východ uhájit.
