O invazi se Helena a Petr Malinovi dozvěděli od známého Helenina tatínka. Nevěřili tomu, až když si zapnuli rozhlas po drátě, nebylo pochyb. Pak vyšli ještě za tmy na ulici a to, co vysílal Československý rozhlas, viděli na vlastní oči. Vrátili se domů, ale za pár hodin už Petr vyrazil s fotoaparátem ven.
Petr Malina
„Vinohradská byla samý tank. Lidé přicházeli k vojákům, povídali si s nimi, odkud jsou,“ vzpomíná Petr Malina, který se s nimi do hovoru nedával, jen je fotil. Raději zpovzdálí je pozorovala i Helena.
Během vypjatých srpnových dní se připletla i se svým tatínkem do jedné horké situace. Na rohu ulic Anny Letenské a Vinohradské se tak jako jindy s okupanty někdo bavil. „Zničehonic začali pálit, schovali jsme se v domě,“ popisuje pamětnice.
Její otec měl s komunisty neblahou zkušenost. Živnostník, který vlastnil před únorem 1948 fotografický ateliér, skončil jako nepřítel socialistického zřízení na dva a půl roku ve vězení. Iluze o Sovětském svazu si nedělal, jen si teď s dcerou říkali, jak se musejí cítit ti, kteří Rusům důvěřovali.
Historické okamžiky
Sledovat další díly na iDNES.tvMalinovi bydleli v Mánesově ulici, a tak dění u Rozhlasu měli jako na dlani. Viděli, jak barikádu na rohu Vinohradské a Italské ulice probořil tank, jak hořela. Její součástí byl i autobus. Ve chvíli, kdy na něj najel tank, byl poblíž Petr. „Úplně se rozprskl,“ popisuje. O kousek dál v Riegrových sadech se utábořili vojáci i se svou technikou.
Válečnou atmosféru umocňovaly i prázdné regály v samoobsluhách. „Byl obrovský nával ve všech obchodech, během dvou dnů byly úplně vybrané, nefungovalo zásobování,“ říká Helena Malinová. Po setmění se nesmělo ven, vojáci hned stříleli na výstrahu. Lidé v okolních domech se po setmění báli i rozsvítit. Stopy střelby jsou prý na některých vinohradských fasádách patrné dodnes.
I za těchto okolností chodili Malinovi do zaměstnání, on do Energoprojektu, který byl u Hlávkova mostu, ona do nakladatelství Orbis na Vinohradské. Měla to tři minuty od domu. „Ředitel ani náměstci nevěděli, jak se to vyvine dál, nejraději by dělali mrtvé brouky a nevyjadřovali se k tomu. Panovala velká opatrnost,“ podotýká Helena Malinová. Podobná nálada byla i v Petrově podniku. Vracela se doba, kdy se lidé opět báli cokoli říct.
Později se mladíci v uniformách stali nepřístupnými jakékoli diskusi. „Kamarád mé kolegyně na to doplatil, zemřel u Rozhlasu,“ vzpomíná žena na svého tehdy třiadvacetiletého vrstevníka. Shovívavě připomíná, že cizí vojáci vlastně jen vykonávali rozkazy, mnohdy ani nevěděli, kde jsou a z jakého důvodu.
Okupace zhatila Malinovým podzimní dovolenou v Bulharsku. Letecký zájezd se nekonal, cestovka jim nabídla, aby se vydali vlakem do Rumunska. „Maďarští železničáři nám cestou házeli křídy, drželi s námi,“ pamatuje si Petr Malina, který během zastávek na nádražích psal protisovětská hesla a maloval posměšné kresby na vagony. „V Rumunsku jsme ukazovali fotky z Prahy, místní nám říkali, že se stydí. I když právě Rumuni se na okupaci nepodíleli.“
Malinovi své dceři i vnoučatům mnohokrát vyprávěli, jak prožívali srpnové dny i co okupace znamenala pro Československo. „Stejně jako mně vyprávěli naši o osmačtyřicátém - ne tak, jak jsme se to učili ve škole. Myslím, že se o tomto období ve školách málo mluví i dnes, připadá mi důležitější než pravěk,“ míní Helena Malinová. „Zasloužila by si pozornost, aby se už nemohla opakovat,“ uzavírá.
