Improvizaci amerických pěšáků v získávání nestandardní výzbroje dokládají příběhy z Bougainville a Iwodžimy. Hrstka mariňáků dala síly dohromady a vytvořila prvotřídní „lehký“ kulomet „Stinger“ z leteckého kulometu AN/M2 (kulomet AN/M2 byl leteckou verzí Browningu M1919A4).
Těžké kulomety se staly symbolem velké války a zároveň postrachem všech vojáků. Z dobře připravených pozic dokázalo několik kulometčíků zastavit hordy nepřátelských pěšáků. Válčící státy Dohody zapojovaly do boje své unikátní kulomety a v domácích konstrukcích měly nad ústředními mocnostmi navrch. Jednotky Rakousko-Uherska i jeho spojenci se opírali o domácí Schwarzlose M.7/12 ráže 8 mm Mannlicher s neuzamčeným brzděným závěrem, který spadá na pomezí střední/těžký kulomet.
Těžká váha ve velké válce
Osmanská říše ovšem upřednostňovala import před rozvojem vlastních zbrojních kapacit, z tohoto hlediska patřila země mezi silně závislé na německých zbrojních dodávkách. Australsko-novozélandský sbor s ostatními Spojenci proto narazili v rámci krvavé kampaně v Gallipoli v roce 1915 na osmanské kulometčíky s německými MG 08 ráže 7,92 × 57 mm Mauser. Po zřízení zásobovacího koridoru přes poražené Srbsko a spřátelené Bulharsko získali Turci po roce 1915 z německých zbrojovek větší množství MG 08 i nějaké rakousko-uherské kulomety.
Německé těžké kulomety MG 08 nebyly ovšem ničím jiným než adaptovanými kulomety Maxim z roku 1884 od Hirama Stevense Maxima. Tyto první moderně uspořádané zbraňové konstrukce ráže .303 (7,7 mm), pracující na zpětném rázu, rozvinuli Britové do kulometů Vickers. I Rusům se konstrukce zalíbila a adaptovali ji na tamní puškové náboje 7,62 × 54 mm R. Kulomet známý jako PM M1910 se pro zajímavost ještě účastnil válečného konfliktu na Donbasu, a to na obou stranách.
Státy Dohody dále prezentovaly francouzské kulomety ze soukromých dílen Hotchkiss, na které navázali mimo jiné Japonci, a ze státního arzenálu pocházel St. Etienne Mle 1907 T ráže 8 mm Lebel.
Yankeeové přes velkou louži převezli do velké války Browningy M1917 v ráži .30-06 Springfield (7,62 × 63 mm). Mnohem lehčí, vzduchem chlazené M1919 stejné ráže již nestihly do bojů zasáhnout. Staly se však základem pro veleúspěšné M2 Browningy a s vývojem nové techniky se pro ně našla nová uplatnění.
S větší palebnou silou
Do bojů začalo v čím dál větší míře zasahovat na sklonku velké války letectvo. Do popředí se dostávaly i bombardéry, které se však mimo jiné stávaly snadnou kořistí nepřátelských stíhačů. Návrhy těchto strojů proto získávaly i vlastní obrannou výzbroj. Značné pozornosti se začalo dostávat pěchotním kulometům jako prostředku ideální palubní výzbroje. Proč nepřenést takovouto palebnou sílu do vzdušných soubojů? Konstruktéři ovšem museli rozlousknout tvrdý oříšek. Konverze představovala výzvu z hlediska omezené nosnosti letadel.
Řešení zahrnovala zeslabování stěn pouzdra závěru i hlavně, jež vedla k potřebnému odlehčení vysokokadenční zbraně pro letectvo i námořnictvo. Osazení maximálního možného množství kulometů a kanonů představovalo předpoklad pro zvýšení obrany letounů, u těch amerických nejprve dostaly důvěru kulomety M1919 Browning.
Japonská těžká protitanková puška na americké střední tanky nestačila |
Tyto pěchotní zbraně procházely vývojem, který zahrnul šest hlavních podskupin A1–A6. Skupina A4 se řadila k nejznámějším a zároveň nejrozšířenějším. Mohla se oproti předchůdci pochlubit novou masivní 24palcovou hlavní (starší 18palcové hlavně totiž vykazovaly problémy v pravidelnosti cyklování zákluzu) a upraveným opláštěním hlavně. Skupina A4 se stala i základem pro vývoj leteckého kulometu .30 AN/M2 ve dvacátých letech. Úpravy zbraně pro letectvo vyhnaly teoretickou kadenci až k 1 500 ran/min, což představovalo oproti pěchotní verzi značný rozdíl (pěchotní cca 600 ran/min).
Není divu, že za druhé světové války měli mariňáci políčeno na odstavené a havarované letouny vyzbrojené kulomety .30 AN/M2 ve střeleckých stanovištích. Nutno podotknout, že zbrojovky Savage Arms, Buffalo Arms a Brown Lipe Chapman Division of General Motors vyprodukovaly desítky tisíc těchto kulometů (podle některých zdrojů cca 190 tisíc kusů).
Nové „žihadlo“
Pěšáci si hýčkali tyto zbraně, jež plnily novou roli lehkých pěchotních kulometů, jelikož jejich hmotnost jen nepatrně překračovala 10 kilogramů. Zbraně si tak vystačily s dvojnožkou, celkovou siluetu dotvářela pažba, jež byla nepostradatelnou při střelbě v poloze vestoje. Vojáci zpravidla kanibalizovali samonabíjecí pušky M1 Garand, dvojnožky i mířidla zase často odebírali z automatů BAR 1918. Propracovanější řešení zahrnovala i originální lučíky, jazýček spoustě chránili plechem zohýbaným mezi čelo hmatníku pažby a zadní víko pouzdra závěru kulometu.
Nebo zkrátka jen nahradili hlavici s kolébkou pro uchycení kulometu dvojnožkou jako desátník William Harvey Colby se svou jednotkou v bitvě o Bougainville (1943–1945). V rámci nouzového řešení vybrali vojáci kulomety .30 AN/M2 z poškozených letadel, přidělali jim na ústí hlavní dvojnožky a postavili je do obranných pozic. Japonce se jim podařilo palebnou silou odrazit, ale jen si museli dávat pozor na přehřívající se hlavně a mechanismy při dlouhotrvající střelbě. Každopádně zbrani nekonkuroval ani lehký kulomet BAR 1918 ve stejné ráži se zásobníkem s nedostatečnou kapacitou (pouze 20 nábojů) a kadencí sahající maximálně k 650 ran/min. Mariňáci měli dále k dispozici např. samonabíjecí M1 Garandy, samopaly Thompson a těžkopádné M1919 a M2 Browningy.
Za duchovního otce myšlenky úpravy těchto leteckých kulometů jsou považováni mariňáci Milan J. Grevich a John Lyttle, kteří přidali zbrani klasickou pažbu, dvojnožku, mířidla a lučík již v roce 1943, a pojmenovali ji „Stinger“. Takovýto slepenec o délce cca 1 metr s 610mm hlavní pomohl dostat do centra pozornosti nejvyšších armádních a politických špiček Spojených států poddůstojník Tony Stein (1921–1945), člen elitní výsadkářské jednotky Námořní pěchoty (USMC). Účinný výtvor pořádně prověřil v kampani Iwodžima, kde se vylodil s nově zformovanou 5. divizí námořní pěchoty.
Akce potvrdila přednosti zbraně. Desátník neochvějně útočil na samuraje a kryl palbou svou četu při přesunu do vnitrozemí. Eliminoval minimálně 20 nepřátel. Jeho rychle pracující dílo ovšem spotřebovalo munici, střílelo totiž třikrát rychleji než standardní M1919A4. Stein nezaváhal a utíkal na pláž pro novou muniční bednu s nábojovými pásy, přitom ještě pomohl do bezpečí svému zraněnému kamarádovi. Takto si měl počínat až osmkrát. Ne nadarmo získal Medaili cti (Medal of Honor), nejvyšší vojenské vyznamenání udělované jménem Kongresu prezidentem Spojených států amerických. Prezident Harry S. Truman jej mohl, jak to v případě tohoto precizního vyznamenání bývá, předat jen posmrtně. Desátník dostal 1. března 1945 zásah od odstřelovače.
Mariňáci se vylodili na Iwodžimě s šesti kulomety „Stinger“. Další kulomety nebyly upravovány, jelikož válka skončila dříve, než se mohly výrazněji uplatnit v praxi. Tajemnou zbraň z Iwodžimy se proto snaží vzkřísit novodobí nadšenci. Lovci zbraní dychtivě komunikují s veterány a sběrateli za účelem výkupu zbraní nutných k sestavení „stingeru“. Známá funkční replika se nachází v Historical Arms Museum v jižním Ontariu.
