Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Poslední muž na Měsíci je Čecho-Slovák a slaví osmdesátiny

aktualizováno 
Karel Pacner pro Technet.cz - Eugene Cernan, Američan s československými kořeny! Poprvé se vypravil do vesmíru v Gemini 9 v červnu 1966. Jako třetí člověk vystoupil do otevřeného prostoru. V Apollu 10 se v květnu 1969 v lunárním výsadkovém modulu přiblížil až na devět kilometrů k měsíčnímu povrchu. Je dvanáctým a také dosud posledním člověkem, který pobýval na Měsíci.

Při vesmírné misi Apollo 17 v roce 1972 najezdili astronauti Gene Cernan a Harrison Schmitt po povrchu Měsíce téměř 36 kilometrů. | foto: NASA

Než odletěl námořní kapitán Eugene Cernan na podzim 1974 do Moskvy, aby dohodl se sovětskými partnery podrobnosti o nadcházejícím spojení lodí Apollo a Sojuz ve vesmíru, požádal státní department (ministerstvo zahraničí), aby mu vyřídilo turistické vízum do Československa.

Věděl, že odtamtud pocházejí jeho prarodiče a chtěl jejich rodná místa navštívit. Dostal však studenou sprchu: "To není možné." A upozornili ho, že v Československu tvrdě vládnou komunisté. Pátrali tedy po dalších možnostech. Ukázalo se, že se v Bratislavě bude konat mezinárodní veletrh Incheba. Astronaut proto požádal o novinářskou akreditaci na Inchebu. Dostal ji – na mezinárodní akci mu ji nemohli odmítnout.

Ale žádná velká oslava

Přiletěl do Vídně a odtud jel autem na Slovensko. Třebaže se dosud tradovalo, že ho ve Vysoké nad Kysúcou, odkud pocházel jeho děda, nikdo nepřijal, opak je pravdou. Začalo se o tom psát až v devadesátých letech.

"Před obědem jsme dostali informaci z Okresního národního výboru a z OV KSS, že k nám přijede americký astronaut," vzpomínala pracovnice Místního národního výboru Emilie Stybíková. "A s dovětkem, aby se z toho nedělala velká oslava. Předseda MNV pan Hranec však nařídil, aby se tato informace nešířila místním rozhlasem, nýbrž abychom o tom řekli všem svým blízkým a známým, aby se to dovědělo co nejvíc lidí. Okamžitě jsme začali s přípravami. Vedení obce vyrazilo do sousední vesnice na Moravu pro vhodný dar. Předseda MNV koupil dřevěný kolovrátek. Dnes se tyto návštěvy připravují několik měsíců, my jsme měli několik hodin.

Vážený host přijel autem okolo čtvrté hodiny. Před tehdejším MNV ho čekalo množství lidí. Děti ze základní školy vytvořily špalír. Vešel do připraveného sálu, který byl plný lidí. Cernana přivítal předseda MNV slovensky, tlumočník překládal. Po tomto setkání chtěl vidět dům, z něhož odešli jeho dědeček a babička. Ten však už nestál. Proto zavítal k paní Kubačkové, která byla nejbližší příbuznou jeho babičky."

Vlajku nikdo nechtěl

Potom odjel do Prahy. Marně telefonovali pracovníci amerického velvyslanectví na všechny strany, že astronaut s sebou přivezl československou vlajku, kterou měl na Měsíci, a chtěl by ji někomu předat. Prezident Ludvík Svoboda ho nechtěl anebo nesměl přijmout. Na nedostatek času se vymluvil i normalizační předseda Československé akademie věd Jaroslav Kožešník.

Nakonec vlaječku přijal ředitel Astronomického ústavu ČSAV Luboš Perek. Umístil ji na místě nejčestnějším – v kopuli dvoumetrového dalekohledu na observatoři v Ondřejově. "Ale po odchodu Perka nový ředitel nařídil, že vlajku musíme schovat, protože nemáme odpovídající věc z druhé strany, od Sovětů," vzpomínal známý astrofyzik Jiří Grygar.

Zatímco v Moskvě měli sovětští novináři o interview s americkým astronautem obrovský zájem, u nás musela být plánovaná tisková konference odvolána. Dostal jsem tedy pozvánku na oběd s Cernanem. A se mnou ještě Jiří Kroulík z redakce Letectví a kosmonautika a inženýr Jan Kolář, který se zabýval dálkovým průzkumem Země.

Pořídil jsem s Cernanem rozhovor o chystané sovětsko-americké expedici. Otisknout v Mladé frontě jsem ho nesměl, až v létě následujícího roku, těsně před zahájením této mezinárodní kosmické výpravy.

Modlitba v jihočeském kostele

O dvacet let později, v říjnu 1994, se objevil Cernan znovu. I tentokrát přijel z Bratislavy. Osamostatnělé Slovensko, které začalo hledat svou identitu, ho pozvalo k návštěvě. Čeští astronomové přesvědčili organizátory cesty, aby přidali návštěvu České republiky.

Zatímco na Slovensku přijali Cernana s dcerou a sestrou nejvyšší činitelé republiky, v Praze si na ně udělal čas jenom primátor. Trojice si prohlédla město a navštívila jižní Čechy.

Lidé, kteří létají do vesmíru, jsou tvrdí chlapi, dotkne se jich máloco. Zato při návštěvě jižních Čech jsme na něm pozorovali chvíle lehkého dojetí. Není divu. V Bernarticích a Nuzicích na Táborsku mu ukázali místní obyvatelé domy, ve kterých se narodili jeho prarodiče Václav Cihlář a Rosalie Peterková. V Bernarticích mohl zajít do kostela, kde slavili oba svatbu – tam poklekl a tiše se pomodlil. V třeboňském oblastním archivu mu předali výpisy z matrik jeho předků od poloviny minulého století.

"I moji rodiče se občas doma hádali česko-slovenským žargonem, když chtěli, abychom jim jako malí nerozuměli," vzpomínal Cernan. "Když se nás maminka naštvala, říkala nám: Vy Slováci! Ale já si vzpomínám z českých slov jenom na ta, která křičel dědeček na neposlušný dobytek. A ta se stydím opakovat."

Poslední podvečer strávil astronaut v Astronomickém ústavu na Ondřejově. Konečně se dověděl, jaké patálie způsobil se svou vlajkou z Měsíce. A on vysvětloval, jak si ji pořídil: "Do malého příručního kufříku si každý z nás mohl vzít různé drobnosti. Měl jsem s sebou vlajky několika států včetně Československa. Koupil jsem je v obchodě. Věděl jsem, že moji předkové odtud pocházejí."

Jeden z nejšťastnějších lidí

V říjnu 2001 přijel Cernan do České republiky znovu – tentokrát na pozvání náčelníka generálního štábu Jiřího Šedivého. S ním i John Blaha, další astronaut s českými kořeny, který pilotoval raketoplán a pobýval na ruské stanici Mir. Astronomové z hvězdárny na jihočeské Kleti po nich pojmenovali planetky, které objevili – Cernanova má číslo 12790.

Na besedě s několika stovkami návštěvníků pražského Planetária přiznal Cernan, že se cítí jedním z nejšťastnějších lidí na světě. Vždyť se mu splnil dávný sen. I když ještě nostalgicky touží po Měsíci, je realista a ví, že jako sedmašedesátník ho musí nechat svým vnukům.

Astronauti často hovoří o svých nejkrásnějších zážitcích. "A jaké jsou vaše nejhorší zážitky?" zaskočil Cernana jeden zvědavec.

"Trochu váhám, co mám odpovědět," přiznal se. "Všichni jsme věděli o rizicích, která na nás ve vesmíru číhají. Ale chtěli jsme ty nebezpečné situace překonat, abychom mohli jít dál. Já jsem se jako třetí člověk připravoval k procházce ve skafandru mimo palubu kosmické lodi – bylo to na lodi Gemini 9 v létě 1966. Věděli jsme o různých rizicích – přede mnou se ve volném prostoru pohybovali Alexej Leonov a Ed White. Já jsem si věřil. Přesto měli někteří odborníci dole na Zemi obavy, jestli se mi podaří vrátit zpátky do kosmické kabiny."

Cernan se chtěl znovu podívat na rodiště svých prapředků. Avšak vrtulník, kterým ho tam vojáci dopravovali, cestou havaroval. Naštěstí spadl z malé výšky, takže se nikomu nic vážného nestalo. Ve střešovické Ústřední vojenské nemocnici, kam astronauta pro jistotu převezli na vyšetření, se setkal s prezidentem Václavem Havlem, který se tam právě léčil. A předal mu tam dárky, které pro něho přivezl.

Následující rok se projížděl v kopii lunárního roveru po pražských Příkopech. Propagoval totiž hodinky Omega Speedmaster, které nosili astronauti při svých výpravách.

Měsíc vrcholem kariéry

Astronauti si mohou brát do vesmíru malý balíček s osobními věcmi. V červnu 2008, kdy byl u nás na pozvání premiéra Mirka Topolánka, při besedě se studenty přiznal, že si tam vezl snímky manželky, dcery, matky, matčin růženec a československou vlajku. Je věřící člověk, nějaký Bůh existuje, o tom nepochybuje. Před startem z Měsíce se pomodlil Zdrávas a Otčenáš – nikoli proto, že by nevěřil v lunární modul, nýbrž aby si vymodlil přímluvu ke šťastnému návratu u Nejvyššího.

Opět o sobě opakoval: "Já jsem Čecho-Slovák. Američan s československými kořeny." To není žádná zdvořilost, myslí to opravdově. Všichni Američané si váží vlasti svých prapředků. Navíc v posledních letech propukla horečka po zjišťování genealogických údajů – a čím hlouběji se podaří ponořit do minulosti, tím jsou hrdější.

Cermanovi bylo tehdy čtyřiasedmdesát let a měl být pět dnů v plném rozběhu. Únava na něm nebyla znát.

Když Cernan mluvil o návratu na Měsíc ve druhé polovině příštího desetiletí, zdůrazňoval, že se tam vrátíme my všichni, nikoli jenom Američané. Mnohokrát se obracel k mládeži a upozorňoval, že mezi těmi chlapci a děvčaty, kteří sedí v sále, jsou možná příští astronauti. "Miřte na Měsíc a určitě skončíte někde mezi hvězdami!" Každý z vás něco dokáže, jenom se nesmíte bát výzev, které vám život připraví!

Studenti se nebáli ptát, i když někdy naivně. Jedna dívenka položila otázku, jestli má smysl vydávat energii na kosmické lety, když ji potřebujeme na Zemi. Cernan je na takové dotazy nepochybně zvyklý. Připomněl, že kosmonautika potřebuje opravdu minimum energie, a pokud to je možné, kosmické stroje využívají slunečních baterií. Upozornil na to, že kosmické výboje obohacují Zemi, hlavně vynálezy a objevy, které přitom vznikají. Když prezident John Kennedy vyhlásil v květnu 1961 úmysl dosáhnout do konce desetiletí Měsíce, nikdo nevěděl, jakými prostředky se tam poletí. A přece se to podařilo a projekt Apollo dal lidstvu obrovské množství poznatků, které mohlo zužitkovat tady na Zemi.

Měsíc byl vrcholem jeho kariéry. Přesto přemýšlel o tom, jakou novou horu má před sebou vytyčit ke slezení. Brzy si uvědomil, že to bude těžké. Proto také trvalo pětadvacet let, než se odhodlal napsat knihu o svém životě.

Poslední expedice

Původně chtěli Američané poslat na Měsíc deset výprav. Z finančních důvodů tři škrtli. A tak se stalo Apollo 17 expedicí poslední.

Z Mysu Canaveral startovalo v noci ze 6. na 7. prosince 1972 – bylo to jediné noční vypuštění. Mělo však zpoždění. Automaty přerušily přípravy v okamžiku, kdy jeden stařičký řídicí počítač udělal chybu. Zapálení motorů rakety Saturn 5 se muselo odsunout celkem šestkrát. Půl hodiny po půlnoci se plavidlo konečně zvedlo.

Byl poslední na Měsíci, je na půl Čech a napůl Slovák. Fascinující příběh Eugena Cernana:

Nečekané riziko: palestinští teroristé

Pro Eugena Cernana to bylo velké zadostiučinění. Dva roky před tím nacvičoval na specializované helikoptéře LLTV přistání na Měsíci, jenže špatně odhadl výšku a zřítil se do vody. Naštěstí včas vyskočil a zachránil se plaváním. Stroj shořel. Vyšetřování ukázalo, že havárii zavinil pilot svou nepozorností. Co s takovým astronautem? Nemáme ho vyhodit? Nakonec instruktoři vynesli verdikt: Je to pro něho varující ponaučení. Nejdůležitější je, že se ve zdraví dostal z ošklivé bryndy – to je velká zkušenost. Ostatně i první člověk na Měsíci Neil Armstrong zničil tenhle létající trenažér.

Před startem se astronauti dověděli strašlivou zvěst. Hrozí nebezpečí, že palestinští teroristé ze skupiny Černé září, kteří v létě přepadli izraelské sportovce na olympiádě v Mnichově a několik z nich zabili, by se mohli zmocnit jejich dětí jako rukojmí. Bylo rozhodnuto, že děti budou střežit policisté v civilu, aby je zbytečně neznepokojovali, a celou oblast posílilo množství policistů. Naštěstí se nic nestalo.

Přistání v údolí

Za čtyři dny urazilo Apollo 17 380 tisíc kilometrů. Posádka navedla loď podle plánu na oběžnou dráhu Měsíce. Pilot velitelského modulu America Ronald Evans se věnoval pokusům na oběžné dráze, zatímco Cernan a Harrison Schmitt se chystali přistát s modulem Challenger na povrchu Měsíce.

V pondělí 11. prosince 1972 dosedl Challenger v malé kotlině v pohoří Taurus-Littrow. Leží na okraji pánve, která vznikla před více než třemi miliardami let následkem srážky s asteroidem nebo s kometou.

Problém? Ulomený blatník

Lunární rover se jako průzkumné vozidlo skvěle osvědčil. Vážil 210 kilogramů, ale uvezl více než dvojnásobek své hmotnosti. Dosahoval rychlosti 11 km/hod. Během prvního výstupu na povrch ale způsobil Cernan malou nehodu. Ve vnější kapse skafandru nesl kladivo a nešťastnou náhodou s ním uhodil do zadního blatníku. Blatníky zabraňovaly tomu, aby se rozviřoval všudypřítomný měsíční prach. Při jízdě vyšší rychlostí ho za roverem byla celá mračna. Astronauty pak pokrýval od hlavy až k patě. Problém byl v tom, že ten prach byl tmavý. Původně bílé skafandry zešedly a ztmavly. A ve vzduchoprázdnu, kde byli muži vystaveni přímému slunečnímu svitu, se rychle přehřívaly. Takže tato zdánlivá drobnost mohla výrazně omezit vyjížďky po lunárním povrchu a tím i vědeckou činnost celé výpravy.

Zpočátku to vypadalo, že provizorní oprava lepicí páskou byla úspěšná. Přežila čtyři hodiny jízdy se zastávkami na odebírání vzorků. Když vjeli astronauti do drsnějšího terénu, blatník se znovu ulomil. Baterie vozítka se pokryly silnou vrstvou prachu, který absorboval sluneční teplo. Hrozilo, že se akumulátory přehřejí. Technici NASA si uvědomovali vážnost situace. Během noci, kdy budou astronauti spát, museli najít řešení. Jinak by se následující den mohli pohybovat pouze v blízkosti lunárního modulu.

Úkolu se ujal velitel Apollo 16 John Young. Ve skafandru strávil celou noc. Dlouho si s tím lámal hlavu, ale nakonec to vymyslel. Použil igelitové obaly na dokumenty a spojil je lepicí páskou. Plochu ohnul do oblouku a dvěma malými svorkami ji přichytil k rámu vozidla. Když se posádka ráno probudila, řídicí středisko jí předalo návod na opravu. Nový blatník vydržel po zbytek expedice, tedy ještě 15 hodin jízdy. Vědecký program Apolla 17 tedy zachránila obyčejná lepicí páska.

Přistání v údolí Taurus-Littrow bylo nejnebezpečnějším manévrem v celém programu Apollo. Ale značné riziko vyvážila možnost odebrat mnohem rozmanitější geologické vzorky než při všech předchozích výpravách. Nedaleko od místa přistání se nacházejí výrazné skalní bloky, Severní a Jižní masív. Orbitální záběry, pořízené posádkou Apolla 15 v roce 1971, odhalily veliké balvany, které se svalily z úbočí hor a zanechaly na nich dlouhé a hluboké rýhy.

Napříč tímto údolím prochází také drobná zlomová linie nazývaná příkop Lee-Lincoln. Jeho dno pokrývá jasně zbarvená hornina, která se sesunula z velkého Jižního masívu. Byl to velice zajímavý terén a díky lunárnímu vozidlu byl pro astronauty celkem pohodlně dostupný. Astronauti měli přivézt jak nejstarší horniny, které pocházejí z doby formování Měsíce, tak také nejmladší z povrchové vrstvy kůry.

Průzkum obrovských balvanů

Lunární vozidlo umožňovalo astronautům překonávat značné vzdálenosti. Ale při sběru vzorků a instalaci přístrojů se museli pohybovat pěšky. Na šestkrát menší měsíční gravitaci si zvykli kupodivu docela rychle. Během druhé vycházky navštívili astronauti kráter Shorty. Ten budil u vědců na Zemi velký zájem. Je totiž obklopen pruhem půdy, která je o poznání tmavší než okolní terén.

Na konci sedmikilometrové vyjížďky si Schmitt všimnul zvířeného prachu pod svýma nohama. V té chvíli učinil jeden z nejvýznamnějších objevů celé výpravy. Měsíc je sinavě šedý i na barevných fotografiích. A najednou v této jednobarevné pustině objevili astronauti oranžovou půdu. Všichni byli přesvědčeni, že byl nalezen nezvratný důkaz o sopečné činnosti. To byl ostatně také jeden z důvodů, proč byla pro přistání vybrána právě tato lokalita. Mikroskopická analýza ukázala, že substrát tvoří sklovité částice o velikosti několika desítek mikronů, které byly pravděpodobně vyvržené žhavým výronem. Ačkoli to jsou nejmladší vzorky z této oblasti, pořád jsou staré 3,5 miliardy let. Během poslední vycházky se astronauti vydali na průzkum obrovských balvanů, které se sesunuly ze severního svahu údolí.

Ron Evans mezitím ve velitelském modulu na oběžné dráze pomocí panoramatické kamery a laserového výškoměru soustavně dokumentoval lunární povrch. Ve spojení s dalšími vědeckými přístroji přispěla tato data k přesnému zmapování Měsíce.

Jízda 34 kilometrů

Během tří dnů na Měsíci strávili Cernan a Schmitt na lunárním povrchu 22 hodin. V údolí Taurus-Littrow najezdili 34 kilometrů a rozmístili nejpočetnější soustavu vědeckých přístrojů. Nasbírali a zdokumentovali 110 kilogramů hornin a vzorků měsíčního prachu. Pořídili více než 2 400 fotografií.

Zanechali na Měsíci plaketu připevněnou na podstavci lunárního modulu, na které stojí: "Na tomto místě lidé v prosinci roku 1972 završili první průzkum Měsíce. Přišli jsme do těchto míst v míru a v míru také odtud odcházíme. Nechť tento mír provází životy všech národů na Zemi. Toto je poselství pro naše následovníky. Pro ty, na kterých už dnes leží naše budoucnost, pro ty, kteří budou jednou pokračovat v cestě započaté programem Apollo."

Apollo 17 a Eugene Cernan

Eugene A. Cernan (velitel), Ronald Evans (pilot mateřské lodi), Harrison Schmitt (pilot lunárního modulu, profesí geolog).

  • Start: 7. prosince,
  • přistání: 19. prosince 1972,
  • délka letu: 12 dnů 13 hodin 51 minut 59 sekund,
  • pobyt na povrchu Měsíce: 74 hodin 11 minut 53 sekund.

Lety Apolla naprosto změnily naše nazírání na Měsíc, na jeho historii a význam. Vzorky lunárních hornin i přístroje, které na jeho povrchu dodnes fungují, jsou podhoubím budoucích objevů. Ten program stál 24 miliard dolarů. Ale o jeho smyslu svědčí také skutečnost, že z něj vědci při formulování nových myšlenek a teorií čerpají i po 40 letech. Úspěchy generace Apolla výrazně prohloubily vědomosti o rané historii Země. Přispěly k poznání nových energetických zdrojů pro naši planetu a otevřely cestu k budoucímu osídlení Sluneční soustavy. Než se lidé vydali na Měsíc, věděli o něm pouze to, co se dalo spatřit dalekohledem. Lunární lety umožnily přímý průzkum jeho povrchu. A kromě mnoha jiného se potvrdilo, že ho s naší Zemí spojuje osudová společná historie.

"Nechcete se přihlásit do projektu Apollo?"

Námořní kapitán Eugene Andrew "Gene" Cernan se narodil 14. března 1934 v Chicagu. Jeho dědeček Ondřej Čerňan, po americku Andrew Cernan, se vystěhoval do USA v roce 1900 ze slovenské vesničky Vysoké nad Kysúcou. Po třech letech, kdy si našel práci v uhelných dolech a zabydlel se, připlula za ním jeho milá Anna Lučanová a vzali se. V roce 1904 se jim narodilo první dítě – syn Andrew, otec astronauta. Potom přišel na svět ještě Steve. Rodiče byli věřící katolíci a to zůstalo i jejich synům a vnukům.

Matka pochází od Tábora. Její rodiče – Rozálie Peterková a František Cihlář – se vzali ještě doma. Pan Cihlář našel v Americe práci jako dělník v uhelných skladech. Jejich první dítě dcera Rose se narodila v roce 1903 – to byla Genova matka.

"Moje matka Rose a otec Andy vyrůstali v chicagské oblasti a potkali se na tancovačce, na kterou přišli s jinými partnery, ale krátce po představování si je vyměnili," napsal astronaut ve svých memoárech. "Svatba byla v červnu 1925. Mladí Cernanovi, šetrní, zodpovědní a díky výchově navyklí tvrdé práci, si do roku 1928 dokázali našetřit na domek na Osmnácté avenue v illinoiském Broadview a následujícího roku se jim narodilo první miminko, moje sestra Dee. O několik let později, právě když na americké hospodářství dolehly nejtěžší časy, jsem přišel na svět já – neplánované dítě velké hospodářské krize… Táta pracoval v jedné smaltovně, spadající pod firmu se sídlem v Kansasu, která se v důsledku hospodářské krize položila. Táta ztratil práci a naši zakrátko přišli i o dům." Rodina se musela přestěhovat a všelijak se protloukala. Až za války a hlavně po ní se její situace rapidně zlepšila.

Když Gene jako chlapec sledoval jednou v biografu filmový týdeník, zalíbili se mu piloti startující z mateřské letadlové lodi proti Japoncům. "Tohle bych chtěl jednou dělat!" umínil si. A podle toho se snažil směrovat své další kroky. Nejvíc mu přitom pomáhal otec. Mladík se pokusil získat stipendium od námořnictva, a to se mu zčásti podařilo. Začal studovat na Pardueově univerzitě ve West Lafaytte ve státu Indiana. Promoval v červnu 1956 jako bakalář z oboru elektrotechniky, a protože měl stipendium od válečného námořnictva, stal se jejím záložním podporučíkem. Rok před ním končil na Pardue Neil Armstrong a rok po něm Roger Chaffee – s oběma se později setkal v Houstonu.

Dvaadvacetiletý důstojník nastoupil k námořnictvu, rozhodl se zůstat v uniformě natrvalo a pak absolvoval pilotní výcvik. Sloužil na několika lodích. Když potkal letušku Barbaru Atchleyovou, zamilovali se a v květnu 1961 se vzali. Námořnictvo mu nabídlo studium na své postgraduální škole v kalifornské Monterey. Těsně před jejím skončením v létě 1963 ho zavolali z Úřadu zvláštních projektů námořnictva z Washingtonu: "Nechcete se přihlásit jako dobrovolník do NASA? Na projekt Apollo?" Zajásal.

Výběr z několika stovek kandidátů probíhal v utajení, které někdy působilo směšně. Kromě přísných lékařských vyšetření absolvoval Cernan sérii rozhovorů s pracovníky NASA, veliteli a psychology. Astronautický výcvik zahájil spolu se třinácti dalšími piloty v říjnu 1963.

Příprava byla tvrdá, budoucí astronauti často trávili v Houstonu, na floridském kosmodromu a v raketových továrnách sedm dnů v týdnu. A protože se měli vypravit na Měsíc, museli se seznámit s geologií nejen teoreticky, ale i prakticky – navštívili sopečné oblasti v Arizoně, na Aljašce a na Islandu. Také se učili přežít v pralese a v poušti.

"Jenže zatímco pro nové astronauty bylo všechno naplánováno do nejmenších podrobností, v NASA neměli žádnou příručku o přežití pro naše manželky," stýskal si Cernan ve svých memoárech. "To byla strašlivá chyba a naše rodiny za ni platily vysokou cenu. Domnívám se, že v NASA vycházeli z toho, že jde většinou o rodiny vojenské, zvyklé na dlouhá období odloučení a přísně vymezené podmínky služebního života – že naše manželky se už přímo historicky naučily vyrovnávat se všemi souvisejícími obtížemi. A to byl omyl." Naštěstí nad manželkami astronautů převzala patronát žena šéfastronauta Dekeho Slaytona Mary.

Poprvé se vypravil do vesmíru v Gemini 9 v červnu 1966. Jako třetí člověk vystoupil do otevřeného prostoru. V Apollu 10 se v květnu 1969 v lunárním výsadkovém modulu přiblížil až na devět kilometrů k měsíčnímu povrchu. Je dvanáctým a také dosud posledním člověkem, který pobýval na Měsíci.

Když se začal koncipovat sovětsko-americký projekt Sojuz-Apollo, jako asistent amerického ředitele odpovídal za přípravu posádek. Aktivní službu ukončil v roce 1976.

Má dvě dospělé děti, ale jeho manželství skončilo, jako u nejednoho plně vytíženého astronauta, odcizením od manželky a rozvodem. Nyní je ženatý podruhé. Žije na velkém ranči v horách Texasu a do Houstonu a dalších měst létá svým vlastním malým letadlem.

Autor:






Hlavní zprávy

Menzies Aviation (Czech), s.r.o.
Pracovník skladu

Menzies Aviation (Czech), s.r.o.
Hl. m. Praha, Středočeský kraj

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.