Jak dlouho po vzniku Země před zhruba 4,55 miliardami let se na ní objevil život? Na tuto otázku, která by například mohla pomoci objasnit i to, jak vzácný či naopak běžný je život ve zbytku vesmíru, dnes máme několik různých odpovědí.
Podle malé skupiny geologů by mohl být první stopou života nezvyklý poměr různých izotopů uhlíku v horninách z grónské formace Akilila z doby (hodně zhruba) před 3,85 miliardy let. Podle opatrné většiny to není zrovna přesvědčivý důkaz a výrazně lepším kandidátem jsou charakteristické pozůstatky sinic staré cca 3,5 miliardy let. A poslední přišla s vlastní verzí skupina odborníků publikující tento týden v časopise Nature. Jejich odpověď je 3,77 miliardy let. A nebo také možná 4,28 miliardy.
Jiný mikroskopický pohled na hematitová vlákna z formace Nuvvuagittuq z kanadské provincie Quebec. Na pohled se velmi podobají pozůstatkům bakterií z okolí hydrotermálních pramenů. Vpravo dole je měřítko.
Své tvrzení opírají o nálezy z kanadské formace Nuvvuagittuq v provincii Quebec. Ve vzorcích tam vědci objevili pozůstatky mikroskopických „tunelů“ se stěnami z hematitu (tj. oxidu železitého) a další drobné útvary, které na pohled vypadají hodně podobně jako působení činnosti dnes se vyskytujících mikroorganismů. Podle jejich názoru by tedy tyto drobné stopy mohly zanechat mikroorganismy. A podle toho, jaké metabolické pozůstatky po sobě zanechaly a v jakém prostředí je zanechaly, tak šlo nejspíše o železo metabolizující bakterie žijící v blízkosti podmořských pramenů.
Otázkou je, zda se nechat přesvědčit. Nová práce v Nature, jejímž hlavním autorem je Matthew S. Dodd z Londýnského centra pro nanotechnologie, maluje nepochybně jednu možnou verzi událostí, ale jak upozorňují jejich různí kolegové citovaní napříč různými médii, je těžké se nechat přesvědčit, že je to jediná, či úplně nejpravděpodobnější verze. Pátrání v tak dávné minulosti Země totiž skýtá jen málo jistot.
Na hematit (červený materiál) bohatá vrstva usazenin, ve které vědci objevili možné stopy dávné činnost bakterií žijící u teplých pramenů někdy před necelými čtyřmi miliardami let.
Velkou potíží je, že horniny z té doby se samozřejmě nezachovaly bez poškození. I třeba výjimečně staré oblasti, jako je právě tato část provincie Quebec, se od té doby mnohokrát lámaly, zahřívaly a zase ochlazovaly. Z velké části jsou tedy zcela k nepoznání, a byť autoři si dávali pozor, aby pracovali s nejlépe zachovanými „kousky“, materiál je to sám o sobě hodně nespolehlivý.
Ostatně je to vidět i na potížích s určením stáří materiálu: jedna analytická metoda (uran-olovo) určuje stáří na cca 3,77 miliardy let, druhá (samarium-neodym) naznačuje 4,28 miliardy let. Jak stará tato „skála“ (či přesněji její malé zbylé kousíčky) vlastně může být, je stále předmětem debat.
Velkou potíží je i to, že „tunely“ a další útvary mohly vzniknout i jinak než jen působením bakterií, chemicky by to jistě možné bylo. Nový objev tedy není zapotřebí zatím slavit jako velký převrat. Neplatí totiž, že co je publikováno, je dáno, a objev může nakonec dopadnout bledě (jako třeba „nejstarší“ diamanty před pár lety). Než se jeho platnost potvrdí, bude to zřejmě ještě nějakou dobu trvat, a patrně to bude vyžadovat, aby se ještě zlepšily například možnosti datování podobných vzorků.
