Parník SS Warrimoo (SS = Steam Ship) byl osobní lodí pro kombinovanou dopravu. Jednalo se o velmi moderní plavidlo, jedno z prvních s celokovovým trupem. SS Warrimoo postavily loděnice Swan&Hunter v anglickém městě Wallsend v ústí řeky Tyne. Trup byl spuštěn na vodu v květnu 1892 a loď byla dokončena o dva měsíce později. Ve stejných loděnicích se stavěla ještě její sesterská loď SS Miowera. Ta byla spuštěna na vodu v červenci a dokončena v říjnu téhož roku.
V obou případech se jednalo o pohledné a bezpečné lodě, dlouhé 105 metrů. Lodě měly dvojité dno a trup rozdělený na několik vodotěsných oddílů. Poháněl je trojválcový sdružený parní stroj s trojnásobnou expanzí. Jeho 722 koňských sil výkonu dokázalo plavidlu udělit rychlost 14,5 uzlu. Lodě měly 3 326 BRT (brutto registrovaných tun = 332 600 kubických stop) lodního prostoru.
V rozměrné palubní nástavbě bylo celkem 50 poměrně luxusně vybavených kajut pro cestující. Kajuty měly dřevěné obklady stěn z leštěného mahagonového, ořechového a javorového dřeva. Uvnitř byly skládací ocelové postele s pružinovými matracemi, koupelny a toalety. V nejlepších kabinách byly mramorové vany, sametové závěsy a leštěné bronzové ornamenty.
Barevná kresba SS Warrimoo
Cestující měli k dispozici jídelnu pro 100 lidí, salon s prosklenou kupolí, pro dámy byl hned nad jídelnou hudební salonek, pro pány kuřácký salonek na přídi a další vybavení. Loď byla plně elektrifikovaná, od osvětlení přes ventilátory v kajutách a kuřáckém salonu, zvonky u každého lůžka, pro přivolání stevarda po lodní telegraf. Pohon generátoru zajišťoval hlavní parní stroj a pro případ nouze ještě malý záložní. Loď nesla osm záchranných člunů, z toho dva s celokovovým trupem. Každý cestující měl v lůžku pod hlavou záchrannou vestu.
Parní stroj umožnil vybavit loď nejmodernějším chladicím zařízením. Nákladu bylo vyhrazeno podpalubí. Většinou se jednalo o mražené maso, chlazené ovoce a zeleninu. Díky této úpravě se podařilo provoz lodí výrazně zefektivnit.
Lodě vlastnila NZ & Australian Steamship Co Jamese Huddarta, která s jejich pomocí zajišťovala dopravu po takzvané Transtasmánské trase mezi Novým Zélandem a Austrálií. SS Warrimoo vyrazila na svou první plavbu 30. července 1892. Nejprve plula do Norska a teprve odtud se vydala na dlouhou plavbu, na své vzdálené působiště na jižní polokouli. Do přístavu v Sydney dorazila po působivých 37 dnech plavby.
Nešťastné hlubinné nálože
James Huddart založil v roce 1893 novou společnost Canadian-Australian Steam Ship Company, kterou zajišťoval spojení mezi Austrálií a kanadským Vancouverem v provincii Britská Kolumbie. Obě sesterské lodě převedl na tuto trasu. Mateřským přístavem obou lodí byl australský Auckland. Ale ani v této službě nevydržely příliš dlouho. V roce 1897 obě lodě prodal New Zealand Shipping Company (NZSC).
SS Warrimoo při nakládání Novozélandského (Maorského) ženijního praporu
Během první světové války sloužily obě lodě pro přepravu vojáků a nákladů na bojiště. První jednotkou, kterou SS Warrimoo únoru 1915 převezl do Evropy, byl Novozélandský (Maorský) ženijní prapor. Ten se stal posilou Novozélandských expedičních sil NZEF (New Zealand Experdionary Force), vypravených do Británie již na podzim 1914.
SS Warrimoo pokračoval v přepravě válečných nákladů i v následujících letech. V roce 1918 působil ve Středomoří. V květnu byl zařazen do rozpisu konvoje, dopravujícího jednotky z tuniského přístavu Bizerta do francouzského Marseille. Eskortu konvoje zajišťoval mimo jiné francouzský torpédoborec Catapulte (M30).
Catapulte byl jedním z početné 20jednotkové třídy torpédoborců Arquebuse. V té době se jednalo o lodě označované jako „Contre-torpilleur“ a jejich hlavním úkolem bylo odrážet útoky nepřátelských torpédových člunů a torpédovek. S rostoucí ponorkovou hrozbou byly jejich úkoly rozšířeny na eskortu konvojů a boj proti nepřátelským ponorkám.
Lodě se stavěly v letech 1900 až 1904. Catapulte byl spuštěn na vodu v dubnu 1903. Loď s výtlakem 323 tun měla posádku 60 mužů. Dva parní stroje s trojnásobnou expanzí a výkonem 6 300 koňských sil dokázaly torpédoborci udělit rychlost 28 uzlů. Hlavní ofenzívní výzbrojí byla dvě torpéda ráže 380 mm. Hlavňovou výzbroj tvořil kanon ráže 65 mm na přídi a šest rychlopalných kanonů Hotchkiss ráže 47 mm. Pro boj proti ponorkám byl Catapulte vybaven skluzem pro hlubinné nálože na zádi.
Francouzský torpédoborec Catapulte
SS Warrimoo a torpédoborec Catapulte se 18. května 1918 během manévrování srazily. To by asi nebyla žádná tragédie, kdyby nárazem nedošlo k uvolnění hlubinných náloží. Ty se běžně shazují z rychle plující lodi, takže explodují daleko za zádí. V tomto případě explodovaly přímo pod oběma plavidly. Každá hlubinná nálož Type D s hmotností 520 kg obsahovala 140 kg amatolu. Následky byly strašné. SS Warrimoo i Catapulte se po sérii výbuchů potopily. Z posádky SS Warrimoo zahynul jeden muž, posádka malého Catapulte byla téměř vyhlazena. Přežili jen dva muži. Vraky lodí klesly na dno moře 20 km jihozápadně od ostrova Galite.
Neobyčejný cestující
Tím by se dal příběh SS Warrimoo prakticky uzavřít. Jenže Warrimoo nebyla jen tak obyčejná loď. Jejím nejvýznamnějším cestujícím byl známý americký spisovatel Mark Twain. Na jednom ze známých snímků sedí na skládací židli a nohy má vyložené na zábradlí lodi SS Warrimoo. Na palubě strávil celý rok, při poznávací a přednáškové cestě kolem světa. Snímek byl pořízen roku 1895.
V tom roce Mark Twain zkrachoval, protože vložil 300 tisíc dolarů ze svých a manželčiných úspor do vývoje sázecího stroje Paige Compositor. Stroj měl nahradit pomalou a namáhavou ruční sazbu mechanickou. Původně se předpokládalo, že bude vyrobeno kolem 3 tisíc kusů. Stroj však nebyl dostatečně přesný, měl náročnou údržbu a vyžadoval neustálé seřizování. Nakonec jich nebylo vyrobeno asi šest kusů. Jediný dochovaný kus je vystaven v muzeu Marka Twaina v Hartfordu ve státě Connecticut. Cestou a s ní spojenými přednáškami se Twain snažil splatit dluhy věřitelům.
Mark Twain na palubě SS Warrimoo
Své zážitky z lodi popsal Twain ve svých článcích. V jednom popisoval, jak jistý námořník vysvětloval malé holčičce, proč plují tak pomalu: „Je to proto, že Země je kulatá. Teď plujeme nahoru k rovníku. Až rovník mineme a poplujeme zase dolů, uvidíš, jak loď zrychlí.“
SS Warrimoo se však zapsal do historie jinou událostí, kterou v lednu 1900 otiskl deník The Sydney Morning Herald. Došlo k ní v noci z neděle na pondělí 31. prosince 1899. SS Warrrimoo poklidně plul centrálním Pacifikem na trase Vancouveru do Austrálie. Parníku v té době velel kapitán John Duthie Sydney Phillips. Bylo hezké počasí, prakticky bezvětří a hladina oceánu jako vyžehlená. Parník měl, jako pokaždé na této plavbě, překročit rovník. Pro posádku to byla rutina, ale pro cestující vzrušující zážitek. Tentokrát pozvednutý na zcela novou úroveň.
Čáry máry s časem
Setmělo se a první důstojník Payton právě dokončil měření hvězd pomocí sextantu. Na papíře se objevily hodnoty 0 stupňů 31 minut severní šířky 179 stupňů 30 minut západní délky. Payton se podíval na hodnoty, pousmál se, zakroutil hlavou a odkráčel za kapitánem. Ten se na zápis podíval s otázkou: „Co to znamená?“ Podobné hodnoty viděl na této trase již mnohokrát. „Je 31. prosince 1899 pane! Jsme jen kousek od průsečíku rovníku a mezinárodní datové linie.“ odpověděl první důstojník.
Kapitán pozvedl obočí. To je šance, jaká se naskytne jednou za sto let. Svolal důstojníky a nechal přepočítat rychlost lodi tak, aby na průsečík dorazili o půlnoci. Aby měli naprostou jistotu, provádělo pět mužů s navigačním výcvikem (kapitán, tři důstojníci a navigátor) dvě nezávislá měření sextantem každé tři hodiny a podle výsledků upravovali rychlost a kurz lodi.
Přesně o půlnoci se stroje zastavily. Sextanty znovu zamířily k obloze a důstojníci porovnali naměřené údaje. Byli na místě. Loď nehybně ležela na průsečíku rovníku a mezinárodní datové linie, pod úhlem 45o, přídí na jihozápad.
Příď lodi byla byla na jižní polokouli, zatímco záď na severní. To nebylo tak zvláštní, protože k tomu docházelo pokaždé, když křižovali rovník. Ale tentokrát byla navíc záď lodi na západní polokouli, ale příď již byla na druhé straně 180 poledníku, tedy na východní polokouli. Takže ve výsledku byla loď současně na všech čtyřech polokoulích Země. Zároveň byla ve dvou ročních obdobích, záď uprostřed zimy, zatímco na přídi již bylo léto. Ale tím zvláštnosti nekončí.
Poloha SS Warrimoo na přelomu 1899 –1900
Překročením mezinárodní časové linie z východu na západ se mění datum, což v tomto případě také nebylo jen tak. Zatímco na zádi byla neděle 31. prosince 1899, na přídi již bylo pondělí 1. ledna 1900. Loď tak byla zároveň ve dvou různých dnech, dvou různých měsících, dvou různých letech, dvou různých dekádách a dvou různých stoletích – psal dobový tisk.
V tomto případě se nechal autor článku trochu unést, protože nové století začíná až 1. ledna 1901. Nicméně čtenáři mu to „spolkli i s navijákem“ a vznikl mýtus, kterému mimochodem dodnes mnozí věří, tedy že nové století začíná rokem s nulami na konci.
Celý příběh má samozřejmě svá ale. Především je tu otázka přesnosti měření času a vzdálenosti. Tehdejší chronometry měřily v nejlepším případě s přesností sekund. Nejlepší a nejdražší, běžně dostupné námořní sextanty mají přesnost měření v řádu desetin úhlových minut. Převedeno na metrické jednotky se bavíme o přesnosti ± 100– 200 m. To se samozřejmě nedá srovnávat s přesností dnešní družicové navigace GPS (Global Positioning system), GLONASS (Globalnaja Navigacionnaja Sputnikovaja Systěma), Galileo nebo Bei Dou, které umožňují měřit polohu s přesností decimetrů a čas s přesností nanosekund.
Otázkou tedy je, kdy a kde přesně se na přelomu 31. prosince 1899 a 1. ledna 1900 pohybovala. Navzdory veškeré snaze posádka zřejmě nedokázala umístit loď dostatečně přesně na průsečík rovníku a mezinárodní datové linie. Nicméně příběh má své kouzlo a malichernosti s posunem o pár desítek metrů v prostoru nebo pár sekund v čase na tom nic nezmění.
