Legendární třímachový strategický průzkumný letoun SR-71 Blackbird zná snad každý. O něco méně lidí však ví, že Blackbird konstrukčně přímo vycházel z jiného špionážního letadla Lockheed A-12. Typ A-12 vznikl na přímou objednávku zpravodajské služby CIA.
V typovém označení může trochu mást záhadné písmeno „A“. U stroje vyvíjeného pro klasického amerického vojenského uživatele bychom pod ním hledali letoun útočný/bitevní („Attack“), zde se však od této nomenklatury musíme oprostit. Vycházelo totiž z interního označení projektu „Archangel“, přičemž realizace se dočkalo projektové řešení dvanácté.
Z celkem patnácti vyrobených A-12 jich šest havarovalo. Nejednalo se však o ztráty během operačního použití nad nepřátelským územím, ale k haváriím došlo při letech zkušebních a podobně.
Letadlo, kterému piloti říkali Cygnus, mělo poměrně krátkou kariéru operačního nasazení. CIA vyřadila všechny provozované stroje A-12 z akce po jedné sezóně ostrého používání v roce 1968. Jedním z důvodů tohoto kroku byly obavy z rozvoje radarové techniky. Ty ovšem provázely letadlo A-12 už během projektování. Autoři návrhu špionážního letounu se kvůli ochraně před nepřátelskými radary částečně uchýlili k řešení označovanému jako „plazmový stealth“.
Plazma je směs volných elektronů a iontů. Ve vesmíru jde o nejběžnější stav hmoty. Na Zemi se však vyskytuje relativně vzácně. K jeho vytvoření je totiž většinou potřeba vysoká teplota nebo elektrické napětí. V přírodě se s plazmatem dá setkat například během úderu blesku.
Pro stavitele vojenských letadel má jednu zajímavou vlastnost: pohlcuje elektromagnetické záření, včetně radarového. Letadlo nebo řízená střela zahalené do plazmového oblaku by podle některých zdrojů mohlo být neviditelné pro radiolokátory.
Ostatně nežádoucí „plazmový stealth“ znají kosmonauti vracející se z orbity, kdy jejich loď rychlým průletem atmosféry vytváří plazmu. Následkem je ztráta spojení mezi lodí a řídícím střediskem.
Video: Krátký dokument o A-12
V utajované divizi firmy Lockheed zvané Skunk Works, kde ostatně A-12 vznikl, přišli s nápadem přimíchat do paliva letounu zvláštní příměs. Označovali ji A-50. Její hlavní složkou bylo cesium. Atomy tohoto prvku mají totiž sklon snadno přicházet o své elektrony a měnit se tak v ionty. Toto řešení má ale jednu očividnou slabinu.
I kdyby A-50 fungovala, plazmový oblak vznikne jen za zádí letadla. Ve Skunk Works si to uvědomovali. Proto navrhli i ochranu přední částí ‒ letoun A-12 měl dostat elektronová děla. Projekt dostal krycí jméno Kempster.
Výraz elektronové dělo evokuje zbraň z nějaké béčkové sci-fi. Ve skutečnosti označuje vcelku běžnou součástku. Elektronová děla (též emitory) byla ještě donedávna součástí klasických krabicových monitorů a televizí. Obraz v těchto zařízeních vznikal usměrňováním proudu elektronů, které dopadaly na zadní stranu obrazovky a rozsvěcovaly její jednotlivé body.
V praxi nepoužito
Pro špionážní letadlo CIA připadal v úvahu trochu jiný druh elektronového děla, než jaký pracoval v tehdejším běžném televizním přijímači. Jeho vývoj dostala na starost společnost Westinghouse. Napřed zkoušela objednat přístroj z Německa a jen ho upravit. Zařízení sice fungovalo, bylo ale moc velké a těžké, takže se nedalo namontovat do křídla letounu. Jediná možnost byla umístit ho do nákladového prostoru, kde však zabíralo místo pro fotografické přístroje určené ke špionáži/průzkumu. Elektronový kužel navíc směřoval dolů k zemi místo dopředu.
Westinghouse proto přišel s vlastním prototypem, který už měl přijatelné rozměry. Letadlo dostalo elektronová děla hned dvě – po jednom v obou polovinách křídla. Pilot je mohl zapínat z kokpitu. Lockheed systém vyzkoušel během nejméně dvou testovacích letů. Nakonec ale nikdy nedošlo na jeho ostré použití.
Podobně ostatně dopadla palivová příměs A-50. Nevyužívala ji letadla A-12 ani SR-71. Ani u jednoho z těchto dvou opatření není jasné, jestli by v případě použití splnilo svůj účel a ochránilo špionážní letoun před radiolokátory protivníků.
Titan ze Sovětského svazu
Letadla A-12 měla i další vlastnosti, jež měly snížit jejich radarový průřez. Kromě tvaru to byl speciální nátěr. Obsahoval miniaturní železné kuličky. Litr barvy stál zhruba 400 dolarů, což by v dnešních cenách odpovídalo necelým 3 000 dolarů (76 000 korun). Letouny však nebyly nezranitelné. Svědčí o tom příhoda z 30. října 1967. Pilot Dennis Sullivan dostal za úkol provést dva přelety nad severovietnamským územím. Během druhého z nich na něj protiletadlová baterie odpálila nejméně šest střel země-vzduch. Všechny minuly.
Jedna však vybuchla ve vzdálenosti okolo jedné až dvou stovek metrů od Sullivanova A-12. Po přistání našli mechanici malý kousek rakety v pravém křídle letadla. Letouny A-12, stejně jako později SR-71, chránila před nepřátelskou protiletadlovou obranou hlavně jejich rychlost. Trup letadla se ovšem během letu trojnásobkem rychlosti zvuku zahříval na vysoké teploty. Musel proto být z velké části z titanu.
To přineslo tři problémy: vysokou cenu a potíže se zpracováním a sháněním materiálu. S cenou se nedalo dělat nic, s tou se museli Američané smířit. Lockheed si zase kvůli stavbě letounů musel osvojit nové technologické postupy.
Jelikož ve Spojených státech byl titanu nedostatek, CIA ho sháněla v zahraničí. Největším exportérem byl paradoxně Sovětský svaz. Američané od něj nakoupili materiál na stavbu svých špionážních letadel prostřednictvím nastrčených krycích firem.
Článek vznikl pro web Armádní noviny a byl redakčně upraven. Původní text najdete zde.
