Příprava čoček pro 40palcový refraktor Yerkesovy observatoře.
Zatímco průměry zrcadel u největších dalekohledů již překonaly hranici deseti metrů, u čoček se jedná o rozměry mnohem menší. Je to dáno náročností výroby a dalšími faktory. Protože zrcadlo, na rozdíl od čoček, světlo odráží, zajímá nás u něj jen jedna plocha. Zjednodušeně řečeno, nemusíme řešit to, co je „za ním“. Můžeme jej proto libovolně podepřít, pevně uchytit, zajistit proti deformaci. U největších zrcadel se navíc nejedná o jeden kus, ale o řadu menších segmentů, které jsou pomocí počítače neustále synchronizovány tak, aby jejich odrazivá plocha byla optimální. Dokážou dokonce pomocí takzvané adaptivní optiky přizpůsobovat své vlastnosti aktuálnímu stavu atmosféry a poskytnout tak co nejlepší obraz.
U čočky je situace podstatně náročnější. Světlo jí prochází, tudíž může být uchycena jen po obvodu, aby její plocha byla co nejvíce využita. Jsou kladeny vysoké nároky na její co nejpřesnější vybroušení, a to samozřejmě z obou stran. A logicky musí být v jednom kuse, není ji možné seskládat z více částí. Dalším problémem je, že při průchodu světla čočkou dochází k několika optickým vadám, které je zapotřebí kompenzovat. Obvykle se problém řeší tím, že se použijí dvě nebo i více čoček. To všechno komplikuje výrobu a práci s čočkami, zejména s těmi o velkých průměrech.
