Byl to historický okamžik, když se sonda New Horizons dostala 14. července 2015 v 13:49:57 do vzdálenosti zhruba 12 500 kilometrů od povrchu Pluta. Měla přitom rychlost 3,7 km/s. U Pluta se nezastavila, ale pokračovala dál.
Završila se tak hlavní fáze mise, která začala odletem tohoto aparátu ze Země 19. ledna 2006. To patřilo ještě Pluto mezi planety naší sluneční soustavy. Astronomický kongres, který se ten rok o něco později konal v Praze, však Pluto z této klasifikace vyjmul a přiřadil mu pozici planetky (resp. trpasličí planety).
Sonda na to ale nedbala a svou misi splnila na výbornou. Nemuselo to tak být, těsně před cílem vypověděl sondě službu hlavní palubní počítač.Trvalo déle než den, než se podařilo vše vrátit do normálu. K průletu kolem Pluta přitom zbývalo jen několik dní.
Sedm vědeckých přístrojůna plubě sondy New Horizons
|
Celá věc byla ztížena i zpožděním signálu, který ze vzdálenosti více než 4,9 miliardy kilometrů putuje k Zemi zhruba 4,5 hodiny, a sonda tak na odpověď čekala přibližně devět hodin. Do té doby ještě nikdy lidstvo žádný stroj na takovouto vzdálenost takto neřídilo.
I proto chvíli trvalo, než mohl být průlet potvrzen a než dorazily první snímky. New Horizons přitom zachytila asi 80kilometrový pás povrchu.
Vědce Pluto zajímalo proto, že bylo v naší soustavě v podstatě neznámým objektem. Všechny planety obíhají prakticky v jedné rovině – maximální rozdíl je sedm stupňů. Pluto má rovinu „skloněnou“ (správně odkloněnou) o zhruba 17 stupňů. Navíc je jeho dráha mnohem méně kruhová – během poutě se někdy dostane i před oběžnou dráhu Neptunu. Do té doby nebylo možné získat žádné informace o jeho povrchu a dalších parametrech.
Tyto informace postupně přicházely. Sonda tak například zjistila, že Pluto může mít modrou oblohu. Mnohem důležitější však bylo zjištění, že povrch tvoří led, který pokrývá širé a při pohledu z oběžné dráhy téměř nedotčené pláně na Plutu a je zřejmě tvořen dusíkovými ledovci. Na jejich okraji byly zachyceny několik kilometrů vysoké hory, které zřejmě tvoří vodní led. Byly také upraveny rozměry Pluta. Jeho průměr je „nově“ 2 374 kilometrů, plus minus zhruba osm kilometrů.
 |
Pokračujeme dál
Už od začátku mise bylo v plánu, že se sonda u Pluta nezastaví a bude pokračovat dál k tělesům v Kuiperově pásu.
K tomu, které bylo původně pojmenováno Ultima Thule (katalogové označení 2014 MU69), dorazila 1. ledna 2019. Byl to tak nejvzdálenější objekt, ke kterému cíleně dorazila lidská sonda.
Samotná planetka byla objevena Hubbleovým kosmickým dalekohledem v roce 2014. Vědci si dosud nejsou jisti, jak Ultima Thule vlastně vypadá, zda je kulatého, či podlouhlého tvaru, zda jde o jeden objekt, nebo shluk vícero těles. Podle prvních snímků pořízených z větší vzdálenosti se zdálo, že vypadá jako sněhulák, který je od Země vzdálen 6,5 miliardy kilometrů. Další snímky odhalily, že má méně poetický tvar a je více plochá.
„Větší lalok nazývaný Ultima se podobá spíše obří palačince a menší zvaný Thule má tvar jako zkrabatělý vlašský ořech,“ konstatoval tehdy vědecký tým projektu New Horizons.
Později byl objekt o délce více než 30 kilometrů přejmenován na Arrokoth. Původní název byl „politicky nekorektní“. Asocioval prý nacisty a třetí říši. Název Ultima Thule však původně pochází ze středověku, kdy byl Thule nejvzdálenějším nejsevernějším místem za známým světem. Byl to bájný ostrov Thúlé na dalekém severu. Ve středověké geografii se takto označovalo místo, které leží na samém okraji našeho světa, nebo dokonce za ním. Ultima Thule znamená ‚za Thúlém‘, za hranicemi známého světa, což symbolizuje průzkum vzdáleného Kuiperova pásu a jeho objektů, které sonda New Horizons provádí.
Nyní je New Horizons na cestě necelých 5 300 dní a stále ještě posílá data o průletu kolem Arrokothu.
28. července 2017 |
