Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Allen Dulles: nejdéle sloužící ředitel Ústřední zpravodajské služby CIA

aktualizováno 
V lednu 1969 zemřela jedna z nejvýznamnějších osobností americké zpravodajské služby CIA. Její zakladatel Allen W. Dulles v čele této organizace vydržel rekordních devět let.

Allen W. Dulles zakladatel a první šéf CIA. | foto: Public Domain

Za druhé světové války sloužil Allen Dulles jako šéf výzvědné služby nazývané Úřad strategických služeb (Office of Strategic Services – OSS) pro Evropu, sídlil ve Švýcarském Bernu. Podařilo se mu získávat unikátní informace z Hitlerovy Třetí říše.

Operace Sunrise

V roce 1944 zprostředkoval Dulles jednání s veliteli německých vojsk v Itálii, které vedlo k tomu, že se vzdala Spojencům. Když se to dověděl od svých vyzvědačů sovětský diktátor Josef Stalin, obvinil amerického prezidenta Franklina Roosevelta a britského premiéra Winstona Churchilla z pletichaření. Roosevelta to tak pobouřilo, že mu 5. dubna 1945 ostře odpověděl: „Otevřeně řečeno, nemohu se zbavit pocitu trpké zášti vůči lidem, kteří Vás informovali, ať to byl kdokoli, za to, že svým výkladem tak hrubě zkreslili smysl kroků, které jsem podnikl buď já sám, nebo moji spolehliví podřízení.“

Rozhovory by měly probíhat opravdu utajeně a intenzivně. Jenže nikdo nevěděl, jakým způsobem by je měli obnovit. „Co kdybychom tam poslali aspoň našeho radistu, který by byl s námi v každodenním styku?“ napadlo Dullese.

Rezident se obrátil na velitele základny OSS v Lyonu Henryho B. Hydea se žádostí o pomoc. Ve Francii a Itálii cvičili Američané dobrovolníky ze zemí střední a východní Evropy jako radisty a parašutisty k akcím za liniemi fronty.

Hyde mu nabídl mladého Čecha Václava Hradeckého, který právě absolvoval výcvik na zámku Chateau Gleisol nedaleko Lyonu. A uměl německy.

Hradecký se dostal do Švýcarska jako číšník. Po invazi v Normandii se přihlásil u Američanů. Byl malý, silnější, měl černé vlasy, málo mluvil, zato hodně kouřil. Dulles dal mladému Čechovi krycí jméno „Wally“.

„Po krátkém rozhovoru s »Wallym« jsem usoudil, že je to muž, kterého potřebujeme,“ napsal později Dulles v knize Operation Sunrise. Jeho životopisu uvěřil, protože skutečné poměry v Hitlerově říši natolik podrobně neznal, aby o něm mohl pochybovat. „Vysvětlil jsem mu, co ho čeká, a nijak jsem se netajil tím, že podstoupí velké riziko. Řekl jsem mu, že ho na švýcarsko-italských hranicích předáme důstojníku zbraní SS. Vzhledem k tomu, co vytrpěl od příslušníků SS, potvrdil mi svým rozhodným postojem, že má velkou odvahu. Řekl jsem mu, že má se svou vysílačkou pracovat v Miláně v místnosti, kde bude jeden důstojník SS, a jemu bude odevzdávat zprávy od nás a naopak. Přitom jsem mu neprozradil, o jakou operaci se jedná, ani jak důležitou roli v ní má hrát. Ostatně »Wally« se na nic neptal.“

Na švýcarsko-italskou hranici si 13. dubna pro „Wallyho“ přijel Zimmer. Odvezl ho do Milána, do budovy protišpionážní služby zbraní SS na ulici Via Cimarosa. Ubytoval ho v malé místnosti v posledním patře budovy. Celý objekt střežili esesáci. Wolf měl velitelství v nedalekém Fasanu.

V sobotu 21. dubna osvobodila americká vojska Bolognu. Když přišel Dulles ráno do kanceláře, našel tam dva telegramy – z Washingtonu a ze spojeného americko-britského štábu. Zněly stejně: „Okamžitě přerušte jednání s Němci!“

Tento rozkaz švýcarského rezidenta zaskočil. V milánské lví jámě má svého člověka. Přece nemůže poslat „Wallymu“ depeši, aby esesákům řekl, že rozhovory končí, a on sám se vrátil do Švýcarska. Ten chlapec tam je rukojmí!

Musíme ho odtamtud nějakým trikem dostat zpátky! A nadiktoval příkaz pro „Wallyho“, aby přijel na hranice k technickým konzultacím, protože jeho stanici dobře neslyší. To je přece věrohodná záminka.

Potom podal hlášení do Washingtonu: „Není jednoduché toto jednání přerušit, protože odpovídám za bezpečnost svého člověka v Miláně. Zůstává otázkou, jak se mám chovat k baronu Parillimu, který je italským občanem a sloužil jako prostředník s Němci. A také musím o změně stanoviska Spojenců informovat švýcarského majora Waibela, který se o navázání kontaktu nemálo zasloužil.“

Centrála odpověděla obratem: „Uznáváme vaše obtíže. Vyřešte je podle situace. Avšak v jednání s Němci nepokračujte!“

V pondělí 23. dubna ráno se situace opět změnila. Až do té chvíle měl generál Vietinghoff proti kapitulaci výhrady. Avšak jeho esesácký protějšek ho donutil, aby s jednáním o ní souhlasil.

Vzápětí Švýcaři oznámili Dullesovi, že na hranice dorazil baron Parilli, který vzkazuje, že na cestě je i generál Karl Wolff, doprovázený podplukovníkem Viktorem von Schweinitzem s plnou mocí i od generála Heinricha Vietinghoffa, velitele vojsk v Itálii, aby podepsali kapitulaci. Všichni Němci v Itálii se chtějí vzdát.

Dulles oznámil telegraficky do Washingtonu, co se děje. „Dobrá,“ souhlasila centrála, „ale ať s Němci vyjednávají švýcarští důstojníci.“ Wolff potvrdil Švýcarům: „Ano, vzdáváme se.“

Večer přišly další zprávy: „Wally“ dorazil do Švýcarska. Štáby generálů Wolffa a Vietinghoffa se přemístily do Bolzana na sever země poblíž rakouských hranic.

Ve čtvrtek 26. dubna oznámil nový americký prezident Harry Truman, nástupce zesnulého Roosevelta, Stalinovi, že dal pokyn k přijetí německé kapitulace v Itálii. „V Itálii jsme prolili mnoho vlastní krve a zajetí německých armád jižně od Alp je kořistí, která je Britům, s nimiž v tomto případě Spojené státy sdílely náklady a nebezpečí, drahá.“ Bylo by vhodné, aby se těchto jednání účastnili i vaši zmocněnci.

V sobotu 28. dubna odjel „Wally“ autem přes Rakousko do Bolzana. Na rakouských hranicích čekal Zimmer s důstojnickou uniformou a zbraní SS: „Musíte si ji obléknout! Jako civilista byste byl mezi německými vojáky příliš nápadný.“ V paláci vévody z Pistoie dostal radista pokoj ve třetím poschodí.

Wolff původně chtěl do Caserty k podpisu kapitulace odletět. Avšak partyzáni ovládali okolí Bolzana, situace visela na vlásku, a proto tam poslal své zmocněnce, plukovníka von Schweinitze a svého adjunkta majora Wennera.

Mezitím zahájili vyjednavači v Casertě rozhovory. Za sovětskou stranu přijel generál A. F. Kislenko. Výměnu názorů mezi Bolzanem a Casertem na podmínky kapitulace obstarával „Wally“.

O nedělním poledni 29. dubna mohl radista poslat utěšující zprávu do Caserty. Nadiktoval mu ji sám Wolff: „Jménem vrchního velitele jihozápadní oblasti potvrzuji souhlas s písemně i ústně oznámenými podmínkami příměří.“

A tak ještě ten den ve 14 hodin mohli zplnomocnění zástupci všech bojujících stran podepsat německou kapitulaci v Itálii. Boje skončily během několika hodin, ale dokument vstoupil oficiálně v platnost až 2. května 1945 odpoledne.

Americký radista českého původu v esesácké uniformě zůstal na Wolffově velitelství ještě několik dnů. Zařizoval odchod poražených armád do prostorů, které určili vítězové. Teprve potom ho tam vyzvedli američtí důstojníci.

Milion Němců odložilo zbraně. Válka v Itálii skončila.

Návraty do civilu

Fritz Kolbe ofotografovával všechny důležité spisy na ministerstvu. Koncem dubna 1945, před tím, než Rudá armáda obklíčila Berlín, sedl se svou snoubenkou, zdravotní sestrou Marií Fritschovou do auta a zamířil na západ. Od velitele Abwehru na východě generála Reinharda Gehlena, který měl archivy o Sovětském svazu, se dověděl, že se chce vzdát Američanům. Tuto zprávu přivezl do Švýcarska Dullesovi.

Donovan přeložil Dullese do evropské centrály OSS v německém Wiesbadenu na Rýně – jmenoval ho velitelem. Clover dál žila v jejich bytě v Bernu. Dlouhé chvíle trávila s Mary Bancroftovou, s níž se spřátelila a která ji seznámila s doktorem Jungem. Jeho psychologické metody paní Dullesovou zaujaly.

Svým spolupracovníkům pomáhal nastartovat jejich poválečnou kariéru. Jedině pětapadesátiletý baron Ferruccio Parri to nepotřeboval – v červnu 1945 se stal prvním poválečným italským premiérem.

Eduard Schultze zůstal ve švýcarském exilu. Rovněž Hans Gisevius. Tento bývalý příslušník gestapa a abwehru svědčil před Norimberským tribunálem s válečnými zločinci. Také pomáhal Dullesovi hledat členy opozice, kteří přežili masakr po nezdařeném atentátu, a teď potřebovali pomoc Spojenců.

V červnu 1945 vyprávěl Donovan prezidentu Harrymu Trumanovi o Kolbem. Podotkl, že „obvykle skeptičtí a konzervativní důstojníci britské výzvědné služby oceňují tento kontakt jako prvotřídní zpravodajský zdroj za války“.

Hradeckému nabídl zástupce náčelníka štábu spojeneckých sil ve Středozemí generál Lyman Lemnitzer, který vedl jednání v Casertě, vstup do armády – to by mu umožnilo získat americké občanství. „Nabídku generála Lemnitzera odmítl a vrátil se domů,“ napsal Dulles. „Od té doby jsem o něm nic určitého neslyšel.“

Hradecký pracoval jako příslušník mise OSS v Praze, kterou vedl major Charles Katek. Měl však obavy ze sovětské tajné služby – o únosech mnoha nepohodlných lidí z československého území vojenskou kontrašpionáží Směrš věděl. Moskva mu nemohla odpustit, že se podílel na jednání o míru. V roce 1946, nebo 1947 odjel z republiky. Žil ve Švýcarsku a nakonec zmizel ve světě. Ani Dulles, později všemocný šéf americké výzvědné služby CIA, ho nenašel.

Prezident Truman, nezkušený v mezinárodní politice, zrušil 20. září 1945 OSS. Dulles vyzvedl v Bernu manželku a vyrazili spolu do Itálie. V Římě se setkali s Angletonem, který jim prozradil, že odchází k vojenské kontrašpionáži.

Dne 7. prosince 1945 se Allen Dulles rozloučil s vládní službou a vrátil se na Wall Street. Za těch několik málo let vyrostl z amatéra ve zkušeného zpravodajce – jeho vytěžování Fritze Kolbeho a operace Sunrise ho proslavily mezi kolegy z branže, kteří tato tajemství znali. Odtajněny totiž byly až po mnoha letech.

Generál Kenneth W. D. Strong, který vedl G-2 ve štábu generála Eisenhowera, označil Allena Dullese, za „největšího zpravodajského důstojníka, jaký kdy žil“.

Poválečné zabydlování

Vysloužilý zpravodajec nastoupil opět k firmě Sullivan a Cromwell. Dostal smlouvu na roční plat 150 tisíc dolarů, zatímco bratr John Foster, který podnik za války neopustil, bral dvojnásobek.

Bratři Dullesové patřili k vedoucím funkcionářům Republikánské strany. John Foster byl od roku 1944 poradcem Thomasem Deweye, kandidáta na prezidenta, a počítalo se s ním nebo s Allenem na místo ministra zahraničí.

Allen jako předseda Rady zahájil kampaň „Dobrý Němec“, v němž Američanům představoval členy protihitlerovského odboje. Chtěl změnit jejich názor, podle něhož všichni Němci byli nacisty, a celý národ je tedy vinen za rozpoutání války.

Na podzim 1945 propukl velký špionážní skandál. V Kanadě zběhl od vojenské tajné služby GRU nadporučík Igor Guzenko a ve Washingtonu přišla na FBI Elisabeth Bentleyová, která sloužila jako spojka mezi sovětskými vyzvědači v americkém státním aparátu. Třebaže si to někteří západní vůdcové včetně Trumana nechtěli připustit, ukázalo se, že Moskva po celou válku bezostyšně špehovala spojenecké politiky, ekonomy a vědce.

Washington radikálně měnil svou politiku jak vůči bývalému spojenci v Moskvě, tak vůči poraženému nepříteli. V lednu 1946 zřídil Truman zárodek nové výzvědné služby – Ústřední zpravodajskou skupinu (Central Intelligence Group) v čele s kontraadmirálem Sidneyem Souersem, bývalým zástupcem náčelníka Úřadu námořního zpravodajství (Office of Naval Intelligence). Vysloužilý britský premiér Winston Churchill upozornil v březnu ve městě Fulton za přítomnosti prezidenta Trumana, že v Evropě vyrostla mezi západními demokraciemi a státy pod sovětským vlivem železná opona. Ministr zahraničí James Byrnes řekl v září ve Stuttgartu, že je nutné vybudovat v Německu demokratický stát.

Starší dcera Toddy absolvovala univerzitu v Benningtonu ve státu Vermont a nyní žila v New Yorku. Za Joan přijel rakouský novinář Fritz Molden a požádal ji o ruku. Teprve potom se otec Dulles dověděl o románku svého agenta s dcerou, který začal po válce ve Vídni. Ovšem byl rád – Moldena znal jako demokraticky smýšlejícího muže a vynikajícího vyzvědače. Syn Allen začal koncem roku 1947 studovat politologii v Princetonu.

„Sovětský svaz není schopen válčit se Spojenými státy,“ upozornil Allen Dulles americké podnikatele. Nicméně vznikla nová situace, se kterou musíme počítat.

V dubnu 1947 odplul Dulles kvůli obchodům své firmy do Evropy. Navštívil Londýn, v Oxfordu diskutoval s přítelem slovutným historikem Arnoldem Toynbeem o politice. Zajel i do Německa, aby promluvil s Giseviem a Kolbem, chtěl vědět, jak pokračuje demokratizace země. A zatelefonoval do Curychu manželce, která tam studovala psychologii, jestli by se nechtěla k němu připojit. Clover okamžitě přijela a strávili spolu týden v Německu.

V červnu se sešla celá rodina Allena Dullese na Brownově univerzitě v Providence. Její hlava tam dostávala čestný doktorát. Obdobná ceremonie se vzápětí opakovala na Kolumbijské univerzitě v New Yorku. Generál Donovan vyzvedl Allenovo „vůdcovství a taktiku v tiché válce zpravodajských služeb“.

Jednání o vytvoření nové zpravodajské služby probíhala ve Washingtonu na nejrůznějších úrovních. Senátní výbor pro armádu pozval 25. dubna 1947 Allena Dullese, aby mu přednesl svou představu. Dulles odhadl, že 80 procent informací lze získat z otevřených zdrojů, zbytek z utajených pramenů – a to všechno se musí analyzovat. Tvrdil, že výzvědná služba by „nemusela mít mnoho lidí“. Řídit by ji měli zpravodajci, pro něž je to celoživotním povoláním.

Před kongresovými výbory defilovali další zpravodajští důstojníci a vojáci, kteří požadovali zřízení výzvědné služby pod civilním velením.

Strach ze sovětského nebezpečí se stupňoval. Dne 18. září 1947 nařídil Truman přeměnit Ústřední zpravodajskou skupinu na Ústřední zpravodajskou službu (Central Intelligence Agency – CIA). Hned se do ní vraceli zpravodajci, kteří po rozpuštění OSS zakotvili u armády nebo na ministerstvu zahraničí. Allen Dulles byl jmenován jedním ze tří poradců, kteří měli dohlížet na její první kroky.

Výzvědná služba byla tak tajná, že i její sídlo bylo zakonspirované. Přidělili jí kanceláře v tiskárně ministerstva zahraničí uprostřed Washingtonu.

V únoru 1948 opanovali komunisté Československo, vzápětí tam podivným způsobem zemřel nekomunistický ministr zahraničí Jan Masaryk. Moskevské impérium se nebezpečně roztahovalo.

Spojené státy plánují pomoci při hospodářské obnově Evropy, oznámil v dubnu 1948 ministr zahraničí George Marshall. Tím by se mělo předejít sociálním otřesům, jaké proběhly po první světové válce a vedly ke zrodu nacismu a fašismu. V Itálii byla největší komunistická strana v západní Evropě a hrozilo, že po volbách padne země do náruče Moskvy. Spojené státy proto silně podpořily Alcida De Gasperiho, vůdce Křesťansko-demokratické strany. Když zvítězil, zdálo se, že západní Evropa je od komunismu zachráněna.

Zdlouhavý návrat ke špionáži

Prvním ředitelem CIA jmenoval prezident Harry Truman dosavadního šéfa Zpravodajské skupiny, padesátiletého kontraadmirála Rescoe Henryho Hellinkoettera.

Západ se cítil ohrožen. Stalin nařídil v červnu 1948 blokádu Západního Berlína. Američané a Britové ji přemohli gigantickým leteckým mostem, trvala rok.

V březnu 1948 vytvořily Belgie, Nizozemsko, Francie, Lucembursko a Velká Británie Bruselský pakt. Avšak Evropa se nedala uchránit bez USA. Proto 4. dubna 1949 podepsali ve Washingtonu Severoamerickou smlouvu (North Atlantic Treaty Organization – NATO) – k pěti zemím Bruselského paktu se přidaly Spojené státy, Kanada, Dánsko, Norsko, Island, Itálie a Portugalsko.

Na podzim 1949 Sověti vyzkoušeli první atomovou bombu. Bylo to dříve, než se čekalo – zdálo se, že na tom měli podíl jejich špioni ve Spojených státech. Bývalý poradce ministerstva zahraničí Alger Hiss, který byl členem Rady pro zahraniční vztahy, stanul před soudem jako sovětský vyzvědač.

Allen Dulles létal za obchodními záležitostmi do Evropy a nejnověji do Íránu. Podle Grose ho při tom sledovali sovětští vyzvědači. Komunistická propaganda ho obviňovala ze všech možných zločinů, jeden rumunský list popisoval jeho účast na sabotáži. Není divu, že Clover o něj měla strach.

Dne 19. června 1950 upozornil Hellinkoetter, že komunistická Severní Korea se chystá zaútočit na Korejskou republiku na jihu. O šest dnů později Severokorejci skutečně překročili hranice a hnali slabě vyzbrojené Jihokorejce na jih. Rada bezpečnosti OSN odhlasovala ustavení mezinárodních sil pod vedením USA, které se účinně zapojily do bojů. Západní státníci se obávali, že je to generální zkouška na invazi Rudé armády a jejích spojenců do západní Evropy.

Spolu s několika vlivnými republikány – miliardářem Nelsonem Rockefellerem, senátorem William Bentonem, generálem Donovanem, majitelem časopisu Time Henrym Lucem – přemýšlel Dulles o příštím kandidátovi na prezidenta. Shodli se na generálu Dwightu Eisenhowerovi, veliteli invaze v červnu 1944 do Evropy. Potom se podílel na založení Výboru Svobodné Evropy, který v Mnichově zřídil rádio vysílající nezkreslené informace o světě do zemí východní a střední Evropy, kde vládli komunisté.

Hellinkoetter byl víc námořník, než zpravodajec. Usiloval o to, aby se mohl vrátit na moře a účastnit se války v Koreji.

Truman dlouho hledal jeho nástupce. Nakonec vybral generála Waltera Bedella Smithe, velvyslance v Moskvě a za války náčelníka štábu generála Eisenhowera. Smith se ujal nové funkce 7. října 1950 – v den odchodu Hellinkoettera.

Generál však neměl se zpravodajstvím žádné zkušenosti. Radil se proto se starým kamarádem Trumana kontraadmirálem Sidneyem Souersem, který v roce 1946 vedl Ústřední zpravodajskou skupinu: „Koho bys mi doporučil jako náměstka?“ Potřeboval zkušeného zpravodajce, který by vedl tajné operace.

Souerse napadl William Jackson, přítel Allena Dullese. Když Jackson odmítl, požádal Smith Dullese, aby mu dělal poradce. Na podzim 1950 tedy bývalá hvězda OSS zamířila do centrály CIA na 2430 East Street ve Washingtonu.

Před Vánocemi mu Smith nabídl křeslo náměstka ředitele. Dulles se rozmýšlel. Státní služba není výnosná. Clover ho nutila: „Musíš to vzít. Dlužíš to zemi!“

Rezignoval tedy na předsednictví Rady pro mezinárodní vztahy. Kamarádům vysvětloval, že jde do Washingtonu pomáhat ve válce. Stejně jako v roce 1942 i teď zůstalo jeho jmenování náměstkem pro plánování v CIA utajeno.

Ředitele CIA znepokojilo množství sovětských agentů, kteří pronikli do vládních kruhů USA a Británie. Dulles mu musel slíbit, že tomu bude ze všech sil čelit.

Úřad speciálních operací, který řídil tajné akce po celém světě, vyrostl pod vedením Franka Wisnera ze 302 operativců v sedmi státech na 2 812 důstojníků plus 3 142 místních zaměstnanců ve 47 zemích. A roční rozpočet se zvedl ze 4,7 milionu na 82 milionů dolarů. Zpravodajcům samozřejmě pomáhali další Američané pracující v zahraničí, například lidé distribuující pomoc v rámci Marshallova plánu.

Dulles věnoval velkou pozornost akcím proti komunistickým zemím. Dokud neutěsnily státy za železnou oponou hranice, posílali tam stovky agentů-vyzvědačů, většinou nedostatečně vycvičených, a ojediněle i spící agenty, kteří se měli probudit k činnosti v okamžiku vypuknutí války. Tato invaze však přinášela velké ztráty, kontrašpionáž východního bloku pracovala velmi účinně a nelítostně. Nicméně řadu informací tito obětavci přinášeli.

Mnohem úspěšnější byla psychologická válka – vysílání Rádia Svobodná Evropa a Svoboda, balony s letáky do střední a východní Evropy, různé akce pro tamní studenty, vědce a umělce, které jim měly otevřít západní svět, pronikání amerických filmů a muziky, které přitahovaly zvláště mládež. Dulles občas přicházel s poněkud výstředními nápady, takže ho Smith musel krotit.

V Moskvě dobře věděli, kdo tyto akce diriguje. V deníku komunistické strany Pravda se Dullese pokusil zesměšnit prominentní publicista Ilja Erenburg.

Prezident Truman činnost CIA plně podporoval. Bedell Smith s ním konferoval každý pátek ráno. Když byl mimo Washington, zastupoval ho Dulles.

V srpnu 1951 jmenoval ředitel CIA Dullese svým prvním náměstkem. Na muže číslo tři povýšil Wisner. Manželé Dullesovi se přestěhovali z New Yorku do Washingtonu.

Allen Dulles měl ve Washingtonu spoustu přátel mezi zpravodajci, politiky, podnikateli, finančníky a novináři. Zvláště těsné styky udržoval s bývalými spolužáky, kteří jako přední komentátoři udávali tón: s Walterem Lippmannem z New York Times a Josephem Alsopem z New York Herald Tribune. A protože miloval popularitu, občas jim něco zajímavého ze své práce prozradil.

Neklid po Stalinově smrti

V listopadu 1952 zvítězil v prezidentských volbách republikán Eisenhower. Dullesovým však radost z toho zkalila smutná zpráva z Koreje: poručík námořní pěchoty Allen Dulles mladší byl těžce raněn. Převezli ho do americké nemocnice v Jokohamě, kam za ním přiletěli matka ze Švýcarska a otec z Washingtonu. Trvalo měsíc, než začal matku poznávat, pořád nemohl chodit. Truman poslal Allenovi staršímu dopis, v němž mu vyjadřoval svou účast.

Prezident Eisenhower pozval do své vlády Johna Fostera Dullese jako ministra zahraničí. Bedella Smithe poslal na toto ministerstvo jako náměstka. Allena Dullese jmenoval ředitelem CIA.

Den před slyšením v Kongresu, který musel jeho nominaci schválit, vítal Allen Dulles svého nepohyblivého raněného syna, válečného hrdinu, na Andrewsově letecké základně. Druhý den ráno měli senátoři na stolech noviny s fotografiemi z tohoto setkání. Návrh na nového ředitele výzvědné služby schválili bez připomínek. První civilista se úřadu ujal 26. února 1953. Splnil se jeho velký sen.

Bratři Dullesové si skoro denně telefonovali. Scházeli se každou neděli v bungalovu sestry Eleanor, zaměstnané na ministerstvu zahraničí, v McLeanu ve Virginii. Někdy s rodinami, jindy bez nich, občas tam pozvali cizí diplomaty. Vytvořili tandem, který zásadně ovlivňoval prezidenta a Kongres. Stávali se tvůrci americké zahraniční politiky.

V létě 1953 vyhrál Allen Dulles první vážnou srážku na domácí scéně. Už tři roky předvolával kongresový Výbor pro vyšetřování neamerické činnosti, vedený republikánem Josephem McCarthym, některé umělce, politiky a podnikatele podezřelé z činnosti ve prospěch komunismu k výslechům – a někdy jim tím bezdůvodně ničil kariéru. Když chtěl McCarthy vyšetřovat některé příslušníky CIA, případně získat jejich svědectví proti jiným, ředitel agentury jim zakázal do výboru chodit. Tím zahájil útoky proti McCarthyho nevybíravému chování, které nakonec vedlo k jeho veřejnému pokárání Kongresem.

Krátce po půlnoci 4. března 1953 telefonoval službu konající důstojník k Dullesům: „Stalin umírá.“ Jakmile mu tlumočili tuto zvěst, okamžitě spustil sérii porad v centrále CIA, další následovaly v Bílém domě a na ministerstvu zahraničí. Spolu s politology, kteří se zabývali sovětským režimem, takzvanými kremlology, se pokoušeli odhadovat další směr zahraničněpolitického směřování Moskvy.

„Myslím, že je to konec starého Molotova,“ odhadoval Allen Dulles. Stalinova pravá ruka Vjačeslav Molotov působil jako ministr zahraničí a kvůli jeho negativním rozhodnutím ho přezdívali „Mister No“.

Někteří úředníci ministerstva zahraničí se těšili na změnu sovětské politiky. Vedoucí oddělení Národních zpravodajských předpovědí Sherman Kent je krotil: „Bylo by nebezpečné si myslet, že Stalinovi nástupci najdou důvody k tomu, aby brali v úvahu sílu Spojených států, či převzali kontrolu nad všemi sovětskými agenty.“

Zřejmě nastane postupná výměna politiků a vládních úředníků, mohl by se změkčit tvrdý režim. Víc neuměl nikdo předvídat.

Druhý den, 5. března, sovětský diktátor zemřel. Členové Rady národní bezpečnosti se shodli na tom, že nemají žádný plán pro budoucnost. Musíme počkat na reakci Moskvy. Bedell Smith řekl členům senátního zahraničního výboru, že rozhlasová stanice Hlas Ameriky očekává „velké výtržnosti“.

V polovině dubna vystoupil Eisenhower před novináři s projevem, který nazval Šance pro mír. „Celý svět ví, že se smrtí Josefa Stalina skončila jedna epocha.“ Nabídl Sovětům spolupráci a postupné odzbrojení. Zmínky o jeho projevu v hlavních moskevských denících hodnotila CIA jako příznivé znamení.

Výzvědná služba pozvolna snižovala úroveň psychologické a politické války. Důraz začala klást na ilegální akce, zvláště pak v Pobaltí, v Polsku, na Ukrajině a i v Rusku. Za pomoci emigrantských organizací budoval Wisner nové sítě.

Na začátku června 1953 proběhla v Československu vlna stávek proti měnové reformě, která ožebračila všechny lidi. Byla krutě potlačena. Dva týdny nato demonstrovali stavební dělníci ve Východním Berlíně. Rozdrtily je sovětské tanky, bylo čtyřicet mrtvých.

V létě se nabídl major GRU Petr Popov, který pracoval ve Vídni, Američanům: „Budu vám dodávat tajné informace.“ Byl to první důležitý člověk ze sovětské zpravodajské komunity, který po druhé světové válce přeběhl na druhou stranu. Popov, krycí jméno „Attic“, prozradil CIA několik agentů, kteří se chystali do USA, úkoly vyzvědačů na Západě, podrobnosti o činnosti GRU a NKVD, přípravu nových řízených střel a atomových ponorek. V roce 1955 ho přemístili do Východního Berlína, odkud vysílal agenty na Západ – všichni byli samozřejmě okamžitě pod dohledem. V dubnu 1958 svému řídicímu důstojníkovi Georgu Kisevalterovi tvrdil, že se šéfové chvástají získáním „plné technické informace“ o americkém výzvědném letadle U-2. Na podzim 1959 ho však Sověti objevili jako zrádce a odsoudili k trestu smrti.

„Attic“ otevřel Američanům pohled do nepřístupného sovětského světa. Allen Dulles ho přirovnával ke Kolbemu, Giseviusovi a Schultemu.

Bratři Dullesové – nové partnerství

Za studené války se obě supervelmoci – USA a SSSR – snažily získávat vliv v dalších státech. Přitom používaly, jak je odedávna zvykem, rovněž nedovolené prostředky včetně lhaní, podplácení, únosů a zabíjení. Zvláště se přetahovaly o místa poblíž sovětských či amerických hranic.

Pro Washington se stala největší bolestí Kuba, ostrov vzdálený necelých čtyři sta kilometrů od Floridy. Povstalci vedení Fidelem Castrem tam v roce 1959 svrhli diktaturu Fulgencia Batisty a k demokratickým reformám přidali reformy politické. Když nezískali podporu Washingtonu, obrátili se na Moskvu. Z Kuby se stala komunistická diktatura, z níž prchaly tisíce lidí. Mnozí se usadili na Floridě.

CIA vysílala na ostrov řadu agentů, kteří měli zavraždit Castra, ale žádný neuspěl. Vojenský puč byl nemyslitelný, armádu vytvořili povstalci.

Další vřed představoval Írán. Od začátku století tam těžila ropu firma Anglo-Iranian Oil Company (AIOC), v níž 51 procent akcí vlastnila britská vláda a pouze 20 procent Íránci. Když se blížil konec koncese, chtěl Teherán podepsat novou smlouvu, která by byla pro něj výhodnější. Londýn odmítl. Přitom v zemi panoval neklid – jednoho premiéra zavraždili, druhého svrhli. Vládl tam monarcha Mohammed Rezá Šáh Pahlaví.

Na návrh levicového premiéra Muhammada Mosaddeka íránský parlament těžbu ropy na jaře 1951 znárodnil. Premiér flirtoval s Moskvou a sbližoval se s komunistickou stranou Túde. Britové ho chtěli svrhnout a požádali Američany o pomoc. Trumanovi se do toho nechtělo, až Eisenhower, který si uvědomoval význam samotného Íránu, souhlasil. A tento úkol zadal Allenu Dullesovi.

Vedoucí sekce Blízkého východu a Afriky Kermit Roosevelt, vnuk prezidenta Theodora Rooevelta, ve spolupráci s MI 6 rozpracoval projekt puče v Íránu. Plán s krycím názvem Ajax předložil bratrům Dullesům 25. června 1953 na poradě na ministerstvu zahraničí. „Írán může padnout do rukou Rusů a následkem toho by se zbytek Blízkého východu ocitl v katastrofě,“ tvrdil Roosevelt. Teheránský rezident CIA, který tam sloužil pět let, to podložil zjištěním, že z Damašku putují k různým lidem v Íránu stovky tisíc dolarů v malých bankovkách riálů.

Autoři počítali s povzbuzením opozice a armády i s pomocí panovníka Šáha Pahlavího, jemuž levicová politika premiéra vadila. Mocní Dullesové souhlasili.

O měsíc později Roosevelt přiletěl do Teheránu, aby operaci řídil. K dispozici měl milion dolarů. Jeho lidé podpláceli vlivné osobnosti, do novin dávali inzeráty s falešnými zprávami o vládě a výzvy k demonstracím. Městem zavládl neklid. Dne 15. srpna podepsal Šáh Pahlaví dekret, kterým zbavil Mosaddeka funkce a premiérem jmenoval generála Fazlola Zahediho.

Avšak Mosaddek zmobilizoval věrné vojáky, aby ho chránili. Američtí a britští agenti pokračovali v podlamování jeho moci. Za čtyři dny se uprostřed Teheránu shromáždilo sto tisíc protivníků Mosaddeka, kteří obsadili rozhlas. Skupiny příznivců obou táborů se pustily do boje proti sobě, na tři stovky lidí zahynulo. Noviny psaly, že se vlády chtěli zmocnit komunisté. Policie zatkla dva tisíce členů strany Túde. Mosaddeka poslal soud na tři roky do vězení a po propuštění už do politiky nezasáhl.

Operace Ajax přišla CIA na pouhých 390 tisíc dolarů. Allen Dulles sledoval její průběh ze Švýcarska a Itálie.

„Bratři Dullesovi se stali viditelnými symboly nového partnerství v zahraniční politice, ovšem ve skutečnosti spolupracovali mnohem hlouběji,“ napsal historik Grose. „Klíčovou postavou při vytváření tohoto partnerství byl Bedell Smith, který přešel z CIA na ministerstvo.“ Vysloužilý generál, nyní druhý muž ministerstva, „vytvořil novou úřednickou kulturu a podpořil výměnu lidí a možností, jaká byla v předchozích generacích nemyslitelná“. Třebaže už od doby ministra zahraničí Johna Watsona Fostera, dědečka obou Dullesů, úředníci na ambasádách vojenské atašé a jejich důstojníky tolerovali, teprve nyní se stávali zpravodajci a diplomaté jednou rodinou.

Nová špionážní technika nastupuje

Pokračoval boj tajných služeb o rozdělený Berlín. Generál Gehlen, který vedl výzvědnou službu Spolkové republiky Německo, navrhl Dullesovi: „Měli bychom vybudovat tajný tunel do sovětské zóny východního Berlína, jímž bychom se dostali ke svazkům komunikačních kabelů spojujících sovětské štáby ve východním Německu s Moskvou.“ Byla to výborná myšlenka. Ve Vídni přece bezvadně probíhala od roku 1949 operace Silver (Stříbro) – odposlech telefonních hovorů z tunelu pod velitelstvím Rudé armády.

Po několika měsících pátrání získali Američané a Britové plány spojovacích sítí východního Německa. A na nich viděli bod, kde probíhaly tři kabely ve vzdálenosti pouhých asi 60 metrů od amerického sektoru Berlína. Tunel postavili a koncem února 1954 zahájili odposlech hovorů mezi Východním Berlínem a Moskvou. Začala operace Gold (Zlato).

Tento plán však prozradil svému řídicímu důstojníkovi hned na začátku sovětský špion v MI 6 George Blake. KGB nechala provoz běžet dva roky a potom tunel jakoby náhodou objevila. Během těch dvou let tudy pouštěla na Západ důležité falešné informace, a protože neupozornila na tento únik armádní důstojníky, jejich rozhovory přesně odpovídaly situaci, a tím vlastně potvrzovaly pravdivost lživých zpráv. Ovšem to všechno se provalilo, až když britská kontrašpionáž Blakeho v roce 1961 odhalila. A také přeběhlíci z KGB promluvili.

Šéf sovětských komunistů Nikita Chruščov šokoval svět, když na sjezdu v únoru 1956 přednesl ostrou kritiku Stalina. Jeho projev byl tajný, ale text získal agent izraelské tajné služby ve Varšavě a z Tel Avivu ho poslali do Washingtonu. Po Stalinově smrti se politika Kremlu mírnila, ztrácela na útočnosti vůči Západu a toto částečné odsouzení diktátora patřilo k oteplování vztahů doma i navenek.

Ovšem souboj mezi Západem a Východem pokračoval. Zprávy agentů a snímky z vojenských přehlídek na Rudém náměstí v Moskvě ukazovaly, že Sověti vyvíjejí strategické bombardéry dalekého doletu a balistické rakety. Avšak podrobnosti západním vojákům chyběly. Někteří američtí vědci navrhovali postavit výzvědné letadlo, které by fotografovalo sovětské území.

Prezident Eisenhower se pro tuto myšlenku nadchnul a na pátek 26. listopadu 1954 kvůli tomu svolal zvláštní poradu s bratry Dullesovými a ministrem obrany Charlesem Wilsonem. Prezident projekt Aquatone schválil s jedinou výhradou: „Piloti nesmějí létat nad Sovětským svazem v uniformách!“

Šéfkonstruktér firmy Lockheed Clarence Kelly po schůzce se svými inženýry souhlasil: Ano, postavíme to. Za pouhých osm měsíců ve Skunčích dílnách dokončili jednomotorové podzvukové letadlo U-2, které mohlo ve výškách přes 21 tisíc metrů uletět přes 7 tisíc kilometrů. Poprvé ho vyzkoušeli nad pustinami Kalifornie 4. srpna 1955. Mezitím dodal konstruktér Edwin Land přístroj, na jehož záběrech byl z výšky 17 tisíc metrů k rozeznání golfový míček.

Poprvé vyslala CIA U-2 nad Sovětský svaz 4. července 1956. Sovětské radary ho zachytily, letoun na žádné rádiové výzvy nereagoval, ale stíhačky MiG-15, které dosahovaly výšky 15 kilometrů, ho nedokázaly sestřelit. Stroj přeletěl Leningrad a Moskvu.

Pilot Carmin Vito přivezl vynikající fotografie, které obnažily část sovětské obrany. Do té doby znali Američané rozmístění Rudé armády jen ze snímků, které za druhé světové války pořídily výzvědné letouny německé luftwaffe.

V letech 1956–1960 uskutečnily stroje U-2 celkem 6 048 výzvědných výprav nad území komunistických států. Přelety vedené pod krycím označením Talent Američanům umožnily, aby zčásti sledovali testy atomových zbraní, rozmisťování útvarů strategických vojsk, přípravy ke zkouškám raket, výrobu ve zbrojních továrnách, později situaci v ostatních odvětvích národního hospodářství. Na základě toho mohl Washington usměrňovat vývoj zbrojních systémů a jejich instalování po světě. „Výzvědné strategické přelety v dobách míru se staly součástí americké politiky,“ napsal major Robert A. Guerrioro z Národního úřadu pro průzkum (National Reconnaissance Office – NRO).

Američané postavili ve spřátelených státech u hranic se Sovětským svazem řadu odposlouchávacích stanic, které také monitorovaly vypouštění raket. Na jaře 1957 ohlásil Dulles prezidentovi, že Sověti intenzivně pracují na umělé družici Země.

V létě zaznamenala americká radarová stanice na letecké základně Pirinćlik u Diyarbakiru na severovýchodě Turecka vypuštění dvou sovětských raket ze střelnice uprostřed Kazachstánu. V červenci varoval Dulles náměstka ministra obrany Donalda Quarlese: „Sověti už začátkem září vypustí do vesmíru družici.“ Startovala však 4. října a ve Washingtonu způsobila zděšení. Mnozí generálové se obávali, že Moskva má více takových raket, jaké vynesly Sputnik, a že jsou osazenz jadernými hlavicemi, takže by mohly zasáhnout americké území. Výpravy U-2 musely ještě intenzivněji pátrat po sovětských raketových základnách.

CIA varovala Bílý dům: Úspěch Sputniku dal Moskvě novou energii a sílu k nátlaku na Západ. Chce odčinit hanbu, za niž považuje povstání v Maďarsku.

Studená válka se bez nemorálních operací neobejde

Allen a Clover Dullesovi se ve Washingtonu stěhovali. Koupili dům na klidné ulici ve starodávné čtvrti Georgetown na severozápadě metropole.

Také centrála CIA změnila adresu. V roce 1959 přesídlila z centra do nového objektu v Langley ve státě Virginia, dva kilometry od hranic Washingtonu.

Na počátku šedesátých let dostala řada afrických kolonií po mnoha bojích samostatnost. Je přirozené, že mladé a poněkud naivní vůdce nových států přitahoval sen o sociální rovnosti všech lidí, jak ho hlásali marxisté. Američané se obávali, aby britské, francouzské a belgické kolonizátory nevystřídali sovětští.

Obrovsky krvavá přetahovaná vznikla v někdejším Belgickém Kongu, kde o moc bojovalo několik kmenových frakcí živených ze zahraničí. Země totiž skrývala obrovské přírodní bohatství. Když v červnu 1960 zvolili premiérem Republiky Kongo Patrice Lumumba, hrozil propad země do komunistické sféry vlivu.

Ve Washingtonu horečně jednali Eisenhower, bratři Dullesové a další činitelé. Allen o něm řekl, že je stejně nebezpečný jako Castro, možná horší. Ve skutečnosti Lumumba nikdy nezískal moc, tu měli prezident Kasavubu a velitel armády plukovník Joseph Mobutu. CIA chystala premiérovu likvidaci. Američany předešli vojáci vzbouřenecké provincie Katanga, kteří ho zajali, mučili a v lednu 1961 zavraždili.

Další potíž se vynořila v Egyptě. Když tam armádní plukovníci svrhli faraona a ujali se vlády, flirtovali jak s Brity a Američany, tak se Sověty. Nakonec prezident Gamál Abdal Násir znárodnil Suezský průplav, který patřil převážně britským a francouzským vlastníkům. Po řadě neúspěšných jednání tam koncem října 1956 vtrhla britská, francouzská a izraelská vojska. Pro Američany to bzlo nepříjemné překvapení. V Maďarsku vypuklo lidové povstání namířené proti komunistům.

Eisenhower volal britského premiéra Edena. „Osmdesát procent maďarských vojáků dezertovalo,“ poznamenal. Allenu Dullsovi však nařídil, že nesmí vzbouřenému Maďarsku pomáhat, právě teď to není vhodné. Musel utišit konflikt na Blízkém východě a zajistit, aby tam Sověti nerozšiřovali své panství.

Americkou politiku ochromila nemoc ministra zahraničí. Když se vrátil o půlnoci na 2. listopadu ze zasedání Organizace spojených národů v New Yorku, odvezli ho do nemocnice a druhý den operovali s rakovinou tlustého střeva. V neděli 4. listopadu 1956 zmasakrovaly sovětské tanky v Budapešti povstalce. V pondělí obsadila britská a francouzská vojska pásmo Suezského kanálu. V úterý proběhly v USA prezidentské volby – Eisenhower s velkou převahou vyhrál. Invazní vojska nakonec Suez vyklidila, klid zbraní tam začali zabezpečovat vojáci pod praporem OSN. Sověti v obou případech zvítězili. Násir se přimknul k Moskvě. Ředitel CIA pociťoval tyto prohry velmi ostře.

John Foster Dulles stále postonával. Rakovinu se nepodařilo zastavit. Koncem dubna 1959 se vzdal funkce. Měsíc nato, 29. května, zemřel. Jeho nástupcem se stal Christian Herter, starý Allenův kamarád.

Postavení Allena Dullese se změnilo. Ztrácel vliv na zahraniční politiku. Eisenhower ho přestal zvát do nejbližšího okruhu svých poradců. Klub jeho přátel, s nimiž prodiskutovával strategické otázky, se rozpadal. Donovan zemřel. Franka Wisnera, jeho pravou ruku, postihla maniakální deprese, musel se léčit. Odcházeli další. Stále více se musel rozhodovat sám.

Vztahy mezi Sovětským svazem a Spojenými státy se v roce 1959 pozvolna oteplovaly. Viceprezident Richard Nixon navštívil Moskvu, předseda sovětské vlády Nikita Chruščov se podíval do USA. Allen Dulles si s kremelským vládcem potřásl rukou a oba si trochu zažertovali.

Následující rok styky opět zamrzly. Sověti sestřelili nad Uralem 1. května 1960 raketou výzvědný letoun U-2 a pilota Garryho Powerse zajali. Chruščov požadoval omluvu, Eisenhower odmítl. Krátce nato nahradily letadla družice.

Špionážní družice prosazovali vojáci už dříve. Rozhodující schůzku svolal prezident do Oválné pracovny Bílého domu na pátek 7. února 1958. Killian a Land oznámili Eisenhowerovi: Zatímco kamery z letadla U-2 přinášely snímky, na kterých vidíme objekty o velikosti 120 centimetrů, z družic získáme podrobnosti velké 15–30 centimetrů. Prezident nařídil, aby projekt, který dostal název Corona, řídila CIA ve spolupráci s Pentagonem.

Trvalo roku a půl, než se podařilo přimět rakety a družice k poslušnosti. V lednu 1959 vybuchla na rampě několik sekund před startem raketa, která měla dopravit do vesmíru prvního kosmického špiona. Až Discoverer 13, jak zněl krycí název pro veřejnost, měl v srpnu 1960 úspěch. Nad Pacifikem vypustil schránku, kterou zachytilo letadlo do sítě. V kontejneru nebyly kamery, pouze přístroje zaznamenávající průběh sestupu a americká vlajka – tím chtěli Američané zastřít pravý úkol. Sovětské území snímkovala až následující družice.

Pod vedením Allena Dullese začala epocha kosmické špionáže. Už začátkem roku 1960 si ředitel CIA uvědomil, že se tento výzvědný prostředek bude prudce rozrůstat. V dubnu nařídil svému náměstkovi Richardu Bissellovi, že jeho služba nemá sílu se o něj starat, a proto musí založit novou agenturu. Na základě rozhodnutí Rady národní bezpečnosti a prezidenta Eisenhowera se 25. srpna potichu zrodil přísně tajný Národní úřad pro průzkum (NRO).

Corona se stala na celé desetiletí základním článkem amerického výzvědného kosmického programu,“ uvedl Jeffrey Richelson z Národního bezpečnostního archivu (National Security Archive) v roce 1999. „Do června 1964 vyfotografovaly družice projektu Corona všech 25 sovětských základen vybavených mezikontinentálními raketami. Tyto snímky dovolily USA, aby si vytvořily katalog všech sovětských protiletadlových a protiraketových baterií, míst s raketami středního doletu, zařízení s nukleárními zbraněmi, ponorkových a leteckých základen, a to také v Číně a ve východní Evropě.“

Rovněž Sověti začali vypouštět špionážní družice nazvané Zenit, které skrývali do všezahrnujícího programu Kosmos. Nebeští vyzvědači se stali neodmyslitelným prostředkem pro nahlížení do cizích zahrad.

Washingtonu stále více vadila Castrova Kuba, „nepotopitelný sovětský ostrov“ vzdálený necelých čtyři sta kilometrů od Miami. Eisenhower naléhal na Dullese, aby vymyslel řešení.

Ředitel CIA se rozhodl, že vytvoří malou armádu z řad kubánských emigrantů, kteří se většinou usadili na Floridě. Jeho agenti na ostrově ho utvrzovali v tom, že jakmile se tato jednotka vylodí na pobřeží, přidají se k ní nespokojení obyvatelé. Rada národní bezpečnosti tento plán schválila v březnu 1960, v srpnu na to Eisenhower uvolnil 3 miliony dolarů. Výcvik dobrovolníků probíhal na Floridě a v Guatemale.

Když v listopadu zvolili Američané novým prezidentem Johna Kennedyho z Demokratické strany, obával se Allen Dulles, že ve své funkci jako republikán skončí. Avšak tři dny po volbách si ho Kennedy zavolal a upřímně mu oznámil, že by byl rád, kdyby v čele CIA zůstal.

Za několik týdnů za ním Dulles a jeho náměstek Richard Bissell přišli, aby ho seznámili se situací ve světě. Mluvili i o plánu na operaci Pluto, jak útok proti Kubě nazvali.

Týden po vstupu do Bílého domu, 28. ledna, nový prezident plány CIA proti Kubě odsouhlasil. Avšak náčelníkům štábů se zapojení amerických sil nezdálo. Navíc rozhádaným emigrantským politikům moc nevěřil.

Nálet šesti bombardérů emigrantů na některá kubánská letiště 15. dubna 1961 ztroskotal. Ráno se takřka 1 500 ozbrojenců vylodilo na pláži Playa Giron. Avšak Castro se svými vojáky už na ně čekali, měli totiž přesné zprávy od svých špionů z Miami. Americké stíhačky, které je měly podporovat, přilétly příliš brzy.

Boj trval tři dny. Castrovci zvítězili. Zabili přes stovku útočníků a dvanáct set zajali, sami měli necelé dvě stovky mrtvých a přes pět set raněných. Byla to první porážka Spojených států na americkém kontinentu. A největší porážka Allena Dullese a CIA.

Bedell Smith však akci hájil: „Říkáte, že to bylo nemorální. Avšak ve válce, a studená válka válkou je, musíte mít nemorální agentury, které budou dělat tajné operace, s nimiž potom nejdete na tiskové konference.“

Kennedy ustavil komisi v čele s generálem Maxwellem Taylorem, bývalým náčelníkem spojených štábů, aby vyšetřila příčiny neúspěchu. Dospěla k závěru, že chybovala nejen CIA, nýbrž rovněž náčelníci štábů a ministerstvo zahraničí.

Třebaže tedy šéf tajné služby za nepovedený útok nemohl, cílem všech útoků kvůli tomu zůstával. I prezident byl rozpolcen. Při neformálním setkání se zástupci deníku New York Times se prořekl: „Asi jsem udělal chybu, když jsem Allena Dullese zaměstnal. Ne proto, že by byl neschopný. Naopak, je schopný. Dulles je legendární postavou a je těžké pracovat s legendami.“

Ostudu Spojených států 12. dubna 1961 ještě znásobil start prvního kosmonauta, Rusa Jurije Gagarina. Země, která se považovala za technicky nejvyspělejší, se nechala už podruhé předběhnout ideologickým protivníkem. CIA to předvídala, ale zabránit tomu nemohla.

Allan Dulles, Richard Bissell, prezident John Kennedy a ředitel CIA John McCone v dubnu 1962

Allan Dulles, Richard Bissell, prezident John Kennedy a ředitel CIA John McCone v dubnu 1962

Osmašedesátiletý Allen Dulles se cítil vyčerpaný. V centrále CIA pracoval jedenáct let, z toho devět roků stál v čele – to byl ve vedení zpravodajských služeb rekord. Cítil, že jeho epocha končí.

Boj delší než život

Šéf CIA se rozhodl odstoupit. A s ním podali 29. listopadu 1961 rezignaci i jeho náměstci Richard Bissell a Charles Cabell. Den předtím přijel Kennedy do Langley, aby Allena vyznamenal Národní bezpečnostní medailí (National Security Medal). Novým šéfem tajné služby jmenoval devětapadesátiletého Johna McConeho, podnikatele, který také jednu dobu předsedal Komisi pro atomovou energii.

Když Allen předal v Bílém domě žezlo McConemu, odmítl služební cadillac. Ženě vysvětlil: „Domů pojedeme taxíkem.“

Jakmile oslavil devětašedesátiny, musel se zamýšlet nad návrhy nakladatelů, kteří chtěli, aby sepsal memoáry. Ovšem spousta akcí, na kterých se podílel, byla pořád tajná a on cítil, že ještě nepřišla doba, aby se o nich mluvilo. Proto se pustil do psaní knihy trochu jiného zaměření. The Craft of Intelligence (Řemeslo zpravodajství) je vyprávění o historii výzvědných služeb a metodách jejich činnosti. Když v roce 1963 vyšla, zpravodajci i laičtí recenzenti ji chválili za to, že se autor nebál ukázat vnitřní mechanismy práce tajných služeb. Stala se bestselerem. V roce 1968 ji doplnil dílem The Great True Spy Stories (Skutečně velké špionážní případy).

Koncem roku 1963 jmenoval prezident Lyndon Johnson Dullese členem Arrenovy komise, která vyšetřovala pozadí atentátu na prezidenta Kennedyho. Někteří politici, historici a novináři jeho účast v komisi kritizovali, protože právě Kennedy ho přiměl k odchodu z CIA, a on by tudíž mohl mít zájem na jeho smrti. Bylo to nepodložené obvinění. Proč by usiloval o takovou pomstu? Navíc jako zkušený zpravodajec věděl, že takové spiknutí se nakonec vždycky provalí. Kennedy byl podle jeho názoru člověk, který „nedostal skutečnou šanci ukázat všechny své schopnosti“. Po deseti měsících dospěla komise k závěru, že jediným atentátníkem byl Lee Harvey Oswald, kterého nevyslala žádná tajná služba nebo zločinecká banda.

Ani v Langley na něj nezapomněli. V roce 1967 ho tam pozval šéf CIA Richard Helms. Účastnil se odkrytí své pamětní desky ředitele v letech 1953–1961.

Na Štědrý den roku 1968 ho po oslavě s bývalými spolupracovníky odvezli do nemocnice Georgetownské univerzity, měl slabou chřipku. Běžná nemoc se však proměnila v zápal plic. Allen Welsh Dulles zemřel 19. ledna 1969. Bylo mu 76 let. Dover ho přežila o pět let.

Prezident Richard Nixon ho ocenil slovy: „Díky jemu se svět stal bezpečnějším.“

Je to pravda? Nakolik byl Allen Dulles jako nejdéle sloužící šéf CIA úspěšný? Na první pohled se zdá, že příliš neuspěl. Ovšem musíme si uvědomit, že šéfoval výzvědné službě ve vrcholných letech studené války. A hlavně tuto organizaci postavil na nohy, dal jí pevný řád a úkoly. Spolu s bratrem Johnem Fosterem, ministrem zahraničí, často americkou politiku sami kormidlovali.

Boj o státy třetího světa v Africe a Asii Spojené státy spolu s bývalými koloniálními mocnostmi prohrávaly. Sověti a jejich východoevropští spojenci jim nabízeli pomoc: půjčky, dodávky veškerého zboží včetně zbraní, všechno, co potřebovali. Nebylo v silách CIA ani kohokoli jiného tomu zabránit. Nicméně během několika let se ukázalo, že tato pomoc přijímací země svazuje, často není efektivní a přináší trable. Bývalé kolonie se začaly ochotně vracet ke svým někdejším patronům.

Organizováním vojenských pučů a povstání v některých státech, u kterých hrozilo, že se přidají do sovětské sféry vlivu, je americká zpravodajská služba od této cesty odvrátila. Tyto zvraty často proběhly krvavě a často přispěly k vytvoření nikoli demokracie amerického střihu, nýbrž tvrdé vojenské diktatury. Ovšem někde nakonec vývoj samovolně dozrál k demokracii.

Lidové povstání v Maďarsku a stávky a demonstrace v dalších zemích sovětského bloku v padesátých letech byly předzvěstí změn v letech šedesátých a později. V té době dokázala CIA nadvládu Moskvy pozvolna podkopávat.

Ve skutečnosti byl Dullesův boj s komunismem během na dlouhou trať, delším než jeho život. Bez jeho úsilí by se komunistický svět na konci 20. století stěží rozpadl. Ostatně o spoustě úspěšných operací, které pod jeho dirigováním proběhly, možná dosud ani nevíme. Tajné služby nemají ve zvyku se chlubit.

Allen Dulles vyznával heslo: „Amerika žije v míru, protože CIA je ve válce.“

Zkrácená kapitola z knihy Velmistři Špionáže od Karla Pacnera, která nedávno vyšla.

Autor:




Bomba slevy
Bomba slevy

Chcete mít přehled o těch nejlepších slevách a nakupovat chytře?

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.