Evoluční historie druhu Homo sapiens se nám mění přímo před očima. Zhruba před půlstoletím bylo všechno jasné. Převládající názor byl, že lidé se vyvíjeli postupně, krok za krokem v postupných krocích až ke své moderní podobě. V podstatě šlo o neustálé „upgradování“ na lepší verze. Moderní Homo sapiens se tak měl vyvinout z „nižších druhů“, tedy nejspíše z neandrtálců či možná „člověka heidelberského“.
Od té doby jsme díky kombinaci nových objevů a úplně nových postupů (tj. hlavně genetických) přišli na to, že skutečnost byla méně přehledná. Jak se ukazuje, vedle sebe musely současně žít různé „formy“ člověka, které se podle genetických dat poměrně často křížily, takže moderní Homo sapiens jsou evidentně pestrá směska.
Například neandrtálci tak nebyli naši předkové, ale spíše současníci, kteří se vyvinuli jinde a pro jiné podmínky. Člověk heidelberský pak nakonec před pár lety zřejmě vyhynul úplně - nové poznatky naznačují, že vznikl uměle v kabinetech. Zato víme, že existovali skuteční hobiti, alespoň na ostrově Flores, či záhadní denisované, které známe podle dvou zubů, jednoho prstu a DNA (a možná i jedné lebky, to se ještě uvidí). Genetické dědictví alespoň některých těchto „forem člověka“ v sobě nosíme dodnes (ne tedy všichni do jednoho, ale řada z nás, každý v trochu jiné míře).
Ke snad jen dočasnému zmatku nyní přispívá další důležitý objev. V časopise Nature totiž mezinárodní tým vědců zveřejnil práci s popisem a určením stáří zhruba 300 tisíc let starých kosterních pozůstatků z území dnešního Maroka, které by velmi snadno mohly patřit příslušníkům druhu Homo sapiens (na iDnes zprávu ve středu 7. června zachytili v tomto článku).
Poznali byste ho?
Maroko před 300 tisíci let je pro člověka hodně nezvyklé místo i čas. První fyzické doklady o moderních Homo sapiens máme z doby zhruba před 200 tisíci let z východní Afriky. A protože právě východ Afriky byl dlouho místem nejdůležitějších nálezů, vědci dlouho považovali za pravděpodobné, že právě v těchto místech ležela „kolébka“ moderního člověka.
Nález v Maroku na lokalitě Džabal Irhúd (džabal je arabsky hora) ovšem naznačuje, že to tak vůbec být nemuselo. Bohužel se nenašly příliš kompletní kostry (nejúplnější je částečná „tvář“ a čelisti bez mozkovny u jednoho jedince), ale i z těch se zdá, že v podstatě na břehu Atlantiku tehdy žili lidé na pohled dost podobní nám. Pokud nejde o individuální výjimky, měli výrazně subtilnější rysy než například neandrtálec. Nebyla to zřejmě úplně tvář moderního člověka, asi by ho prozradily třeba silné nadočnicové oblouky, myslí si antropolog Václav Vančata z Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy, ale podoba neměla podle všeho k dokonalosti daleko. Dostává se tak náhle podpory domněnce, že vývoj moderního člověka mohl probíhat pozvolna a postupně minimálně na velké části afrického kontinentu.
Archeologický výzkum prozradil, že tito lidé určitě využívali ohně, ale to uměli i jiní naši příbuzní, a vyráběli jednoduché kamenné nástroje včetně třeba pazourkových hrotů na oštěpy. V blízkosti kosterních pozůstatků se jich našla celá řada. Podle archeologů pracujících na místě se zdá, že místo bylo jakýmsi loveckým táborem, protože se tu kromě pazourkových nástrojů našla také celá řada kostí z různých druhů zvířat (gazely, zebry, dikobrazi, zajíci, želvy a hyeny).
Pokud o celkovou rekonstrukci lebky jednoho z jedinců, jehož kosti se našly na marocké lokalitě Džabal Irhúd s vyznačenou odhadovanou mozkovnou. Ta je poměrně výrazně nižší a protáhlejší než u dnešních lidí. Ovšem připomínáme, že ve skutečnosti se podařilo najít pouze velkou část čelisti a obličejové kosti, včetně nadočnicových oblouků. Zbytek je odhad - a nic na tom nemění ani fakt, že moderní rekonstrukční metody bývají obecně poměrně přesné.
Celou řadu důležitých otázek ovšem zodpovědět nelze. Především jak moc se nám mohli tito lidé podobat mentálně či jazykovou vybaveností. Zdá se, že měli podlouhlejší a nižší mozkovnu než my. V tom případě by měli tedy patrně jiný tvar mozku, což by zase mohlo znamenat, že jejich mozek fungoval jinak než náš. A to by naznačovalo, že lidé se v evoluci vynořili „tváří napřed“ - nejprve jsme získali charakteristický vzhled a pak se nám teprve vyvinuly dnešní mentální schopnosti.
Ale byť je taková konstrukce zajímavá, lebkovnu v nálezech z Maroka přímo zachovanou nemáme. Na její tvar tedy usuzujeme nepřímo na základě rekonstrukcí, které dnes obecně bývají velmi přesné, ale přesto nemají stejnou váhu jako skutečné kosterní nálezy. Špatnou zprávou také je, že se z nálezů na Džabal Irhúd nepodařilo odebrat DNA, jak řekl časopisu Nature vedoucí výzkumných prací na místě Jean-Jacques Hublin. Genetické srovnání by napovědělo mnohé.
Antropologové, včetně těch největší kapacit, se tedy do značné míry neshodnou, kam lidi z Džabal Irhúd zařadit. Někteří jsou ochotni připustit, že by to mohl být vlastně důležitý krok na vývojové linii moderního Homo sapiens (viz vyjádření Chrise Stringera pro Nature). Podle jiných vlastně není možné ani říci, zda je zařadit mezi celou řadu různých raných forem Homo sapiens, nebo je do historie našeho druhu zatím raději nepřibírat vůbec, dokud nebude situace jasnější.
Rekonstrukce lebky jednoho z jedinců, jehož kosti se našly na marocké lokalitě Džabal Irhúd. Nezachované části lebky jsou vykresleny modře, a tak je jasné, že při rekonstrukci přesné podoby lidí z hory Irhúd do značné míry musíme bohužel spoléhat na kvalifikované odhady.
Je to jen další doklad toho, že stav současné paleontologie člověka je opravdu velmi nepřehledný, jak říká Václav Vančata: „Bohatost forem člověka v té době je podle novějších nálezů opravdu zarážející, v tom se snadno může ztratit i odborník.“ Snadno představitelné by například podle Vančatay mohlo být, že lidé z Maroka budou představovat ještě jinou vývojovou větev a mohli by být předky denisovanů, kteří se později šířili směrem na východ, například do jihovýchodní Asie. Ve stejné době přitom v severnějších šířkách Euroasie zřejmě úspěšně dobývali nový životní prostor neandrtálci – tedy vlastně „původní Evropané“, kteří se zřejmě vyvinuli právě na našem kontinentu z místních archaických forem člověka někdy zhruba před necelými 200 tisíci let.
Určitě jsou staří
Ukázka některých pazourkových nástrojů nalezených na Džabal Irhúd. Řada z nich byla opracována i tepelně, a tak u nich lze použít spolehlivou metodu datace pomocí tzv. termoluminiscence.
Abychom nekončili spekulacemi, věnujme se i tomu, co je (poměrně) jisté: stáří nálezů. Právě to jim samozřejmě dodává tak na zajímavosti, přesné datování přitom v paleontologii není úplná samozřejmost. Dobrým příkladem může být několik let starý nález tzv. Homo naledi (psali jsme zde). Podle zrekonstruovaných koster jde velmi zjednodušeně řečeno o „směs“ moderního člověka a jeho starších předpokládaných předků.
Původní práce objevitelů (dostupná zde) hovořila o tom, že tento zcela nový a podle všeho velmi zajímavý druh žil někdy v době před dvěma a půl miliony let. V květnu 2017 ovšem došlo k větší než malé opravě (práce zde): stáří nalezených koster je zřejmě jen nějakých 230 až 330 tisíc let (to mimochodem znamená, že Homo naledi je jeden z dalších druhů člověka, který patrně už mohl žít společně s námi, přesněji řečeno našimi předky).
Homo naledi byl v prvním článku objeviteli datován především na základě geologických indicií, tedy v podstatě podle toho, kde, v jaké vrstvě, s jakým materiálem atp. se kosti našly. Jeskyně, kde byly objeveny, ovšem byla místem čilé geologické aktivity, protože tu například došlo k četným moderním sesuvům a zřícení částí stěn či stropu. To všechno pořádně promíchalo s materiálem v jeskyni, a tak se vedle sebe ocitly „mladé“ kostry a podstatně starší materiál.
Ale v případě nálezů z Maroka snad není zapotřebí obávat se takto velkých korekcí. Na Džabál Irhúd se kosterní pozůstatky dávných lidí našly už v 60. a 70. letech. Tehdy ovšem nebyly k dispozici moderní metody určování jejich stáří a odhadovalo se, že jsou staré jen pár desítek tisíc let. Postupně se vědci dopracovali k odhadu stáří zhruba 160 tisíc let, ale pak přišlo ke slovu zahřívání pazourků.
Pohled na lokalitu na hoře Irhúd. Původně šlo o krasovou jeskyni, která byla odkryta během prací v místním vápencovém lomu.
Autoři nového objevu totiž využili k datování jednu velmi spolehlivou a zajímavou metodu, tzv. termoluminiscenci. Ta v podstatě dokáže určit, kdy byl naposledy zkoumaný materiál vystaven vysoké teplotě (více viz box). S její pomocí dokázali autoři určit stáří vypálených kamenných nástrojů, které se našly v těsné blízkosti kosterních pozůstatků a dospěli k hodnotě zhruba 280 až 350 tisíc let. Jiné metody ukazují možná na poněkud mladší věk nálezů, ale žádná neříká, že by nemohly být staré kolem 300 tisíc let. Alespoň to tedy víme jistě. Co to přesně znamená pro historii člověka, to je ovšem stále otevřená otázka.
Co je termoluminiscenceTermoluminiscenční datování může určit, před jak dlouhou dobou byl daný materiál vystaven vysokým teplotám (cca nad 500 °C), nebo přímému slunečnímu světlu. Obojí totiž uvolní všechny elektrony v tzv. metastabilních polohách (sluneční záření jen v těch částech materiálu, na které může posvítit, samozřejmě). Do metastabilních poloh se elektrony v některých pevných látkách (z praktického hlediska jsou důležité hlavně křemičité minerály, které se běžně vyskytují v půdě) mohou dostat třeba v důsledku srážky s částicí kosmického záření atp. Energie srážky může elektron vyrazit z místa, a ten se pak může zachytit v „pastech“ (přesněji poruchách v krystalické mřížce), a materiál se tak obrazně řečeno postupně „nabíjí“. Takové události jsou poměrně vzácné, ale v dlouhém časovém měřítku probíhají s poměrně velkou pravidelností. Nárůst tohoto „náboje“ je tedy také celkem pravidelný, a tak lze zpětně určit, kdy došlo k poslednímu „vynulování“ metastabilních elektronů. Zjištěním množství těchto „vyšoupnutých“ elektronů lze určit, jak dlouhá doba tedy uběhla od posledního ohřevu na vyšší teplotu. A počet elektronů v metastabilní poloze je zase možné určit velmi přesným měřením toho, kolik světla látka při ohřevu vydá. Nepřesnost bývá poměrně malá, obvykle řádově plus minus jednotky procent. |
