„Je to letoun Zlín, původně Z-226T, později modifikovaný na Z-226MS, to znamená s jinou motorizací. Ale my tady z toho budeme stavět ten úplně první základ všech následujících typů, a to je Zlín 126. Je to vlastně následovník úplně prvního typu Zlín 26, který měl čtyřválcový motor, Walter Minor 4-III. A rozdíl tam byl zásadní hlavně v křídlech. Dvacetšestka měla dřevěná křídla a ta následující sto dvacet šestka už pak měla křídla kovová,“ vysvětluje Pavel Šercl, muzejník Jizerskohorského technického muzea a restaurátor historických motorů.
Muzeum v Bílém Potoce už nějakou dobu shromažďovalo součásti letounu Zlín Trenér, ale zásadním přírůstkem byl trup od firmy W-Motor Service z Bubovic. Získání trupu se následně stalo impulzem pro stavbu kompletního stoje.
„Kdysi jsme měli takový plán, postavit nějaký letoun jako poutač, který by stál třeba na parkovišti. Pak nám ale přišlo velice líto, nechat tuto legendu československého letectví stát někde na dešti. Proto jsme se nakonec rozhodli, že jej postavíme v expozici a tím pádem tedy i v plné výbavě, jak se říká,“ vysvětluje Šercl.
Ihned po trupu byla zásadní akvizicí křídla, která de facto rozhodla o stavbě do podoby cvičné vojenské verze s označením C-105.
„Nám se podařilo sehnat křídla z armádního letounu Z-126, která mají i původní nátěry. Takže díky tomu jsme se přiklonili ke stavbě vojenské verze. Máme i překryt kabiny, který má původní armádní barvu, a podařilo se nám sehnat i v perfektním stavu dochovanou dřevěnou směrovku. Ta má také původní nátěr.“
Zlin Trener. Legenda světového letectví, která vznikla v Československu |
Vojenské verzi bude odpovídat i motor.
„Zlín budeme osazovat čtyřválcovým motorem Walter Minor 4-III, který má 105 koní. To označení C-105 a 105 koní toho motoru nemá spolu nic společného, je to čistě náhodné,“ říká muzejník Šercl a dodává, že výsledná podoba stroje bude přesně taková, jaká se používala pro výcvik v Československé lidové armádě v polovině 50. let 20. století. Jak dodává restaurátor, tato podoba se zdaleka netýká jen kamufláže a motorizace, ale i přístrojového vybavení.
Letecké přístroje čekají na montáž do přístrojové desky kokpitu
„Tyto první zlíny, které létaly těsně po válce, měly ještě německé přístroje, německé výškoměry atd., protože ty přístroje tady po německé armádě zbyly. Takže dokud měly nějakou životnost a daly se používat, tak se používaly, následně se pak samozřejmě nahrazovaly novějšími přístroji. My ale letoun chceme uvézt do tohoto prapůvodního stavu.“
Jsme v druhém patře bývalé přádelny. Jde o prostornou halu, jejíž podlahy musely v minulosti nést obrovské zatížení a vibrace textilních strojů v chodu. Dnes tento prostor zaplňuje expozice historických leteckých motorů, zapůjčená z depozitáře Vojenského historického ústavu. Letecký exponát s rozpětím křídel 10,26 metrů však i zde představuje určitý háček.
Stěhování trupu letounu po schodišti Jizerskohorského technického muzea.
„Pokud vím, tak to bude jediný letoun Zlín, který stojí v druhém patře budovy,“ usmívá se Pavel Šercl. „Obnáší to letadlo rozebrat do posledního šroubku. Jenom ten samotný trup, kdyby býval byl o pár centimetrů delší, tak bychom ho sem nedostali. Už bychom nebyli schopni vytočit se na schodišti.“
Šest lidí prchalo ve dvoumístném letadle na Západ. Útočil na ně MiG-15 |
Rozmontovaný stroj soukalo do expozice celkem osm lidí. Demontáž probíhala přesně podle stanovených postupů, jaké se aplikují v případě „ostrých“ letounů, tedy těch, u kterých se předpokládá, že po opětovném složení budou opět létat. Jak jsme se dozvěděli, to je případ i tohoto Trenéra.
„Trup tohoto letounu by se dal ještě uschopnit. Zbývá mu něco přes 200 letových hodin a taky drtivá většina součástek a vybavení, které do letadla montujeme nebo z čeho jej skládáme, včetně motoru, jsou věci takzvaně ještě ostré, které se dají schválit pro letový provoz,“ upřesňuje Šercl.
Logicky se tak vkrádá nesmělý dotaz, zda ještě existuje varianta, že by se letoun někdy stěhoval opět ven, aby mohl létat. Muzejník na to odpovídá takto:
„Nedovedu si to moc představit, ale ta možnost tady samozřejmě je.“ Pavel Šercl vysvětluje, že by si on a jeho spolupracovníci mohli ulehčit spoustu práce, kdyby se k letounu chovali jako k neletuschopnému exponátu. „Běžný návštěvník by nepoznal, že třeba motorové lože není na lícovaných šroubech atd., ale pro nás ten pocit, že to letadlo je skutečně takzvaně ostré, tak je ten nejhezčí.“
Invertní motor Walter Minor letounu Trenér
A protože v Jizerskohorském technickém muzeu bývá zvykem, že se občas některé hranice posunou až na samý okraj nejen možného, ale i představitelného, už nás snad ani nepřekvapí smělý muzejnický plán: „Samozřejmě chceme uvést letoun do stavu, kdy ten motor tady v té expozici i nahodíme.“
Pavel Šercl ale vzápětí s úsměvem dodává, že návštěvníkům muzea bude ono případné nahození motoru z bezpečnostních důvodů prezentováno pouze na videozáznamu.
