V první polovině sedmdesátých let vypracovala firma Boeing pro americké letectvo (USAF) studii létající letadlové lodě, tedy velkého letadla jako vzdušné základny pro tzv. mikrostíhačky. Jednalo se o zcela něco jiného než starší pokusy s parazitními stíhačkami. Toto mělo být z pohledu bojových schopností a způsobu nasazení – pokud to tedy hodně přeženeme – alternativou klasických letadlových lodí amerického námořnictva (US NAVY).
Létající letadlová loď musela tedy zvládat kompletní zajištění provozu mikrostíhaček: starty, přistání, tankování paliva (interně i externě), opětovné vyzbrojování apod. I samotný nosič musel umět přijímat palivo za letu, ale to už je pouze detail.
Lidé z Boeingu se ničeho nelekli, hodili za hlavu všechny případné technologické zábrany a pustili se do ambiciózního, byť teoretického díla. Za základ vzali svůj tehdy největší a nejvýkonnější dopravní letoun Boeing 747-200, který shledali pro zamýšlené řešení samozřejmě vhodnějším než také uvažovaný Lockheed C-5A Galaxy od konkurence.
Nosič dostal pracovní označení Boeing 747 AAC (Airborne Aircraft Carrier). Jeho přepravní a obslužná kapacita byla celkem deset mikrostíhaček. Během mise AAC se počítalo s průměrně třemi bojovými lety na mikrostíhačku, tomu muselo odpovídat množství pro ně nesené výzbroje na palubě AAC (munice do kanonu, řízené střely). Počítalo se i s velkou kapacitou palivových nádrží, ale jak už bylo řečeno, to se dalo doplňovat za letu.
Prakticky po celé délce trupu v horizontální úrovni nad křídlem se nacházel hangár pro osm mikrostíhaček. Zbylé dvě dlely o patro níže. Jedna v sekci mezi příďovým podvozkem a křídlem a jedna v sekci za křídlem, odkud se vyklápěly vypouštěcí/přistávací hrazdy.
Osádku Boeingu 747 AAC tvořilo 44 lidí, z toho 12 představovalo osádku samotného nosiče, 14 bylo příslušníků letky mikrostíhaček a 18 specialistů „pozemního“ personálu mikrostíhaček.
Mikrostíhačky pro Boeing 747 AAC
Jedním z hlavních úkolů studie byl i návrh mikrostíhačky. Rozpětí křídla mohlo být maximálně 5,33 metru (17,5 stop), aby se letounek vůbec vešel do palubního hangáru. Podobně se museli inženýři krotit i při návrhu svislých ocasních ploch
Návrhy koncepce „mikrostíhačky“ pro Boeing 747 AAC (studie)
Při výběru koncepce mikrostíhačky se uvažovalo s pěti variantami uspořádání nosné plochy, jako finální byl vybrán letoun s jednoduchým šípovým křídlem bez vodorovných ocasních ploch („ARROW“). Letounek s klasickou vodorovnou ocasní plochou i letounek kachní koncepce se ukázaly jako vyloženě nevhodné, protože kvůli malé nosné ploše u nich vycházelo vysoké plošné zatížení. Provozně neopodstatněná a zbytečně složitá se ukázala varianta s křídlem s měnitelnou geometrií (zde pak logicky nebylo omezeno maximální rozpětí výše uvedenou limitní hranicí).
Po stránce pohonu se uvažovalo s jedním dvouproudovým motorem General Electric YJ101 s tahem 64 kN, který se primárně připravoval pro prototypy dvoumotorové stíhačky YF-17 Cobra pro USAF (dalším vývojem YF-17 vznikl známý F/A-18 Hornet pro námořnictvo a námořní pěchotu).
Vypočtená vzletová hmotnost činila 4 760 kilogramů (10 500 liber). Například F-16 první sériové verze měla vzletovou hmotnost 11 500 kg a maximální vzletovou hmotnost 17 000 kg.
Výkres finálního návrhu mikrostíhačky pro Boeing 747 AAC (studie)
Mikrostíhačka měla být výkonově rovnocenná tehdy nejrozšířenější nadzvukové stíhačce sovětské konstrukce MiG-21. Vestavěná výzbroj se skládala z dvojice 20mm (nebo 25mm) kanonů se zásobou 200 (resp. 150) nábojů na zbraň, pro umístění externí výzbroje v podobě řízených střel proti vzdušným nebo pozemním cílům sloužily dva závěsné body.
Teorie operačního nasazení Boeingů 747 AAC
Boeingy 747 AAC by přinesly novou dimenzi do operací USAF. Umožnily by rychlou reakci daleko od domovských základen.
V případě většího konfliktu se předpokládalo nasazení operačního svazu o deseti nosičích Boeing 747 AAC. Jednoduchým součinem se dostaneme k úctyhodné nesené síle v podobě stovky mikrostíhaček. Z toho 20 % jich bylo určeno pro obranu samotného svazu a celých 80 % zbývalo pro plnění hlavních bojových úkolů.
Součástí jednotky měl být i letoun kategorie AWACS, konkrétně také neexistující, ale ve studii uvažovaný Boeing 747 AWAC/C (Airborne Warning And Control/Command). Letoun AWAC/C ukrýval ve svých útrobách kromě speciálních elektronických systémů i dvě průzkumné mikrostíhačky.
Protože to však byly plány příliš divoké a následný vývoj by si vyžádal vysoké finanční náklady, přičemž výsledek by byl nejistý, k dalšímu rozvoji započatého díla již nedošlo.
V případě nasazení Boeingu 747 AAC s mikrostíhačkami při případné vojenské podpoře Izraele se mohlo startovat ze základny ve Velké Británii.
Pro operace Boeingu 747 AAC s mikrostíhačkami v Indickém oceánu a Perském zálivu byla ideální americká základna na ostrově Diego Garcia. Na náčrtku jsou znázorněny sovětské základny Hodeida a Socotra, které SSSR používal v 70. a 80. letech s požehnáním Jižního Jemenu, na jehož území ležely. Za pozornost stojí i sovětské kotviště na Seychelách, které hned po získání nezávislosti navázaly se SSSR úzký kontakt.
