A jak to Japonci chtějí vyřešit? Nejspíš tak, že z výstavby nových jaderných reaktorů úplně vycouvají a budou se věnovat pouze jejich projektování. Jen tak se totiž zřejmě mohou vyhnout dalším finančním ztrátám do budoucna.
Toshiba v tom není sama. Podobné neduhy sužují i další jaderné projekty po celém světě. Podle databáze Global Nuclear Power jsou teď ve skluzu téměř dvě třetiny z šedesátky rozestavěných jaderných reaktorů. Každé zpoždění přitom vždy současně znamená i navýšení rozpočtu.
Už téměř učebnicovým příkladem je třetí blok finské jaderky Olkiluoto. Jeho výstavba se protáhne nejméně o devět let, původní plány přitom počítaly s připojením k síti v roce 2010. Rozpočet ve výši tří miliard eur se zatím vyšplhal na trojnásobek.
Další rána pro jádro. Westinghouse dá výstavbu nových reaktorů k ledu |
Francouzská Areva, která reaktor v zemi tisíců jezer staví, se navíc – podobně jako Toshiba – ocitla před krachem. Požádala o miliardovou pomoc od francouzské vlády, aby vůbec dokázala přežít. A letos její jaderný byznys navíc převezme francouzský státní podnik EDF.
Francouzi však mají problémy i doma. A ty se přitom netýkají jen rozestavěného reaktoru ve Flamanville, ale také jaderných zdrojů v provozu. Tamní bezpečnostní dozor nařídil loni odstávky zhruba třetiny reaktorů kvůli tomu, že Areva dodala nekvalitní součástky pro chlazení bloků.
Firma si chtěla reputaci napravit při výstavbě plánovaného bloku v britském Hinkley Pointu. Evropská komise už v roce 2014 Londýnu posvětila systém garantovaných výkupních cen v projektovaném reaktoru, které jsou vysoko nad tržními cenami elektřiny.
Britská vláda sice stále o projekt stojí, jenže Francouzi si mohou kvůli vlastním problémům ještě všechno rozmyslet. Nebo mohou couvnout Číňané, kteří v Hinkley Pointu figurují jako spoluinvestoři. Navíc Spojené království s odchodem z Evropské unie ztratí také členství v Euratomu, což může podle listu Financial Times přinést do celého jaderného byznysu notnou dávku nejistoty.
Vyspělý svět elektrárny neumí
Pro příklady zpožďování a prodražování výstavby není třeba chodit daleko. Potýkají se s ním i Slováci ve své jaderné elektrárně Mochovce. Náklady na třetí a čtvrtý blok elektrárny mají překročit pět miliard eur, což je víc než dvojnásobek původního rozpočtu. Reaktory měly začít dodávat elektřinu už v roce 2013, aktuálně se počítá s dokončením třetího bloku napřesrok v létě, čtvrtého o rok později.
„Ukazuje se, že dnes už není žádná vyspělá země, která by byla schopna dokončit jadernou elektrárnu v termínu a bez překročení rozpočtu,“ shrnuje energetický analytik Michal Šnobr.
Prakticky ve všech opožděných a prodražených projektech jde o reaktory tříapůlté generace. Proti předchozím modelům, mezi nimiž jsou třeba i temelínské bloky, mají být podstatně bezpečnější a hospodárnější.
A většina z nich by už také měla zohledňovat zkušenosti z havárie japonské elektrárny ve Fukušimě před šesti lety. Ačkoliv neexistuje žádná přesná definice generace 3+, reaktory by měly například ustát zásah letadlem, jejich chladicí systémy by měly vydržet alespoň tři dny bez dodávek elektřiny. A obecně by měly mít více prvků pasivní bezpečnosti.
To se týká konkrétně například francouzského reaktoru EPR a AP1000 od Westinghousu. Ani jeden z nich dosud nebyl dokončen. U rozestavěných reaktorů bylo mnohem komplikovanější podřídit se přísnějším pravidlům.
Prodražování nových jaderných bloků vyplývá i ze statistiky Světové jaderné asociace. Zatímco na přelomu tisíciletí, kdy se dokončoval Temelín, se cena pohybovala kolem dvou tisíc eur na kilowatt instalovaného výkonu, dnes se přehoupla přes šest tisíc. A ve Finsku i mnohem víc.
Ačkoliv problémy s nedodržováním termínů trápí hlavně „západní“ firmy, bojují s ním i v Číně. Ovšem v mnohem menší míře. Zatímco v USA či Evropě (i Rusku) jsou pozadu u všech projektů, v říši středu nabrala zpoždění jen polovina z dvaceti rozestavěných bloků.
Ostatně Asie nyní zažívá jaderný boom, srovnatelný s rozpukem na Západě v 70. a 80. letech minulého století. A se smělými plány hledí i do budoucna. Jak Čína, tak Indie hodlají svou jadernou kapacitu během deseti let ztrojnásobit. Už nyní se počet čínských reaktorů blíží počtu francouzských.
Jak upozorňuje agentura Bloomberg, cílem čínského civilního jaderného programu je do roku 2026 zvednout kapacitu na 100 gigawattů. To je skoro sto temelínských bloků. A Čína by se tak stala největší jadernou mocností.
Aktivní jsou i Korejci. Společnost KEPCO, kde má většinu korejská vláda, staví nyní elektrárnu Al Baraka ve Spojených arabských emirátech. A její představitelé ujišťují, že vše jede podle časového plánu av rámci rozpočtu.
Jsme ochotni v Česku zafinancovat nové jaderné reaktory, nabízí Rusové |
Analýza jaderné asociace upozorňuje, že asijská a západní situace se v mnohém liší. Korejce či Číňany nepostihl „odliv mozků“ – neprožili takové období útlumu jaderné technologie jako vyspělé země. KEPCO navíc také nemění tak často dodavatele. I díky tomu se jim daří držet rozpočet, podle asociace se ceny za posledních dvacet let výrazněji nezvedly (ve srovnání s růstem na trojnásobek v Evropě a USA).
Na druhou stranu, čínská ani korejská technologie zatím nedostala licenci v Evropě, takže není jisté, do jaké míry by případně dokázala dostát místním bezpečnostním požadavkům.
Každopádně se ukazuje, že bez obrovského balíku veřejných peněz a „státního“ zájmu o jadernou energetiku nemají firmy šanci jadernou elektrárnu postavit. Vysoké kapitálové náklady na začátku výstavby spolu s „úpadkem“ inženýrských znalostí totiž soukromé investory odradí. Dají přednost rychlejšímu a bezpečnějšímu zisku.
Prodražování jádra tak otevírá cestu jiným zdrojům energie, ať už jde o obnovitelné zdroje či plyn, který například v USA zlevňuje díky těžbě z břidlic.
