Když pobýval Andreas Vesalius na univerzitě v Lovani, objevil svůj první vědecký materiál na šibenici za městem. Kostru i svaly oběšence prý našel ještě dost zachovalé na to, aby na nich mohl studovat stavbu lidského těla.
Vlámský lékař je považován za otce moderní anatomie člověka. Ale než se dostaneme k celému Vesaliovu příběhu, je nezbytné zmínit, že ani on v 16. století nestavěl na zelené louce.
Ta historie je notně dlouhá, sahá až ke staroegyptským balzamovačům, kteří potřebovali lidská těla otevírat. Ze starověkých lékařů rozvažujících nad stavbou těla a jeho fungováním se v anatomii na dlouhou dobu stal velkou autoritou především Řek Galénos, žijící ve 2. až 3. století našeho letopočtu.
Leč jeho zkoumání provázel problém – na pitvy lidí, byť šlo o popravené zločince, církev po staletí hleděla odmítavě. Musel se tedy spokojit se zvířaty. Co zjistil, ovšem vztahoval i na člověka, ve svých úsudcích se tedy dopustil mnoha nepřesností, s nimiž o staletí později právě Andreas Vesalius bojoval.
Pitva jako učební pomůcka
Tehdy módně znějící latinské jméno nebylo jeho pravé, narodil se poslední den roku 1514 v Bruselu jako Andries van Wesel a až za studií takticky přijal to, pod kterým je známý. Jeho otec, dědeček i pradědeček byli lékaři, dokonce vážení, přesto mladičký Andreas zprvu tiše snil o dráze umělce nebo vojáka.
Jenže když po univerzitních počátcích v Lovani studoval na lékařské fakultě v Paříži a setkal se tam s Galénovými anatomickými spisy, měl rozhodnuto.
Medicínu nakonec dokončil opět v Lovani, kde také podnikl zmíněné dobrodružství s oběšencem. Titul doktora medicíny získal v italské Padově a krátce nato, v pouhých 23 letech, byl na tamní univerzitě jmenován profesorem chirurgie a anatomie.
Jako pedagogickou metodu přednášek z anatomie prosadil (tehdy už přece jen tolerované) pitvy lidských těl, vesměs popravených zločinců. A také je sám předváděl přihlížejícím studentům. To už se dostal do prvních sporů s některými body Galénova učení, protože si v praxi ověřil, že zvířecí tělo, z něhož Galénos vycházel, není ve všem totéž co lidské.
Jeho vášeň pro anatomii časem vyústila v řadu odborných publikací, ale především v obsáhlé životní dílo De humanis corporis fabrica libri septem, Sedm knih o stavbě lidského těla. Pozoruhodně přesně se v nich zabýval kostrou, svaly a šlachami, cévním a nervovým systémem, břišními a pohlavními orgány, srdcem, mozkem a smyslovými orgány.
Nenáviděný průkopník
Tři otazníky
|
Ve zmíněném díle se Vesalius natolik kriticky opřel do Galénových omylů, že se dostal do prudkého konfliktu se stále ještě početnými a často fanatickými zastánci starověkého lékaře. Nakonec ho donutili univerzitu opustit.
Přesto se nevzdával a snažil se obhájit, že přesné poznání právě lidského těla je cestou k lepším možnostem léčit lidské nemoci. Ve sporech pokračoval i jako osobní lékař říšskoněmeckého císaře Karla V. a později jako lékař španělského krále Filipa II.
Jenže to už se proti němu obrátila i inkvizice. Využila tragédie, kdy Vesaliem pitvaný člověk, zdánlivě mrtvý, ještě žil. Z hrozícího trestu smrti se zřejmě vykoupil kajícnou cestou do Svaté země. Zemřel při zpáteční cestě za neznámých okolností někdy v říjnu 1564.
Zanechal dodnes ceněné dílo, které se přes některé omyly řadí k pilířům znalostí o lidském těle. Byl v mnoha ohledech průkopníkem moderní podoby anatomie, i díky němu se zařadila mezi vědy stavící na ověřených znalostech, nikoli na tom, v co se „z tradice věří“.
