Pokud bychom se zeptali fanouška kosmonautiky, který raketoplán programu Space Shuttle byl první, asi by nezaváhal a odpověděl Columbia. Měl by pravdu, tento stroj byl skutečně první raketoplán schopný kosmického letu. Dokončen byl v březnu 1979 a poprvé se na oběžnou dráhu vydal 12. dubna 1981. Shodou okolností to bylo přesně na den dvacet let po kosmickém letu prvního člověka Jurije Alexejeviče Gagarina.
Co když nebudeme trvat na tom, že hledaný raketoplán musí být připraven na lety do vesmíru? Pak Columbia o své prvenství přijde. Ještě před ní, konkrétně v březnu 1976, byl dokončen prototyp Enterprise. Nejprve se podrobil několika prověrkám funkčnosti a později byl využíván na pozemní testy. Zkoušely se na něm předletové a startovací procedury či reakce na vibrace. V roce 1977 se celkem sedmnáctkrát vznesl k oblakům na zádech speciálně upraveného Boeingu 747.
Tento letoun se označoval zkratkou SCA, která znamenala Shuttle Carrier Aircraft (letadlový nosič raketoplánu). V osmi případech byla na palubě raketoplánu i dvoučlenná posádka. Při prvních třech testech raketoplán Enterprise s letounem vzlétal i přistával, ale během dalších pěti se od něj odpoutal a přistával zcela samostatně. Tyto lety měly vyzkoušet, zda je kosmický letoun schopen fungovat v atmosféře a bezpečně přistát jako kluzák.
Původně se raketoplán měl vydat i do kosmického prostoru, ale nakonec se ukázalo, že úpravy by byly velmi náročné a drahé. Proto dostalo přednost jiné zkušební zařízení, na kterém se testovala odolnost konstrukce. To původně nemělo vlastní název, jen označení STA-99 (Structural Test Article - zařízení pro testy konstrukce), po rozsáhlých úpravách z něj vznikl raketoplán Challenger.
Co se stane, když ještě slevíme ze svých nároků a bude nás zajímat úplně první objekt, který svým vzhledem připomínal raketoplán Space Shuttle? V takovém případě budeme muset opustit i prototyp Enterprise a ponořit se ještě o pár let dále do minulosti.
Ať to politici vidí
Začneme trochou historie. Že Národní úřad pro letectví a kosmonautiku (National Aeronautics and Space Administration - NASA) začne vyvíjet zcela nový a opakovaně použitelný kosmický dopravní prostředek, se veřejnost dozvěděla na začátku roku 1972. Oznámil to ve svém proslovu 5. ledna tehdejší americký prezident Richard Nixon. Ve skutečnosti se NASA raketoplány alespoň v teoretické rovině vážně zabývala minimálně od roku 1968, tedy v době, kdy se blížil k vrcholu program Apollo.
Nedlouho po oficiálním vyhlášení, na jaře roku 1972, představily své návrhy na raketoplán čtyři společnosti: Lockheed Aircraft, McDonnell Douglas, Grumman a North American Rockwell. Odborníci z NASA je důkladně posoudili a nakonec rozhodli, že zakázku na postavení družicového (orbitálního) stupně raketoplánu ve výši 2,6 miliardy dolarů obdrží poslední zmíněná společnost.
Firma North American Rockwell nebyla v oboru nováčkem. Jedna z jejích předchůdkyň, společnost North American Aviation, vyráběla například stíhací letouny North American P-51 Mustang nebo bombardéry North American B-25 Mitchell. Nejslavnějším výrobkem North American Rockwell se stal velitelský a servisní modul Apollo používaný při letech k Měsíci. Také se podílela na prvním americkém pilotovaném kosmickém programu Mercury a další významnou zakázkou byl experimentální raketový letoun North American X-15, který dosáhl několika rekordů. Mimo jiné dvakrát překonal výšku sto kilometrů nad zemským povrchem a podle Mezinárodní letecké federace se tak dostal do kosmického prostoru.
Aby si bylo možné udělat představu, jak bude budoucí raketoplán vypadat, rozhodla se společnost North American Rockwell postavit maketu družicového stupně ve skutečné velikosti. Dalším, možná ještě důležitějším úkolem této makety, bylo zaujmout významné osobnosti, které mohly ovlivnit zakázku na tento kosmický dopravní prostředek. A zhostila se tohoto úkolu na výbornou, protože jak již bylo zmíněno, firma nakonec zakázku v červnu 1972 opravdu získala.
Senátor Hubert Horatio Humphrey mladší při prohlídce makety budoucího raketoplánu 5. června 1972 ve firmě North American Rockwell.
Kdy přesně byla maketa dokončena, není úplně zřejmé. Většina zdrojů uvádí, že byla postavena roku 1972, čemuž nasvědčuje například snímek datovaný 5. června tohoto roku. Je na něm senátor Hubert Horatio Humphrey mladší při prohlídce makety. Fotografie je poněkud nešťastně pořízena z takového úhlu, že je na ní vidět pouze zadní část modelu včetně trojice mohutných trysek hlavních motorů. Je proto možné, že v té době nebyla maketa ještě zcela dokončena. Určitě však už poskytovala alespoň hrubou představu, jak bude vyvíjený kosmický letoun vypadat.
Server Capcom Espace uvádí, že k dokončení došlo až 28. února 1974, ale otázkou je, co přesně si pod tím představit. Během vývoje raketoplánu se řada věcí postupně měnila, odlaďovala a mírně se upravoval i vzhled. Možná byly k tomuto datu dokončeny všechny výraznější změny a o dalších se v té době neuvažovalo.
Ve skutečnosti probíhaly změny na orbitálních stupních raketoplánů nejen po dobu vývoje a konstrukce, ale prakticky i po celou dobu jejich aktivní činnosti. A model tyto změny absolvoval také. Technici jej minimálně do roku 1990 aktualizovali tak, aby odpovídal skutečným raketoplánům.
Maketa byla postavena v továrně North American Rockwell v kalifornském městě Downey ležícím asi 20 kilometrů jihovýchodně od centra Los Angeles. Základem modelu raketoplánu se stala kovová kostra, ale hlavním stavebním materiálem bylo dřevo a plasty. Odhadovaná hmotnost je mezi 8 a 9 tunami, na délku má 37,2 metru, rozpětí křídel 23,8 metru a výšku 10,7 metru.
To odpovídá rozměrům skutečného raketoplánu, jen výška makety je výrazně nižší – o více než šest metrů. Zřejmě proto, že nedlouho po dokončení z ní byly odstraněny některé díly a mimo jiné značná část svislé ocasní plochy. Je tedy pravděpodobné, že udávaná výška platí pro model po částečném odstrojení.
Proč k tomu došlo? V úplných počátcích model raketoplánu sloužil hlavně k předváděcím účelům a měl co nejpřesněji ukázat, jak budou vypadat skutečné raketoplány. Navštěvovali jej lidé z NASA, politici a další významné osobnosti, které musel co nejvíce ohromit a zaujmout, aby podpořili jeho další vývoj a zejména financování. V pozdější době dostala maketa kromě reprezentace za úkol sloužit také jako testovací zařízení. Už nebylo nutné, aby byla úplně kompletní, a proto jí bylo z důvodu úspory místa odebráno levé křídlo a část ocasních ploch.
Zvláštní je, že zřejmě neexistuje fotografie makety (autorovi se ji alespoň nepodařilo dohledat), na které by bylo vidět levé křídlo. Přitom na některých snímcích má model kompletní ocasní plochu, z čehož se dá usoudit, že v té době mohl mít obě křídla. Většina fotografií však zachycuje pravou stranu makety a je pořízena z takového úhlu, že by bylo levé křídlo schováno za trupem.
Kokpit jen jako
Maketa raketoplánu v areálu firmy Rockwell International (dříve North American Rockwell) na snímku z roku 1974, kdy byla doplněna nefunkční hliníkovou replikou manipulačního ramene RMS a atrapou družice.
Vnitřní prostory modelu byly vytvořeny přesně tak, aby vypadaly jako ve skutečném raketoplánu. Nebyly však vybaveny opravdovými přístroji a zařízením, často je zastupovaly pouze obrysy nebo jednoduché kresby na dřevě, plastu, případně na kovové fólii. I to ale stačilo, aby se daly testovat prototypy plánovaných zařízení přímo na místech, kde měly být v budoucnu umístěny. Zároveň se na maketě daly zkoušet i užitečné náklady, které měly přijít do nákladového prostoru raketoplánu. V něm se mimo jiné nacházela nefunkční hliníková replika manipulačního ramena, kterému se na skutečných raketoplánech říkalo Remote Manipulator System (RMS, česky systém dálkového manipulátoru). Také je známo jako Canadarm neboli kanadská paže (ruka), protože bylo vyvinuto v Kanadě.
Podle některých zdrojů sloužil model raketoplánu mimo jiné jako výcvikový nástroj pro astronauty a další členy týmu. Byla k němu připojena řada kabelů, které napájely a přenášely data z přístrojů. Navrhovaly a zkoušely se zde kabelové svazky a další letový hardware používaný později ve skutečných raketoplánech. Údajně byly poblíž umístěny i přívody kyslíku do skafandrů. Maketa byla použita také během vyšetřování katastrofy raketoplánu Challenger, který explodoval 28. ledna 1986.
Původně byl model postaven zřejmě v budově číslo jedna, ale v letech 1973 a 1974 se nacházel na volném prostranství. Dokazují to snímky, kde je umístěn na asfaltové ploše v těsné blízkosti jedné budovy. Nad jeho nákladovým prostorem byla na manipulátoru umístěna atrapa družice. Důvodem venkovního umístění mohlo být, že hala nebyla dostatečně vysoká k podobným experimentům. Vždyť právě proto byla maketa později obrána o horní část ocasní plochy. Na jedné fotografii je vidět, že na budově je velký nápis Space Division Rockwell International. Je to proto, že roku 1973 se mateřská firma North American Rockwell spojila s dalšími společnostmi a přejmenovala se právě na Rockwell International.
Roku 1975 se model raketoplánu přestěhoval do budovy číslo jedna, konkrétně do haly, které se zkráceně říkalo DEI Room. Znamenalo to Design and Engineering Integration Room, což se dá volně přeložit jako společná projektová a strojírenská hala. Ta mohla fungovat například jako přednáškový sál pro několik set posluchačů, jak ukazují snímky z roku 1978. Maketa byla přistavena levým bokem (bez křídla) do blízkosti stěny haly a vedly k ní schůdky, po kterých se dalo vystoupat až ke kabině. Návštěvníci se díky tomu mohli nejen kochat raketoplánem z bezprostřední blízkosti, ale dostat se i dovnitř a procházet se jeho dvoupatrovým komplexem palub. Na stěnách haly pak byly rozmístěny velké kresby znázorňující představované budoucí vesmírné stanice a mise raketoplánu.
Maketa stála od roku 1975 v sále známém jako DEI Room, který mimo jiné mohl sloužit i k přednáškám.
Už počáteční zbarvení modelu bylo podobné tomu, jaké později používaly skutečné raketoplány. Převažovala bílá barva a některé části byly pokryty modrošedým nátěrem. Konkrétně se jednalo o většinu spodku přední části, přední segment náběžné hrany křídla, jeden z úseků na zádi křídla, část boku v blízkosti motorového prostoru a náběžnou hranu výškového kormidla.
Na zadní části křídla, těsně před modrošedým pruhem, byl černou barvou napsán velký nápis USA. O něco menší nápis, také v černé barvě, se ukrýval na spodní části dveří nákladového prostoru. Bylo zde napsáno UNITED STATES OF AMERICA a americká vlajka. Obojí bylo vidět pouze při zavřeném nákladovém prostoru. V pozdějších letech modrošedou barvu nahradila černá a trochu se změnily oblasti, na kterých byla aplikována. Nápis ze dveří nákladového prostoru se přestěhoval přímo na bok makety, zvětšil se a zkrátil na United States. I rozměry vlajky se zvětšily, aby byla stejně velká jako nápis. Další menší americká vlajka se pak objevila na zadní části nákladového prostoru.
V hale DEI strávila maketa několik desetiletí. Za tu dobu jí navštívila celá řada významných lidí, aby si ji prohlédla. Neobyčejně vzácné návštěvy se dočkala například v únoru 1983. Továrnu společnosti Rockwell International tehdy navštívila britská královna Alžběta II. se svým chotěm, princem Philipem. Prošli se modelem a královna se dokonce posadila na křeslo v pilotní kabině. Oba si také vyzkoušeli simulátor raketoplánu a zejména princ prý předvedl velmi pěkné přistání.
Královna Alžběta II. v kokpitu makety raketoplánu v továrně Rockwellu
Městským majetkem
Změny začaly v 90. letech minulého století. Roku 1994 se firma Rockwell International přestala podílet na programu Space Shuttle, což vedlo k hromadnému propouštění. To se dotklo zhruba tří čtvrtin zaměstnanců. O dva roky později prodal Rockwell svoji část zabývající se letectvím a kosmonautikou firmě Boeing a ta se stala součástí jeho divize Boeing Defense, Space & Security (obrana, vesmír a bezpečnost), kde je dosud.
Na konci roku 1999 Boeing uzavřel závod v Downey a v následujícím roce se vlastníkem modelu stalo město Downey. Ještě před tím se prý uvažovalo, že by se maketa přestěhovala do muzea buď v San Diegu nebo v Coloradu, ale nakonec se od toho upustilo. Přesun převážně dřevěného modelu na velkou vzdálenost by byl příliš nákladný a hrozilo by nebezpečí, že dojde k jeho poškození.
Budovu, kde byla maketa umístěna, získala do pronájmu společnost Downey Studios a začala vnitřní prostory přestavovat na filmové ateliéry. Bylo jasné, že dříve nebo později bude zapotřebí model raketoplánu přestěhovat jinam. V červenci 2003 rada města Downey pověřila firmu Griswold Conservation Associates, LLC, aby se ujala přesunu makety na nové místo a provedla potřebné konzervační kroky. Firma o akci pořídila obsáhlou textovou, grafickou i fotografickou dokumentaci, ze které mimo jiné vyplývá, že model se v té době stále nacházel v hale DEI.
Pracovníci firmy Griswold Conservation Associates nejprve pečlivě zaznamenali celkový stav makety i okolního prostředí, pořídili fotodokumentaci a pak začali s demontáží. I během ní vždy snímkovali všechny díly, které se musely rozebrat, aby se daly bez problémů opětovně složit. Přesun probíhal v rámci jedné budovy, maketa se pouze stěhovala do její jiné části. Samotné stěhování prováděla firma LA Packing, Crating and Transport, Inc. a neměla vůbec jednoduchou práci. Maketa byla sice nejprve rozdělena na menší díly, ale některé z nich byly přesto značně velké a těžké. Cesta do cílového místa musela být pečlivě naplánována a upravena, aby jednotlivé části modelu bez problémů prošly a nedošlo k žádnému poškození.
Na úplném konci byl postaven speciální dvouvrstvý úložný prostor, který vzdáleně připomínal stan. Jen jeho rozměry byly poněkud větší: délka 46 metrů, šířka 15 metrů a výška 10 metrů. Vnější vrstvu tvořila polypropylenová fólie, vnitřní pak speciální netkaná textilie Tyvek od firmy DuPont Corporation. Obě vrstvy byly od sebe vzdáleny 60 až 120 centimetrů, což mělo bránit prudkým změnám vlhkosti a teploty.
Během dokumentování stavu makety se ukázalo, že se na ní již podepsal zub času a potřebovala by důkladnou renovaci. Té se však nedočkala a místo toho strávila v dočasném úložišti bezmála další desetiletí. Nic se nezměnilo ani poté, co se společnost Downey Studios dostala do finančních problémů a roku 2005 ukončila svou činnost.
Musí se hnout
Ledy se hnuly až roku 2012, když společnost Industrial Realty Group (IRG) získala část bývalého areálu firmy Boeing kvůli stavbě plánovaného komplexu Tierra Luna Marketplace. Ten měl obsahovat kino, hotel, dvě velká nákupní centra, kancelářské budovy, restaurace a řadu menších obchodů. Aby se tento plán mohl uskutečnit, bylo nutné zbourat téměř všechny staré budovy, včetně té, která skrývala model raketoplánu. Společnost IRG měla sice ve smlouvě zakotveno, že model musí nechat uložený na místě, ale protože jí překážel v dalších záměrech, učinila městu nabídku. Slíbila mu částku 100 000 dolarů, pokud zajistí přesun raketoplánu z pozemků IRG.
Maketa raketoplánu před přesunem na parkoviště v Downey
Pětičlenná městská rada nakonec jednomyslně odhlasovala, že maketu nechá přesunout ze skladu na nedaleké parkoviště. Ještě před tím musel být vybudován přístřešek, který by ji ochránil před nepřízní počasí. Cena přesunu a souvisejících aktivit se nejprve odhadovala na 157 000 dolarů, později, po započítání všech nákladů na přístřešek a oplocení, se zvedla na 170 000 dolarů. Slíbených 100 000 dolarů dodala firma IRC, o zbytek se muselo postarat město. Parkoviště také patřilo firmě IRC, ale ta plochu pro raketoplán pronajala za symbolický jeden dolar na dobu dva roky. Počítalo se s tím, že se do té doby najde vhodnější místo, kde by maketa mohla být vystavena trvale.
Samotný přesun proběhl 12. července 2012 a jeho součástí byla akce pro veřejnost se zábavou, interaktivními aktivitami pro děti a speciální slavností. Raketoplán byl před převozem rozdělen na tři části. První zahrnovala přední část trupu s kabinami pro posádku a polovinu nákladového prostoru. Ve druhé byl zbytek nákladového prostoru, motorová část a svislá ocasní plocha. Posledním segmentem bylo pravé křídlo. Kvůli velkým rozměrům jednotlivých dílů se musela vybourat část stěny, aby je bylo možné dostat ven z budovy. Pak je pracovníci zajišťující stěhování umístili na podvalník a tahač je převezl do přístřešku na parkovišti.
Maketa raketoplánu uložená na pozemcích města v Downey (současný stav). Jak je patrné, není před vlivem počasí chráněna zcela dokonale.
Vše proběhlo bez komplikací a díky tomu si mohla veřejnost volně prohlédnout úplně první maketu raketoplánu programu Space Shuttle. Kromě samotného modelu se v přístřešku nacházela také maketa modulu EDO (Extended Duration Orbiter). Tento modul obsahoval přídavné nádrže s kyslíkem a vodíkem, díky kterým mohly raketoplány pobývat v kosmickém prostoru přibližně o šest dní déle. V praxi byl použit při čtrnácti kosmických letech, jednou jej vynesl Endeavour, v ostatních případech byl na palubě Columbie.
Dvojí inspiraceNázev Inspiration nebyl zvolen úplně šťastně a může způsobovat nedorozumění. Stejné jméno totiž v současnosti nese i replika raketoplánu, která byla dříve vystavena v blízkosti muzea nazvaného Síň slávy astronautů Spojených států (United States Astronaut Hall of Fame). Toto muzeum se nachází na Floridě a nyní je součástí Kennedyho vesmírného střediska (John F. Kennedy Space Center - KSC). Maketa raketoplánu zde stála od roku 1992 a původně se jmenovala Shuttle for tomorrow (Raketoplán zítřka). Uvnitř byl sál pro 72 lidí, kde se promítala dvanáctiminutová prezentace představující kosmický let. I když byla maketa několikrát opravována a vylepšována, její stav se postupně zhoršoval. Nakonec to s ní vypadlo tak špatně, že se dokonce zvažovala její likvidace. Naštěstí se repliky ujala společnost LVX System a rozhodla se ji zachránit. V lednu 2016 ji nechala pomocí podvalníku a pak člunu přepravit do pracovního dvora, kde byla během čtyř měsíců opravena a zpevněna tak, aby vydržela další transport. K němu došlo koncem dubna téhož roku a tentokrát se replika na podvalníku přesunula na letiště Shuttle Landing Facility (SLF). Zde přistávaly raketoplány při návratu z kosmických výprav a název by se dal do češtiny volně přeložit jako přistávací zařízení pro raketoplány. Nyní maketa raketoplánu stojí na betonovém parkovišti v blízkosti řídící věže, zhruba v polovině přistávací dráhy. Zde však má být replika pouze dočasně, protože společnost LVX System s ní má velké plány. Chce upravit její paluby tak, aby co nejvíce připomínaly vnitřní prostory skutečných raketoplánů. Rozsáhlou renovací projde také nákladový prostor a dostane zcela novou audiovizuální techniku. Ta by měla diváky zcela vtáhnout do děje a přesvědčit je o tom, že se po otevření dveří nákladového prostoru ocitnou ve vesmíru. Po dokončení úprav bude model raketoplánu sloužit ke vzdělávání a propagaci. Měl by plout na lodi po amerických řekách, vždy zastavit v některém přístavu a předvést multimediální show. Díky poněkud neobvyklé lodní přepravě se dostane do míst, kde nikdy žádný raketoplán ani jeho maketa nebyla a další Američané se budou moci seznámit s lety do kosmu a programem Space Shuttle. Že je možné obě makety zaměnit, dobře ukazuje anglická Wikipedie. Po zadání výrazu „Space Shuttle Inspiration“ (raketoplán Inspirace) se dostanete na článek věnovaný modelu postavenému v Downey. Na jeho začátku je navíc upozornění, že existuje stejnojmenná replika, která byla dříve v Síni slávy astronautů Spojených států. To je vše v pořádku. Problém však nastane, když kliknete na odkaz se souřadnicemi, který by vás měl navést na jeho současnou polohu, tedy do Downey. Místo toho vás nasměruje do blízkosti přistávací plochy SLF, kde je umístěna druhá maketa. |
Maketa raketoplánu nejprve neměla žádné jméno, jen neoficiálně se jí říkalo Downey. Bylo to po městě, ve kterém vznikla, ale tím pádem také (stejně jako město) po bývalém guvernérovi Kalifornie. Jeho celé jméno bylo John Gately Downey, žil v letech 1827 až 1894 a post guvernéra zastával od 14. ledna 1860 do 10. ledna 1862. V létě 2012 se zástupci města Downey rozhodli maketu pojmenovat, a proto vyhlásili soutěž na oficiální jméno raketoplánu. Přišlo více než 150 příspěvků, ze kterých městská rada na svém zasedání koncem září vybrala jméno Inspiration (Inspirace), které navrhla Bea Jensenová. Chtěla tím vzdát hold filantropce Dr. Mary Staufferové, která svými dary štědře podporovala vzdělávání, umění a kulturu v Downey.
„Shnilá“ na parkovišti
Průzkum, provedený před samotným stěhováním, ukázal, že se stav makety zhoršil. Náklady na opravu a uvedení do původního stavu byly orientačně vyčísleny na 1 až 2 miliony dolarů. Další peníze by samozřejmě stálo postavení nové budovy, kde by mohla být vystavena natrvalo. Její cena byla odhadnuta minimálně na další 2 miliony dolarů, realističtější se však jevila částka kolem 5 milionů dolarů.
Město začalo shánět finance a začátkem roku 2013 se mu podařilo získat půjčku ve výši tří miliony dolarů. Vypadalo to, že vše je na dobré cestě a za nějaký čas se maketa dočká rekonstrukce i důstojného umístění. Bohužel se ukázalo, že ani tato půjčka by nepokryla veškeré náklady a následný provoz.
Se zajímavým nápadem přišla nadace Aerospace Legacy Foundation (ALF), která se snaží dokumentovat a zachovat místa spojená s letectvím a kosmonautikou v Kalifornii. Navrhla uspořádat veřejnou sbírku, pomocí které by se vybraly peníze na opravu makety a stavbu výstavních prostor. Měla fungovat tak, že každý dárce by získal imitaci jedné dlaždice tepelné ochrany na modelu raketoplánu, na které by bylo umístěno jeho jméno. Počítalo se s prodejem více než 24 000 dlaždic za cenu zhruba od 100 do 1 000 dolarů, takže by se tím dala vybrat značná částka. Město však tento nápad nepodpořilo.
V prosinci 2013 městská rada rozhodla, že se plán na postavení centra, ve kterém by byl model vystaven, zatím odloží. Místo toho se bude město snažit vyčlenit peníze na funkci výkonného ředitele, který by se věnoval mimo jiné shánění financí na výstavbu a provoz centra. Zároveň rada vydala pokyn, že model raketoplánu se bude muset přestěhovat do dvora městské údržby. Bylo to proto, že se pomalu chýlil ke konci dvouletý pronájem plochy, na které stál přístřešek s raketoplánem.
Počátkem března 2014 tedy dělníci maketu rozebrali na několik částí a přesunuli ji do zmíněného dvora. Zde ji zakryli plachtou, která ji alespoň částečně chrání proti povětrnostním vlivům. Jak ukazují fotografie, tato ochrana není příliš dobrá. Plachta nezakrývá celý model, některé části jsou odhalené a například modul EDO zůstal zcela mimo ni.
Vzácná historická maketa tak chátrá a jestliže bude takto skladována delší dobu, hrozí, že dojede k jejímu nenávratnému poškození. Nezbývá než doufat, že se potřebné finance nakonec najdou a jednoho dne si budou moci návštěvníci prohlédnout obnovenou maketu ve vhodné a důstojné expozici.
