Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Nejznámější lék profesora Holého „zabíjí dvě mouchy jednou ranou“

aktualizováno 
Antonín Holý zemřel v den svého dalšího úspěchu, když americký úřad pro kontrolu léčiv (FDA) schválil jeho přípravek jako vůbec první lék na snížení rizika samotné nákazy virem HIV. Podívejme se, jak unikátní lék funguje, i na peripetie jeho vzniku.

Antonín Holý získal v listopadu 2006 čestný doktorát Vysoké školy chemicko-technologické. | foto: David PortMF DNES

Léků proti viru HIV je už v dnešní době celá řada, více než třicet. Liší se samozřejmě svou účinností, šetrností k pacientovi i tím, jak na virus útočí. Ale i přes to, že léků je dnes tolik, více než polovina nakažených HIV na celém světě dostává přípravek Antonína Holého, který vznikl na půdě Ústavu organické chemie a biochemii Akademie věd.

Stejná účinná látka má navíc na svém kontě i další velký úspěch, o kterém se mluví už méně: je také velmi účinným a nadějným lékem proti infekční žloutence typu B, nemoci mnohem rozšířenější než AIDS. Co stojí za tímto úspěchem?

Virus, který se neztratí v překladu

Začněme u té známější role Holého přípravků: při léčení AIDS. V jednom ohledu jsou tyto preparáty zcela "všední": nemají vůbec unikátní mechanismus účinku. Naopak patří do té největší a nejběžnější skupiny přípravků proti viru HIV. Útočí na virus v okamžiku, kdy se množí.

Jak šly za sebou

V tomto a dalších boxech najdete seznam schválených léků, které vznikly na základě preparátů z dílny Antonína Holého.

V seznamu je vždy první název obchodní. Ten se tedy může v různých zemích lišit. V závorce uvádíme u většiny i název účinné látky, který je unikátní: podle ní ho najdete vždycky.

Pro představu si krátce představme "život" viru HIV. Ten (a jeho příbuzní) mají poměrně jednoduchý životní cyklus. Nejprve najdou buňku a proniknou do ní. Poté se virus změní k obrazu buňky, aby ji mohl ovládnout. Přesněji řečeno, přepíše svou genetickou informaci do dvojité šroubovice DNA, tady do stejného "jazyka", v jakém je zapsána genetická informace buňky.

Pak se jedna z bílkovin viru postará o to, aby "přeložená" informace s návodem na výrobu viru dostala do jádra buňky a zabudovala se do její DNA. Virus tedy s buňkou doslova splyne a jeho individuální "život" tím končí.

Složitější organismus by nic takového nedokázal, ale virus HIV je opravdu miniaturní balíček informací. Tvoří ho zhruba deset tisíc písmen genetického kódu. Lidé jich mají ve své DNA přes tři miliardy. Jinými slovy, virus HIV je směšně malý.

Duviragel

Původní český lék proti oparům. Vývoj začal v roce 1976m, když se prof. Antonín Holý poprvé setkal s prof. Erikem De Clercqem z Lovaně. Belgický lékař a virolog ve své laboratoři pak objevil, že některé látky A. Holého brání množení patogenních virů. Duviragel byl výsledkem vývoje té nejslibnější látky "první generace".

Což neznamená, že jeho geny nic nedokážou. Když se naskytne vhodná příležitost, ozvou se. Buňka nepozná informace vložené virem od své vlastní "poctivé" DNA a začne sloužit viru: přesně podle genetického návodu začne vyrábět díly pro stavbu nových virů. Z nich se sestavují nové viry, které se nakonec proderou buněčnou stěnou ven. Poté musí nějakou dobu "dozrát", než se stanou nebezpečnými. A celý cyklus se může opakovat.

Kudy na něj?

Když vědci celý tento proces několik let po objevu HIV popsali, nabízela se samozřejmě otázka, jak se viru dostat na kobylku. Jako vhodný okamžik k útoku se jevil především proces překladu genetické informace viru do "jazyka" buňky, tedy do podoby buněčné DNA.

Vistide

(cidofovir)

"Je to velmi účinný preparát. Zabírá na spoustu virů, ale kvůli tomu, že je tak nezaměřený, může páchat škody v lidských buňkách a má tak výrazné vedlejší účinky," říká Zdeněk Havlas z ÚOCHB.

Vistide byl schválen v roce 1996 pro léčení zánětu oční sítnice (přesně cytomegalovirové retinitidy). Klinicky se používal i pro léčbu některých virových onemocnění u pacientů s oslabenou imunitou.

Tento proces je velmi složitý. Musí v přesně daném pořadí a s malými chybami zkopírovat každé z deseti tisíc "písmen" genetického kódu. Virus přitom musí dbát, aby na sebe písmena kopie dokonale navazovala, jinak se může proces snadno pokazit a zastavit.

Zdálo se relativně jednoduché nabídnout viru chemická "slova", která vypadají na pohled správně, ale obsahují skryté chyby a proces naruší. A kupodivu to byla i pravda a první léky proti HIV měly právě tyto účinky.

Léky "proti přepisu" (tzv. inhibitory reverzní transkriptázy) tvořily první ochrannou linii proti epidemii AIDS. Nejstarší AZT (zidovudin) je na trhu od roku 1987, léky profesora Holého se do praxe dostaly až na konci tisíciletí. Dodnes je tato skupina přípravků základem léčby AIDS a největší skupinou dostupných prostředků.

Neničíme, zpomalujeme

Jak je jasné, lék neničí samotný virus. Jednoduše čeká v buňkách na vhodnou příležitost, tedy na virus, který pronikne do buňky a začne sám sebe "přepisovat", V tu chvíli se mu léky nabídnou se svou pomocí. Pokud všechno vyjde (například pacient bral léky pravidelně a jejich hladina v těle je dostatečná), virus po náhražce nakonec sáhne.

Proces není vždy úplně úspěšný. Důležité pro léčbu je, aby se podařilo zastavit explozivní množení viru. S novějšími léky je u některých pacientů zásah tak úspěšný, že lékaři virus v jejich těle po terapii už nedokážou najít. Neznamená to nutně, že z jejich těla zmizí, ale je tam podle všeho v tak malém množství, že současné testy ho neodhalí. Tak působí v některých případech i látka používaná proti HIV z dílny Antonína Holého: tenofovir, distribuovaný jako Viread nebo Truvada (to v kombinaci s další účinnou látkou). Dnes nejčastěji používaný přípravek při léčbě AIDS.

Viread

(tenofovir)

Asi největší úspěch týmu je tento lék, který brání množení viru HIV. Látka nedokáže virus zničit, nicméně zpomalí rozvoj AIDS u HIV pozitivních pacientů. Schválena byla v roce 2001 a dnes je jedním z nejúčinnějších léků proti AIDS. V roce 2008 byl Viread schválen také pro léčbu chronické žloutenky typu B.

Je založen na výzkumu, který Antonín Holý prováděl dávno před objevem viru HIV. Látky, ze kterých jsou odvozeny, zabíraly i proti jiným virům a díky tomu si jich vědci všimli. S objevem viru HIV přibyl nový cíl, proti kterému se díky svým vlastnostem osvědčily.

Hlavně šetrně

Rozdíly mezi přípravky "proti přepisu" (inhibitory reverzní transkriptázy) jsou v účinnosti a šetrnosti, což jsou vlastnosti, které spolu často souvisí. Řada jiných přípravků proti HIV musela být podávána v takových dávkách, že byly pro pacienty v podstatě jedovaté: jejich vedlejší účinky byly mnohdy opravdu drastické. Tenofovir a další látky novější generace léčiv jsou podstatně účinnější a podávají se v menších dávkách. Lékaři i nemocní jich tedy velmi rádi využívali a využívají.

Šetrnost přípravku této další generace také umožnila, aby zdravotní dohled v pondělí učinil rozhodnutí, kterého se Antonín Holý už nedožil: schválení preventivního podávání léku obsahující jeho tenofovir na snížení rizika nákazy AIDS. Jde o přípravek Truvada, který obsahuje ještě účinnou látku emtricitabin. V této kombinaci jsou oba léky k pacientům v důsledku ještě šetrnější než podávané zvlášť a jsou velmi účinné.

To je klíč k jejich schválení i zdravým lidem ohrožených nákazou HIV. Jak ukázaly zkoušky na zhruba celkem 15 tisícovkách pacientů, lék snižuje při dlouhodobém použití riziko přenosu od partnera nakaženého HIV na jeho zdravý protějšek o 70 procent. (Aspoň u těch, kdo je brali pořádně. Míra ochrany silně závisela na přesném braní léků podle rozvrhu.) V dalším pokusu se ukázalo, že preventivní podávání léku snižuje riziko přenosu i u lidí s "rizikovým sexuálním chováním", a to asi o 40 procent.

Hepsera

(adefovir)

Další přípravek proti chronické virové žloutence typu B, jejímž virem je nakaženo na světě zhruba 300 milionů lidí. Původně se uvažovalo o jeho použití proti viru HIV. Ukázalo se však, že je nutné ho podávat ve velkých dávkách, které mohou pacientům výrazně poškodit ledviny.

Nakonec se však lék osvědčil při léčbě viru, který je HIV podobný; slouží proti virové žloutence (hepatitidě) typu B. Proti jejímu viru totiž zabírá v několikanásobně nižších dávkách a není tak pro pacienty příliš nebezpečný. V současné době se od něj už ustupuje.

Abychom byli přesní: je velmi dobře možné, že "ochráněným" osobám se virus HIV do těla dostal, ale pak se nerozmnožil. Možná pak z těla úplně zmizel, možná je ho opravdu málo. V každém případě je jeho přítomnost dnešními metodami nezjistitelná.

Prevence má svou cenu

O takovém výsledku lékaři před 20 lety pouze snili. Přesto dnes varují, že riziko AIDS tím není zcela zažehnáno. "Tohle není prevence pro každého," říká Milan Machala z Fakultní nemocnice Na Bulovce. Mimochodem, první lékař v Česku, který podal nemocnému lék proti HIV, a to v září 1988, zhruba rok po jeho schválení v USA.

Lék sice pacienti snášejí dobře, ale bez vedlejších účinků není. Tenofovir (tedy složka Truvady vytvořená v Praze) například může u pacientů způsobit problémy s játry, hlavně u pacientů, kteří už s nimi mají už na začátku potíže. Negativní účinek na játra je mimochodem společnou vlastností léčebných látek Antonína Holého.

Znamená to tedy, že zdravý člověk, který léky jako tenofovir začne požívat, si říká o zdravotní potíže. Proto je preventivní léčba schválená výhradně pro přesně určené skupiny pacientů. Třeba právě partnery HIV pozitivních, kteří jsou ochotni jít do rizika sexuálního styku.

"Přesto ty prášky nemůžete polykat jako antikoncepci, nebezpečí je podstatně větší," řekl Technetu odborník, který si nepřál být citován. Milan Machala z Bulovky by se pod tato slova nepodepsal, ale souhlasí, že rizika užívání léku proti HIV, jako je Truvada, existují, a lékař i pacient je musí pečlivě vážit. U nemocných je rozhodnutí jednoduché, těm lék zachraňuje život. Ale účinek u zdravých tak jistý není a následky na zdraví se nedají vyloučit.

Navíc je tu otázka peněz. Léčba Truvadou stojí v Česku přes 30 tisíc korun měsíčně a ochrana je přitom pouze částečná. Málokterý pacient by si ji chtěl platit asi sám. A jestli české pojišťovny budou chtít preventivní léčbu hradit, to se teprve uvidí. U partnerů nemocných si to ještě dokážeme představit. V případech, kdy by mělo jít jen o "ochranu" proti následkům rizikového chování, už hůře.

Truvada

(tenofovir a emtricitabin)

Truvada je dnes jedna z nejúčinnějších pilulek proti HIV infekci. Jde o léčebný "koktejl". Obsahuje jak přípravek tenofovir (tj. lék Viread) z Holého ústavu, tak ještě další účinnou látku (emtricitabin). Schválen byl v roce 2004.

Truvada je pro pacienty mnohem přátelštější než starší přípravky: užívá se v jedné tabletě denně. Dříve pacienti museli v přesně daných intervalech denně brát více jak deset pilulek. Jde také o první přípravek, který byl schválen k preventivnímu užívání.

Nejen HIV

Byť tedy preventivní používání Truvady nemůže být masovou záležitostí, přípravku se nabízí i jiná nová odbytiště. A to proti nemoci, která postihuje ještě více lidí než AIDS, proti žloutence typu B.

Jejím virem je nakaženo odhadem zhruba 300 milionů lidí (AIDS má zhruba 30 milionů lidí) na celém světě, kteří o nákaze většinou ani neví. I když léčbu vyžaduje jen malá část z nich, cynicky (či ekonomicky) řečeno, žloutenka B představuje "velký trh". Nevadí ani to, že velká část nemocných je z rozvojových zemí.

Virus žloutenky B není s virem HIV přímo příbuzný, patří do jiné skupiny. Jeho životní cyklus je také o něco složitější, ale v jedné fázi se i žloutenka uchyluje k "přepisu" své genetické informace do formy, které rozumí naše buňky. Některým lékům proti HIV to stačí. Zdaleka ne všem, ale těm z dílny Antonína Holého ano. Proti žloutence jsou dokonce ještě účinnější než proti HIV a obvykle stačí menší dávky.

Patrné je to třeba u pacientů, kteří mají zároveň HIV a žloutenku typu B. (A těch není úplně málo i proto, že obě nemoci se přenášejí stejnými cestami.) "Podání Truvady tedy u řady pacientů znamená zabít dvě mouchy jednou ranou," říká Milan Machala z nemocnice Na Bulovce. Vhodné je i to, že dávka nutná k léčbě žloutenky je podstatně menší než u HIV, takže vyléčení žloutenky pro pacienta nepředstavuje zátěž navíc.

Tato skutečnost také osvětluje, jak klíčové bylo pro Antonína Holého setkání s belgickým virologem Erikem De Clercqem v roce 1976. Až tato spolupráce umožnila českému týmu provádět důkladné biologické testy, které dokázaly určit účinnost a (ne)závadnost pro člověka a její účinek na "živé" viry (viry se v biologii nepovažují za živé v pravém slova smyslu). Jak je patrné z dvojitého účinku tenofoviru, tj. Truvady, mohou být vlastnosti léčebných látek často nepředvídatelné a řešením jsou pečlivé a přesně prováděné zkoušky na širokém spektru možných "cílů".

Málem skončily v trezoru

Ani všechny vlastnosti látek z Ústavu organické chemie a biochemie jim ovšem nezaručovaly jednoduchou cestu na svět. Vývoj léku je velmi drahá záležitost. V 80. letech, kdy čeští vědci hledali nějakého partnera pro další vývoj svých látek zastavujících množení virů, bylo na celý proces zapotřebí více než půl miliardy tehdejších dolarů. Proces je přitom je málokdy završen úspěchem. Najít v československých podmínkách takového "investora" bylo (a stále je) nemyslitelné. Nepodařilo se to ani jinde v Evropě.

Atripla

(efavirenz, emtricitabin a tenofovir)

Další krok ve vývoji léčby: tentokrát už jde o kombinaci tří látek, jak naznačuje název. Atripla obsahuje látky efavirenz, emtricitabin a Holého tenofovir.

Jde v podstatě o komplexní terapii proti HIV. Lék obsahuje dva přípravky se stejným mechanismem účinku (tady tenofovir a emtricitabin) a jednu látku, který na virus útočí poněkud odlišným způsobem. Kombinace "2+1" se používá zcela běžně, byť kombinace přípravků může být různá. Tady mají pacienti svou léčebnou dávku připravenou v jediné tabletě.

Nepomohlo ani to, že Češi tedy spolupracovali s belgickými kolegy z Lovaně, kteří pro ně prováděli náročné testy toho, jak látky na viry účinkují. Češi látky hlavně "vařili" a upravovali tak, aby byly pokud možno co nejúčinnější. Právě v této chemické stránce věci byl základní přínos Antonína Holého.

V roce 1986 evropská skupina prodala licenci na další vývoj celé skupiny slibných sloučenin americké společnosti Bristol-Myers. "Museli jsme získat od československých farmaceutických podniků potvrzení, že o lék nemají zájem, pak jsme dostali povolení prodat licenci Američanům," vzpomínal později Antonín Holý. Jenže o tři roky později se farmaceutická firma sloučila s jinou společností a nové vedení ztratilo o preparáty Antonína Holého zájem také. Vypadalo to, že skončí navždy v trezoru. Jenže pomohla prozíravost...

"Naštěstí někoho zkušenějšího, asi z belgického týmu, napadlo dát do smlouvy klauzuli, že když společnost od vývoje léků ustoupí, patentová práva se nám zase vrátí," popisuje Zdeněk Havlas, donedávna ředitel Ústavu organické chemie a biochemie.

Američtí pracovníci, kteří v Bristol-Myers na Holého lécích pracovali, věřili v úspěch. "Vypůjčili si asi čtyři sta milionů dolarů a přešli do malé kalifornské společnosti Gilead Sciences, která pak naše preparáty dotáhla do podoby léků," popisuje obrovský risk Havlas. Povedlo se. Gilead Sciences zbohatla, léky založené na preparátech profesora Holého patří mezi její hlavní produkty.

Podobně zariskovat mohli i evropští vědci a dnes by byli "za vodou". "Nebyli jsme na to mentálně nastaveni. A Evropa je ztuhlá, není tak snadné tu sehnat kapitál," krčí rameny Havlas. Považuje za štěstí už jen to, že nadějný nápad neskončil v onom trezoru.

V textu jsou použity pasáže psané pro MF DNES.

Autoři:




Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.