Když jsme před nedávnem psali o tom, proč některým žralokům pomáhá „nechutnost“ k přežití ve velmi slané vodě, sami pro sebe jsme se zeptali, jak slaná vlastně může být mořská voda. A odpověď nás překvapila - a to pro jednou opravdu.
Podíl soli v mořské vodě se pohybuje zhruba od několika gramů soli na litr do několika desítek gramů. Třeba Baltské moře obsahuje jen čtyři gramy soli na litr, nejslanější Rudé moře pak 42 g/l. Nejvyšší podíl soli ze všech větších vodních ploch má moře, které je mořem jen podle názvu - Mrtvé moře - kde je soli 330 gramů na litr. Což už je mimochodem poměrně blízko k tomu, aby voda v tomto slaném jezeře už další sůl vůbec nemohla rozpouštět. Ve vodě o teplotě cca 20 °C se totiž může rozpustit maximálně cca 360 gramů na litr. Mrtvé moře má sice vodu o něco teplejší, ale to nehraje v tomto ohledu žádnou roli.
Tolik rychlý pohled do encyklopedie (dnes tedy spíše na Wikipedii). Jak to ale bývá, skutečnost je poněkud košatější a zajímavější než učebnicová hesla. A tak i v moři existují místa, která si svou slaností v některých případech (ne všech) s Mrtvým mořem prakticky nezadají. Zní to možná nesmyslně, ale do slova a do písmene jde o extrémně slaná jezera na dně moří.
Jejich velikost je velmi různá. Nejmenší budou patrně jen malé „tůňky“ o rozměrech řádově metrů, největší známé (alespoň podle toho, co jsme dohledali), „jezero“ Orca, leží zhruba 2 250 metrů pod hladinou Mexického zálivu, má plochu zhruba 210 kilometrů čtverečních a maximální hloubku kolem dvou set metrů. Obsahuje tak podle mapování z roku 2007 zhruba 13,3 kilometrů krychlových vody, k jejichž „dosolení“ zhruba na úroveň 300 gramů na litr bylo zapotřebí rozpustit do vody 3,62 miliardy tun soli.
Jak vypadá ponor do velkého solného jezera na dně moře. Na videu je jasně vidět rozhraní mořské vody a vody z „jezera“ na dně díky optickým efektům s přechodem spojenými. Mléčně bílá barva vody slaného jezírka je způsobena jinými příměsemi než solí, v jiných případech může být tento velmi slaný roztok zcela čirý.
Potřebná sůl pro vznik tzv. Orca Basin se našla přímo na místě, na dně moře. Pochází ze solných slojí, které na dně Mexického zálivu leží jako pozůstatek dávné geologické historie. V křídě (období před cca 65 až 150 miliony let) bylo v této oblasti mělké moře, které postupně vyschlo a zanechalo za sebou až několik kilometrů silnou vrstvu usazenin, včetně mohutné vrstvy soli. Když se oblast znovu zatopila slanou vodou, solné vrstvy zůstaly nějakou dobu chráněny vrstvami usazeninami, které se na nich za dobu jejich pevninské existence nashromáždily.
Ovšem sedimentace pokračovala i nadále a na některých místech postupně narostly vrstvy usazenin natolik, že jejich tlak relativně měkkou solnou vrstvu rozlámal a její části vytlačil směrem zase vzhůru, blíže k povrchu. Pokud se divíte jak, představte si solnou vrstvu jako jíl stlačený mezi dvěma vrstvami dlažebních kostek - jíl si nakonec najde cestu mezi kostkami vzhůru k povrchu. Solné vrstvy sice nejsou mazlavé, ale ve hře jsou také podstatně větší tlaky a delší časy, než na jaké jsme zvyklí.
Pohled na velké slané jezero Orca na dně Mexického zálivu
Na některých místech Mexického zálivu tak lze najít místa, kde se sůl dostala do kontaktu s mořskou vodou. Ta ji pochopitelně rychle rozpouští a vzniká velmi slaný roztok, který je podstatně těžší než okolní mořská voda (to je dáno i tím, že dno moří je velmi klidné místo, kde se voda obvykle příliš nehýbe). Na některých místech oceánů vznikají tyto oblasti slané vody i jinak než rozpouštěním soli z usazenin. V polárních oceánech může ke vzniku podmořských kapes slané vody vést tvorba ledu (zvýší se podíl soli ve zbylé vodě, ta je těžší a může klesat ke dnu). Ovšem výsledek je stejný: jak tento velmi slaný roztok vznikne, drží se u dna, doslova teče po mořském dně a hromadí se v prohlubeninách či jiných vhodných místech.
V některých případech může jít o přirozené prohlubně (třeba zmíněné jezero Orca), jindy jsou útvary poněkud zvláštnější, vypadají jako krátery se svahy vystupujícími ze dna moře, jako třeba v melodramaticky nazvaném Jaccuzzi of Despair („Bazén zmaru“) na následujícím videu pořízeném expedicí Nautilus v roce 2015. Jde o malé solné jezírko, které také leží v Mexickém zálivu a má rozměry řádově jen desítek metrů, jehož „svahy“ evidentně vznikly postupnou sedimentací a dost možná i s přispěním mušlí, které žijí na jeho svazích.
Roztok podmořských slaných jezer je pro drtivou většinu organismů příliš slaný a rychle je usmrtí, ale to neznamená, že by představovala místě úplně bez života - alespoň ne vždy. Minimálně v některých případech totiž jejich přítomnost doprovází také únik jiných látek z mořského dna.
V případě „Bazénu zmaru“ (a řady dalších) jde o úniky metanu či sloučeniny síry, které slouží jako zdroj chemické energie pro specializované organismy žijící v jejich sousedství. Jde například o již zmiňované mušle, které soužijí s bakteriemi specializovanými právě na získávání energie z metanu. Činnost těchto mikroorganismů pak umožňuje vytvářet život i v místech, kde sluneční světlo zcela chybí a i organických zbytků je pomálu.
