Když dorazili Spojenci po vylodění v Normandii do krajiny zvané bocage, znamenalo to pro jejich tankisty peklo (a nejen pro tankisty, pěchota na tom byla stejně). Konkrétně tedy zelené peklo, kde barevný přívlastek odkazuje na vegetaci, potažmo uměle vytvořený specifický ráz krajiny, který se dal jednoduše využít k účinné obraně.
Francouzští zemědělci kraj kdysi protkali živými ploty z dřevin, zpravidla na pro tyto účely vytvořených náspech z hlíny a kamení. Účelem valů s živými ploty byla ochrana pastvin a polí před ostrými větry dujícími od kanálu. Během věků tyto hranice mozaikovitého členění pozemků až příliš zmohutněly.
Normandie protkaná živými ploty byla pro spojenecké tanky nehostinným prostředím.
Výše uvedené nás nenechá na pochybách, že taková krajina je pro tanky vyloženě nepřívětivá. Slabší povahy ji dokonce mohou označit za nevhodnou pro nasazení tanků. Tank byl většinou schopen se přes násep s živým plotem přenést, ale při najetí na násep odhalil svůj spodek, kde měl relativně slabý pancíř. Tím se stal břichem v tvář německým obráncům s protitankovými zbraněmi příliš zranitelným.
Útěchou mohlo být jediné plus, které boj v takto rozčleněném prostředí přinášel, a to vyrovnání šancí s německými tanky s účinnější výzbrojí v případě jejich výskytu v oblasti, protože na malé vzdálenosti se rozdíly v účinnosti kanonů do jisté míry stíraly. Kromě toho mozaikovitě členěná krajina bez komunikací s dostatečnou průjezdní kapacitou nečekaně zpomalovala postup Spojenců, ale s tím se nic dělat nedalo.
S čím se naopak něco dělat dalo, bylo samotné překonávání těch tisíckrát prokletých valů.
První, co by každého napadlo, je nasazení tankových buldozerů. Američané měli jako buldozery upravené tanky M4 Sherman s nainstalovanou buldozerovou radlicí M1 nebo M2. Nápad to byl do jisté míry použitelný, ale především počty buldozerových tanků pro takový způsob nasazení byly nedostatečné. Americká 1. armáda generála Bradleyho jich požadovala při plánování operace Cobra (operace proběhla 25. až 31. července) rovných 278 kusů (aby vycházel alespoň jeden kus na tankovou četu, přičemž tanková četa měla pět tanků), počítat však mohla pouze s několika málo desítkami tankových buldozerů.
Zcela jiné řešení pro vytváření průchodů přes valy s živými ploty představovalo použití trhavin. Vzhledem k hustotě zasíťování valy by to přineslo velké logistické problémy při dopravě náloží, během postupu na 1,5 míle by totiž podle výpočtů jedna tanková rota potřebovala průměrně sedmnáct tun náloží.
Střední tank M4 Sherman v improvizované verzi zvané salátová vidlička
Pro snížení spotřeby trhaviny by bylo potřeba nepřikládat je k patě valu, ale umístit hlouběji do jeho hliněného masivu. A tak někoho napadlo použít dvojici zašpičatělých dřevěných kůlů namontovaných na přídi tanku, kterými by se taková hnízda pro umístění náloží vytvořila jednoduchým zatlačením tanku na val a následným vycouváním. První ostré nasazení proběhlo 11. července nedaleko Saint-Lô v režii samostatného 747. tankového praporu. Fungovalo to a takto vybavený tank dostal přiléhavou přezdívku salátová vidlička. Tento nápad aplikovaly i další jednotky.
Jenže opět se našel menší zádrhel. Stále byli prakticky přímo v boji potřeba chudáci ženisté. A co víc, vidličce se někdy ulomil hrot. Zároveň se ukázala jedna pozitivní věc vhodná k dalšímu vylepšení, nárazem vidličky kolikrát moc nechybělo k definitivnímu proražení valu. Stačilo by pouze na příď tanku umístit pevnější ocelové rohy propracovanější konstrukce.
Seržant Culin, řidič lehkého tanku M5 Stuart
A nyní už můžeme vytáhnout seržanta Culina z jeho řidičského stanoviště v lehkém tanku M5 Stuart, na kterém sloužil u 102. jízdní průzkumné eskadrony. Zde je zapotřebí podotknout, že s takovým nápadem nebyl sám, dokonce snad ani první (tím byl pravděpodobně poručík Green z nám již známého 747. tp), ale jeho jméno je s tím nejčastěji spojováno.
Ostatně jím navržené tvary svařované ocelové hrotové konstrukce jsou na většině fotografií takových tanků nejčastěji k vidění a navíc byla i nejúčinnější. K získávání materiálů dobře posloužily zátarasy z pláží navezené původně Němci k obraně před invazí, vyloženě vhodný pro takové druhotné použití byl známý protitankový rozsocháč, zvaný český ježek (Tschechenigel).
Všem takto upraveným obrněncům se nejprve začalo říkat „Rhinoceros“ (česky nosorožec), záhy se však ujal název „Rhino tank“. Samotná svařovaná ocelová konstrukce se někdy označuje jako křovinořez, řezačka Culin apod. Nesmí nás to však odvádět od jejího hlavního použití, a to prorážení hliněných valů, na kterých křoviny rostly. Jak už víme, obyčejný tank na kónický val vyjel, ale tank s řezačkou se do valu zapíchl, to ho udrželo při zemi a tím donutilo valem projet.
Co se týče typů obrněné techniky, tak řezačky se objevily především na lehkých tancích M5 Stuart a středních tancích M4 Sherman. Dále jsou vidět na stíhačích tanků M10 Wolverine a na samohybných houfnicích M7 (105mm houfnice na podvozku tanku M4) a M8 (75mm houfnice na podvozku tanku M5). Na britských tancích je vidíme mnohem méně, protože do operační oblasti britských jednotek krajina typu bocage výrazněji nezasahovala. Několik málo fotografií zachycuje takto vybavené britské tanky Cromwell.
Díky jednoduché výrobě zvládnutelné i v polních dílnách jako na běžícím pásu byly takto upraveny řádově stovky obrněnců.
Lehký tank M5 Stuart
Střední tank M4 Sherman
Stíhač tanků M10 Wolverine
Lehká samohybná houfnice M8
Prorážený val s živým plotem na severu Francie. Otvor prorazil tank s tzv. Culinovým křovinořezem přivařeným na dolní partii přídě své korby.
