Británie je z geologického hlediska do značné míry jedno s Evropou. Byli jsme součástí stejného prakontinentu a dlouhá geologická období byl dnešní ostrov s Evropou i přímo spojen. K odluce došlo v době z geologického hlediska poměrně nedávné, a to zřejmě ve dvou krocích, argumentuje zajímavá práce britských, belgických a francouzských geologů v časopise Nature Communications (zdarma dostupná zde).
Studie, jejímž hlavním autorem je geolog Sandživ Gupta (anglickým přepisem Sanjeev Gupta) z londýnské Imperial College, je vlastně pokračováním deset let staré práce britské části týmu (vyšla tehdy v časopise Nature). Ta tehdy na základě v té době nejpodrobnějšího sonarového průzkumu dna kanálu La Manche dospěla k závěru, že průliv otevřela ohromná povodeň. Domněnku už před tím vyslovili jiní geologové, práce z roku 2007 jí však přidala výrazně na věrohodnosti. Novinka pak výsledky deset let staré práce rozvádí ještě dále.
Výzkum se tentokrát soustředil v první řadě na útvary známé jako Dangeardovy jámy (francouzsky Fosses Dangeard). Jde o skupinu prohlubní ve skále na dně průlivu La Manche, které jsou dnes sice zcela zaplněny sedimenty, ale při „pohledu“ moderními metodami jsou jasně patrné. Jam je na dně několik a s různými rozměry, ale v podstatě jde o několik desítek metrů hluboké ďolíky kruhových či eliptických tvarů s průměrem stovek metrů až jednotek kilometrů. Dnes je v nich písek a štěrk, které jsou tak nestabilní, že stavaři tunelu pod La Manche si dali velký pozor, aby se jim dostatečně vyhnuli.
Prohlubně nejsou nijak propojeny a nachází se v různých horninách, takže se zdá velmi pravděpodobné, že vznikly vlivem nějaké vnější síly. Spekulovalo se, že mohly vzniknout působením ledovců, ale dnes se zdá téměř jisté, že ty se v nedávných geologických dobách tak na jih nedostaly (byť jim nechybělo mnoho).
Příčný řez oblastí Lamanšského průlivu, kde leží dvě z tzv, Dangeardových jam (na obrázku označovány jako „Fosse“ D a E). Jednotlivé řezy jsou pořízeny ve vzdálenosti zhruba 1 700 metrů od sebe. Snímek je založen na údajích za sonaru, a tak jsou vlevo zaneseno, jak dlouho trvala cesta signál tam a zase zpět k přístroji.
Už v 80. letech se také objevila hypotéza, že prohlubně mohla vytvořit energie dopadající vody z ohromných vodopádů (nebo alespoň proudů stékajících z velmi prudkého svahu na rovinou pod nimi). Guptovým týmem vytvořená detailní mapa oblasti nyní tuto domněnku podpořila: prohlubně tvarem odpovídají působení gigantických vodopádů.
Bílý most
Kde se vzaly? Evropu a Británii v té době odděloval křídový val o výšce kolem sta metrů, který probíhal zhruba jižně od spojnice mezi Calais a Doverem - však „bílé útesy doverské“ jsou v podstatě obnažená rána v místě, kde dávné události tuto přehradu protrhly. Dangeardovy jámy leží všechny soustředěny zhruba na jižní straně dávného valu. Na jeho severní straně pak nejen podle Gupty, ale i podle dalších geologických indicií mělo ležet velké jezero, do kterého přiváděly vodu řeky vlévající se dnes do Severního moře, např. Rýn.
Severní moře tehdy ovšem neexistovalo, protože ledovce neprodyšně uzavíraly prostor mezi Británií a Norskem. Celý prostor byl jen jednou velkou planinou uzavřenou na jedné straně ledem postupujícím od severního pólu, na druhé straně v nejnižším místě právě pevninským mostem mezi Británií a Evropou, který ležel podle geologů zhruba 30 metrů nad dnešní hladinou moře. Jezero se podle Gupty a jeho kolegů postupně začalo přelévat přes tuto šíji na dno dnešního průlivu La Manche, které v té době bylo desítky metrů nad hladinou moře (díky tomu, že tolik vody bylo uvězněno v obřích ledových čepičkách).
Pohled na výškovou mapu mořského dna v Lamanšském průlivu při pohledu na severovýchod (vpravo Francie, vlevo Velká Británie). Na mapě je jasně vidět koryto vzniklé během druhé katastrofické záplavy. Míně zřetelně zbytky křídového „mostu“ mezi Evropou a Velkou Británií, na němž měly vzniknout obří vodopády, po kterých ve dně zůstaly Dangeardovy jámy.
Vzniklé vodopády se postupně zakrojovaly do křídového hřebene, rozšiřovaly se (proto jsou zřejmě některé jámy na dně Lamanšského průlivu výrazně eliptické) a pevninský most oslabovaly. Nakonec zřejmě došlo k tomu, že někdy zhruba před 430 tisíci let přehrada povolila (datování je založeno na tloušťce sedimentů na dně La Manche a není příliš spolehlivé). Máme jen málo důkazů, jak mohla událost přesně vypadat. Na dně průlivu sice vědci identifikovali několik útvarů, kde velké množství proudící vody vyřezalo do skály výrazné, několik metrů hluboké prohlubně, ale jde o velmi kusé stopy. Jejich zbytek překryla druhá fáze „brexitu 1.0“.
K té došlo až po poměrně dlouhé době, dost možná o několik set tisíc let později (vědci opatrně navrhují dobu cca před 150 tisíci let, ale jde v podstatě jen o kvalifikovaný odhad). Povodeň tehdy vznikla zřejmě o něco severněji, než ležela v té době už přetržená spojnice bez Británií a Evropou. Možná v důsledku zemětřesení, možná z jiných příčin se měla vylít jezera ležící na území dnešního Severního moře a výsledkem byly ohromné záplavy, které do značné míry určily dnešní podobu dna průlivu La Manche. Vytvořily tam síť zářezů a koryt a strhly zbytek křídového mostu.
Obrázek, který Gupta a spol. kreslí, vypadá velmi přesvědčivě a stojí i na práci jiných týmů. Velmi zajímavé by ještě bylo přesněji určit časovou posloupnost událostí, na to ovšem vědci potřebují ideálně vzorky z vrtů z místa. Zatím se však nepodařilo nikoho přesvědčit, aby v rušném kanále La Manche podobnou operaci provedl, řekl Gupta pro NY Times, a tak si na přesnější datování „geologického brexitu“ budeme muset zřejmě ještě nějakou dobu počkat.
Informace: do článku jsem doplnili informaci, že „most“ mezi kontinentem a Británií byl podle odhadů geologů zhruba o 30 metrů vyšší než dnešní hladina moří.
