Smích a řeč jsou jednou z mála vězňových svobod. Ilustrační foto.

Smích a řeč jsou jednou z mála vězňových svobod. Ilustrační foto. | foto: AP

Jak správně nadávat a vyhrožovat. Naučte se mluvit sprostě jako zločinec

  • 36
Znáte Wilsonovu směs? Víte, jak se přeráží pastelky? A co to znamená brousit beton? Máme pro vás i sadu apartních nadávek a výhrůžek. Vulgarita, často doprovázená siláckými gesty, slouží k uvolnění nahromaděných emocí (třeba vzteku) a stává se součástí jakési „duševní hygieny“.

Důvodů pro užívání vulgarismů a nadávek však může být ještě více. Kromě úlevného účinku je to například touha po sebevyjádření a originalitě nebo snaha o přizpůsobení se prostředí a sociální skupině. 

Základem slovní zásoby argotu je převážně obecná čeština, z níž argot přejímá i způsoby tvoření slov. S některými argotickými výrazy jste se mohli již seznámit v předchozích dvou dílech (Zaražený prdy, křapíček a elpíčko. Jak se mluví mezi zločinci a Termobuk, pytložvejk, marcela. Naučte se, co vás čeká ve vězení).

K typickým slovotvorným principům, které se uplatňují v argotu, je přidávání přípon -ačka (klepačka, uklidňovačka), -árna (pakárna, špačkárna), -ák (romák, uhlák), -ař/-ář (čórkař, tunelář), -ec (přibylec,sazivec), -ík (papík, čimelík), -ice (muklice, šlapice), -ka (márelka, mrdka, dožka), -na (fligna, krochna), -och (paďoch), -oň (kvikoň), -oš (bengoš, konfoš), -ouš (recouš, teplouš), -ovka (krizovka, láčovka), zkracování slov a víceslovných výrazů, např. krim, obuch, prokouš, kázeňák, útěkář, elpíčko, politik/politickej, záměrné komolení slov, např. prstitutka (onanie), prdelna (prádelna), dokundament, prokurvatura, fonetické přiblížení k jiným slovům (meloun, kukačka, korea) a tvorba neologismů, která se v češtině nedají vyjádřit jinak než opisem (cmundák, brigadýr, elpíčkář, koňovat).

Mengele a zagorka

Slovům je dáván nový význam, resp. dochází k jeho posunům, uplatňuje se metafora – přenos významu na základě vnější podobnosti, např. bagr, lopata (lžíce), regál (spodní patro palandy), televize (okénko ve dveřích cely pro pozorování vězňů), stromeček (rozvěšení svršků v rozích postele), medvěd, téčko (pouta s řetězem k pasu), zhoupnout se (oběsit se), nakrmit (bodnout nožem), metonymie – přenos významu na základě věcné souvislosti, např. holub (lístek se vzkazem), housata (roky, resp. jara trestu), bastila (oddělení výkonu kázeňských trestů), mengele (lékař), pampeliška (slabý, utiskovaný vězeň), ušní (oddělení prevence a stížností), bardota, zagorka (urážlivý člověk) a synekdocha – použití názvu celku jen pro část nebo naopak názvu části pro označení celku, např. chlupatej (policista), očko (špeh), kamen (vězení), mindža/kunda (dívka), kapsa (kapesní krádež), psaní (ťukání morseovky na zeď).

Vedle užití jednoslovných, úsporných výrazů lze v argotu sledovat i tendenci opačnou – tvoření víceslovných výrazů z „pomocného“ slovesa a slova nesoucího význam, například dát deku, buchara, mixnu, na budku (natlouci), dát mu za uši (onanie), dát někomu granát (dát ránu pěstí), dělat levou (snažit se někoho obelstít), dostat díru (dostat kázeňský trest), hodit čápa, krovky (zemřít), hodit kotvu (sebepoškozování polykáním ohnutého drátu nebo spínacího špendlíku), hodit kaničku, konopku, lanko, mašli, věšák (oběsit se), hodit si to (oběsit se), hodit koně (koňovat), hodit oko (podívat se), hodit ucho (poslechnout si).

Jet do kopce značí první polovinu trestu, jet z kopce (druhá polovina trestu), jet havaj, kanadu (mít se dobře), jet kolchoz (být s někým ve společnosti a o vše se dělit), jít do kelu (odejít), jít do větví, na regál (jít do postele), jít na bazén (koupat se), jít na koupelnu, na férovku (přijmout výzvu k souboji), jít do okna (domlouvat se oknem, koňovat), jít na půlku (podmínečné propuštění po polovině trestu), mít cvrčky v hlavě (bláznit), mít choláky (vztekat se), mít krámy, mít kokoty v hlavě, v uších (neochota bavit se s ostatními), nahodit hantes, hantýres (začít mluvit hantýrkou), nahodit suvel (jít spát), vzít araka, čápa, dráhu, draka, loď, vlajku (utéci).

Tvorba víceslovných lexikálních jednotek souvisí rovněž s vytvářením dalších frazeologismů, ustálených spojení slov s vlastním významem. Jsou to například sousloví čapí nohy (léky), elpaso s houslemi (loupežné přepadení se zbraní), sexuální pracovnice (prostitutka), šmirgl papír (toaletní papír), švédské záclony (mříže), Wilsonova směs (vajglovina sebraná z Wilsonova nádraží), rčení a úsloví brousit beton (živit se prostitucí), dejchat cezenej vzduch (být ve vězení), nabourat/vlámat se do kéru (vloupat se do bytu), oplodnit válec (zapálit cigaretu), rodit šulku (vyjmout balíček pašovaný v řiti), sjet čajdu na čmouda (kouřit čaj), vyvenčit děti/slimejše (onanovat), přirovnání zťukanej jak datel (zfetovaný), nařachnu tě jako landšmit (výhružka), smrdí ti z huby jak žebrákovi z prdele (nadávka), pořekadla a přísloví Dvě tři facky, změníš polohu i názory. Co naspíš, neodsedíš. Zavřít tě mohli, pustit musej. Chcaní bez prdu je jako láska bez mrdu.

Přerazím ti pastelky

Podmínky života ve vězeňském světě jsou extrémní a mají vliv i na podobu jazyka. Argot obsahuje mnoho vulgarismů, nadávek, výhrůžek a výrazů týkajících se násilné činnosti. Vulgarita, často doprovázená siláckými gesty, slouží k uvolnění nahromaděných emocí (např. vzteku) a stává se součástí jakési „duševní hygieny“, působí jako psychologická zbraň k zastrašování méně otrlých vězňů a také jako mimikry pro splynutí s drsným prostředím: např. hanykej mi něco (ty mi tak povídej), ber loď, skoč do zdi, tak si na to sedni, to si nabouchej pětikilem do prdele (vypadni, jdi do háje).

Nováčci často uslyší hoří ti vajgl na bráně, ještě jsi ani nevysral civilní hovno, jsi tady tejden i s cestou (jsi nový, nic nevíš), zpakovatíš, doskáčeš to v bambusový kleci (zešílíš, převezou tě do blázince), přerazím ti pastelky (tj. končetiny), vkydnu na ty tvoje danda (tj. zuby), dokopu tě na marodku, přecedím tě přes katr (výhrůžky). Pro zhusta používané pojmy existuje mnoho synonym i výrazů s jemným významovým rozlišením, které vnímá jen člověk sdílející prostředí argotu „zevnitř“. Zajímavá je mnohdy přesná sémantika: ubrat kyslík (přiškrtit někoho), dát někomu pěstí na žrádlo (dát někomu ránu do břicha), pustit někomu střeva na zem (říznout někoho nožem do břicha).

Bohouš, gustik a lojza

Častým tématem výhrůžek je homosexuální styk mezi vězni. Znevažování pohlavních záležitostí je nedílnou součástí „chlapáckých řečí“, ale může i vybíjet dusné napětí a zlehčovat absenci druhého pohlaví: skoč mi na cara (z rom. kár, káro – pohlavní úd), papni mě, vybaguj mě (dej mi pokoj), rozbiju ti kaďák, zamíchám ti hovna v análu (výhružka análním sexem). Časté jsou rovněž argotické výrazy, rčení a průpovídky týkající se defekace, případně větrů: hovna, sračky (problémy), větrák, chynďák, kaďák, podvozek (zadek), orionka, hnědka, magické oko (anální otvor), kraken (výkal, prd), vypustit krakena (ulevit si), prdel šlape (prdět). Pro WC existuje hned několik personifikovaných označení: bohouš, gustik, lojza, žanek, džanek (patrně podle typického jména pro sluhy Jean), nakrmit bohouše, srát gustíkovi do krku (vyprazdňovat se).

Tvoření slov v argotu vyniká značnou expresivitou, obrazotvorností, vtipem a ironií. Expresivní jazykové prostředky nesou kladný nebo záporný citový příznak, promítá se do nich postoj, hodnocení a vůle mluvčího, např. kabrio (postel bez patra), kotec, kurník, teletník (prostor pro vycházky), venčení, výběh (vycházka), kultúrka, kulturák (místnost s televizí), moudrák (kniha), honšpres (erotické časopisy), kolbenka, huť (práce), židlozepam (úder židlí), jít do kelu (odejít, z něm. Köhl – zelí), pracovat v klíčovém průmyslu (sedět ve vězení). Ironie a expresivita zasahují i do téměř odborných výrazů, např. mapování (seznamování se s prostředím), politika (plán, jak zmanipulovat dozorce), korekce, OVKT (oddělení výkonu kázeňských trestů).

Jak dlouho u vás trvá doživotí?

Zhusta jsou používány zkratky, např. P, péčko (pornografická literatura), I, íčko (informátor, donašeč), LP, elpíčko (loupežné přepadení – podobnost s označením dlouhohrající desky), MP (místní podlaha – eliptické vyjádření „zbiju tě, až budeš ležet na podlaze“), UHOŘ (univerzální omáčka hnědá ředěná). Oblíbená je falešná etymologie zkratek: mukl – muž určený k likvidaci (pův. patrně z něm. nář. Muckel – chlap), čus – čekám ustavičně soud/svobodu, čekám uzavření spisů (pův. z něm. pozdravu Tschüss).

Jazyková hra, posuny významů, zveličování a zlehčování, nadávky, vulgarismy, rčení a průpovídky, zkrátka tzv. muklovský hlášky mohou být projevem osobitého humoru, ironie, kreativity, exhibicionismu a zároveň i snahou mírnit fyzické a psychické utrpení, ponížení a smutek z odloučení od svobody. V takovém prostředí vzniká právě solidarita, humor a potřeba vše vážné bagatelizovat a zesměšnit. Lze se vysmát trestu krátkému (to si odsedím na nočníku, to odtočím na vypínači, to prokecám s vrátným) i trestu dlouhému (Kluci, ještě pár let a máme to za sebou! Jak dlouho u vás trvá doživotí?) Vysmát se lze i věcem konečným, o nichž se ve slušné společnosti nežertuje, např. pohřebák (dopis od přítelkyně oznamující rozchod), plynová komora (hromadné sprchy), nechat si to vzít (kálet), bejt zmrskanej jak Vykupitel (být opilý). Smích a řeč jsou jednou z mála vězňových svobod.

Jakoby člověk žertováním o své bolesti snižoval její váhu. Tak vznikal v prostředí sociálně nejnižších vrstev také humor šibeniční jako výsměch k nepřízni osudu a vážnosti situace, humor svou podstatou lidový, demokratický a družný. „Lidé bez majetku nevrážejí do sebe hranami svého vlastnictví,“ napsal Karel Čapek. Takový humor v sobě skrývají také slova šprýmař, čtverák, taškář a šibal: šprýmař (z něm. springen) byl původně tanečníkem a kejklířem, čtverák karbaníkem (patrně podle čtyř karetních barev), taškář kapsářem (tj. ten, kdo krade, řeže tašky a měšce), slova šibal, pálený, fikaný, mazaný, (vy)práskaný, prohnaný, vykutálený označovala způsob, jakým byli lidé překračující zákony trestáni: šibal byl vymrskán u šibenice a vypovězen z města (podobně jako prohnaný, vykutálený, vypráskaný), další byli mučeni ohněm, odřezáním různých částí těla apod.

Z potřeby sdílení se a z pospolného života vězňů vychází i vězeňský folklór. V těžkých životních situacích je psychickou podporou píseň (často sladkobolná, o lásce a odloučení od milé nebo rodiny), kreslení obrázků (obvykle s motivy přírodními, exotickými a erotickými, ať už na papír, nebo tělo odsouzeného), vypravěčské umění, historky o vězních a dozorcích, průpovídky, v nichž se odrážejí myšlenkové stavy, pocity a nálady vězně.

Muklovská svatba

Potřeba komunikace a sociálního kontaktu je zřejmá z pokřikování přes zeď na vycházkách nebo z oken cel, nápisů na zdech a vybavení věznice či posílání vzkazů (vedle koňování mezi okny je to také střílení šípů – posílání dopisů přes zeď věznice náhodným lidem), ať už je jejich obsah jakýkoli. Neobyčejným zážitkem je pak například muklovská svatba, kterou popisuje Jaroslav Suk ve svém slovníku českého kriminálního slangu takto:vězeňská svatba, kdy se uvaří čaj, popř. magorák, fetuje se, klábosí, pije chlebovina apod.“.

Komunikativní, integrující a stmelující funkce vězeňského argotu, tedy mluvy vězňů a lidí dostávajících se do konfliktu se zákonem, je v procesu prizonizace podstatná a cíle „tajné řeči“ či pouhého spiklenectví zcela přesahuje. Zajisté nebude nikdy možné vyjmenovat všechny výrazové prostředky argotu. Argot se většinou realizuje v mluveném projevu, proto mají některé pojmy i mnoho výrazových variant a písemným zachycením zde již dochází k určitému zkreslení.

Téměř každý z výrazů je spojen s konkrétním situačním kontextem a je doprovázen určitým tempem řeči, intonací, typickými gesty a mimikou. Ty se mohou v čase proměňovat, stejně jako se mění argot sám. Slovní zásoba argotu je nestálá a zastarávající, přesto však stále živá, barvitá, nekonvenční, pro život mimo skupinu netypická, pro komunikaci uvnitř dané skupiny však funkční a potřebná. Poznání tohoto mocného a citlivého nástroje dorozumění dává šanci i rozumět oné tragédii lidského selhání a bolesti uvěznění.

Použitá literatura:

  • J. Suk: Několik slangových slovníků, Inverze, Praha 1993
  • J. Rejzek: Český etymologický slovník, LEDA, Voznice 2001
  • J. Hugo a kol.: Slovník nespisovné češtiny, 2. vyd., Praha 2006
  • J. Hála – P. Soudková: Jak mluví čeští vězni. Místo a úloha vězeňského argotu, České vězeňství č. 4/2002
  • P. Ouředník: Šmírbuch jazyka českého, Paseka, Praha 2005