Historickému kontextu a začátku hledání ponorky U-206 jsme se věnovali v článku Jak začalo pátrání po ztracené liberecké ponorce U-206 Reichenberg, podrobnou přípravu hledání v archivech jsme přiblížili v textu Hledání liberecké ponorky U-206 pokračuje, archivy odhalují první stopy. V aktuálním pokračování si přiblížíme techniku, která ponorku bude hledat, a poprvé se dostaneme do vody.
Tým hledající ponorku U-206 Reichenberg se rozrostl o libereckou skupinu profesionálních potápěčů Nautico. Do historického pátrání muzejníků Ivana Rouse a Pavla Šercla vnesli nejednu praktickou zkušenost.
„Je možné, že v podmínkách Biskajského zálivu bude tlakové těleso ponorky zanesené pískem a bude koukat třeba už jen věž. A ta může být pokrytá rybářskými sítěmi,“ upozorňuje potápěčský instruktor Petr Fatka, který by měl být tím, kdo se jednou potopí na vytyčeném místě.
 |
I z tohoto důvodu se jako primární nástroj hledání vylučuje pouhý sonar. Navíc pro tento účel má příliš malý rozptyl. Ohledávání dna Biskajského zálivu sonarem by trvalo roky s nejistým výsledkem. Letité geologické zkušenosti jeskyňáře Ivana Rouse s magnetometrem určily od počátku projektu tento přístroj jako ideální.
„S magnetometrem pracuji léta při identifikaci zaniklých vulkánů v Jizerských horách s Českou geologickou službou. Jeho použití na vodě je v principu téměř totožné. Lodě, a obecně kovové konstrukce, zakřivují magnetické pole Země a v relativně homogenním poli vytvářejí anomálie. Anomálii však vytváří i pátrací loď, proto musíme používat magnetometr ve vzdálenosti asi čtyřiceti metrů za ní,“ upřesňuje Rous.
Řešení problematiky vlekání magnetometru za lodí.
Je to vlastně trochu paradox. Magnetometr byl základní součástí magnetické miny, která nejspíš ponorku U-206 potopila. A stejné zařízení nám má pomoct ponorku najít. Při určité zkušenosti s odečtem anomálií v měřeném magnetickém poli je tak možné objevit i vrak.
Pavel Šercl vysvětluje, proč nelze použít sonar: „Jsou vlečné sonary a sonary pevně montované na lodi. Vlečný sonar poskytuje nejlepší obraz, který se v ideálních podmínkách může rovnat téměř až fotografii. Skvěle by se hodil k doplnění výsledků magnetometru, bohužel k jeho použití jsme od francouzské strany zatím nedostali povolení. Zatím máme oprávnění pracovat jen se sonarem s pevnou montáží.“
Mapa maarové diatrémy - dávné sopky v Jizerských horách. Mapa není povrchem, ale magnetickým obrazem. Negativní anomálie (modrá) je tvořena zbytkem bazaltového tělesa uloženým v hloubce přes sto metrů. Vrask ponorky však bude tvořit takzvaný dipól, tedy pozitivní anomálii doplněnou menší negativní.
Magnetometr stojí ale zatím stále na prvním místě. Týmu se podařilo získat starý protonový přístroj, který se rozhodli upravit.
Martin Suchomel pracuje na úpravě magnetometru.
„Běžný magnetometr pro měření v geologii měří tím způsobem, že se zmáčkne tlačítko a on ukáže hodnotu gamma nebo nanotesla. Jenže tento náš neuměl měřit automaticky, což znamená třeba každých pět sekund. To je potřeba, aby bylo zřejmé, že se mění intenzita magnetického pole,“ říká Martin Suchomel, který se ujal kompletní přestavby starého magnetometru.
A skromně doplňuje: „Zautomatizovat tento magnetometr bylo vlastně strašně jednoduché. Stačilo zjistit, jak funguje, jakým způsobem se dostává informace ze zařízení na displej. No a to je přesně místo, kde bylo potřeba se do toho napíchnout, informaci si převzít do počítače a vyhodnotit ji programem.“
Práce na stavbě magnetometru
Protože magnetometr je velmi náchylný na rušení, je potřeba ho dostat co nejdál od lodi a zároveň zajistit odečet dat a polohy. Přibyl tedy GPS modul a wi-fi. „Měříme s rozlišením asi plus minus jedna nanotesla. Potřebujeme eliminovat všechny zdroje rušení. Nejlepší bylo, udělat to všechno bezdrátové,“ vysvětluje Suchomel.
První nákresy magnetometru
Předěláním starého analogového přístroje získal tým skvělý nástroj, který by se samozřejmě dal koupit hotový, ale jeho cena by se okamžitě vyhoupla do řádů stovek tisíc korun.
Dokončovací práce na magnetometru v motorářské dílně Jizerskohorského technického muzea.
Nyní ale přišla na řadu další podstatná věc. Bylo potřeba naučit magnetometr plavat, což popisuje Ivan Rous: „Začali jsme přemýšlet, do čeho magnetometr vložit, aby byl odolný vůči slané vodě a podmínky měření byly co nejpodobnější tomu, jak měříme na suchu. Tedy aby se sonda nacházela v určité vzdálenosti od přístroje a směřovala k zemi.“
Nakonec vznikla konstrukce, která spojila jednoduchost s funkčností. „Konstrukci jsme navrhli jako stabilní při určitých hydrodynamických podmínkách, a to z důvodu eliminace krátkých a ostrých vln. Při stání se konstrukce zvrátí a teprve při tahu se dostane do správné měřicí polohy.“
Dokončovací práce na magnetometru v motorářské dílně Jizerskohorského technického muzea.
„Nebyl čas stavět speciální box. Několik měsíců trvala přestavba samotného magnetometru a kanalizační trubky se ukázaly jako vhodný stavební materiál. Náklady se dostaly na absurdní tři tisíce korun. Celý obal musí být navíc striktně nemagnetický. A to až tak, že u sondy jsme jako závaží použili sádru, protože má lepší vlastnosti něž beton. Ten vlivem přítomnosti strusky a malých úlomků bazaltů vytváří mírnou magnetickou anomálii,“ dodává Rous.
První test vodotěsnosti obalu magnetometru si žádá své oběti.
Zařízení, které má lokalizovat potopenou ponorku v Biskajském zálivu, bylo třeba někde vyzkoušet. A k tomu posloužilo hejnické koupaliště v Jizerských horách. Magnetometr musel držet stabilní polohu při ideální rychlosti pět kilometrů v hodině. Konstrukce z odpadních trubek se nakonec skvěle osvědčila.
Testování plovoucího magnetometru na hejnickém koupališti
Bylo tedy určeno místo, kde hledat, a k hledání bylo k dispozici zařízení. Tým badatelů získal pro věc i francouzského potápěče. Mathieu Lambert-Huet se stal nenahraditelnou součástí expedice. Poskytl českému týmu zázemí v podobě dílny a hlavně loď. Stále ale scházela jedna důležitá věc, a to správná francouzská razítka, jak dále rozvádí Ivan Rous.
„Skenování magnetometrem je archeologický průzkum a my jsme museli získat veškerá povolení od instituce DRASSM, což je složka francouzského ministerstva kultury pro podmořskou archeologii. Získat potřebná povolení trvalo asi dva a půl roku. Museli jsme prokázat, že náš výzkum je životaschopný. Povolení se vztahuje jak na průzkum, tak na pracovním potápění na základě francouzského práva.“
Je třeba dodat, že poslední zmíněné povolení obdržel tým až čtyři dny po příjezdu do Francie. První hledání v terénu bude hlavně o získávání zkušeností, shodují se Rous i Šercl.
První testování magnetometru v Biskajském zálivu.
„Během prvních dvou plaveb se nám zatím podařilo vyladit plavební vlastnosti magnetometru. Zjistili jsme, že ho můžeme táhnout až čtyřicet metrů za lodí. A co je důležité, na základě několikahodinového měření se nám podařilo identifikovat několik anomálií magnetického pole. Víme, že jde o vrak potopené lodi s výtlakem čtyřicet dva tun. Tím jsme nakalibrovali magnetický obraz. Empiricky jsme si tak ověřili, že jde o použitelnou metodu a že jsme tak schopni touto metodou najít i ponorku.
I přes online přenos dat z magnetometru na loď zabere přesné vyhodnocení každého dne na moři asi pět dalších hodin v zázemí. Data se totiž musí filtrovat od drobných anomálií způsobených vlnami a okolními loděmi.
Dalšímu pátrání v Biskajském zálivu, které právě probíhá, se věnujeme přímo ze Saint-Nazaire. Vše bude přibývat do speciálu Hledáme ponorku U-206.
