Jedním z hledaných a nakonec dopadených a odsouzených nacistů byl i Adolf...

Jedním z hledaných a nakonec dopadených a odsouzených nacistů byl i Adolf Eichmann (na snímku v izraelském vězení v dubnu 1961). | foto: AP

„Jsem přítel Židů,“ řekl Eichmann, který jich nechal vyvraždit miliony

  • 40
Před 55 lety unesla izraelská tajná služba organizátora vyhlazování Židů za druhé světové války Adolfa Eichmanna. Příběh, který popisuje, jak jej izraelští agenti dostali z Argentiny do své vlasti, v mnohém předčí i ty nejnapínavější špionážní filmy.

Cestou do Argentiny zažil Iser Harel nepříjemnou chvilku. Při jednom mezipřistání zaslechl, jak letištní rozhlas vyvolává jméno, na které měl vystavené doklady. „Máte se dostavit k informacím!“ Zatraceně! Váhal. Pouze jediný jeho člověk věděl, pod jakým jménem letí. Neuměl si představit, že by mu chtěl takto veřejně předat důležitou zprávu.

„Velice nerad, ale protože mi nic jiného nezbývalo, jsem vykročil k informační přepážce. Byl jsem od ní jenom krok, když mě předběhl muž a sotva dechu popadaje vyslovil jméno zapsané v mém pase. Vyčkal jsem ještě pár vteřin, dokud nebylo jasné, že výzva patřila jemu, nikoli mně. Pak jsem si s úlevou oddechl. Zvláštní přitom bylo, že se to jméno vybralo čistě namátkou.“

V neděli 31. března 1960 přistál ředitel izraelské výzvědné služby Mosad Iser Harel pod cizím jménem na mezinárodním letišti Ezeize v Buenos Aires. Mezi lidmi před budovou zahlédl Avrahama Šaloma, zástupce vedoucího předvoje. Nedali znát, že se znají. Oba nastoupili do autobusu, který je odvezl do Harelova hotelu. Za chvilku přišel Šalom za šéfem do jeho pokoje. Potom odjeli do konspiračního bytu, kde čekalo několik dalších agentů, kteří pozorovali jistého Klementa. Byli si takřka na sto procent jistí, že je to esesák Eichmann, který za druhé světové války řídil likvidaci Židů ve všech zemích okupovaných Němci.

Zpravodajci si stěžovali na obtíže. Největší měli při pronajímání aut. Nájemce musel složit za každý vůz kauci pěti tisíc dolarů, pronájem byl drahý, vozy staré a nespolehlivé, půjčovny neměly dost rozdílných značek, což komplikovalo práci, protože je agenti museli měnit, aby nebyli při sledování příliš nápadní.

Postupně přistávali v Buenos Aires další příslušníci Mosadu, a to z různých zemí. Tím se mělo předejít podezření, že se k něčemu chystají. I když se znali, nehlásili se k sobě, stýkali se jenom výjimečně. Bydleli v předem objednaných bytech a hotelech, které obstarali členové předvojového komanda.

Obnovili sledování domu, kde Adolf Eichmann pod jménem Richardo Klement s rodinou bydlel. Marně po něm pátrali ve vlacích a autobusech, které mířily k jeho bydlišti. Nakonec ho zahlédli u kiosku na silnici číslo 202, jak jde k domu v Garibaldiho ulici. Máme ho! Chodí z práce pořád po stejné trase a ve stejnou dobu.

Harel se zastavil v realitní kanceláři, aby vybral vilu, v níž budou esesáka věznit, než s ním odletí. Nabídka nebyla ideální: poblíž stály další domy, uvnitř se těžko dala zřídit bezpečná cela. Nakonec vilu přece jen pronajal. Měla příhodné spojení s Klementovým domem a letištěm. A čas utíkal.

Další dva Izraelci zašli na ředitelství Argentinských státních aerolinií. Museli domluvit přistání speciálního letadla Bristol Britannia, v němž přiletí vládní delegace na oslavy výročí nezávislosti. Při zpátečním letu chtějí tajně odvézt Eichmanna. Komplikaci způsobilo sdělení argentinských úředníků, že delegaci by nejraději přijali 19. května až po páté hodině. A nejlépe až za týden.

Eichmannova fotka z jeho izraelského vyšetřovavacího spisu na výstavě v Berlíně

Cíl: postavit ho před soud!

„Na základě posledních šesti sledování můžeme předpokládat, že Klement nezmění obvyklý postup do dne, na kdy je zadržení plánováno, tedy přesně za týden,“ zaznamenal později Harel. „Jak můžeme vědět, že po určité době nenastoupí na jinou směnu? A co kdyby vůbec změnil zaměstnání, nebo onemocněl?“

Trápila ho spousta starostí. Jeho muži se blížili k hranici svých duševních a fyzických sil. Nedovedl si představit, jak by úkol zvládli, kdyby měli akci odsunout o další týden.

Muž, který unesl vraha Židů Eichmanna

Avraham Šalom zesnul v červnu 2014 v Tel Avivu. Byl jedním z izraelských zpravodajců, kteří unesli z Argentiny válečného zločince Adolfa Eichmanna, aby ho mohli postavit v Jeruzalémě před soud. Šalom, který jednu dobu řídil domácí tajnou službu Šin Bet, zemřel ve čtvrtek ve věku 86 let.

Avraham Šalom pomohl unést Eichmanna a řídil Šin Bet. Fotografie z dokumentárního filmu The Gatekeepers.

„Musel jsem volit mezi dvěma zly. Hrozilo nám nebezpečí spojené s protahovaným tajným vězněním v cizí zemi za obtížných bezpečnostních podmínek a rizikem, že propáseme ojedinělou příležitost pohnat před spravedlivý izraelský soud netvora, který velel »konečnému řešení«,“ napsal Harel. „Musel jsem zkrátka volit mezi rizikem, sice dlouhotrvajícím, ale jenom dočasným, a hříchem, který by nebylo možno odčinit nikdy.“

Den plánované operace se nezměnil: 10. května 1960.

Ve čtvrtek 5. května vedl Harel poslední poradu operačního komanda. Ten den přiletěl také Šalom Dani, malíř, ale především geniální padělatel, který dokázal vyrobit jakýkoli dokument, aniž vzbudil podezření. Přišla zpráva z Tel Avivu, že přílet se nedá o týden odložit, museli tedy domluvit původní termín.

Členové komanda projížděli trasy, jimiž pojedou k akci, i trasu s esesákem do jeho přechodného vězení. Museli si vrýt do paměti každý detail.

Někteří sháněli v půjčovnách nová auta, přitom museli měnit identitu, protože se báli, že firmy si mohou vyměňovat informace o klientech. Zatímco ostatní lidé platili zálohy prostřednictvím banky, Izraelci nosili po kapsách značné sumy v hotovosti. Nevzbudí tím nežádoucí pozornost? Naštěstí si toho nikdo nevšiml.

V sobotu 7. května dorazil lékař Jona Elian, který se měl starat o zdravotní stav uvězněného. Také sehnali dvě dobře vypadající auta určená pro samotnou operaci. Musela být velká, aby se do nich všichni vešli. A hlavně naprosto spolehlivá. Proto je odvezli do servisu, aby je mechanici překontrolovali. Tam objevili nádherný americký vůz z roku 1953, ideální pro odvoz uneseného. Chvíli trvalo, než přesvědčili majitele, aby jim ho také pronajal.

Se svými spolupracovníky se Harel scházel většinou v kavárnách a restauracích. „Vypracoval jsem seznam podniků, kde se budu zastavovat, a jejich adresy, aby všichni, jichž se to týkalo, věděli, kde jsem v kterou hodinu k zastižení. V každé kavárně jsem strávil vždy půlhodinu a další půlhodinu cestou k té příští. Pokud schůzka trvala déle, jel jsem potom taxíkem. Snažil jsem se, aby cesta mezi místy setkání trvala půl hodiny. Chtěl jsem mít dost času na to, abych si ověřil, že mě nikdo nesleduje, a také nebylo moudré ukazovat se příliš dlouho na jednom místě. Až na několik výjimek jsme žádné místo nevyužili ke schůzkám častěji než dvakrát.“

Vypracovali přesný plán únosu. Provedou ho posádky dvou aut, která budou na dohled. Jakmi autobus, z něhož vyjde Klement, odjede, dva muži z nejbližšího vozu se na něj vrhnou a naloží. Během té doby bude řidič druhého auta ostatní oslňovat svými reflektory. Potom vyrazí po jedné ze tří únikových cest. Kdyby se objevily potíže, nepojedou do vily s krycím označením „Tira“, nýbrž do budovy „Ramin“. A v nejhorším případě se všichni ponoří do hluboké ilegality.

Celou neděli nacvičovali čtyři operativci a lékař chycení a naložení Eichmanna. Když skončili, měli pocit, že jim ještě něco chybí, a proto chtěli únos odložit o den. Harel nejdřív odmítl. Vždyť celý tým je příliš vyčerpaný, než aby snesl odklad. Po delší diskusi souhlasil.

Při poslední instruktáži promluvil Harel o možném selhání celé akce. „Jakmile se Eichmanna jednou zmocníme, nesmíme ho za žádných okolností propustit, nebo dovolit, aby uprchl. A i kdyby měli zatknout někoho z nás, nebo i víc lidí, případně celý tým. Rozhodně musíme u Eichmanna zůstat, pokud by ho nepřevzala oprávněná úřední místa. Kdyby vás dopadli, přiznejte, že jste Izraelci, ale musíte trvat na tom, že jednáte z vlastní iniciativy a že vaším cílem je postavit Eichmanna před soud.“

Ezra Ešet se zeptal: „Co myslíš, kolik let si odsedíme, když nás chytnou?“

„Hezkých pár let,“ potvrdil obavy všech.

Přesto byli všichni odhodláni únos uskutečnit. Kdyby se něco zvrtlo, musí ti, kteří se zachrání, odjet ze země vlakem. Policisté budou kontrolovat letiště a přístavy, nenapadne je, že by někdo použil železnici.

Akce skoro podle plánu

Ve středu 11. května ráno se Harel odhlásil v hotelu. Taxík ho odvezl na nádraží, ve skřínce uložil zavazadla a vydal se do ulic. Byl chladný a deštivý den. Osmačtyřicetiletý muž měl horečku, zřejmě nastydl, ale nechtěl být podřízeným na obtíž. K lékaři jít nemohl, léčil se v kavárnách čajem a brandy. Ale pak se začal bát, aby na něj po alkoholu nepadlo spaní, proto přešel na silnou kávu. Po několika hodinách cítil, že je mu lépe, horečka ustupovala.

Poslední podrobnosti domlouval se členy operačního týmu při obědě v luxusní restauraci. Přišli všichni: velitel komanda Rafael Eitan, jeho zástupce Avrum Šalom, Cvi Aharoni čili Josef Kenet, který potvrdil Eichmannovu identitu, a mohutný Peter Cvi Malkin. Opět se snažili najít východisko z možných potíží. Únos naplánovali na 19:40 hodin.

Německý ústavní soud zamítl zveřejnění tajného spisu o Eichmannovi

Podle německého ústavního soudu nemusí spolková rozvědka poskytnout novinářům kompletní spis, který vedla o strůjci holokaustu Adolfu Eichmannovi. Rozhodnutí ústavního soudu kritizovala i německá židovská rada.

Rozešli se. Harel čekal jako obvykle v kavárně. První zprávu měl dostat nejdříve za hodinu. Ale ani v devět hodin se nikdo neozval. Malér? Netušil. Po desáté hodině zaplatil a chystal se k odchodu, když se ve dveřích objevili Šalom a Aharoni. Oba unavení, šaty uválené, ale zářili. Přešli do další kavárny, kde šéfovi vyléčili, jak akce proběhla.

Obě auta přijela k cíli v 19:35, o něco později, než stanovil plán. Za dvě tři minuty autobus číslo 203 zastavil u kiosku, ale Klement z něho nevystoupil.

Čekali dál. Ani další dva autobusy ho nevyklopily. Muži se domluvili, že zůstanou nanejvýš do osmi hodin.

Pět minut před osmou zastavil další autobus. Najednou spatřil Šalom Klementa. Skočil do vozu a zapnul světla.

Aharoni zahlédl ve tmě nějakou postavu: „Někdo sem jde. Pořádně nevidím.“ Najednou vykřikl: „Je to on!“

Muž zabočil do Garibaldiho ulice. Aharoni varoval Malkina: „Bacha na zbraň! Má ruku v kapse.“ Robustní Malkin měl zaútočit jako první.

Malkin na něj skočil: „Momentito!“ Oba padli na zem. Klement strašně vykřikl. Aharoni oběhl vůz a chytil ho za nohy.

Eitan táhl Klementa do auta. Nakonec leželi tři muži a Klement na jedné hromadě vzadu. Aharoni skočil dovnitř a nastartoval.

Na polní cestě obě auta zastavila, jak se domluvili. Ubezpečili se, že všechno je v pořádku. A zamířili do konspiračního domu.

Eitan měl Eichmannovu hlavu v klíně. Nasadili mu roubík, svázali ruce a nohy. Aharoni mu německy řekl: „Jestliže se pohnete, zastřelíme vás!“

Eichmann ležel na podlaze tiše, jenom ztěžka oddychoval. O nic se nepokoušel.

U železničního přejezdu museli deset minut čekat, závory byly dole. Potom na jiném místě vyměnili značky aut.

Ve 20:55 zastavila obě auta u vily s krycím označením „Tira“. Vůz se zajatcem zajel do garáže, odtud ho vyvedli do místnosti, kterou zařídili jako celu.

Svlékli ho ze šatů, lékař ho bedlivě vyšetřil a oblékli mu pyžamo, které pro něj koupili. Na očích mu nechali tmavé brýle, aby neviděl své věznitele. Za jednu nohu ho připoutali k posteli. Když mu prohmatávali ústa, řekl, že po tolika letech nebude ukrývat nějaký jed. Vyndali mu falešné zuby.

Oba vozy odjely a před domem zaparkovalo jiné auto, které se akce neúčastnilo – další bezpečnostní opatření.

Konec prvního výslechu šokoval

Aharoni začal s výslechem podle předem připravených otázek: „Jaké máte číslo klobouku?“
„Šest sedm osmin.“
„Velikost oblečení?“
„Čtyřicet čtyři.“
„Jaké boty nosíte?“
„Devítky.“
„Jaké měla číslo vaše legitimace u NSDAP?“
„889895.“
„Kdy jste přijel do Argentiny?“
„V roce 1950.“
„Jak se jmenujete?“
„Ricardo Klement.“
„A ty jizvy na hrudi jsou z válečného zranění?“
„Ano,“ roztřásl se, protože si najednou uvědomil, že ho mohou identifikovat podle čísla stranické legitimace.
„Jak se doopravdy jmenujete?“
„Otto Heninger,“ odpověděl váhavě.
„Měl jste u SS čísla 45326 a 63752?“
„Ano.“
„Vaše datum narození?“
„19. března 1906.“
„Místo narození?“
„Solingen.“
„Pod jakým jménem jste se narodil?“
„Adolf Eichmann.“

Plzeňanka dodávala odboji zprávy o Eichmannovi a ani o tom nevěděla

Vlasta Trávníčková se znala se švagrovou Adolfa Eichmanna. Díky tomu například věděla, kdy bude nacistický pohlavár v Praze. Za druhé světové války tato žena původem z jižních Čech pomáhala odbojářům, i když, jak sama říká, o tom vůbec nevěděla.

Vlasta Trávníčková při natáčení cyklu Paměti národa

„Vyšli jsme z tunelu,“ napsal Herman Zvi Aharoni v knize Operace Eichmann. „Zářivé sluneční světlo! Nemohl jsem jinak, musel jsem se radostně šklebit. Eichmann ležel na posteli. Já jsem stál na jedné straně postele a Avraham na druhé. Když jsem slyšel jméno Adolf Eichmann, spadlo ze mne napětí z té dlouhé a obtížné operace. Musel jsem nějak dát najevo svou radost. Proto jsem nad postelí natáhl ruku k Avrahamovi. Ten jí potřásl. Byli jsme šťastní.“

Také vězeň nezůstal v klidu: „Jistě chápete, že jsem rozrušen. Chtěl bych vás požádat o sklenku vína, nejlépe červeného.“

Když souhlasili, Eichmann pokračoval: „Jakmile jste mi v autu řekli, abych se nehýbal, věděl jsem, že jsem padl do rukou Izraelců. Umím hebrejsky. Naučil jsem se to od rabína Leo Baecka: »Slyš, Izraeli, Hospodin jest Bůh náš, Hospodin jest jediný… Šema Izrael…«“

Čtveřice Izraelců se zhrozila. Posvátná hebrejská modlitba Šema, kterou odříkávali Židé, když odcházeli na smrt do nacistických plynových komor, vycházela z úst masového vraha. Nesměli však vybuchnout, hněv v sobě museli tlumit a zůstat chladnými vězniteli.

Vrahovi svých příbuzných musel vytvořit falešné doklady

Harelův zástupce Jaakov Caroz v Tel Avivu dostal zprávu o chycení Eichmanna ráno v pátek 13. května. Premiér David Ben Gurion nebyl v úřadu v Jeruzalémě, ale na venkově. Caroz tedy navštívil ministryni zahraničí Goldu Meirovou a generála Chaima Laskova na generálním štábu. Oba zalapali po dechu. V neděli ráno odjel Caroz na Ben Gurionem do jeho domku v kibucu Sde Boker v jižní části státu. Když premiérovi oznámil novinu, ten chvíli mlčel a potom řekl: „Kdy se Iser vrátí? Potřebuju ho tady!“

Strážci ve vile „Tira“ se necítili dobře. Hlídali člověka, který zavinil smrt jejich rodičů, bratří, sester, příbuzných, milionů lidí. Sami byli jako vězni. Nemluvili s ním, jako by tam nebyl, jenom pár slov ohledně hygieny a jídla.

„Naprosté mlčení bylo něco víc než jenom operační nutnost,“ zpovídal se později Eitan. „Nechtěli jsme, aby poznal, jak jsme sami nervózní. To by mu mohlo dodat naději a naděje dělá z člověka v zoufalé situaci nebezpečného tvora. Potřeboval jsem, aby byl stejně bezbranný jako ti lidé, které v dobytčích vagonech posílal do táborů smrti.“

Eichmann se podroboval všem rozkazům. Neprojevil sebemenší pokus o útěk. Byl smířen se svým osudem. Občas se choval servilně a to zpravodajce ničilo.

Dalo se toho zvládnout více, litoval Eichmann v argentinském exilu

Architekt holokaustu Adolf Eichmann během svého argentinského exilu zalitoval, že se nacistům v rámci tzv. konečného řešení židovské otázky nepodařilo vyvraždit všechny Židy. V povznesené náladě a se skleničkou v ruce to přiznal svému známému, který si rozhovor nahrál. Vyplývá to z nově zveřejněných dokumentů.

Z berlínské výstavy Tváří v tvář spravedlnosti: Adolf Eichmann před soudem (11. dubna 2011)

Harel přemýšlel: Jak se zachovají Eichmannova manželka Vera, rozená Lieblová, a jeho děti? Na policii nepůjdou. Začnou zjišťovat, jestli otec neutrpěl nehodu, nebo sám neutekl. Když to řeknou nacistickým předákům, ti si určitě domyslí, co se stalo. Ale úřady o pomoc nepožádají, vždyť by tím prozradili totožnost válečného zločince. Bezprostřední nebezpečí tedy nehrozí. Riziko však zůstává: do pátrání by se mohly zapojit vládní tajné služby.

Nejstarší syn Klaus Eichmann později vylíčil, jak otce hledali. Nejdřív o tom uvědomil jeho přítele, důstojníka SS. Shodli se, že v tom mají prsty Izraelci. Potom se pustili do pátrání sami. Později jim nabídla pomoc skupina mladých. Žádná stopa. Jakmile se zpráva o Eichmannově zmizení rozšířila mezi nacisty usazenými v Argentině, opustili zemi. Báli se, aby si i pro ně Izraelci nepřišli.

Harel rozhodl, že Eichmannovi opatří falešné doklady pro případ, že by do domu přišla policie. Geniální padělatel Šalom Dani ho vyfotografoval a potom vyrobil osobní průkaz na jméno Zeev Zichroni. Dělal to se strašným odporem. Zajatec se mu hnusil.

Jedině Aharonimu Harel dovolil, aby s Eichmannem mluvil. Tento zkušený vyšetřovatel se ho vyptával na jeho život v Německu, odjezd z Evropy, život v Argentině. Vězeň hovořil ochotně, dokonce říkal, že je velký přítel Židů. V tom okamžiku byli zpravodajci vzteky bez sebe. Když se ho ptali na esesáckého lékaře Josefa Mengeleho, který dělal v Osvětimi smrtící experimenty na vězních, tvrdil, že o něm neví.

Izraelci se doslechli, že žije v Buenos Aires. Harel ho chtěl chytit a odvézt stejným letadlem jako Eichmanna. Jejich pátrání nemělo úspěch. Někteří kritici však později říkali, že se příliš nesnažil. Ovšem celé jeho komando bylo psychicky a fyzicky vyčerpané, někteří na pokraji sil. Těžko mohl od nich chtít, aby bez důkladné přípravy během několika dnů lékaře polapili. Mohli přitom udělat řadu chyb, které mohly vést k prozrazení celé operace a ke zmaření odvodu Eichmanna.

Jak nepozorovaně dopravit vězně do letadla? Před Argentinci ho budou vydávat za nemocného člena posádky letadla El Al. Harel rozhodl: Musíme si k tomu vytvořit pravdivou historku.

Jakou nakonec vytvořili, to se dozvíte v druhém dílu.

Kapitola z připravované knihy Velmistři Špionáže.