Zrak poutníka projíždějícího středním Povážím nemůže nespočinout na mohutné stavební dominantě tyčící se nad starobylým městem Trenčín. Tou dominantou je jeden z největších evropských hradů, který se, stejně jako město samotné, pyšní bohatou historií a v každém případě stojí za návštěvu.
V tomto textu však historii Trenčianského hradu mineme velikým obloukem a zastavíme se u zajímavého solitérního exponátu stojícího pod širým nebem na jeho dolním nádvoří, u pevnostního kanonu, který s historií hradu nemá společného zhola nic. Rakousko-uherský kanon ráže
Rakousko-uherský 12cm kanon vzor 1880
Trenčianský hrad
Rakouská děla s bronzovou hlavní
Rakousko-uherské dělostřelectvo se řadilo v polovině století páry k nejlepším na světě. Ještě během prusko-rakouské války převyšovalo svými kvalitami dělostřelectvo pruské, které v té době učinilo první kroky k zavádění nových děl firmy Krupp s ocelovou hlavní místo bronzové, s drážkovaným vnitřním povrchem hlavně místo hladkým a s nabíjením zezadu místo zepředu.
Vývoj dělostřelectva do poloviny 19. stoletíPalné, potažmo dělostřelecké zbraně jsou vynálezem čínským. Ten původ je celkem logický, neboť v Číně byl vynalezen i střelný prach, tedy látka pro (tehdejší) dělostřelce nezbytná. Přesná datace, kdy se tam první primitivní děla objevila, je však velkým otazníkem. Ono je také otázkou, co z těchto prvních pokusů lze už považovat za dělo. Buď jak buď, nejstarším archeologickým nálezem je jakýsi malý kanon z doby kolem roku 1230. Umělecká díla zobrazující podobné předměty pak mohou tuto dataci posunout ještě do století předchozího. V Evropě se děla používala od 14. století, nejprve sporadicky, ale časem jejich výskyt narůstal a význam na bojišti stoupal. Například naši husité ve druhé až třetí dekádě století patnáctého si je nemohli vynachválit a jejich houfnice vnášely do houfů křižáků téměř takovou paniku jako jejich zpěv. Stěžejním materiálem na výrobu dělových hlavní se stal přibližně do poloviny 19. století bronz. Zkoušelo a v menším měřítku bylo používáno i železo (ocel, litá ocel), jenže tehdejší technologie jeho výroby ještě nemohla poskytnout tento materiál v potřebné kvalitě. V dávných dobách se vyskytla i zoufalá improvizace v podobě hlavní dřevěných. Napoleonské války (1803 až 1815) a o něco později nesrovnatelně menší krymská válka (1853 až 1856) představovaly vrchol bojového použití zepředu nabíjených děl s hladkými bronzovými hlavněmi. Zkušenosti z krymské války a rozvoj technologií výroby oceli stály za postupným nástupem děl s ocelovými drážkovanými hlavněmi nabíjenými zezadu, které z principu nabízely větší dostřel a kadenci. Průkopníkem moderních děl se stal německý průmyslník Alfred Krupp z Essenu. První ocelovou hlaveň vyrobil v roce 1847, ale vychytání much a především pak přesvědčování armádních činitelů o výhodách ocelových děl ještě několik let trvalo. Do výzbroje pruské armády se začala Kruppova děla postupně zavádět od roku 1859 a své kvality plně prokázaly během prusko-francouzské války (1870 až 1871). Zajímavá je v tomto kontextu prusko-rakouská válka v létě roku 1866, kterou Rakušané navzdory sázkaři očekávanému vítězství statečně prohráli. Rakouští dělostřelci v tomto konfliktu se svými zepředu nabíjenými děly s bronzovou, ale už drážkovanou hlavní (tří-, čtyř- a osmiliberní polní děla systému Lenk vzor 1863) deklasovalo dělostřelce na straně útočníka. Některé pruské dělostřelecké jednotky už sice disponovaly děly nové koncepce, obsluhy s nimi však ještě nebyly sžity a nedosahovaly výkonů rakouských dělostřelců s koncepčně zastaralými, ale v rámci možností moderními děly systému Lenk. A stará pruská bronzová děla se hodila víceméně už pouze do šrotu. |
Jestli ocelová Kruppova děla v roce 1866 neukázala příliš přesvědčivě výhody nové koncepce, tak o pár let později již nebylo pochyb o jejich nadřazenosti. Litá ocel měla pro takové použití lepší mechanické vlastnosti než bronz.
Postupně si začaly pořizovat ocelová děla další armády. Pouze ta rakousko-uherská nadále trvala na bronzu a u výroby polních děl malé a střední ráže vyžadovala bronz až do roku 1916. Zpočátku byly důvody tohoto stavu neschopnost zdejších podniků taková děla vyrábět a snaha udržet nezávislost na Prusku (v té době již spojenci), aby se nemusela nakupovat děla (či dělové hlavně) od Kruppa.
Rakušané si byli vědomi zaostávání svého dělostřeleckého materiálu, velké úsilí tak vložili do vylepšení děl bronzových. Zde se vyznamenal ředitel vídeňského Arsenalu a zkušený metalurg Franz von Uchatius, když v 70. letech 19. století navrhl speciální technologii na výrobu bronzových hlavní.
Do bronzové slitiny se základním složením 92 % té nejčistší mědi a 8 % cínu se přidávalo nepatrné množství fosforu (méně než 0,3 %), který zajistil vysokou tvrdost a odolnost proti opotřebení (prolétávající střelou a přetlakem žhavých plynů) výsledného produktu.
Tou zásadní invencí pak byla samotná mechanická výroba hlavní, které se odlily s menším průměrem, než byla požadovaná ráže. Následně se tímto polotovarem postupně protlačovaly pod vysokým tlakem kužely z tvrdé oceli, až bylo přesného rozměru dosaženo.
Touto technologií se podařilo vyrobit bronzovou hlaveň, která se svými mechanickými vlastnostmi vyrovnala těm ocelovým, a proto byl materiál nazván ocelovým bronzem (přestože po stránce materiálového složení neměl s ocelí nic společného), někdy se můžeme setkat i s názvem Uchatiův bronz.
Děla vyráběná Uchatiovým způsobem v Arsenalu ve Vídni samozřejmě už byla nabíjena zezadu a drážkovanou hlaveň snad ani nemá cenu vyzdvihovat. Ale není všechno zlato, co se třpytí. Pro mohutné kanony, obecně tedy pro kanony výkonnější, se takový materiál už použít nedal.
Nové mohutné kanony se nalezly své uplatnění především u pobřežních baterií a na velkých námořních lodích (na křižnících a bitevních lodích).
Franz von Uchatius
Při zkouškách velkého pobřežního kanonu v roce 1881, vyrobeného z ocelového bronzu, došlo k destrukci některých jeho součástí. Často se uvádí, že Franz von Uchatius spáchal sebevraždu, neboť po této nehodě nebyl schopen navrhnout vylepšený kanon velké ráže, který by výstřely vydržel. Důvod jeho odchodu je však nejistý, v té době také trpěl blíže nespecifikovanou nemocí žaludku.
Ocelová děla pro císařské námořnictvo začala později vyrábět plzeňská Škodovka, nejprve podle licence od Kruppa a potom vlastní konstrukce. Když však pánové ze Škodovky nabízeli svá kvalitní ocelová polní děla (zpočátku vyráběná z polotovarů z německých oceláren) c. a k. armádě, nesetkali se s kladnou rezonancí právě kvůli jejímu zatvrzelému lpění na bronzu. Škoda je tedy vyráběla nejprve na export a pro „domácího“ uživatele až od roku 1916, kdy za změnou priorit armádních činitelů stál především nastupující nedostatek barevných kovů.
Rakousko-uherský 12cm kanon vzor 1880 stojící na dolním nádvoří Trenčianského hradu. Kanon má bronzovou hlaveň a ocelovou lafetu.
Rakousko-uherský 12cm kanon vzor 1880 nad Trenčínem
Koncem sedmé dekády 19. století vyvinula zbrojovka Artillerie Zeugs Fabrik ve vídeňském Arsenalu pevnostní kanon ráže 12 cm. Po úspěšných zkouškách byl c. a k. armádou přijat do výzbroje jako 12 cm kanon vzor 1880, přičemž první kusy výrobce dodal v roce 1881.
Dělo se vyrábělo buď na nízké stabilní lafetě (pravděpodobně v prvních letech výroby) určené pro pevnostní dělostřelecké kasematy, nebo na nápadně vysoké dvoukolové lafetě (do určité míry hipomobilní) vhodné pro jeho umístění v pevnostních dělostřeleckých postaveních (zpravidla shora otevřených). Lafeta byla ocelová, loukoťová kola ze dřeva a s ocelovými spojovacími díly a obručemi.
Rakousko-uherský 12cm kanon vzor 1880 (ta větší zbraň)
Rakousko-uherský 12cm kanon vzor 1880 na stacionární (pevnostní) lafetě
Samotná hlaveň kanonu s třiceti drážkami byla vyrobená z ocelového (Uchatiova) bronzu a měla délku 3,2 metru a hmotnost 1,7 tuny. Dělené střelivo se skládalo z granátu a prachové náplně ve váčcích. Dostřel činil kolem 8000 metrů.
Jak již název pevnostní napovídá, tvořil kanon výzbroj jednotek tzv. pevnostního dělostřelectva, byl tedy určen k obraně a také k dobývání pevností. Díky relativně nízké hmotnosti a slušnému dostřelu se potom za první světové války používal především u jednotek polního dělostřelectva, kde sloužil až do jejího a pro uživatele těchto děl hořkého konce.
 |
