Po malém soukromém letadle, které nad nad kanálem La Manche zmizelo 8. listopadu 1948, nezbyla ani stopa. Na jeho palubě byla přítomna i část výpravy československých hokejistů směřujících z Paříže do Londýna – Zdeněk Jarkovský, Vilibald Šťovík, Miloslav Pokorný, Ladislav Troják, Karel Stibor a Zdeněk Švarc – až na Zdeňka Švarce mistři světa a stříbrní olympijští medailisté.
Reprezentační družstvo tehdy začínalo přípravu na MS 1949 pod vedením nového trenéra Antonína Vodičky zahraničním zájezdem do Francie a Británie. Hokejisté se ale od počátku potýkali s problémy s pasy i samotnými lety.
Hokejové družstvo odletělo do Paříže až v den zápasu, v sobotu 6. listopadu, v Praze ale zůstali náhradní brankář Zdeněk Jarkovský a obránce Zdeněk Švarc s tím, že se k ostatním připojí v neděli v Paříži. „Tenhle výlet mě stál tolik nervů, že bych se nedivil, kdyby se ještě něco semlelo. Nejlepší by snad bylo zůstat doma,“ předpověděl trenér Vodička.
Reprezentace porazila Racing Paříž 4:3. Hráči měli mít v neděli volný den v Paříži a v pondělí odletět do Anglie. Tady nastal další zádrhel. Zjistilo se, že o letenky je velký zájem, takže se společná cesta nebyla reálná. Proto se větší část výpravy vydala do Londýna už v neděli, v Paříži zůstala jen čtveřice (Šťovík, Pokorný, Troják a Stibor), která neměla anglická víza.
Svéhlavý pilot i špatné počasí
V pondělí pak šestice Čechů (kromě čtyř mužů bez víz i Jarkovský a Švarc) řešila, jak se za spoluhráči dostat. Běžné linky byly přeplněné, navíc panovalo špatné počasí.
Marné čekání, marné pátrání. Letadlo s československými hokejisty zmizelo beze stopyProč k osudové tragédii došlo? Možné příčiny si přečtěte v tomto článku. |
Téhož dne,8. listopadu 1948, ale zaměstnanci francouzské státní dopravy, a to včetně letecké společnosti Air France, zahájili stávku. Francouzští pořadatelé však spěchajícím hokejistům zajistili dopravu malým letadlem soukromé společnosti Mercure. Jejím zakladatelem, majitelem a zároveň šéfpilotem byl Francouz René de Narbonne.
Narbonne odstartoval s dvoumotorovým letounem Beechcraft Model 18 v 16:38 z dráhy pařížského letiště Le Bourget. Přetížený stroj se vydal na cestu do Londýna, i když se tou dobou už nad kanálem La Manche převalovala hustá bílá mlha. Bývalý pilot RAF De Narbonne však za války převážel odbojáře přes Kanál i za horšího počasí.
„Mlha byla tehdy tak hustá a vytrvalá, že jsme z Paříže nepustili žádné letadlo celé čtyři dny,“ uvedl po nehodě mluvčí Eugen Hames z pařížského letiště Orly.
Podle pozdějších rekonstrukcí se zřejmě pilot rozhodl neposlouchat dispečery a vydal se jinou trasou podél pobřeží směrem na Cherbourg – podle spekulací se tak možná snažil vyhnout nejhorší mlze.
René de NarbonneÚdajně špičkový letec, který nasbíral zkušenosti především za 2. světové války působením v anglické RAF. Dařilo se mu také na poli sportovního letectví. Jenže jeho úspěchy se nejspíše odrazily i v přehnaném sebevědomí. „Výborný letec, který však vždy nedbá navigačních pravidel ve vzduchu, charakterizoval Narbonna po zmizení letadla mluvčí Eugen Hames z pařížského letiště Orly.  René de Narbonne, šéfpilot soukromé společnosti Mercure |
Odborníci se kloní k názoru, že se pilot po dalším zhoršení počasí rozhodl k návratu do Paříže, v mlze ale ztratil orientaci.
V 17:39 se jeho telegrafista ozval dispečerům naposledy, poslední depeši zachytily pozemní stanice v době, kdy se letadlo nacházelo v prostoru Le Mans, tedy jihozápadně od místa startu.
Beechcraft s osmi lidmi na palubě nenávratně zmizel buď ve vodách La Manche nebo v pobřežních francouzských bažinách. Vrak se nikdy nenašel.
V Londýně nikdo o tragickém osudu spoluhráčů nic netušil. „Dopoledne jsme trénovali a pak čekali na zbytek výpravy. Ale viděli jsme, že panuje velká mlha. Nebylo pořádně vidět ani z našeho autobusu, který nás vezl z hotelu na trénink. Dva vedoucí výpravy poté odjeli na letiště čekat na tu šestici, měli je přivézt rychle na stadion,“ líčil Bubník.
Zbytek hokejového týmu v Londýně nemohl na zpožděné spoluhráče čekat a nastoupil k zápasu jen s osmi hráči, nakonec vyhráli 5:3. Překvapilo je, že od druhé třetiny nastoupili ve stejném počtu i Britové. „Ostatní seděli na střídačce, na sobě deky a my nevěděli proč – jestli to byl projev gentlemanství, když viděli, že je nás jen taková hrstka…“ vzpomínal Augustin Bubník.
„Bylo to hrozné. Celou noc jsme proseděli v hotelu a čekali na nějaké novinky. Třetí den jsme místo pokračování turné po Anglii odletěli do Prahy,“ vzpomínal Bubník. „V letadle jsme ještě nad La Manchem koukali z okýnek, zda něco nezahlédneme...“ Hokejisté, kteří neuměli příliš dobře anglicky, nevěděli, že komentátor o přestávce informoval stadion o zmizení letadla s posilou hostujícího týmu. Po zápase přišel šok. „Soupeři, místo aby nám po zápase gratulovali k výhře, nám přišli kondolovat,“ vzpomínal Bubník. Až tehdy se hokejisté dozvěděli, že letadlo jejich spoluhráčů zmizelo.
O osudu hokejistů začaly okamžitě kolovat nejrůznější pověsti. Mimo jiné, že emigrovali. Teprve za dlouhý čas vydaly vody Lamanšského průlivu dvě mrtvá těla. V jednom z nich byl bezpečně identifikován René de Narbonne, kapitán letadla, které od osudného pondělka 17:39 hodin už na žádnou výzvu neodpovědělo.
Byli to zrádci, tvrdili komunisté
Komunistické úřady ovšem nevěřily, že šlo o nehodu, a zahájily vyšetřování. Rodinní příslušnici šesti hráčů byli vyslýcháni Státní bezpečnosti a pronásledováni.
Například Trojákova manželka Lea měla problém sehnat práci, musela prodat manželovy medaile či motocykl Jawa (odměnu za stříbro z olympiády 1948). Pracovat mohla pouze jako uklízečka.
Rodina byla navíc nuceně odstěhována z Prahy, dcera Jana ještě ve druhé třídě dostala od soudruha ředitele facku za otcovu zradu. „Zacházeli s nimi jak s nepřáteli režimu,“ řekl v LN hokejový historik Miloslav Jenšík.
Až v listopadu 1968 bylo v rámci oslav 60. výročí založení československého hokeje šesti ztraceným oficiálně „odpuštěno“. Tituly zasloužilých mistrů sportu in memoriam převzala s bratrem Jarkovského, sestrou Stibora a maminkami Pokorného a Švarce i paní Trojáková.
Hokejová reprezentace přesto i bez mrtvých pěti mistrů světa z roku 1947 a stříbrných medailistů z olympijského turnaje 1948 vyhrála MS v 1949 ve Švédsku. Ani většinu z dvojnásobných mistrů světa nenechal komunistický režim na pokoji a místo obhajoby titulu v březnu 1950 v Londýně směřovali členové týmu k dlouholetým trestům vězení. Zatčeni byli v březnu 1950.
Likvidace týmu nemající ve sportovní historii obdoby vyvrcholila neveřejným zasedáním soudu 7. října 1950. Tresty 11 hráčů (osm z nich bylo mistry světa) odsouzených za velezradu a špionáž činily souhrnně 74 let a osm měsíců: Modrý dostal 15 let, Bubník 14, Konopásek 12, Roziňák a Kobranov deset, Jirka šest, Červený tři, Macelis dva, Hainý a Španinger jeden rok vězení, Stock obdržel osm měsíců.
V komunistických věznicích hokejisté ztratili nejlepší roky kariéry. Až v lednu 1955 udělil prezident Antonín Zápotocký nejtvrději odsouzeným milost, po roce 1968 byli rehabilitováni.
