Izraelské vítězství v šestidenní válce v roce 1967 ponechalo celý strategický poloostrov Sinaj, rozléhající se od Středozemního po Rudé moře, od hranic Izraele až po Suezský průplav, pod nadvládou ozbrojených sil s Davidovou hvězdou ve štítě.
Jeho dosavadní vládce, Egypt, vedený prezidentem Gamálem Násirem, však chápal ztrátu Sinaje jako neodpustitelný políček před očima mezinárodního společenství a už od konce šestidenní války proto připravoval další vojenskou akci k jejímu opětovnému dobytí.
Do obnovy egyptských vzdušných sil, zdecimovaných během bojů, měl být podle Káhiry výrazně vtažen Sovětský svaz. Byly to totiž právě jeho tajné služby, které z dodnes nejasných důvodů mylně informovaly egyptské vedení o tom, že se na jeho hranicích hromadí izraelské jednotky.
Egyptští představitelé kladli tuto mýlku Sovětům za vinu a požadovali od Sovětského svazu plnou kompenzaci ztrát letounů, které během nečekaných izraelských útoků utrpěli. Sovětská vláda požadavek přijala a prakticky ihned poté zahájil svou činnost letecký most, do kterého byly zapojeny téměř dvě stovky transportních letounů An-12.
An-8 a An-12 na trávě vlevo od směru dráhy 25. Ruzyně, srpen 1968.
Egypt pro plné pokrytí ztrát požadoval kromě frontových letounů také dodávky taktických bombardérů Il-28 a strategických Tu-16, ty však Sověti odmítli dodat s poukazem na to, že do Egypta pošlou výhradně obrannou výzbroj. A v souladu s tehdejší sovětskou zahraniční politikou (kterou v té době uplatňovali mimo jiné i vůči Československu) místo toho nabídli Káhiře rozmístění vlastních vojsk.
Operace Kavkaz
Na konci ledna, po několika izraelských leteckých útocích v egyptském vnitrozemí, odletěl prezident Násir na urychlenou státní návštěvu Sovětského svazu.
Leonid Brežněv stále trval na tom, že je třeba zvýšené sovětské přítomnosti v regionu a Násirovu námitku, že by to mohlo do konfliktu vtáhnout Spojené státy, odmítl s upozorněním na dodávky v té době pokročilých verzí amerického letounu F-4 Phantom izraelskému letectvu, které už Američany do bojů vlastně vtáhly. Egyptský prezident nakonec souhlasil a následujícího rána byla dohoda stvrzena. Operace Kavkaz mohla začít.
Phantom během vietnamské války
Sovětské jednotky byly do Egypta vyslány pod krytím odborníků na zemědělství a do přístavu Alexandria dorazily mezi 5. a 8. březnem. Celá akce byla přísně utajovaná, vykládání techniky, stejně jako její přesuny, se proto odehrávaly v noci a všichni vojáci se ihned po vylodění převlékli do egyptských uniforem.
Navzdory přijatým opatřením se však informace o sovětské přítomnosti v Egyptě během několika dní objevily v západním tisku. Byly dokonce oznámeny přesné souřadnice nových pozic systému PVO a izraelský rozhlas okamžitě začal vysílat v ruštině.
Součástí dodávek sovětské výzbroje se stala mimo jiné stovka zbrusu nových letounů MiG-21 verze MF, modernizované varianty protiletadlových raketových systémů S-75 Dvina a S-75M Volchov, stejně jako moderních protiletadlových systémů S-125 Něva/Pečora, doplněných o kanónové samohybné protiletadlové systémy krátkého dosahu ZSU-23-4 Šilka.
Letecké jednotky chránily aglomeraci jihovýchodně od Káhiry, včetně právě dostavované Asuánské přehrady a zároveň Mersu Matruh a Alexandrii. 6. června 1970 vzlétly dva izraelské phantomy na rutinní průzkumnou misi nad Středozemním mořem. Když se přiblížily k egyptské hranici, napadly je dva migy-21 a připsaly si první sestřel amerického letounu.
1. července se odehrál další střet, když v 10:30 místního času pár izraelských stíhacích bombardérů ve výšce 10 000 metrů nad kanálem zaměřily radary protiletadlového systému S-75 a proti oběma izraelským letounům vyslaly postupně šest protiletadlových raket. Ačkoli nezasáhly, velení izraelského letectva se rozhodlo tuto „troufalost“ tvrdě potrestat.
Ještě před setměním odstartovalo čtyřiadvacet letounů A-4 IAF a napadlo tři postavení protiletadlových raket nejblíže kanálu. V následné bitvě si Egypťané připsali pět sestřelů izraelských stíhacích bombardérů při ztrátě tří protiletadlových baterií. Důležitým okamžikem se stala první oběť na straně sovětských poradců.
F-4E Phantom
Pouhou půlhodinu po skončení prvních bojů zaútočilo izraelské letectvo na baterie severně a jižně od místa původního střetu, spadlo však do již dříve připravené léčky a zaútočilo pouze na klamná postavení protiletadlových raket. Obsluhy sovětských S-125 si připsaly dvě zničené F-4E Phantom a jednu A-4 Skyhawk. Ještě té noci se dobře vycvičené sovětské protiletadlové jednotky přesunuly do nových pozic i se svými egyptskými kolegy a dalšího dne byly opět připraveny k boji.
Během několika dnů střetů nárokovaly egyptské a sovětské obsluhy protiletadlových systémů deset sestřelených a dva poškozené stíhací bombardéry izraelského letectva při vlastní ztrátě tří protiletadlových postavení raket S-75 (a dalších dvou v následujících dnech), všechna však byla později opravena. Izraelci přiznávají ztrátu tří letounů F-4E Phantom, na další tři jejich ztráty odhadli Sověti.
Ať už jsou z dnešního pohledu události druhé poloviny července roku 1970 hodnoceny jakkoli, nelze popřít, že Izrael poprvé od šestidenní války ztratil plnou kontrolu nad vzdušným prostorem nad Sinajským poloostrovem. Jak Američany dodané podvěsy pro elektronický boj, tak nové izraelské taktiky, se ukázaly jako nepříliš efektivní, protože tzv. „obranný čtverec“, široké uskupení sovětských a egyptských protiletadlových postavení, zůstal nadále v provozu a ohrožoval izraelské letouny hluboko v sinajském vnitrozemí.
Sovětští piloti jdou do akce
Protože dosavadní úspěchy sovětských i egyptských protiletadlovců byly u sovětských jednotek v Egyptě dobře známé, začali sovětští piloti letounů MiG-21 volat po tom, aby se do bojů s Izraelci mohli zapojit také. 25. července 1970 byla proto do vzduchu zdvižena desítka sovětských MiGů-21M.
Sovětským strojům se do oblasti, ze které přilétaly izraelské bombardéry, podařilo přesunout rychleji, než tomu byli Izraelci zvyklí u egyptských letounů. Sověti se tak ocitli v ideální pozici, když jejich protivníkem byly pomalé letouny A-4 Skyhawk, z nichž jeden se podařilo poškodit raketou R-3S.
O dva dny později nařídilo velení sovětských jednotek v Egyptě, aby se letouny MiG-21M s rudou hvězdou zúčastnily operace egyptských bombardérů proti postavením protiletadlových raket MIM-21 HAWK izraelské armády. Jak se později ukázalo, špatně zorganizovaná akce mezi oběma spojenci zasela nedůvěru.
Zatímco Egypťané svůj útok s MiGy-17 provedli brilantně, Sověti se o dvě minuty zdrželi a do oblasti bojů přilétli příliš pozdě na to, aby stačili zachránit letouny egyptského letectva, na které už mezitím útočily izraelské Mirage. Pozemní naváděcí stanoviště nakonec vydalo rozkaz, aby se Sověti do boje vůbec nezapojovali, a tak jejich osádky jen bezmocně kroužily nad bojištěm.
Egypťané později Sověty neformálně obvinili z toho, že jejich „odborníci“ nemají zkušenost s moderním leteckým bojem a všem zúčastněným bylo zřejmé, že jakkoli se letouny MiG-21M vyrovnaly izraelským typům F-4 Phantom II a Mirage, Izraelci mohli těžit z lepšího výcviku a lepší výzbroje, sestávající zejména z výkonných raket AIM-9D Sidewinder.
Izraelci vrací úder: Operace Rimon 20
30. července 1970 proběhla akce, která se nesmazatelně zapsala do historie izraelského i sovětského letectva. Kolem poledne zahájily izraelské bombardéry sérii náletů na egyptské pozice, podél Suezského průplavu. Dvě F-4E bombardovaly radarovou základnu nedaleko Suezského zálivu, mezitím další čtyři letouny Mirage překročily Suez nedaleko Ismailíje, předstírajíce rutinní průzkumný let.
F-4E Phantom
Když se vrátily nad Sinaj, otočily se a po deseti minutách vlétly do egyptského vzdušného prostoru o něco jižněji. Sovětská kontrolní věž vyslala do stíháni drzých Izraelců čtveřici MiGů-21, vedenou kpt. Kameněvem.
Izraelská formace proto nabrala směr na Káhiru, čímž přilétající Sověty donutila otočit přímo do rány dalším dvěma letkám letounů Mirage a Phantom, které se blížily pod pláštíkem radarové clony ve velmi malé výšce.
Sovětští velitelé, kteří chtěli čtyři odvážné Mirage za každou cenu dostat, poslali do vzduchu další čtveřici MiGů-21 a zároveň začali urychleně připravovat ke vzletu dalších letouny. Mirage obdržely ze země příkaz urychleně napadnout první čtyři MiGy, k čemuž došlo ze vzdálenosti zhruba 20km.
Sověti zareagovali odhozením přídavných palivových nádrží a přípravou k boji, čímž donutili k zapojení nedaleké phantomy, které se právě připravovaly ke stoupání z nízké letové hladiny. V následném boji se tak střetla čtveřice letounů Mirage a F-4E Phantom s nejdříve čtyřmi, později osmi sovětskými letouny MiG-21.
Sověti od začátku bitvy tahali za kratší konec provazu. Piloti strojů Mirage rozdělili formaci a začali agresivně napadat sovětské letouny. První byl sestřelen vedoucí druhé skupiny „jednadvacítek“, kpt. Jurčenko, jehož stroj zasáhla raketa AIM-9D, když se pokoušel napadnout dva z phantomů. Další obětí se stal kpt. Jakovlev, který se pustil do boje s dvojicí Miragí. Není jasné, co přesně se stalo, podle Sovětů zemřel Jakovlev ihned po zásahu svého letounu, Izraelci ale později tvrdili, že se stačil katapultovat, jeho padák se však otevřel okamžitě po katapultáži a nebohý pilot ve výšce 9000 metrů umrzl.
Sovětům se podařilo odpálit minimálně několik raket R-3S, jedna z nich zasáhla letoun Mirage, jehož pilot byl nucen se stáhnout. Piloti phantomů mezitím nalétali na MiGy zpředu, aby se jim po ukázkových Immelmannových manévrech dostávali „na šestou“, do pozice vhodné pro odpal sidewinderů. Dalším sestřeleným sovětským pilotem byl kpt. Syrkin, jehož letoun zasáhly hned dvě rakety AIM-9, druhá až poté, co se po prvním zásahu katapultoval.
Trojice zničených MiGů-21 po náletech na egyptské základny 5. června 1967. V pravém dolním rohu je stín Mirage III provádějící průzkum pro vyhodnocení výsledků provedených náletů.
Zbylé MiGy, kterým začalo docházet palivo, se jeden po druhém pokoušely odpoutat z boje, jejich ústup využila ještě jedna z izraelských miragí a sestřelila letoun kpt. Žuravljeva, mířícího na základnu Helwán.
Tříminutovou tragédii sovětského letectva, která se nad Suezem odehrála, se ještě pokoušeli zmírnit důstojníci pozemní letové kontroly vysíláním dalších letounů, to už se však Izraelci začali stahovat.
Když utichla bitevní vřava, mohli si piloti letadel s Davidovou hvězdou hrdě připsat čtyři sestřely stíhačů, o kterých se svět ještě několik dní domníval, že patřily egyptskému letectvu (sovětské letouny samozřejmě nesly egyptské výsostné znaky, byť špatně umístěné a v jiných rozměrech). Skutečnou totožnost sestřelených pilotů odhalila IAF zástupcům amerického tisku o několik dní později, dva roky poté ji potvrdil také Egypt.
NáborářV roce 1991 natočil sovětský režisér Eduard Gavrilov film Náborář (Verbovščik), jedním z jehož ústředních motivů je nasazení jednotek sovětského letectva v Egyptě na začátku 70. let. Poněkud přihlouplý příběh, výrazně poplatný době vzniku, vypráví o životních osudech vojenského pilota Olega Zorova. Ten je na počátku 70. let sestřelen během leteckého souboje s Izraelci nad Sinajským poloostrovem. Přestože je ve vlasti oficiálně prohlášen za mrtvého, je zajat a v bezvědomí dopraven na americkou základnu v oblasti, kde ho zverbuje CIA. Po dvaceti letech se pod novým jménem Alex Fred Kelly vrací do staré vlasti, tentokrát už jako občan USA. Náborář je předposledním dílem Eduarda Gavrilova, po rozpadu Sovětského svazu už žádný další film nenatočil a v roce 2000 zemřel ve věku šestašedesáti let. |
Letecká bitva z 30. července 1970 znamenala těžkou ránu pro renomé sovětského letectva, strategickou situaci nad Suezským průplavem však nezměnila. O tři dny později se o tom přesvědčila dvojice izraelských letounů Mirage, které úspěšně napadla baterie egyptských raket S-75 a připsala si jeden sestřel.
Téhož dne, při pokusu o odvetný úder pak došlo k sestřelu dalších dvou letounů, tentokrát F-4, které se stal obětí raket systémů S-125 sovětské armády, přičemž jedna z osádek byla dokonce zajata. Dlouhé týdny bojů tak ukončil až tlak americké administrativy, která přinutila Izraelce přijmout dočasné příměří. Toho Egypťané využili ke zvýšení počtu postavení protiletadlových raket na padesát a jejich dalšímu přisunování k Suezu až na vzdálenost deseti kilometrů.
Sovětská intervence v Egyptě z léta 1970 je dodnes chápána rozporuplně. Byť piloti sovětského letectva museli přijmout několik hořkých porážek, Sovětský svaz dosáhl svou účastí na egyptsko-izraelských bojích svého nejdůležitějšího cíle, podařilo se mu alespoň dočasně zabránit v tom, aby jej z Blízkého východu politicky zcela vytlačily Spojené státy.
Opona
V březnu 1971 Sověti rozmístili v Káhiře čtveřici moderních letounů MiG-25R/RB z 63. samostatné průzkumné letky, která ihned začala létat nad Sinají.
Mimořádně výkonné letouny MiG-25 přitom dosahovaly výšek a rychlostí, které byly mimo možnosti izraelského letectva. Výborně to Izraelcům demonstroval let z 10. října, při kterém sovětský MiG-25 vstoupil ve výšce 24 000 metrů do izraelského vzdušného prostoru ve směru od Středozemního moře, poté zvýšil rychlost na hodnotu kolem
3 000 km/h a táhlou zatáčkou na jihozápad obkroužil nikým neatakován celé pobřeží Izraelci kontrolované Sinaje.
MiG-25
O tři týdny později se o něco podobného pokusila dvojice letounů MiG-25RB, když vlétla nad Sinaj ze severu a během pouhých dvou minut prolétla sto dvacet kilometrů až k Ras Sedr v hloubi Suezského zálivu.
Zřejmě nejtroufalejší akci pak předvedla dvojice výkonných sovětských strojů 16. května 1972, když neatakována přelétla téměř třista kilometrů od kanálu až nad letovisko Šarm aš-Šajch, přičemž všechny pokusy Izraelců o útok skončily bez výsledku. Od té doby podnikaly MiGy-25 (resp. „M-500“, jak je Sověti během nasazení v Egyptě nazývali) podobné průzkumné mise dvakrát do měsíce.
Pouhý měsíc po podpisu příměří, které ukončilo Opotřebovací válku zemřel egyptský prezident Gamál Násir. Jeho nástupcem se stal Anwar Sadat, který se pokoušel s Izraelci zahájit jednání. Protože se však ani Američanům nepodařilo přimět Izraelce k významnějším ústupkům, vehnán do diplomatického kouta se Sadat znovu obrátil na Sovětský svaz.
Ten mu sice přislíbil dodávky mnoha moderních zbraní, nakonec však upřednostnil probíhající jednání se Spojenými státy a v rámci snižování mezinárodního napětí řadu slibů nakonec nedodržel.
Vztahy mezi egyptským vrchním velením a sovětskými poradci se v průběhu roku 1971 dále zhoršovaly, Sověti se ke svým egyptským hostitelům chovali s tradiční imperiální přezíravostí, čemuž však značná část jejich výkonů, zejména ve vzduchu, zdaleka neodpovídala.
K otevřené roztržce došlo 16. července 1972, kdy Sadat užaslé Sověty informoval, že si jejich osm tisíc poradců má do konce měsíce sbalit a opustit Egypt. Sovětské jednotky skutečně zemi opustily, když na místě ponechaly pouze několik malých týmů technických specialistů, kteří se zabývali zejména údržbou moderní sovětské techniky, například bombardérů Tu-16 s protiradiolokačními raketami KSR-11.
F-4B a sovětský Tu-16 v blízkosti letadlové lodě USS Kitty Hawk
I ty však zemi v říjnu 1973 opustily a Sovětská armáda se tak již jomkippurské války zúčastnila jen symbolicky. Pomáhala Egypťanům s rozvinutím postavení balistických raket R-17 Elbrus a na letecké základně v Káhiře udržovala čtveřici letounů MiG-25RB, které však v průběhu války vzlétly pouze čtyřikrát, aniž by egyptským spojencům předaly jakékoli informace.
Jomkippurská válka, která proběhla mezi 6. a 25. říjnem 1973, znamenala pro Blízký východ zásadní zlom. Egypt, jako největší regionální mocnost, přestal usilovat o zničení židovského státu a egyptští představitelé s Izraelci později zasedli za jednací stůl.
Mírové dohody z Camp Davidu a následná egyptsko-izraelská mírová smlouva ukončily tři dekády trvajícího nepřátelství, Egyptu připadla zpět Sinaj a egyptská armáda začala přezbrojovat ze sovětské techniky na americkou. To už je ale jiný příběh.
