Ve svých pamětech, které jste nazval Reportér, shrnujete vývoj novinařiny během vaší kariéry. Co považujete za nejhorší současné trendy?
Čtyřiadvacetihodinové zpravodajství kabelových televizí a míru pozornosti věnovanou záležitostem a tweetům prezidenta Donalda Trumpa. Ať už mu americké televize jako Fox News fandí, nebo ho jako CNN a MSNBC nenávidí, neustále vydávají za zprávy, že Trump řekl to či ono. A editor novin, třeba New York Times, místo aby prohlásil, koho to má pořád dokola zajímat, raději řekne, že by o tom měli také napsat.
Ve zpravodajství chybí hlubší uvažování. Deníky New York Times i Washington Post jsou známy tím, že nemají Trumpa rády, už neexistuje médium, kam by se dalo nahlédnout a zjistit něco objektivního. Myslím, že některé články o Trumpovi jsou silně přehnané.
Sám kritizujete jak Trumpa, tak boj médií vůči němu.
Jsem totální Trumpův kritik, protože se mi nelíbí nic z toho, co dělá. Chci prezidenta, který má respekt a chová se důstojně. Média to však Trumpovi usnadňují. Podceňují ho. Je chytřejší, než si novináři myslí. To, že žijí z jeho tweetů, znamená, že hrají jeho hru. Trump se snaží, aby vypadali, že ho nenávidí a že jsou nespravedliví. A oni tuhle hru hrají často. Jednoho dne to bude některé reportéry hodně mrzet.
Kdybyste byl na tiskové konferenci Bílého domu a dostal možnost položit mu otázku, na co byste se Trumpa zeptal?
Na tiskovku do Bílého domu bych nikdy nešel. Nechodím na tiskovky. Proč bych tam kladl otázky, když bych tím prozradil, na čem pracuji? Kdybych viděl Trumpa, zeptal bych se ho soukromě. Pro zajímavost: když jsem pracoval v magazínu New Yorker, měl jsem soukromou kancelář.
Kdo je Seymour M. HershJednaosmdesátiletý rodák z Chicaga je označován za legendu investigativní žurnalistiky. V roce 1969 odhalil americký masakr civilistů ve vietnamské vesnici My Lai. V roce 2004 zveřejnil informace o americkém mučení zajatců v irácké věznici Abú Ghrajb. Na světlo také vynesl existenci amerických chemických a biologických zbraní. Psal i o prezidentovi J. F. Kennedym, izraelském jaderném arzenálu a sovětském sestřelení jihokorejského letadla KAL 007. Odmítl oficiální verzi toho, jak americké komando v květnu 2011 zabilo v Pákistánu Usámu bin Ládina. Do Česka přijel na pozvání Festivalu spisovatelů Praha. |
Naznačil jste, že neznáme celou pravdu o 11. září 2001. Co je na oficiální verzi útoků nekompletní či pochybné?
Nemám důkazy, jenom přátele ve vládních kruzích a v americké zpravodajské komunitě. Ti si myslí, že Muhammad Atta (vůdce únosců letadel, který sám jeden ze strojů navedl do severní věže newyorského Obchodního centra a před tím, než získal vízum do USA, žil v Hamburku – pozn. red.), měl s tím, co se stalo, víc společného než Usáma bin Ládin, který žil v Afghánistánu.
V té době bylo známo, že bin Ládinova komunikace, ať už telefonická či rádiová, je odposlouchávaná. Zkrátka si nemyslím, že známe celý příběh 11. září, ačkoli proběhlo formální vyšetřování.
Proč jste o této tragédii sám nepsal?
Nepsal jsem o tom, protože by to nebylo empirické. Jak víte, všichni pachatelé jsou mrtví. Trochu to připomíná atentát na Kennedyho – záhada.
V roce 1974 jste zveřejnil, že americká zpravodajská služba CIA nezákonně sledovala odpůrce války ve Vietnamu. V roce 2013 odhalil Edward Snowden, že jiná americká zpravodajská služba NSA sleduje celý svět. Sledování tedy přibývá?
Pravidla pro sledování se hned po 11. září změnila na příkaz viceprezidenta Cheneyho. Před tím v NSA fungovala přísná omezení, která nedovolovala zachytávat signály amerických občanů bez soudního oprávnění. Ani když zpravodajci odposlouchávali někoho jiného, s kým jste mluvil, nemohli zaznamenávat vaši komunikaci. Ale to se po 11. září změnilo a šlo o přímé porušení americké ústavy.
Bývalý spolupracovník NSA Snowden poskytl více důkazů o tom, jak rozsáhlé bylo americké sledování a jak byl Kongres tajně informován, a nikdy nikomu nic neřekl. Ukazuje to, že jsme mezi lety 2001 a 2013 všechny sledovali? Ano, ukazuje.
I přesto, že jste odhaloval nepravosti CIA, svolil jste ke schůzce se šéfem této tajné služby. Jak to jde dohromady?
V roce 1968 jsem pracoval pro senátora z Demokratické strany Eugena McCarthyho, který kandidoval na prezidenta. Podporoval sociální programy, byl velmi proti válce ve Vietnamu, ale zahraničně-politicky patřil k velice antikomunistické skupině. Proto někteří z jeho přátel chodili k CIA.
Od masakru v My Lai uplynulo 50 let. Američané vraždili i malé děti |
Na jedné večeři s nimi jsem pak zaslechl kódové slovo Jennifer. Když jsem se na to zeptal, každý se ošíval, takže jsem věděl, že se něco děje. Že existuje nějaký tajný program, ale nemohl jsem zjistit víc.
Po neúspěšné kampani jsem v květnu 1972 nastoupil do New York Times a psal pouze o Vietnamu. Velkou kauzou tehdy ale byla aféra Watergate (pracovníci republikánského prezidenta Richarda Nixona v roce 1972 násilně vnikli do sídla Demokratické strany v komplexu Watergate ve Washingtonu – pozn. red.), kterou mi editoři zadali pokrývat. V květnu 1973 jsem o ní téměř každý den publikoval exkluzivní články.
Co spojuje operaci Jennifer, aféru Watergate a schůzku se šéfem CIA?
V jednu chvíli zavolal šéf CIA William Colby, že se chce se mnou sejít. Já ho znal a souhlasil. Věděl jsem, že CIA byla zapletena do aféry Watergate, tak jsem se s ním sešel za přítomnosti editora New York Times, sám bych na schůzku nešel.
Co Colby chtěl?
Colby požádal, abych přestal dělat cokoli ohledně Jennifer. Já přitom nevěděl, co to je. Znal jsem jen to slovo, nic víc. Tak jsem řekl, že ho poslechnu, když mi sdělí něco, co ještě nevím o CIA a Watergate. A Colby mi dal vodítko ke skvělému článku. Udělal to, protože byl v CIA nový a nelíbilo se mu, že předchozí ředitel Richard Helms spolupracoval s Bílým domem na Watergate.
Asi o rok a půl později informovaly New York Times o operaci Jennifer, tedy amerických pokusech o vyzvednutí sovětské ponorky potopené v Pacifiku. Tehdy mi došlo, že tohle bylo to, o čem Colby mluvil.
Hershovy paměti Reportér – ukázka
Zdroj: Festival spisovatelů Praha |
Začal jste jako novinář a pak se stal mluvčím McCarthyho. Lze podporovat jeden politický tábor a pak se vrátit k nestranné novinařině?
Tehdy přechody mezi žurnalistikou a PR nebyly přijatelné, takže jsem chápal, že to pro mě bude těžké. Ale neodmítal jsem válku ve Vietnamu proto, že bych byl levičák, ale proto, že jsem byl schopen chápat za pochodu, při práci, co se děje. Já válku viděl zblízka a pochopil, že není dobrá, že USA zničí. Nebylo v tom nic politického.
Objevoval jste se jak v mainstreamových New York Times, tak v alternativních Democracy Now. V těch druhých jste řekl, že za nepřátelským postojem Hillary Clintonové k Íránu stojí hlavně příspěvky od Židů. Otiskly by New York Times takové tvrzení?
Určitě bylo zveřejněno jako fakt, že mnoho peněz pro Demokraty pochází od Židů v New Yorku. New York Times by to jistě zveřejnily, ale možná by to formulovaly jinak než já. Řekněme to takto: neexistuje Demokrat, který by měl dost peněz, aby mohl kandidovat na prezidenta. Všichni musí slíbit, že bezpečnost Izraele bude prioritou. Brání Izrael, Trump to dělá taky, všichni prohlašují oddanost Izraeli.
Reportér: USA chtějí válku s Íránem |
Jsem si jistý, že věří, že by měl existovat jako stát. Není však nespravedlivé či chybné říct, že součástí důvodů, proč to dělají, je pochopení, že kdyby to nedělali, nedostali by příspěvky, které dostávají. Takže nikdo není nepřítelem Izraele, když chce kandidovat na prezidenta.
Nejde však o nekalost, je to přirozený projev demokracie. Každá skupina logicky podporuje politiky, kteří hájí její zájmy. Katolíci i muslimové to dělají taky.
Před nedávnem jste řekl, že editorům v médiích pravidelně nabízíte „mrtvé krysy“. Takto tedy vznikají vaše slavné články?
Mrtvými krysami myslím náměty na investigativní texty, které je těžké dát dohromady a jejichž vyznění je potenciálně nepopulární. Třeba že američtí zpravodajci ve skutečnosti neví, kdo v Sýrii útočil chemickými zbraněmi, ačkoli Bílý dům ukázal prstem na syrského prezidenta Bašára Asada.
A jak editoři na „mrtvé krysy“ reagují?
Během kariéry jsem opustil dobrá média, kde jsem odváděl dobrou práci. Postupně jsem opustil tiskovou agenturu Associated Press, deník New York Times i magazín New Yorker. Nikdo mě o odchod nežádal, odešel jsem sám.
Ale nikomu z editorů to nevadilo. Protože to, co dělám, je, že za nimi třikrát až pětkrát za rok přijdu s „mrtvou krysou plnou vší“ a říkám: Toto je kauza pro můj článek. Najít pravdu bude stát mnoho peněz a možná že ji nenajdu a vy o ty peníze přijdete. A pokud ji najdu a vy to zveřejníte, budou vás žalovat a/nebo si naštvete čtenáře. Po letech mého předkládání „mrtvých krys“ to editory unavilo. Také proto teď píši knihy.
