Ve čtvrtek 23. května 1907 uspořádal hrabě Ernst Emanuel Silva-Tarouca na svém zámku velkolepou slavnost, na kterou se sjelo několik desítek vzácných hostů. Proč oslavu, na kterou dorazili aristokraté téměř ze všech koutů českých zemí, šlechtic pořádal, není zřejmé.
„V Evropě není žádného knížecího domu, v němž by se nenašel alespoň jeden fotoamatér.“ Charles Scolik, 1894 |
Pro následující řádky to vlastně není ani důležité. Na snímcích, které si do svého fotografického alba uloženého nyní v děčínském oblastním archivu nalepil jeden z účastníků slavnosti, hrabě a český místodržící Franz Thun-Hohenstein, lze však objevit něco jiného: minimálně šest účastníků setkání aristokratů drží v ruce fotografický přístroj (na fotografiích lze ztotožnit Wilhelminu Lobkowiczovou, dcery hraběte Silva-Taroucy i majitele zámku).
Fotoaparát vlastnil i hrabě Thun-Hohenstein, který si v té době užíval přestávky od státní služby. V době slavnosti v Průhonicích sice už uběhlo téměř 70 let od zveřejnění objevu daguerrotypie, vlastnictví fotoaparátu přesto stále ještě nebylo běžnou věcí.
Pro šlechtu to však neplatilo. Historik fotografie Pavel Scheufler ve své knize Galerie c. k. fotografů stručně píše: „Je jistě logické, že fotografie jako objekt amatérského zájmu zaujala v první řadě ty movitější a ty, kteří měli na fotografickou tvorbu čas. Proto mezi prvními fotoamatéry nacházíme příslušníky zemské šlechty.“
Text je ukázkou z nedávno vydané publikace Šlechtici fotografové v českých zemích do roku 1918, která mapuje dosud nepříliš známý fenomen. Stať od historika Jana Vaci ukazuje, jaký měla šlechta vliv na chování méně majetných vrstev obyvatelstva. |
Historička Petra Trnková ve své disertační práci, která byla vydána pod názvem Technický obraz na malířských štaflích, věnuje fenoménu více řádků, ale víceméně dochází ke stejnému závěru jako Scheufler. Navíc uvádí, že tato oblast není téměř vůbec probádána: „Výzkum amatérské fotografie v okruhu šlechty patří v rámci zdejších dějin fotografie bohužel mezi nejzanedbanější, přestože aktivity právě těchto fotoamatérů měly zásadní podíl na vzrůstající oblibě fotografie na konci 19. a počátkem 20. století.“
Portétní kresba končí, nastupuje fotografie
Byla však skutečně „movitost“ a dostatek času hlavním kritériem pro to, aby šlechtici začali fotografovat? Mít finance bylo bez jakýkoliv pochyb hlavním předpokladem pro to, aby se mohl zájemce na přelomu 19. a 20. století fotografii věnovat. Pro srovnání – objektivy k fotografickému přístroji se daly podle dobových fotografických tiskovin pořídit v období kolem roku 1890 za 15 až 25 německých marek, což v rakouských zlatých představovalo přibližně stejnou sumu. O deset let později nabízel například renomovaný rakouský výrobce Wilhelm Müller své kamery pro formát 9 x 12 nebo 9 x 18 cm od 130 do 280 zlatých (florinů).
Sophie vévodkyně z Hohenbergu – Žofie Chotková s dobře patrným sklopným fotopřístrojem. I když s určitostí výrobce nelze zjistit, připomíná jej sklopná komora ICA Dresden, která ve sbírce oddělení fotografické a filmové techniky Národního technického muzea má i. č. 63 965. Byla na formát 9 x 12 cm a rozměry těla přístroje jsou 16 x 12 x 8,5 cm. Z Drážďan pochází také muž s fotoaoparátem, jímž je dvorní rada MUDr. Felix Pause, ušní specialista, který léčil Františka Ferdinada d`Este. Následník trůnu ho navštěvoval v Drážďanech, když jezdil se Žofií na návštěvu k jejím provdaným sestrám, nebo ho Pause navštívil i na Konopišti, odkud je záběr. Autorem snímku byl patrně Erwein Hartwig Nostitz - Rieneck. Uloženo v SOA Plzeň, pracoviště Klášter u Nepomuka, fond Rodinný archiv Nostitz-Rienecků, Sokolov.
Další drahou položkou pro fotografy bylo vybavení potřebné pro výrobu vlastních snímků – například balení 25 fotografických papírů o rozměrech 18 x 24 cm vyšlo na 4 zlaté. Kolem roku 1890 si přitom kvalifikovaný dělník dokázal vydělat za 10 hodin tvrdé práce jen kolem 35 krejcarů, za celý týden to byly dva zlaté. Po roce 1892, kdy byl zlatý nahrazen korunou v poměru 1 ku 2, si mohli dělníci vydělat více, k určitému nárůstu došlo hlavně po roce 1906. Přesto většina dělníků měla týdenní plat v rozmezí od 11 do 17 korun. Částka přitom ve stejné době jen stěží pokryla životní potřeby čtyřčlenné rodiny.
Vlastní fotoaparát si tak mohla dovolit pouze úzká skupina osob, navíc v prvních dekádách po roce 1839, kdy Daguerre představil svůj vynález na půdě francouzské akademie věd, si přístroj, který „umí kreslit světlem“, pořizovali především profesionální fotografové a vědci využívající novinku k zachycení svých objevů. Aristokracie se o fotografování, stejně jako o jiné technické novinky, nicméně začala zajímat záhy.
Podívejte se na unikátní fotografie: |
Ještě před boomem amatérské fotografie zároveň šlechtici patřili mezi hlavní zákazníky profesionálních fotografických ateliérů. Nejenže pořízení vlastní daguerrotypie nebylo zrovna levnou záležitostí, daguerrotypický portrét vycházel kolem roku 1848 na dva až tři zlaté, nechat si pořídit fotografii bylo zároveň téměř společenskou nutností. Novinka totiž velmi rychle odsunula na okraj zájmu portrétní kresbu a malbu, tehdy populární mezi vyšší vrstvou obyvatel.
Mezi prvními majiteli daguerrotypických ateliérů bylo ostatně mnoho bývalých portrétních malířů, kteří s příchodem postupně rozvíjejících se fotografických technik přišli o své původní živobytí, a někteří se přeorientovali z umělecké aktivity na komerčně úspěšnější živnost.
Jednu z prvních portrétních daguerrotypií na našem území si nechal vyhotovit na podzim roku 1839 tehdejší nejvyšší purkrabí Království českého Karel Chotek (1783–1868). Zachycuje jeho rodinu a vznikla na Chotkovo přání v bavorském Mnichově. Podle některých indícií jde o nejstarší známou portrétní fotografii v českých sbírkách.
Situace se postupně měnila až díky novým fotografickým technikám (především vynálezu mokrého kolodiového procesu v druhé polovině padesátých let 19. století), které snižovaly náklady na výrobu snímků. Postupně klesaly i ceny vlastního fotografického vybavení, nicméně k tomu došlo ve větší míře až v první a druhé dekádě 20. století.
1885: rok kdy „vznikl“ volný čas
Dalším aspektem, který ovlivnil rozvoj amatérského fotografického hnutí, byl již zmíněný dostatek času. Šlechta ještě ve druhé polovině 19. století patřila k privilegované vrstvě obyvatelstva, které většinu dne nezabíralo vydělávání si na živobytí. Aristokraté se naopak mohli věnovat svým tradičním formám zábavy.
Živý obraz nazvaný Při fotografických pracech se sestrami Chotkovými, nadepsanými jmény Cara, Toto, Sophie a Antoinette, Falknov, podzim 1891. Ze souboru uloženém v oblastním archivu v Nepomuku ve fondu Nostitz-Rieneck.
Historik Zdeněk Bezecný v anotaci své postdoktorské práce, která byla publikována s názvem Příliš uzavřená společnost, se zmiňuje například o jízdě na koni, šermu, případně myslivosti. Bezecný zároveň doplňuje, že tyto tradiční, do velké míry konzervativní záliby se rozšířily na konci 19. století o vybrané sporty – třeba tenis nebo automobilismus. Právě u něj lze mimochodem najít značnou podobnost se zájmem aristokratů o fotografii, protože provozování obého na amatérské úrovni bylo nejprve výsadou právě „vyšší společnosti“.
V případě automobilismu to možná platilo dvojnásob, především vzhledem k cenám vozů. Průměrná cena automobilu se pohybovala před první světovou válkou mezi 10 až 15 tisíc korunami. Zároveň sloužil tento koníček, stejně jako tomu bylo i u dostupnějšího fotografování, jako předobraz pro širší veřejnost.
Historici Miloš Hořejš a Jiří Křížek v úvodu své publikace Zámek s vůní benzinu píší, že „široká veřejnost zpočátku viděla v automobilu přepychový prostředek zábavy a rozptýlení nejvyšších vrstev… Této výstřednosti nejvyšších vrstev ale vděčíme svým způsobem za mnohé, automobil se vydal díky jejich příkladu na dlouhou cestu do duší širokých vrstev obyvatelstva“.
Stejný závěr by šel aplikovat také na fotografování i na další technické vymoženosti z posledních 150 let. Hořejš a Křížek zároveň dodávají, že „řada příslušníků šlechtických rodin byla propagátory technického pokroku a jejich pozornosti a intenzivnímu zájmu neunikla ani oblast automobilismu či letectví“.
Pro to, aby se jednotlivé technické novinky rozšířily mezi větší okruh lidí, byla kromě výše zmíněného snižování pořizovacích nákladů na potřebné vybavení také změna ve vnímání volného času. Zajímavá je v tomto ohledu zmínka Petry Trnkové o oficiálním stanovení volného času, ke kterému došlo v březnu 1885.
Pro všechny živnostníky byla tehdy zakázána práce v neděli, zároveň se ještě před tímto datem postupně snižovala průměrná pracovní doba. Jestliže ještě v první polovině 19. století byla průměrná pracovní doba 12 až 14 hodin, pozvolna klesala až na 8 hodin denně. To se týkalo stále spíš jen zaměstnanců na vyšších pozicích, v továrnách i na počátku 20. století měla takovou pracovní dobu jen velmi malá část dělníků, většina musela pracovat s deseti až jedenáctihodinovou pracovní dobou.
V případě pracujících na vyšší úrovni se zároveň postupně měnila doba určená pro odpočinek. Například v roce 1884 se ustanovila nová pravidla pro dovolenou, která se však týkala jen státních úředníků a vojáků. Pro představu, jakou dovolenou si mohli úředníci dovolit, lze uvést stav ze začátku 20. století, kdy úředníci zařazení do 11. hodnostní třídy měli nárok na 14 dnů dovolené, úředníci z třídy 6. a vyšší dokonce pět týdnů dovolené.
Týkalo se to stále velmi úzkého okruhu osob, v případě armády až od hodnosti plukovníka a výše. Přesto tyto pozvolné společenské změny přivedly prokazatelně k fotografii kolem roku 1890 větší skupinu zájemců z řad nejen movitých průmyslníků, důstojníků, ale i vyšších státních úředníků.
Karel Chotek: Venkovská krajina (fotografie existuje v několika variantách, Karel Chotek na některých má i poznámky, jak snímek ještě upravit), 1905, SZ Velké Březno.
Nová móda: cestování (s fotoaparátem)
Změna ve vnímání volného času se navíc nejdříve týkala mužů. Zatímco ženy měly v neurozených vrstvách pevně stanovený denní rozvrh, který jim znemožňoval „zahálku“, muži měli luxus odpočívat po práci. Úřednické pozice navíc na přelomu 19. a 20. století zastávali především muži, ženy zůstávaly v domácnostech. I kvůli tomu mezi členy klubů fotografů-amatérů najdeme v této době hlavně muže. Pokud je na seznamu členů uvedena žena, jde mnohdy o příslušnici některého ze šlechtických rodů.
V případě aristokratů a fotografie je vhodné zmínit ještě jeden motiv spojený s dostatkem peněz a času. V oblibě u aristokratických rodin byly v druhé polovině 19. století a na začátku století 20. cesty do vyhlášených letovisek v Itálii, Švýcarsku nebo Holandsku. Fotografie zároveň představovala ideální možnost zachycení takovýchto rodinných výletů.
V pozůstalosti Karla Chotka se dochovaly snímky z oblíbeného holandského letoviska Norwijk am See, hrabě Thun-Hohenstein pak dokonale zmapoval zimní pobyt své rodiny ve švýcarském Davosu. Šlechta v podstatě v tomto ohledu naznačila to, co zažíváme nyní, kdy si většina lidí nedovede představit vysněnou dovolenou bez přibaleného fotografického přístroje, případně mobilního telefonu umožňujícího fotografování i natáčení videozáznamů.
Cestování jako forma trávení volného času bylo ostatně další oblastí, která byla v minulosti vyhrazena – z důvodu časových i finančních – aristokracii. Sociolog Jan Štemberk zmiňuje, že se postupně tato typicky šlechtická kratochvíle rozšířila na méně majetnější vrstvy obyvatelstva, především na novou vrcholovou byrokracii, finančníky a průmyslníky. A ti s sebou na výlety po českých zemích, případně i do zahraničí přibalovali fotografický přístroj.
Fotografové šlechtici v zemích Koruny českéAutoři textu: Jan Vaca (ed.), Pavel Scheufler, Petra Medříková, Valburga Vavřinová, Helena Hloušková, Zuzana Macurová, Zdeňka Míchalová, Jana Hlavová, Lukáš Gregor Vydal: Národní památkový ústav, 2017, 319 stran Publikace Fotografové šlechtici v zemích Koruny české vznikla v rámci výzkumného projektu Historický fotografický materiál - identifikace, dokumentace, interpretace, prezentace, aplikace, péče a ochrana v kontextu základních typů paměťových institucí, financovaného z Programu aplikovaného výzkumu a vývoje Národní kulturní identity (NAKI) MK ČR. Kromě ní vyšly i další dvě knihy Volný čas objektivem šlechty a Fotografické ateliéry na území zemí Koruny české. |
Je nutné si uvědomit, co ještě v druhé polovině 19. století představovalo zvládnutí fotografického procesu. Fotograf v té době musel mít poměrně slušné vzdělání v oboru chemie, fyziky i optiky. Právě proto mezi fotografy z té doby najdeme často přírodovědce, fyziky nebo chemiky. Většina aristokratů sice měla oproti ostatním lidem velmi dobré vzdělání, ne každý šlechtic však chtěl podstupovat i několikahodinová martýria spojená s vyvoláváním fotografií. Přesto některé z nich novinka zaujala natolik, že to dokázali.
Fotografický proces před rokem 1890 prokazatelně zvládl ze šlechticů narodivších se v českých zemích jen svobodný pán Raimund Stillfried von Rathenicz (1839–1911), který měl i výtvarné vzdělání a fotografií se i úspěšně živil, hrabě Karl Chotek (1853–1926), jeden z aktivních členů vídeňského Camera Clubu, hrabě Franz Eugen Lobkowicz (1839–1898), který se přátelil s fotografem Jindřichem Eckertem, dále hrabě Carl-Erwein Nostitz-Rieneck (1850–1911), a pak ještě Maxmilian Podstatzky (1842–1871), jehož naučil fotografovat Wilhelm Rupp.
Po roce 1890 se situace postupně mění. Na trhu se objevuje čím dál víc příručních přístrojů, fotograf se již nemusí tahat s objemnou fotografickou komorou s nutným stativem. Vedle toho se zjednodušuje i samotný proces vyvolávání negativů i pozitivů. Vzácně se začínají používat svitkové filmy, které byly flexibilnější pro uživatele.
Její císařská výsost prezidentka
Důležitou, v dřívějších textech opomíjenou, roli měla na rozšíření fotografického koníčka mezi šlechtici i snaha být moderní. Perfektně vystihuje tuto touhu pasáž v článku Charlese Scolika, který v roce 1894 publikoval v odborném časopise Photografische Rundschau článek o fotografování mezi aristokraty. „V Evropě není žádného knížecího domu, v němž by se nenašel alespoň jeden fotoamatér,“ napsal Scolik.
Rozhodující pro vznik tohoto fenoménu bylo, že mezi aktivními fotoamatéry byli členové císařské rodiny. Fotografovala například arcivévodkyně Marie Tereza (1855–1944), ještě před ní se o fotografii zajímal arcivévoda Ferdinand IV. Toskánský (1835–1908). Je pravděpodobné, že méně urození šlechtici se tím inspirovali, možná přesněji řečeno se chtěli císařské rodině alespoň v něčem vyrovnat.
Použitá literatura:
|
