Rozvoj železnice přinesl nové a do té doby netušené možnosti nejen pro civilisty, ale také pro vojáky. I v oblasti vojenství se vlaky nejprve uchytily v té základní roli, pro kterou byly stvořeny, to znamená v dopravě. Postupně však našly i přímé využití v boji jako tzv. vlaky obrněné, i když je pravda, že asi ne každý vlak použitý v dobách pionýrských pro přímý boj musel být nutně obrněný.
Následně vstoupily do hry i těžké železniční dalekonosné kanony, případně těžké houfnice, využívající železniční trakci jako jedinou použitelnou vzhledem ke své hmotnosti. Takové věci sice válku nevyhrávaly, ale když už je někdo chtěl mít, tak proč ne.
Roky běžely a běžely a vlaky si držely v oblasti vojenství už „pouze“ úlohu dopravní, tedy až na výjimky. V úloze nosičů dělostřeleckých zbraní i jako vlaků obrněných se v regulérním konfliktu byly schopny do určité míry uplatnit ještě ve druhé světové válce, tím jejich zlatá éra kvůli rozvoji jiných druhů zbraní prakticky skončila. Zmíněné výjimky se používaly v konfliktech nestandardních a lokálních, kdy nouze o kloudné zbraně donutila některé strany vrhnout do boje improvizované obrněné vlaky, jako se to stalo například v poslední dekádě 20. století při bojích v bývalé Jugoslávii.
Až ve druhé polovině 80. let 20. století nasadili Sověti do operační služby železniční soupravy Moloděc jako mobilní odpalovací platformy ICBM, neboli mezikontinentálních balistických raket (Inter-Continental Ballistic Missile). V operačním nasazení u raketových divizí ruské armády vytrvaly soupravy Moloděc do roku 2005.
Pokud se podíváme na větší rakety (ne nějaké drobné a hromadně létající kaťuše) obecně, tak už za druhé světové války chtěli Němci vypouštět z vlaku své „slavné“ střely V2. I když se nápad do určitého stadia rozpracovanosti dostal, nakonec z něho sešlo.
V souvislosti se sovětským Moloďcem potom musíme připomenout snahy americké, které se už týkaly odpalování ICBM. Nejprve počátkem 60. let pracovali za velkou louží na projektu vlaku s raketami Minuteman, ale zanedlouho to Pantagon kvůli financím zarazil. S koncem studené války v roce 1991 pak byl zastaven podobný, ale už více rozpracovaný projekt s raketami Peacekeeper, který se rodil od roku 1986.
A tím to nekončí. O opětovné vzchopení v této oblasti měli opět zájem v Rusku a na železnici chtěli vypustit nové drážní jaderné nosiče Barguzin pro střely RS-24 Jars (kód NATO: SS-27 Sickle-B mod.2). Se zahájením zkoušek prvního vlaku Barguzin se počítalo k roku 2019. Jenže už v roce 2017 dostal tento projekt stopku, kdy na vině byly vysoké finanční náklady, které by si celá ta legrace podle propočtů nakonec vyžádala.
V prosinci 2015 se objevily zprávy, že z železniční platformy provedli zkušební start ICBM v Číně. Konkrétně se mělo jednat o střelu typu DF-41, kterou vyloženě nemají rádi v Pentagonu.
Bojový železniční raketový komplex Moloděc
V SSSR a potažmo v Rusku se železniční platformy pro ICBM obecně označují zkratkou BŽRK - v azbuce БЖРК (což znamená боевой железнодорожный ракетный комплекс / bojový železniční raketový komplex).
Vývoj sovětského BŽRK, který později ve finálním provedení dostal typové označení 15P961 a znám je pod jménem Moloděc, byl zahájen v roce 1969. Ale trvalo téměř dvě desetiletí, než byl připraven vstoupit do výzbroje tehdy sovětské armády. I když se ta doba může jevit jako příliš dlouhá, není jednoduché to takto soudit. Konstruktéři speciálních železničních vagónů tvořících odpalovací komplety, ale především také raket a samotných odpalovacích zařízení museli vyřešit řadu věcí dosud neřešených.
Raketový vlak 15P961 Moloděc v muzeu
Raketa RT-23UTTH (kód NATO: SS-24 Scalpel mod.1) nesla deset bojových hlavic po 550 kt TNT ekvivalentní ničivé síly. Byla třístupňová, s motory na tuhé pohonné hmoty. Startovací hmotnost rakety činila 104,5 tuny, maximální průměr 2,4 metru. Hlavice měly autonomní inerciální navádění, přesnost se uvádí 500 metrů. Dosah je udáván 10 100 kilometrů. Start se zahajoval tzv. studeným odpalem, přitom se raketa navíc trochu odklonila do boku, aby po zažehnutí motoru prvního stupně neožehla vlak pod sebou.
U vlaku mnozí určitě neopomenou poznamenat, že sovětští konstruktéři mohli mít určitou výhodu ve větším rozchodu tamní železnice, a tedy i ve větších šířkách vagonů. Ale ani tak nebylo jednoduché umístit do vagonu velkou mezikontinentální raketu, hmotnost rakety i s odpalovacím zařízením dosáhla poctivých 126 tun . Navíc, jak později vzpomínal Vladimír Fjodorovič Utkin, jeden z hlavních konstruktérů zbraňového systému Moloděc, se vše muselo podle zadání dimenzovat na rychlost až 120 km/h (kterou potom reálný vlak samozřejmě nedosahoval), a to při zajištění veškeré bezpečnosti vůči přepravovanému horkému zboží
Nestačilo však vyřešit pouze vlaky a střely, ale železniční tratě do vzdálenosti 1500 kilometrů od domovských základen divizí těchto vlaků musely být rekonstruovány, aby bez problémů umožnily jejich provoz. Týkalo se to tisíců a tisíců kilometrů železničních tratí, Náspy byly zhuštěny (zpevněny), místo starších dřevěných pražců se použily nové železobetonové atd.
Ale zpět do vlaku. Samotný odpalovací modul pro jednu střelu se skládal ze tří speciálně zkonstruovaných osminápravových vagonů. Raketa umístěná v odpalovacím zařízení čekala v horizontální poloze na svou příležitost ve vagonu s odklápěcí střechou, tento vagon byl prostředním v odpalovacím modulu. Kvůli velké hmotnosti se zátěž speciálními závěsy přenášela i na oba vagony k němu připojené. V jednom z těchto sousedních vagonů se ukrývalo řídící pracoviště daného modulu, ten druhý nesl elektrické a hydraulické agregáty a další technické vybavení.
Do integrované funkční výbavy krajních vagonů odpalovacího modulu patřily mechanismy sloužící k nadzvednutí a odklonu trolejového vedení do strany, pokud by raketa startovala, resp. se vztyčovala na elektrifikované trati. Tedy o odklonu troleje se běžně v této souvislosti hovoří, ve skutečnosti ta trolej ten proces nevydržela a přerušila se. Vzhledem k tomu, pro jaký konflikt a jeho fázi se s vlaky Moloděc počítalo, to však nebylo vůbec považováno za problém.
Jeden vlak Moloděc obsahoval tři takové třívozové moduly, disponoval tedy třemi raketami. Všech těchto devět vagonů se svým vzezřením tvářilo jako vozy chladírenské. Každý ze tří odpalovacích modulů vlaku mohl být odpojen a plnit úkol nezávisle.
Velitelský a zajišťovací modul vlaku tvořilo sedm čtyřnápravových vagonů, z externího pohledu zcela klasických osobních a poštovních/zavazadlových. Ve vozech tohoto modulu se mimo jiné nacházela i kupé osádky (pro odpočinek apod.), kuchyň, jídelna a v neposlední řadě proviantní sklady. Dlouhodobější služba ve stísněných prostorách vlaku se někdy přirovnávána ke službě na ponorce, ale tak hrozné to určitě být nemohlo. Navíc zde sloužící vojáky mohlo uklidňovat to, že z vlaku se vyskakuje lépe než s ponorky.
To už máme devět a sedm, tedy šestnáct vagonů na jednu soupravu, ke kterým musíme připočítat ještě jeden čtyřnápravový cisternový s naftou a mazivy pro lokomotivy (plus případně další dieselové agregáty ve vlaku). Souprava měla být schopna samostatného provozu po dobu 28 dní, přičemž dojezd byl vezeným palivem a žravostí lokomotiv omezen na 1500 až 2000 kilometrů.
Ke každé soupravě Moloděc patřily tři lokomotivy DM62, jedna lokomotiva se udává jako záloha. V každém případě již bylo řečeno, že každý z odpalovacích modulů mohl po odpojení operovat samostatně, a tak i z tohoto hlediska jsou ty tři lokomotivy tak akorát.
Raketový vlak 15P961 Moloděc v muzeu
Jak již označení napovídá, šestinápravová dieselelektrická lokomotiva DM62 přímo vycházela i z u nás notoricky známých Sergejů, které se v Sovětském svazu značily M62 (u ČSD řady T 379.1 a T 679.5). Zajímavé je, že DM62 nesly na štítku označení původního provedení M62, aby nebudily u železničních nadšenců a nadšených agentů podezření.
Standardní řazení souprav Moloděc bylo následující, 2 lokomotivy DM62 + 7 vozů velitelského a zajišťovacího modulu vlaku (v externím vzhledovém provedení 2 poštovní + 3 osobní + 2 poštovní) + 1 cisterna + 9 vozů odpalovacích modulů + 1 lokomotiva DM62.
První vlak Moloděc byl připraven v únoru 1985, k testům se přesunul do oblasti raketové základny Pleseck (to už se v oblasti nacházel i dnes známý kosmodrom stejného jména). Do roku 1987 se z vlaku realizovalo na 32 cvičných startů raket. Mimo to vlak vyjížděl na tratě sovětské železnice do různých klimatických oblastí, přičemž najezdil přes 400 tisíc kilometrů.
Další testy, včetně testů odolnosti proti jaderným zbraním, probíhaly až do roku 1989. V listopadu stejného roku sovětská armáda oficiálně zařadila železniční soupravy Moloděc do své výzbroje, byť jeden pluk (tj. jeden vlak) se nacházel v bojové pohotovosti již od října 1987
Jako výhody bojových železničních raketových komplexů se uváděly vysoká mobilita a utajení. S mobilitou to platí stoprocentně, Moloděc mohl během dne ujet přes tisíc kilometrů („průzkumník“ si ho někde objevil a než se nadál, už byl ten vlak pryč). Ostatně když se sovětští činitelé kdysi rozhodovali pro spuštění jeho vývoje, tak počítali s tím, že jim případně takový systém zůstane jako poslední eso v rukávě.
Když se podíváme na to proklamované utajení, tak mezery se v něm určitě našly a uživatelská strana si jich byla vědoma. Už jen tři lokomotivy v soupravě s relativně malým počtem vagonů představovaly ne příliš vídanou konfiguraci vlaku. Stále to však bylo pro detekci ze satelitů méně nápadné než klasické mobilní kolové nosiče raket, jejichž rychlost během přesunu se navíc s vlaky nedala vůbec srovnat. V zemi s bohatou železniční sítí se měly takové soupravy mezi hromadami klasických vlaků víceméně ztratit. A například při cvičných a dalších jízdách po železniční síti projížděly soupravy Moloděc přes města pouze v noci (minimálně do konce studené války), aby zbytečně nebudily pozornost obyvatelstva.
Moloděc v operační službě
Sovětská a potažmo ruská armáda zařadila BŽRK typu 15P961 Moloděc do výzbroje tří raketových divizí. Každé jednotlivá souprava o třech odpalovacích modulech potom tvořila jádro jednoho pluku. Příslušná raketová divize měla tedy čtyři „železniční“ pluky a k okamžitému použití - kdyby došlo na nejhorší – celkem dvanáct mezikontinentálních balistických střel (každá souprava, tj. každý pluk tři rakety).
10. gardová raketová divize
První raketovou divizí přezbrojenou na BŽRK Moloděc se stala 10. gardová, zároveň toto „železniční břemeno“ tahala nejdéle. Revírem divize byla Kostromská oblast, samotná oblast se táhne 300 až 700 kilometrů severovýchodně od Moskvy. Než se s přezbrojením začalo, tvořilo divizi v roce 1984 devět raketových pluků po deseti silech s raketami UR-100 (kód NATO: SS-11 Sego; 5 pluků), MR-UR-100 (kód NATO: SS-17 Spanker; 3 pluky) a MR-UR-100U (kód NATO: SS-17 Spanker mod.3. jeden pluk). Tyto rakety byly z výzbroje divize postupně vyřazovány a pluky jimi disponující rozpouštěny, v letech 1985 až 1987 se jednalo o rakety UR-100 a na zbytek přišla řada v letech 1988 až 1989.
Zároveň se u divize v období 1983 až 1985 formovaly čtyři nové pluky (780., 149., 153., a 158.) určené pro vyzbrojení železničními raketovými komplexy Moloděc. V operační službě vydržely až do roku 2005, toho roku se postupně deaktivovaly a k 1. prosinci je datováno rozpuštění divize jako celku.
36. gardová raketová divize
Před příchodem BŽRK Moloděc se 36. gardová raketová divize skládala z šesti raketových pluků, každý z nich obhospodařoval 10 podzemních sil s raketami UR-100K (kód NATO: SS-11 Sego mod.2) v Krasnojarském kraji v centrální Sibiři. Přezbrojování divize na BŽRK započalo rokem 1989. V roce 1992 měla vedle čtyř pluků s BŽRK stále ještě tři klasické pluky s UR-100K. V roce 2000 se už uvádí pouze čtyři pluky „železniční“ (188., 201., 226. a 266.). O dva roky později ukončila divize v podobě bojové jednotky svoji činnost.
52. raketová divize
Poslední raketovou divizí operující s železničními komplexy Moloděc byla 52., dislokovaná v Permské oblasti. Ta podobně jako 36. gardová na ně přezbrojovala od roku 1989 a také ze „silových“ UR-100K, kterých měla osm pluků. I jí nakonec zůstaly pouze čtyři „železniční“ pluky (223., 174., 161. a 721.). Všechny pluky ukončily operační činnost k roku 2002, kdy došlo k rozpuštění divize.
