„Když najdou moje otisky při vloupačce tam venku, zatímco já budu pořád tady ve vězení, musí být nad slunce jasné, že ta jejich daktyloskopie nefunguje.“ Zhruba takto uvažoval za mřížemi Alois Košťál. Kasař, jeden z mnoha, vlastně kriminálnická nula, žádné eso.
Jenže svým plánem, který nezůstal pouze v myšlenkách, vyzval na souboj slovutnou policejní metodu. „Jeho případ je ojedinělý i v historii světové kriminalistiky,“ říká edukátor Muzea policie České republiky Jan Holub.
Chtěl položit kriminalistiku na lopatky
Vysvětluje, že v českých zemích se postup používal od roku 1909. Ústřední sbírka otisků prstů známých i neznámých pachatelů vznikla u pražského policejního ředitelství, využívaly ji bezpečnostní orgány z celé země. I severočeské.
Právě tamní četníci se do pražského archivu vypravili roku 1927 s otisky, které pořídili v případu vloupání do pošty ve Smolnici. Pachatel tam rozbil okno, na jeho střepech poté četníci našli zřetelné, pěkné stopy. A pražská sbírka ony stopy znala, vyjevila jejich nositele, byl jím právě Alois Košťál. Četníci mohli vydechnout, zbývalo pachatele jen lapit.
Jenže právě v tom byl háček, který je o jejich nadšení připravil. Nezbeda již totiž lapený byl. Trčel za mřížemi, a byl tam i v době vyloupení smolnické pošty. Ve vězení seděl už dlouho, kvůli jinému vloupání, spáchal ho v roce 1924 v libochovické továrně. Už tehdy ho přitom usvědčily jeho daktyloskopické stopy.
Hříšní lidé města pařížského. Apači byli vládci ulic, špeluněk i holek |
Záhada četníkům zamotala hlavu. Jak se jeho otisky mohly objevit mimo vězení? Nemohly, z vězení neutekl. Znamená to tedy, že dva lidé mohou mít totožné otisky prstů? Je tedy daktyloskopická metoda nevěrohodná? Mohou odteď protestovat celé zástupy odsouzenců celého světa, které do vězení poslaly právě otisky prstů? Otázek bylo moc a byly nanejvýš nepříjemné.
Naštěstí se však četníci drželi zásady, že stopu je třeba nejen nalézt, ale též správně vyhodnotit a dát do souvislostí, chválí jejich pečlivost Holub. Vzali si k ruce všechny střepy, které na místě zajistili – a poskládali z nich okno. A zjistili, že některé přebývají. Zrovna ty, které nesly Košťálovy otisky. Byly na místo činu podvrženy.
Pak se policisté porozhlédli po kasařově okolí, do hledáčku se jim dostal jeden z jeho bývalých spoluvězňů. Na kritickou dobu vloupání neměl alibi a nakonec se pod důkazní tíhou doznal. Aloisi Košťálovi jeho zlomyslná finta nevyšla.
Četníci objasnili, že Košťál se svým komplicem uzavřel za mřížemi dohodu. Při práci ve vězeňské dílně našli střepy, Košťál na ně zanesl svoje otisky, opatrně je zabalili do hadru a vyvezli s odpadem na skládku za věznicí. Jeho komplic po svém propuštění využil toho, že skládka nebyla hlídaná, střepy vyzvedl, a když si šel pro lup na poštu, pohodil je u rozbitého okna.
Košťál se zpochybnění svého trestu a propuštění nedočkal. Věhlasu však došel, česká policejní historie ani muzeum na něj nemohlo zapomenout. A Jiří Sovák jej ztvárnil v jednom z příběhů Hříšných lidí města pražského.
