Představte si, že jedete vlakem doslova přes půl světa. Máte sbaleno na měsíční náročnou expedici do míst, kam nevedou železnice, silnice, obyčejné cesty nebo byť jen uzounké pěšinky. Někam do těch míst, kde se na ploše třinácti milionů kilometrů čtverečních ztrácí necelých 36 milionů obyvatel.
Závislost na odlakovačiCo vidíte na videu Ilja je obyvatel malinké vymírající vesničky Kamenka na břehu řeky Angary. „Potkal jsem ho poprvé v roce 2009 a oslovil mě svojí srdečností a bezprostředností. Už tehdy však byl závislý na drogách. V jeho případě to byl odlakovač na nehty, který si kupoval od své sousedky. Ta provozuje jediný obchůdek ve vesnici. V roce 2016 jsem se za Iljou vrátil zatím naposledy a při té příležitosti také vzniklo toto video. S velkou lítostí jsem pozoroval, jak ho závislost poznamenala,“ popisuje Martin Wágner. |
Jedete na Sibiř.
Když konečně dorazíte na Sachalin, dozvíte se po týdenním čekání, že letos se plánovaná expedice vulkanologů na Kurilské ostrovy nakonec neuskuteční.
Snad za rok.
No nic, v Rusku to není nic neobvyklého. Sbalíte se a přes půl světa se zase vydáte zpět k domovu. Za rok se znovu sbalíte a ...
Martin Wágner jezdí pro své dokumentární fotografie do Ruska už 22 let. Celkem 116 snímků v právě vycházející knize Siberia zachycuje to nejpodstatnější z jeho 36 dosavadních výprav. Uvidíte na nich brutální krásu periferie světa, nedotčenou, ale i člověkem zdevastovanou přírodu, zapomenuté vesnice a okraje měst, které ještě nedávno nebyly zaneseny na žádné běžně dostupné mapě Sovětského svazu respektive Ruska.
Jak knihou listujete, putujete stále dále na východ a zastavíte se až na Čukotce. Dál už není nic. Jen Tichý oceán a pak Severní Amerika.
Hlavními hrdiny Wágnerových fotografií jsou lidé, kteří, jak sám fotograf říká, milují svobodu, již jim dává příroda a ve městě by se utrápili. Ať už jsou to sibiřští rybáři nebo geologové a vulkanologové, ti všichni si ve velmi skromných podmínkách dnes opět tuhnoucího ruského režimu „vytvořili vlastní exil, vlastní svobodu“.
Fotogalerie |
Izolace je takřka dokonalá. Do některých míst vede uprostřed neprostupné přírody jen jediná silnice a tu ovládá státní firma, která kdesi na jejím konci, hluboko v tajze, těží drahé kovy nebo dřevo. Co přesně a jak, to ví jen málokdo. Projet přes kontrolní stanoviště lze jen s platnou propustkou (na kterou však můžete v Rusku čekat věčně), nebo jako Martin Wágner zaházeni harampádím na korbě náklaďáku ochotného místního obyvatele, který se nebál riskovat.
„My žijeme v systému, kterému jsme se přizpůsobili a on nám za to nabízí nejrůznější benefity. Na Sibiři a obecně v Rusku mimo města nic takového nefunguje,“ popisuje výchozí situaci zachycenou na fotografiích Wágner. O ty lidi se nestará nikdo. Stát jim není schopen ani ochoten pomoci, nemají pojištění, do nemocnice, v lepším případě, je to den cesty. Peněz mají tak málo, že se za celý život doslova nehnou z místa. Většina z nich ani nevlastní cestovní pas. Navíc často žijí v místech, kam se běžně nedostane ani obyvatel Ruska natož cizinec. Pro vstup do „jejich“ vesnic a měst potřebujete kromě víza ještě další speciální povolení.
Těžba dřeva u vesnice Nogliki na Sachalinu, 2001.
Starověrci a japonské motory
Na titulní straně knihy je soutok řek Čuna a Birjusa. Na ostrohu nad ním stojí muž, starověrec. Právě on je typickým hrdinou Wágnerových snímků. Kvůli rozkolu s oficiální pravoslavnou církví byli takzvaní starověrci označováni za kacíře a pronásledováni. V osmnáctém století velká část z nich uprchla, nebo byla vypovězena z evropské části Ruska právě na Sibiř. Zde žijí, většinou v harmonii s přírodou, dodnes. Nechali si své původní pojetí víry. Izolace od okolního světa jim vyhovuje, sami ji vyhledávají. Žijí většinou na řekách. A těch je na Sibiři nepočítaně.
400ASAKnihu Siberia vydává spolek fotografů 400ASA, který s Martinem Wágnerem založili přední čeští fotografové Karel Cudlín, Jan Dobrovský, Alžběta Jungrová, Antonín Kratochvíl, Jan Mihaliček a Tomki Němec.  Kniha Siberia fotografa Martina Wágnera právě vychází v edici 400 ASA ve spolupráci s nakladatelstvím Paseka. Siberia je druhým knižním počinem v rámci nové edice sdružení. Jako první v ní vyšel soubor fotografií Families od Jana Dobrovského zachycující život romských rodin na severu Čech. Spolek 400ASA vznikl v roce 2018. |
V tom nejlepším smyslu slova „vzdorovitost“ je vlastnost, která příslušníky tohoto náboženského a společenského hnutí už na první pohled odlišuje od ostatních obyvatel Ruska. K tomu se váže jeden vtip: Víte jak ráno po řece vyjíždí ruský rybář? Zásadně proti proudu. Jedině tak má jistotu, že se vrátí domů.
Zatímco rybáři starověrci mají na svých bárkách spolehlivé motory japonské výroby, ostatní většinou používají staré sovětské stroje typu Vichr. Ty byly svou nedokonalostí pověstné už během výroby v šedesátých letech minulého století. Mít svou domovskou vesnici po proudu je pak v případě obvyklé poruchy jedinou šancí, jak se vrátit včas alespoň na večeři.
A proč tedy všichni rybáři raději nepoužívají funkční motory? „Jsou drahé a nejsou jednoduše k sehnání. Člověk se musí umět opravdu hodně otáčet, aby si takový pohon k lodi mohl opatřit,“ vysvětluje fotograf. Proto je mají většinou jen starověrci, kteří byli dostatečně vzdorovití i na to, aby například v době nejbrutálnějšího stalinského teroru nevstoupili do kolchozu. „Ti lidé se o sebe prostě umí postarat. Žijí však téměř stejným způsobem a ve stejně nuzných podmínkách jako jejich rodiče a prarodiče před sto lety,“ dodává Wágner.
Kaviár a losos se rychle přejí. Cukr nad zlato
Asi nenajdete na světě mnoho lidí, kteří by ve svých dvaceti letech toužili po výpravě, na které budou muset obden šlapat několik hodin do kopce vyschlým korytem potoka s těžkým batohem na zádech a několika medvědy v zádech (doslova). Wágner jedním z takových je.
Bylo mu 22 let, když vyrazil s vulkanology na Sachalin a Kurilské ostrovy hledat způsob, jak z místního vulkánu Kudrjavyj získat velmi vzácný kov zvaný Rhenium. Na zemi se tento prvek prakticky nevyskytuje a ostrovy jsou jedním z mála míst, kde se dá nalézt. Vzniká při extrémních explozích a mezi ostatními kovy vyniká nejvyšším bodem tání. Právě z jedné z těchto výprav je i fotografie muže v plynové masce na zadní straně obálky knihy.
Původně třicetidenní vědecká expedice se nakonec protáhla na víc než dva a půl měsíce. Vrtulník totiž pro vědce dřív nepřiletěl. „Ono bylo původně těžké se na ta místa i dostat. K vulkánu vás musí dopravit vrtulník a těmi tady disponuje jedině armáda. Týdny jsme čekali, stále ve střehu, protože zpráva, že se konečně uvolnilo místo, se obvykle objevila jen několik hodin předem,“ popisuje Wágner.
Sám sebe Wágner označuje za amatérského etnografa a antropologa. „Účast na vulkanologické expedici byla pro mě v tomto směru vysněným dobrodružstvím. Rád zblízka poznávám životy zajímavých lidí a tady v extrémních podmínkách ta možnost byla ideální. O fyzické, ale i psychické náročnosti jsem dopředu neuvažoval. Takové věci vás ve dvaceti nestraší.“
Klášter Ganina Jama, Jekatěrinburg, 2002.
Nakonec s vulkanology strávil více než čtyři měsíce. Soužití to nebylo lehké, uvážíte-li, že kromě jednoho člověka všichni byli o generaci starší lidé z různých sociálních skupin. Navíc podmínky, které Evropan považuje za extrémní, vnímá tamní obyvatel jako běžné.
„Většinu posádky tvořili akademici a další vzdělaní lidé. V pomocném personálu však byli například i propuštění vězni. Někteří z nich si svou vnitřní frustraci potřebovali na někom vybít. Jako mladíček a cizinec jsem byl pro ně v uzavřené a zcela izolované komunitě ideální cíl. Na pěstní souboj, s pro mě fatálními následky, párkrát nedošlo jen proto, že se mě jeden z akademiků hlasitě zastal. Jeden z vulkanologů mě také ze začátku považoval za zvěda, který na něj má dohlížet. Měl jen jednu ruku a jedno oko,“ vzpomíná s teď už lehkým úsměvem Martin Wágner na nelehké chvíle na ostrově Sachalin
Po měsíci a půl začaly výpravě docházet i rezervní zásoby všeho. „Jídla sice bylo stále dost, ale když každý den jíte lososa a kaviár, tak se vám i tyhle lahůdky velmi rychle přejí. Navíc jsme o ryby museli doslova bojovat s medvědy, kteří si nejlepší loviště obsadili pro sebe,“ vzpomíná fotograf. Paradoxně nejhorší pak nebyl nedostatek soli, ale cukru.
„Nakonec dostal každý přidělenou jen jednu kostku na den. Víc nebylo,“ dodává Wágner. Pro některé vulkanology, přivyklé skutečnému nepohodlí a nouzi, byla nemožnost osladit si čaj nebo kafe, nezvyklou nepříjemností. Situace se dále vyostřila, když došel líh, který se ředěný vodou v Rusku pije místo nedostupného kvalitního alkoholu.
Spoušť, kterou za sebou nechává stroj na těžbu zlata. Partizansk, Krasnojarský kraj, 2006.
120 filmů na jednu expedici
Fotografie Martina Wágnera jsou bezvýhradně černobílé, i když dříve experimentoval i s barevnými diapozitivy. „Barva je pro mě příliš definující. Je to jako číst knihu nebo sledovat film. Kniha nechává prostor pro fantazii, stejně tak černobílá fotografie,“ vysvětluje Wágner.
„Mám rád, když moje snímky nejde zařadit do časového kontextu. Záměrně se snažím, aby nešlo poznat, zda byly vyfotografovány teď, nebo třeba před padesáti lety,“ popisuje další aspekt své tvorby fotograf.
Starověrcitéž staroobřadníci, rozkolníci (rusky старообрядчество), je náboženské a společenské hnutí, které se pod vedením protopopa Avvakuma oddělilo od Ruské pravoslavné církve na protest proti reformám patriarchy Nikona v letech 1666–1667 a dodnes praktikuje její dřívější liturgii. Označování tohoto hnutí jako rozkolníků vychází z ruského slova раскол (rozkol) čili schizma, které nastalo po zmíněných reformách. Více viz Wikipedia.org. |
Ať už si v knize Siberia nalistujete jakoukoliv fotografii, vždy vás upoutá její vnitřní napětí. A to i v případě, že se v záběru zdánlivě nic neděje. Nepostrádá jej ani snímek rybáře, který v klidu řídí svou loď proti proudu, nebo záběr dvou mladých lidí koupajících se v zátoce kdesi na Čukotce. Z některých snímků pak napětí naopak přímo sálá. Ať už jde o záběry z noční plavby na Kurily, lovu mrožů a plejtváků, nebo časté výjevy z bohem zapomenutých vesnic a městeček.
Do roku 2006 fotil Martin Wágner na kinofilm a kvůli přednáškám i na barevné diapozitivy. Od roku 2001 svůj archiv digitalizuje. Černobílý negativ vynikal brilantní hranovou ostrostí. Wágner většinou fotil na českou Fomu nebo ruskou Svemu, která se dala ve výprodeji sehnat i za pouhých pět korun. Bylo to neustálé hledání kompromisu. Buď nakoupit drahé, ale kvalitnější filmy, nebo mít víc peněz na samotnou expedici.
„Barevný negativ měl při skenování tu výhodu, že se sám vyretušoval. Nikdy ale neměl tak krásné zrno jako černobílý,“ vzpomíná na analogovou éru Wágner. I své dnešní snímky, které už dávno vznikají na digitálním čipu, fotograf přizpůsobuje „původnímu“ analogovému vzhledu. „Například do nich dodávám již zmíněné obrazové zrno. Lidské oko je na něj zvyklé a dobře ho přijímá.“
Dnes, v době „nekonečných“ paměťových karet už je obtížné si představit situaci, kdy se člověk vydává na čtyřměsíční expedici a chce denně vyfotit alespoň 36 snímků. Pro mladší čtenáře připomeňme, že kinofilm měl „maximální kapacitu“ právě oněch 36 políček.
V roce 2001 to tedy znamenalo vzít si s sebou 120 roliček filmů. To kromě samotné hmotnosti a prostorového objemu materiálu, který s sebou člověk vezl tam i zpět, přinášelo i další úskalí. Každý nafocený film bylo nutné bezpečně uschovat. V jakémkoliv okamžiku totiž hrozila ztráta veškeré hotové práce. V zakázaných oblastech nebylo neobvyklé, že tamní strážci film ze špulky záměrně vytáhli a tím nadobro zničili. „O filmy jsem měl vždycky permanentní strach. Naštěstí mě chytili jen dvakrát a shodou okolností jsem u sebe nikdy neměl batoh s nafoceným materiálem. Přišel jsem tak asi jen o dva filmy,“ dodává Wágner.
Dnes stačí paměťovou kartu zazálohovat na disk, uložit na jiné místo, poslat poštou, případně nechat u známých (v rozvinutých zemích se nabízí cloud, atd.) a tím možnost ztráty minimalizovat.
Nejsevernější železnice světa (Dudinka – Norilsk – Talnah), Jamalsko-něnecký autonomní okruh, 2011.
Jak ušetřit baterie
První fotografie, které v knize naleznete, vznikaly ještě na analogový Nikon FM2. „Ten měl tu úžasnou vlastnost, že mu vůbec nevadila obrovská prašnost, která je na ruských cestách obvyklá. Jak jsme často putovali na lodích, měl jsem strach, že foťák utopím. To se mi nakonec povedlo až o dovolené doma v Českém Krumlově. Nikon jsem vysušil a funguje dodnes,“ směje se fotograf.
Většina snímků v knize je vyfocena na Canon 5D a 5D Mark II. „Canon jako první nabídl digitální full frame za rozumné peníze, proto jsem na něj z Nikonu přešel. Model 5D měl také velmi příjemný obrazový šum, se kterým se mi dobře pracovalo“ shrnuje Wágner.
Martin Wágner (1980)Reportážní a dokumentární fotograf. Vystudoval Pražskou fotografickou školu a obor fotografie na středním odborném učilišti. Poté absolvoval magisterské studium Institutu tvůrčí fotografe Slezské univerzity v Opavě. Ve své tvorbě se často zabývá zeměmi bývalého Sovětského svazu. Na Podkarpatskou Rus poprvé zavítal v roce 1994 a od roku 1998 navštěvuje Rusko a Ukrajinu soustavně. Fotografoval v místech bývalých sovětských gulagů ve Vorkutě, v několika komunitách sibiřských starověrců, vulkanology na Kurilských ostrovech, transsibiřskou magistrálu, zapadlou pekárnu Chlebozavod, solnou studnu, dobývání zlata v Partizansku, ropné vrty na Dálném Východě, sibiřské pastevce sobů, velrybáře na Čukotce, zamrzlý Bajkal, lov kachen na Angaře… |
Řada fotografií vznikla také na digitální bezzrcadlovku Sony Nex 6. „To byl můj oblíbený foťák. Dnes kvůli menším rozměrům používám Sony A7,“ dodává fotograf.
S nástupem digitálních fotoaparátů odpadl strach o filmy, ale vynořil se další problém s energií. Výdrž digitálních zrcadlovek a zejména bezzrcadlovek je proti analogovým přístrojům velmi krátká.
„Když jedete 14 dní na lodi a nemáte přístup k elektrické energii, je to pro digitální foťák problém. Nakonec jsem si vybudoval takovou disciplínu, že jsem si fotky na displeji vůbec neprohlížel. Jen jsem fotil, abych ušetřil baterie,“ popisuje nutný přístup k novým technologiím v extrémních podmínkách Wágner. „U bezzrcadlovek je kvůli digitálnímu hledáčku problém ještě větší. Baterie měním dvakrát denně.“
Fotografie jsou z knihy Siberia, kterou právě vydává spolek 400ASA jako svou čtvrtou publikaci.
