Jak fungují 3D brýle u aktivního 3D systému, to už jistě víte z dřívějších článků. Levé a pravé sklo je displeji v brýlích střídavě zatemňováno, zatímco na televizi se střídají obrazy určené jen pro levé a jen pravé oko. Díky vzájemné synchronizaci vidí každé oko jen obraz jemu určený a z jejich vzájemných rozdílů mozek dopočítá prostor obrazu. Avšak právě nezbytnost brýlí snižuje oblibu a rychlost nástupu 3D do domácností.
"Dovolte, abych vám to předvedl," řekne François Vogel na předváděcím videu, které se okamžitě stalo virálním hitem. François, francouzský režisér a herec, si totiž na spánky připne elektrody, které nastartují rapidní synchronizované mrkání obou jeho víček. "Vidím díky tomu 3D obraz na 3D televizi a nepotřebuji žádné 3D brýle, kvalita je úžasná," libuje si, zatímco jeho úděsně mrkající oči vypadají jako při bizarním tiku.
- Podívejte se na demonstraci mrkacího 3D videa
Doufáme, že naši čtenáři již touto dobou odhalili, že to je perfektně provedený vtípek. Možná to je umělecký projekt kritizující nesmyslné zaujetí novými technologiemi na úkor všeho ostatního. Možná se časem ukáže, že před sebou máme virální reklamu nějakého velkého výrobce, který tak chce poukázat na výhody 3D brýlí (kdo by ostatně chtěl, aby jeho oči během filmu mrkly milionkrát?).
Naletět není těžké
Video je ale zajímavé ještě z jednoho důvodu. Je podnětné sledovat, jak o něm informovala různá média. Všímá si toho třeba Peter Smith z IT World: "Server Kotaku se k videu od začátku staví jako ke vtipu. Engadget zprávu navenek vydává za vážnou, ale styl textu jasně napovídá, že to je vtip a redaktoři o něm vědí." Jenže u dalších serverů to často není tak zřejmé. Jejich redaktoři mají buďto velice suchý smysl pro humor, nebo zkrátka naletěli se vším všudy. Případně si nejsou jistí, zda jde o vtip, nebo ne, a aby se neztrapnili, napíšou zprávu tak nějak neurčitě, aby ji pak mohli vydávat za obojí, až se pravda ukáže.
Leccos to říká o našem světě - technických novinek je mnoho, je potřeba o nich informovat rychle, je těžké všem těm oblastem byť jen povrchně rozumět, a tak je takřka nemožné rozlišit, čemu lze věřit a čemu ne. Vždyť některé inovace (rozpoznávání řeči, auto bez řidiče, šéf na dálkové ovládání) opravdu nevypadají o moc méně ztřeštěně než elektrody na spáncích.
Doba zamíchaných karet
Neil Postman, americký akademik a autor knihy Technopoly, popisuje naši dobu jako éru zamíchaného balíčku karet: Když máte seřazený balíček karet, otáčíte postupně dvojku, trojku, čtyřku, pětku... Kdyby se po pětce objevila devítka, hned víte, že něco nehraje a devítka je nastrčená mimo pořadí. Dnešní doba se ale podobá zamíchanému balíčku, kdy po dvojce následuje sedmička, po ní eso a pak zase šestka. Když někdo do balíčku nastrčí kartu, je o hodně těžší to poznat.
I když karty zamíchané tak, abychom si na oči dobrovolně nalepili tento mučící nástroj, snad ještě nějakou dobu mít nebudeme.
