Koukám Farukovi Mahrezi pod ruce a hltám každé jeho slovo. Jeho vyprávění je jako napínavá detektivka, ve které je hlavní postavou můj už dávno mrtvý dědeček a předmětem doličným jeho švýcarské hodinky. Mahrezi je otáčí v ruce a prohlíží pod oční lupou. Ještě je ani neotevřel a už díky němu přesně vím, ve kterém roce byly vyrobeny, že sklíčko je nepůvodní, pochází z Pardubic a tehdejší hodinář se musel hodně snažit, aby ho do pouzdra dostal.
Dozvídám se i to, jak přesně vypadal původní pásek, že majitel se hodně potil, hodinky někdo otevřel a nevyznal se přitom příliš v hodinářském řemesle. To vše během deseti minut, na první dobrou. Připadám si tak trochu jako na konzultaci u Sherlocka Holmese.
Drahokamy v hodinkách?
Našel jsem je v šuplíku na půdě u rodičů. Nefunkční. Značka Doxa. Legendární švýcarský výrobce, který se proslavil výrobou potápěčských hodinek a ještě dříve hodinami do aut a letadel. Firma definitivně zanikla po 91 letech v roce 1980 (od roku 1997 je znovu na trhu pouze značka). Shodou okolností, ve stejný rok byly naposledy v opravě i „moje“ Doxy. Jak to vím? Hodinky jsou totiž něco jako kronika. O svém majiteli prozradí mnohé. Pokud je tedy dostane do rukou hodinář, který v nich umí „číst“. A to Faruk Mahrezi a jeho kolega Zdeněk Rott z Hodinářství Vyšehrad umí.
Začněme od začátku.
Obří FOTOGALERIE - sborka a rozborka hodinek, krok za krokem |
To, co na první pohled vypadá jako kouzlo, není ve skutečnosti nic jiného než hluboká znalost řemesla, daného oboru a jeho historie. Rok výroby lze například odečíst z výrobního čísla, které je vyražené na dýnku hodinek. Chce to „jen“ vědět, které číslice jsou ty pravé. Zcela rozluštit kód totiž není úplně snadné. Jak říká Mahrezi: „První dvě čísla většinou u Doxy znamenala rok výroby. Tehdy se pochopitelně neřešilo století, takže 43 značí rok výroby 1943.“
To ovšem neznamená, že ve stejném roce byl vyroben i strojek. „Ten může být starší nebo novější. I tenkrát se podle potřeby používaly díly, které byly zrovna na skladě. Přesněji uvidíme, až hodinky otevřeme.“ Jako archeologové mají radiokarbonovou metodu datování, i v hodinářství existuje způsob, jak určit časové rozpětí v němž byly nějaké konkrétní hodinky vyrobeny (pokud k nim, jako v našem případě, nejsou k dispozici přesné údaje).
Kameny, ale nikoliv drahokamy ... |
U švýcarských hodinek se to většinou (není to však pravidlo) pozná podle setrvačky neboli neklidu (lidově se také říká nepokoj z německého Unruh). Pokud je odpružená (odborně se říká, že má nárazuvzdorné uložení), strojek byl pravděpodobně vyroben po roce 1945, neodpružená verze se však používala i nadále (například PRIM kalibr 50, 51, které se vyráběly od padesátých let dále, stále nemají odpružené setrvačky).
Obecně pak platí, že předválečný model nemá odpruženou setrvačku. Od roku 1953 jím už však většina hodinek vybavena je. Tehdy se totiž definitivně rozšířil dosud nejpopulárnější způsob odpružení setrvačky značky Incabloc. Druhým nejrozšířenějším je ve švýcarských hodinkách dodnes používaný systém KIF. Německý Junghans vyvinul vlastní odpružení Vibrax, atd.
Pohled na osazenou základnu hodinek.
Kvůli konstrukci pouzdra se musíme do hodinek dostat právě přes ciferník.
Hodinář udělal do ochranného pouzdra díru, aby bez jeho sejmutí mohl pohodlně regulovat chod hodinek na setrvačce. To není úplně správný postup.
První pohled dovnitř. Na dýnku jsou jasně patrné iniciály hodináře K.R. a rok 1980.
Pružinové uložení ložiska, kterým je syntetický rubín (v hantýrce nazývaný kámen), bylo vynalezeno už v roce 1934, samozřejmě ve Švýcarsku. Právě počet těchto takzvaných kamenů někdy výrobce dává na odiv hned vedle názvu hodinek na ciferníku (například: 21 jewels, což někdo nepřesně překládá i jako 21 diamantů). Mezi laiky je díky tomu rozšířený oblíbený mýtus, že číslo udává počet drahokamů v hodinkách.
První funkční systém ochrany setrvačky byl vynalezen a použit firmou Wyler. Ochranu zajišťovala pružná raménka setrvačky, nikoli tedy pružné ložisko. Systém však byl náročný na přesnost výroby i montáže. Dnes se proto už nepoužívá. |
V ložisku, tvořeném syntetickým rubínem, se otáčí setrvačka. V našem případě neodpružená. Hodinky i strojek tedy byly s velkou pravděpodobností vyrobeny před nebo v roce 1943, jak naznačuje i výrobní číslo.
Vyjmutá setrvačka.
Škrábance na sklíčku, pootočené číslo ...
Každý opravdový hodinář vždy pozná, zda hodinky, které má právě před sebou, už někdo před ním otevřel. Už jen samotný nástroj, který musí vsunout mezi pouzdro a dýnko pokaždé zanechá nějak mechanické stopy viditelné pod lupou. Nepoučený laik nebo nešikovný hodinář se pak dopustí i takové chyby, jako je nakřivo umístěné výrobní číslo na opětovně zavřeném dýnku. To přitom musí být vždy umístěno přímo proti korunce nebo horizontálně s nožičkami pouzdra (záleží na umístění mezery pro vložení otvírače dýnka). Jakékoliv mírné pootočení značí, že uvnitř byl buď laik nebo flink. Moje Doxy měl v rukou jeden z nich.
Výrobní číslo. První dvě číslice udávají rok výroby - 43 znamená 1943. Mírné pootočení čísla značí, že v hodinkách už se "hrabal" někdo, kdo řemeslu příliš nerozumí.
Mahreziho rada zní: „Nikdy hodinky neotvírejte sami. Dostane se dovnitř vlhkost a i když budete hodináři tvrdit, že strojek ještě nikdo neotevřel, pozná pravdu. Záruka pak může vzít zbytečně za své.“ Pokud už snad někdy své hodinky otevřete, nikdy do nich nefoukejte. „Lidé to obvykle dělávají, aby zkusili, jestli se to uvnitř opravdu hýbe a případně, aby vystrnadili nečistoty. Výsledek je však přesně opačný. Dovnitř se s dechem dostane vlhkost, která tam po uzavření zůstane. Nečistoty se pak nabalují rychleji, o korozi nemluvě. Navíc se smítka nebo kousky vadných součástek přemístí dále do stroje, kde mohou napáchat ještě větší škody.“
Hodinky neotvírat a nikdy do nich nefoukat! |
Zkoumané Doxy mají uvnitř navíc mosazný ochranný kryt strojku. Ten plnil dvě úlohy. Bránil magnetizaci součástek, protože je vyroben z takzvaně magneticky měkkého materiálu. Magnetickou sílu „pohltil“, ale už ji neposlal dál. Proto také mají hodinky na ciferníku onen výraz „ANTI-MAGNETIC“.
S ochranným krytem si také hodinky většinou pořizovali zákazníci, kteří předpokládali častější nešetrné zacházení. Můj dědeček po válce pracoval jako revizor kin pro americkou filmovou společnost Metro-Goldwyn-Mayer, takže hodně jezdil po republice a hodinky mohly snadněji přijít k úhoně. Když jej pak komunisté v rámci akce „inteligence do výroby (77 000 do výroby!)“ učinili asfaltérem, hodilo se odolné pouzdro dvojnásob.
Kvůli konstrukci pouzdra se musíme do strojku dostat (na dnešní dobu) poměrně netradičně skrze sklíčko. Protože je plastové, lze jej relativně jednoduše z pouzdra vyjmout. Pod lupou zřetelně viditelné škrábance prozrazují, že hodinář, který originální sklíčko nahrazoval, měl dost práce s tím, aby tam toto nové, vyrobené ve státním podniku Tvar Pardubice, vůbec dostal.
Původní balení sklíčka. Ve sbírce Hodinářství Vyšehrad najdete všechno.
Porovnání stávajícího sklíčka z výrobního družstva Tvar v Pardubicích s novým německým sklíčkem Sternkreuz, které hodinky po opravě dostanou.
„Podívejte se, jak jsou hrany sklíčka oblé. Přesně takové se vyrábělo ve Tvaru v Pardubicích,“ zkoumáme s Mahrezim okraje pod lupou. Sklíčka se pochopitelně vyráběla (stejně jako dnes) jen v několika rozměrech. Pokud pak hodinky měly jiné pouzdro a to správné nebylo na skladě, musel hodinář sklíčko ručně přizpůsobit. Činil tak jemným pilníkem a záleželo jen na jeho umu, jak bude výsledný brus čistý.
Plastové sklíčko není nic podřadného. |
Se strojně broušeným originálem však výsledek pochopitelně srovnat nikdy nešlo. Naše sklíčko bylo navíc evidentně výrazně větší než pouzdro hodinek (pravděpodobně o průměru 290 nebo 295 - tj. 29 mm respektive 29,5 mm) a řemeslník musel při opracovávání opravdu zabrat (na požadovaných 283 - 288 - tj. 28,3 respektive 28,8 mm). Na okrajích tak zanechal i okem viditelné hluboké rýhy.
Někoho možná překvapí, že „sklo“ je i u takto starých hodinek ve skutečnosti plastové (nazývá se hesalit). V hodinařině se však tento materiál běžně používal i u drahých švýcarských modelů už od konce dvacátých letech minulého století, když došlo k rozmachu náramkových hodinek. Byl prezentován jako „nerozbitné plastové sklo“. Ve čtyřicátých a padesátých letech už je standardem.
Vyšroubování šroubku u západkového kola.
Sejmutí můstku (součástka s nápisem Doxa)
Šroubováček ukazuje na místo, kde byla setrvačka.
Hodinky vydržely opravdu hodně
Vnitřní strana dýnka s typickou efektní perláží (povrchová úprava připomínající perleť) je hodinářská kronika. Právě sem, drobným rycím nástrojem nebo jako Mahrezi lihovým fixem, hodinář poznamená, co všechno ve strojku opravil nebo vyměnil. Protože však neexistuje žádný předpis, jak má takový zápis vypadat, bývá srozumitelný právě jen pro daného hodináře a případně majitele hodinek.
Nevyčištěné hodinky nejdou. |
Moje Doxy toho mají za sebou evidentně hodně. Dýnko je pokryto písmenky a číslicemi. Bezpečně však rozeznáme jen datum pravděpodobně poslední opravy z roku 1980 a iniciály hodináře K.R. Značné opotřebení a četné hodinářské zásahy jsou však znát i na samotném strojku.
Hodinky evidentně nikdo desetiletí nečistil. Děda je pravděpodobně nosil každý den více než třicet let. Potil se s nimi na přímém slunci při asfaltování továrních střech ve Vysočanech a dobře mu sloužily i později, když se opět vrátil k původní profesi jako ředitel několika pražských kin.
Teď už zcela odstrojená, silně znečištěná a poškozená základna z horní strany ...
... a z dolní strany.
Střídné kolo.
Těžko říct, proč se Doxy nikdy nedočkaly očistné lázně. Pravda je, že čištění hodinek s sebou nese finanční náklady, které není každý majitel hodinek ochoten obětovat. A to paradoxně platí někdy i o těch, kteří na ruce nosí strojek za několik stovek tisíc korun. Každé mechanické hodinky by se přitom k hodináři alespoň jednou za pět let podívat měly. Například všudypřítomný prach z brzdových destiček má totiž na jejich strojek velmi destruktivní účinek.
Mechanické hodinky musí do servisu každých 3 až 5 let. |
Před čištěním je nutné jej zcela rozebrat. To obnáší i vyjmutí péra z perovníku, kde nečistoty často způsobují poškození mechanismu i vnitřních stěn perovníku a tím zkrácení doby chodu i nepřesnost hodinového strojku.
Jediné, co s Mahrezim tentokrát nerozebíráme, je setrvačka. Prasknutí nebo jiné poškození několik desítek let starého vlásku by bylo fatální a nevyplatí se v tomto případě riskovat. Setrvačka se tedy čistí jako celek, včetně jejího můstku. Další křehké součástky - krokové kolo a kotva - vůbec nejdou do čističky, ale pouze do lázně s lékařským benzinem. Ostatní díly se vloží do speciálních sítek a projdou postupně třemi lázněmi (speciální čistící směs Elma s destilovanou vodou, technickým benzinem a lékárnickým benzinem). Součástí procesu je samozřejmě i odstředění přebytečné tekutiny a sušení stroje.
Krokové kolo a kotva coby nejjemnější části nejdou do čističky, ale pouze podstoupí koupel v lékařském benzínu.
Na víčku perovníku je jasně patrné výrazné opotřebení. Dříve používané minerální oleje s přimíchanými nečistotami měly výrazně abrazivní účinky.
Kolik stojí zachránit poklad po rodičích nebo prarodičíchNašli jste doma nefunkční staré hodinky PRIM? Nebo dokonce nějaké „Švýcary“? Nějaké ty „primky“ pravděpodobně leží v šuplíku asi každému. Otázku, zda mají nějakou cenu, nelze jednoduše zodpovědět. Jak říká hodinář Faruk Mahrezi: „Záleží na tom, jaký máte k daným hodinkám vztah. I sběratelsky nehodnotné hodinky po předkovi mohou mít pro dotyčného majitele nevyčíslitelnou cenu. Existují samozřejmě i objektivně hodnotné a raritní kousky, které i sběratelé ocení." Výhodou hodinek PRIM je relativní dostupnost náhradních dílů a případně i poměrně jednoduché znovuuvedení do provozu. Původní a originální strojky PRIM jsou velmi dobře postavené a robustní. Proto si mnoho hodinářů chce ulehčit práci a hodinky nerozebere kompletně a nevyčistí je tak, jak by se to mělo. Vyjmou například pouze setrvačku, kterou vyčistí, namažou ložiska, ale celé soukolí nerozeberou. To pochopitelně snižuje i cenu opravy, ale výsledek je často tristní, hodinky po krátké době opět vyžadují servisní zásah a strojku to samozřejmě také škodí.  Opravdu kompletní servis včetně vyčištění a přeleštění hodinek PRIM s kalibrem 50 bez datumovky vás v Hodinářství Vyšehrad (ceny mohou být jinde různé) vyjde na 900 až 1000 korun. S datumovkou se cena mírně navýší na 1200 až 1400 korun. Máte však záruku, že hodinky byly kompletně rozebrány, řádně vyčištěny a namazány. Cena samozřejmě nezahrnuje řešení případných fatálních vad nebo náhradní díly. Investice to není vysoká, když navíc uvážíte, že můžete nosit na ruce kousek, který dnes už jen tak někdo nemá. Do servisu k Farukovi Mahrezi samozřejmě pravidelně putují i švýcarské hodinky. Cena základních prací je však oproti primkám několikanásobná. Záleží na konstrukci stroje, typu poškození, atd. Mimochodem, na letitou výrobu hodinek značky PRIM dnes navázala společnost ELTON hodinářská, a.s..Ta jako jediná veškeré části svých nových strojků vyrábí v České republice. O značku se sice vedou letité soudní spory, ale vzhledem k tomu, že konkurenční MPM-QUALITY v.o.s. povětšinou sestavuje hodinky z dílů dovezených z Asie, není tato pře pro náš seriál o skutečných hodinářích podstatná. |
Drobné nečistoty smíchané s mazivem a případně vlhkostí dokážou dlouhodobým působením strojek zásadně poškodit. Právě zkoumané Doxy toho budiž příkladem. Jako zázrakem sice „trochu“ jdou, ale hřídelka setrvačky je už abrazivní směsí nečistot tak ubroušená, že po opětovném sestavení strojku a zatížení ručičkami se v některých polohách zastavují.
Krátkou hřídel je tak potřeba odlehčit vložením podložky pod můstek setrvačky. To zní sice jednoduše, ale jen odhalení skutečné závady trvalo hodináři několik dlouhých minut a najít následně součástku, která v sedmdesát let starém strojku poslouží jako podložka té pravé tloušťky, také nebylo snadné.
Mahreziho hodinářství sice disponuje velmi bohatým „archivem“ nejrůznějších náhradních dílů a hodinek z různých časových období z celého světa, jenže ani v sovětských strojcích, kde jich obvykle bývá dost, jsme tu „naši“ podložku nenašli. Nakonec musí Faruk improvizovat, což v hodinařině není nic neobvyklého a vystřihnout potřebný díl z tvarově jiné podložky z hodinek PRIM.
Záhada v Táboře
Koneckonců, dílů z „primek“ je v mém švýcarském strojku požehnaně. Období reálného socialismu pod vedením KSČ se totiž mimo jiné vyznačovalo totálním nedostatkem všeho a zejména pak náhradních dílů ze Západu. Původní není korunka s natahovací hřídelkou, perovník ani vlásek setrvačky. Těžko říct, kvůli čemu bylo vše vyměněno. Je možné, že například původní korunku, která byla u těchto hodinek kvůli rukavicím pilotů výrazně vystouplejší, děda někde omylem ulomil.
Přesný důvod, proč byl vyměněn perovník, v němž je stočené pero, se asi nikdy nedozvíme. Z poškození, svědčícím o násilném pokusu o otevření, je jasné, že člověk, který tak učinil, mnoho z hodinářského řemesla nepochytil. Ručně vyrytý nápis na jeho víčku pak zase napovídá, že se celá událost odehrála ve městě Tábor.
Stržené pero nebo vlásek v setrvačce se prodraží. |
Chybějící originální vlásek zřejmě také kdysi utrhl sám hodinář. „Mohl být sice teoreticky zrezlý nebo unavený, ale většinou bývá jeho poškození chyba hodináře,“ konstatuje Mahrezi nad součástkou. Poškozená setrvačka nebo stržené pero v perovníku, které je pohonem celého soustrojí, to jsou závady, které u takto starých švýcarských hodinek většinou znamenají ukončení pokusů o renovaci. Sehnat náhradu totiž bývá obtížné a většinou velmi drahé.
Mahrezi čistí mazáček (hodinářský nástroj na nanášení oleje na pohyblivé části - pero, ložiska, rychle i pomalu se otáčející kola) o bezovou dužinu. Někdy se proto s nadsázkou říká, že hodináři kosí bezy.
Krásně švestkově modré západkové kole po vyčištění.
Vyčištěná setrvačka.
Jiné hodinářské zásahy, jako je třeba pracně obroušený plíšek s krycím kamenem (opět součástka uzpůsobená pravděpodobně z hodinek PRIM) nebo již zmíněné nepůvodní sklíčko, naopak vzbuzují uznání nad odvahou a uměním daného hodináře, který vyřešil problém i bez originálních dílů.
Radioaktivní záře
V době chytrých hodinek, které se samy rozsvítí při natočení zápěstí, si to mnozí už asi neuvědomují, ale klasické mechanické hodinky nic takového neuměly. Jedinou možností, jak na nich odečíst čas i ve tmě, byla nasvícená luminiscenční vrstva na ručičkách a číselníku.
Svítí krásně, ale ...Známá je takzvaná aféra Radium Girls z dvacátých let minulého století. Zaměstnankyně firmy United States Radium Corporation nanášely na ciferníky hodin radioaktivní barvu štětcem, který kvůli častému roztřepení olizovaly. Některé si svítící barvou na taneční zábavy malovaly rty a nehty. Následky byly smrtící. Zaměstnavatel tehdy ženy o rizicích spojených s barvou vůbec neinformoval, přestože byla již známa. Soud nakonec přiřkl přeživším relativně vysoké odškodné. |
Letecké hodinky Doxa, ale i jejich civilní verze a další značky používaly za tímto účelem v průběhu let nejčastěji radium nebo fosfor. „Drobnou“ nevýhodou zmíněných prvků je jejich škodlivost pro člověka. Radium 226 je radioaktivní (s poločasem rozpadu 1 600 let!) a tedy rakovinotvorné, fosfor zase vysoce toxický. Žádná ze zmíněných vlastností sice nijak neohrožuje nositele hodinek (použité množství je naprosto zanedbatelné), ale zaměstnance ve výrobě už potenciálně ano (viz boxík Svítí krásně, ale ...).
Dnes už se proto žádný z uvedených materiálů v hodinářství nepoužívá. Existuje samozřejmě řada neradioaktivních nátěrů. K nejčastějším pak patří LumiBrite od Seika nebo Super-Luminova také od japonské firmy Nemoto. Vydrží svítit výrazně déle než v mých hodinkách použitý fosfor, ale krásný charakteristický odstín zelené nemají. Navíc, nacpat do sedmdesát let starých hodinek směs vynalezenou v roce 1993 není úplně ono.
Nanášení vrstvy původního fosforu značky Doxa na minutovou ručku.
Naštěstí má Mahrezi ve své sbírce i jednu maličkou a několik desítek let starou lahvičku s originálním fosforem společnosti Doxa. Minutová ručička tak dostane zcela nový nátěr. Hodinová je bohužel zlomená a odstraněním luminiscenční vrstvy by se pravděpodobně zcela rozpadla. Nový nátěr tedy může být pouze nepatrný, aby o sebe obě ručičky při chodu nezadrhly.
Jak se Faruk k hodinářství dostal, příběh tatínka sběrateleSběratelská vášeň se většinou dědí po otci. To jako syn vášnivého sběratele splachovátek s jednou z největších sbírek v ČR mohu potvrdit. Tatínek Faruka Mahrezi nebyl sběratel. Alespoň ne od malička. Rozený Tunisan se dal na úspěšnou diplomatickou dráhu. V roce 1956, v bouřlivé mezinárodní politické situaci, když byla Francie nucena uznat tehdy francouzský protektorát (od roku 1881) ze nezávislý stát, byl Mohamed Mahrezi u toho. O vznik republiky se velkou měrou zasloužil vedle pozdějšího prezidenta země Habíba Burgiby jehož se stal mluvčím a později diplomatem ve službách Tuniska v několika zemích. Právě první muž země mu za zásluhy věnoval první hodinky „do sbírky“. Bylo to francouzské hodinky LIP s tuniskou vlajkou na ciferníku. Vyrobeno jich bylo jen přibližně 70 kusů. Paradoxně, až když o ně při jedné události Mahrezi přišel, probudila se v něm sběratelská vášeň. V diplomatických službách byly a stále jsou hodinky poměrně běžným dárkem. Sbírka se tedy rozrůstala o další unikáty v čele s IWC, Rolex, Omega, Cartier nebo JeagerLeCoultre – ATMOS a mnoha dalšími.    Desetiletý Faruk vnímal tatínkovu sbírku po svém. Byla mu především zajímavým materiálem k zevrubnému prozkoumání. Dnes Mahrezi junior s úsměvem přiznává, že jeho první na černo prováděné hodinářské pokusy řada tatínkových unikátů nepřežila. Nicméně vášeň pro tikající strojky byla zaseta. K příběhu hodinek Doxa, který právě čtete se pak v životě Faruka Mahrezi váže jedna „náhoda“. Když končil výuční obor, byl jeho závěrečnou prací právě kompletní servis náramkových hodinek značky Doxa S.A.. Stať pochopitelně pojednávala o trochu odlišném, mladším a relativně rozšířeném strojku 11 ½ cal. 380 (fakticky strojek FEF 380). |
Po desetiletích zase chodí
Po mnoha hodinách práce je strojek opět kompletní. Teď se ukáže, jestli budu hodinky ještě někdy nosit na ruce. Fakt, že jsou součástky vyčištěné, podložené a opět pohromadě, totiž neznamená, že to celé bude fungovat. Sestava putuje na takzvaný časový komparátor, který (stručně řečeno) zkouší jak moc se budou hodinky předcházet nebo zpožďovat.
Cibule na ruku nepatří. |
Například „norma“ pro nejrozšířenější hodinové strojky ETA je do 15 sekund na den. Po sedmdesáti pěti letech od výroby, několika vyměněných nepůvodních dílech, tunách asfaltu a s obroušenou hřídelkou setrvačky, ukazují Doxy teoretické zpoždění 70 sekund na den. To vůbec není špatný výsledek. Kulhání, což je parametr přímo závislý na poloze popudného kamene k vidličce kotvy, je zcela mimo normu. Místo maximální jedné milisekundy ukazuje komparátor v nejlepším případě 2,6 ms. Nicméně hodinky jdou a jak se později ukáže v praxi, fungují celé dny velmi přesně.
Kontrola správnosti chodu na časovém komparátoru. První číslo udává, o kolik se budou hodinky zpožďovat nebo předcházet za den (displej ukazuje 4 s/d). Hodnota 1,9 ms vyjadřuje kulhání stroje. Ideálně by měla být do jedné milisekundy.
Vkládání improvizované podložky z hodinek PRIM.
Časový komparátor proměřuje sestavu v různých polohách odpovídajících tomu, jak jsou hodinky běžně nošeny. Korunkou dolů, jako při chůzi a ve stoje, ciferníkem nahoru, jako když leží na poličce. Otestovat je nutné všechny možné polohy, protože mechanický strojek a gravitace mají své zákony, kterými se jednotlivé součástky v různých polohách ovlivňují. Člověk si to ani neuvědomí.
Když si například někteří zákazníci nechávají předělávat hodinky typu cibule na náramkové, Mahrezi jim to rozmlouvá. „Mechanismus kapesních hodinek je uzpůsoben pro chod s korunkou směrem vzhůru, pro nošení v kapse. Na ruce je však většinu času korunka vodorovně, korunkou směrem k zemi. Hřídel setrvačky je tak v jiné poloze než konstruktér zamýšlel a chod stroje není správný. Pokud pak navíc nejsou hodinky servisovány, může u některých typů uložení dojít i k zásadnímu opotřebení,“ vysvětluje hodinář. „Na ruce jsou hodinky navíc vystaveny většímu riziku nárazu než v kapsičce u vesty a to nemusí ustát neodpružená setrvačka.“
Zdeněk Rott a Faruk Mahrezi, majitelé Hodinářství Vyšehrad. Zatímco Rott se věnuje opravám velkých hodin, Mahrezi se specializuje na náramkové hodiny. Zároveň v jejich obchodě najdete v prodeji i současné vybrané značky z celého světa.
Zda budou hodinky fungovat i dlouhodobě, pak řemeslník kontroluje na cyklomatu. To je, zjednodušeně řečeno, kolotoč pro hodinky, který otáčením podle několika os nejméně týden simuluje pravidelné nošení na ruce. Pokud hodinky obstojí a parametry naměřené na komparátoru se neliší od skutečnosti, mohou se hodinky vrátit k majiteli.
Moje Doxy ležely v šuplíku už od začátku osmdesátých let. Po poslední „opravě“ už zřejmě kvůli opotřebení příliš nefungovaly. Dnes, po téměř čtyřiceti letech, opět běží.
Hotové hodinky Doxa z roku 1943 po čtyřiceti letech opět jdou. Díky své konstrukci musí mít průvlakový řemínek. Originální byl pod základnou ještě rozšířen, aby chránil strojek od potu majitele.
