Dobrý konec tohoto příběhů není ani dnes samozřejmostí, přestože se Česko řadí v neonatologii a péči o nedonošené děti mezi světovou špičku. „Dříve se děti pod kilogram váhy v podstatě odepisovaly a umíraly. Dnes patří u nás novorozenecká úmrtnost, která se počítá do 28. dne od narození, k nejnižším na světě,“ říká profesor Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích Miloš Velemínský, který se na patologické novorozence specializoval.
Tlumočnice Monika Hašková z Prahy vzpomíná na tehdejší krušné chvíle. „Když se něco pokazí, pocity matky jsou nesdělitelné,“ přiznává. Později v duchu blahořečila pečlivé genetičce v motolské nemocnici, které se mezi pravidelnými ultrazvuky něco nezdálo a doporučila ještě vyšetření magnetickou rezonancí.
„Trochu jsem tehdy váhala. Proč si naordinovat napětí při čekání na výsledky dalšího vyšetření, zvláště když všechna předešlá byla v pořádku,“ říká. Nakonec přece jen souhlasila, a jak se ukázalo, šlo o stěžejní rozhodnutí v jejím životě. Placenta přestávala fungovat, a dítěti se tak nedostávalo patřičné výživy.
V ten moment šlo všechno ráz naráz. „Nedá se nic dělat, budete rodit,“ oznámili jí. Z tváře ošetřujícího lékaře pacientka nevyčetla nic, co by ji uklidnilo. Naopak, vypadalo to na průšvih. „Nešetřil mě, promluvil o těžké nezralosti novorozence. Prvního prosince roku 2009 přišla dcera císařským řezem na svět,“ líčí matka.
NOVOROZENECKÁ SESTRA: Miminek nemám nikdy dost, moje práce mě dojímá |
Holčička byla tak malinká, že ji ani neměřili. Když matce druhý den dovolili se na ni podívat, užasla, jak malé miminko se může narodit. Ale je vůbec možné, aby její Anička přežila bez následků?
„Právě z toho jsem měla největší hrůzu. Aničku dali na podpůrné dýchání, ale ona se vzápětí snažila dýchat sama. Po čase ji začali krmit injekční stříkačkou. Byly to nervy, proto jsem velmi ocenila klidný a laskavý přístup neonatologického týmu v čele s Milošem Černým,“ popisuje maminka.
Dcera skluz rychle dohnala
V motolské nemocnici, kde se specializují na nedonošené a nezralé děti, Anička zůstala tři a půl měsíce. Když ji pustili domů, vážila už dvě a půl kila a měla se k světu. Svůj skluz za vrstevníky rychle doháněla a brzy už její handicap na startu nikdo nepoznal. Dnes je vzornou školačkou a mimo jiné se učí tancovat, hraje florbal a chodí na sebeobranu.
„Asi nejvíc mě baví tělocvik a taky matematika. Máme přísnou, ale vtipnou paní učitelku. Když jsme se třeba učili psát trojku, vysvětlila nám, že to číslo vypadá trochu jako zadek,“ rozesměje se školačka.
Bedlivě poslouchá, a protože svůj příběh zná z matčina vyprávění, občas ji doplní. Monika Hašková je na svou dceru jaksepatří pyšná. Prožila si nekonečný strach, a že má zdravé dítě, považuje za zázrak. „Je úsměvné vidět, jak některé maminky řeší, jestli má jejich ratolest ještě plenky, jestli zoubek nevylezl pozdě, prostě banality. Tyhle věci jdou úplně mimo mě,“ usmívá se.
Připouští, že problémy přišly i proto, že rodila až v jednačtyřiceti letech, kdy se riziko komplikací zvyšuje. Dlouho se věnovala studiu, a když se ve čtyřiatřiceti rozešla s někdejší láskou, řadu let na vhodného muže nenarazila. „S Aniččiným tatínkem jsme se potkali úplně náhodou v Tatrách, v době, kdy už jsem s rodinou přestala počítat,“ naznačuje častý problém dnešních žen.
Samozřejmě ví i o případech, které tak dobře neskončily. „I proto vnímám narození dcery jako souhrn šťastných náhod. A s obrovskou pokorou. Vděčím za ni skvělé péči doktorů a snad i něčemu mezi nebem a zemí.“
