Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Věří v Boha, nemá čas věřit pitomostem. Příběh Jiřího Grygara

aktualizováno 
Jiří Grygar občas slýchává námitku: „Vaše náboženská víra je stejně iracionální jako pavědy, proti kterým bojujete.“ Odpověď má připravenou. Cituje spisovatele Gilberta Chestersona: „Od té doby, co lidé přestali věřit v Boha, jsou ochotni věřit kdejaké pitomosti.“ O jubilantovi Jiřím Grygarovi vypráví Karel Pacner.

RNDr.Jiří Grygar | foto: archiv Technet.cz

V prvním díle tohoto miniseriálu o Jiřím Grygarovi zavzpomínal Karel Pacner mimo jiné na začátky pořadu Okna vesmíru dokořán.

Začátky na střeše činžáku

Prvním stálým zdrojem novinek z astronomického světa byl pro tehdy náctiletého Juru měsíčník Říše hvězd. Věděl, že vychází každý první čtvrtek v měsíci, a proto si ho hned po škole pospíchal koupit. V patnácti letech se stal členem Československé astronomické společnosti (ČAS). Na Kraví hoře v Brně se stavěla hvězdárna a mnozí členové ČAS tam chodili pracovat – tyhle brigády, jak se tehdy říkalo, byly opravdu dobrovolné. Grygar samozřejmě nemohl chybět. A potom, jakmile hvězdárnu otevřeli, tam trávil dva večery v týdnu jako demonstrátor – návštěvníkům ukazoval v dalekohledu, co všechno mohou vidět na obloze, a když bylo zataženo, vykládal jim, co víme o vesmíru. To byla jeho první velká popularizátorská zkušenost.

Už v jednapadesátém roce na gymnáziu si našel kamaráda, který se zajímal o astronomii, o rok staršího Luboše Kohoutka. Vlastně je seznámil Kohoutkův otec, profesor chemie a biologie, který si všiml, že student Grygar má stejné zájmy jako jeho syn. S Lubošem začali pozorovat meteory. Nejdřív na ploché střeše činžáku, kde Kohoutkovi bydleli. Vždy si vytáhli zahradní lehátka, přikryli se tlustou dekou a prostým okem sledovali meteorické roje. Potom spolu začali organizovat expedice do hor v době největšího „padání hvězd“.

V posledním ročníku před maturitou na jedenáctileté střední škole v Brně-Husovicích opět zakopl. Účastnil se matematické olympiády. Příklady, které dostal, mu připadaly těžké. Co budu dělat, když neuspěju? Mám zkusit tu novinařinu? Teď spolu s několika spolužáky děláme školní časopis a docela nám to jde. Jenže noviny, to je i hodně politiky. Ve třiapadesátém roce sice umřeli Stalin a Gottwald, ale komunismus tady vládne dál, pokračují politické procesy a spousta lidí je pořád ve vězeních.

„Pro mne byla od útlého dětství jasná hranice – jakákoli doktrína, která útočí proti základům náboženské víry a speciálně proti katolíkům, je pro mě absolutně nepřijatelná. Proto jsem se nemohl stát novinářem – vždyť bych musel hlásat komunistické myšlenky. Musel jsem si vybrat profesi politicky nevinnou a přitom zajímavou, abych neměl pocit, že dělám nějaký nesmysl. Také jsem trochu tíhl k filozofii – a určitý filozofický podtext jsem viděl v astronomii, kde bych s ním snad i uspěl. A tak jsem si hrozně oddechl, když jsem se dostal do ústředního kola matematické olympiády. To mně utvrdilo v přesvědčení, že zvládnu i přírodovědeckou fakultu.“

Na podzim 1954 začal studovat fyziku na Masarykově univerzitě v Brně. První článek v Říši hvězd nazvaný Radar a meteory mu otiskli v následujícím roce.

V roce 1955 založili Grygar a Kohoutek meteorické expedice, které přetrvaly dodnes. „V polovině prosince jsme s Lubošem a dalšími šesti nadšenci pozorovali padající meteority v ledovém větru na vrcholu Radhoště v Beskydech, zachumláni do dek a ležíce na plážových lehátkách. Lyžaři se na nás dívali jako na absolutní idioty.“

Nezůstali však jenom u pozorování. Po každé expedici získaná měření spolu s dalšími kamarády zpracovávali do odborných publikací. S jednou takovou studií zvítězili v roce 1957 v celostátním kole studentské odborné činnosti.

Třebaže byla teta Emílie hodně nemocná, jeho maminka zemřela dřív, v roce 1957. Tehdy také se jediná katedra astronomie přestěhovala z Brna na Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy v Praze, takže tam Jura a Luboš přestoupili.

„Naštěstí jsem měl po celé vysokoškolské studium nejvyšší prospěchové stipendium. Navíc jsem si přivydělával demonstrátorstvím na hvězdárně v Brně a potom v Praze jako pomocná vědecká síla na katedře astronomie, veřejnými přednáškami, psaním populárních článků a překlady.“

Jiří Grygar byl nedávno hostem Kauzy dne Rádia Impuls:

Osudem dvojhvězdy a novy

V říjnu 1959 nastoupil promovaný fyzik Jiří Grygar do ondřejovské observatoře Astronomického ústavu Československé akademie věd. Většina ústavů Akademie věd včetně Ondřejova byla oázou, kde se dalo bádat bez velkých ideologických bariér. Přesto ani tam nebyla o politické maléry nouze, jak se to Grygarovi stalo sotva několik dnů po nástupu do aspirantury.

Sověti tehdy vypustili automatickou sondu Luna 3, která měla vyfotografovat odvrácenou stranu Měsíce. Jeho školitel dr. Miroslav Plavec měl k tomu napsat komentář do rozhlasu. A protože neměl čas, uložil to nováčkovi. Grygar poctivě přečetl všechny zprávy tiskové agentury TASS, na jejich základě vypočítal další dráhu sondy a napsal ten komentář. Večer ho odvysílal pražský rozhlas současně s novou zprávu agentury TASS – a ta uváděla o dráze Luny tři úplně jiné údaje, než vypočítal Grygar! To je sabotáž úspěchů sovětského kosmického programu – zuřili někteří komunisté. Ten holobrádek poškodil dobré jméno Akademie věd! Vyhoďte ho!

Ředitel ústavu dr. Bohumil Šternberk si mladého astronoma zavolal, nechal si předložit údaje, ze kterých vycházel – a dal mu za pravdu. Výpočet byl správný, jenom vstupní data TASS byla zřejmě úmyslně falešná.

Grygar mohl zahájit práci na své kandidátské disertaci. Když do republiky zavítal profesor Zdeněk Kopal, český astronom s americkým pasem, který pracoval ve Velké Británii, Plavec mu představil svého mladého svěřence. A Kopal při svých návštěvách staré vlasti i na dálku dopisy pomáhal Grygarovi orientovat se v zákrytových hvězdách.

Aspirant totiž vypočítával okrajové ztemnění pro těsné zákrytové dvojhvězdy. Jde o efekt, který můžeme snadno pozorovat i u Slunce – na snímcích je dobře patrné, že jeho okraj nesvítí tak jasně jako prostřední část slunečního kotouče. Avšak hvězdy vidíme v dalekohledu jenom jako body, čili žádné měření okrajového ztemnění není přímo možné. Naštěstí existuje důmyslná oklika, jak ho právě u zákrytových dvojhvězd vypočítat. Tímto způsobem získává astrofyzika důležité údaje o vlastnostech hvězdných atmosfér.

Disertaci obhájil v roce 1963, ale toto téma ho drželo ještě dalších deset let. Mělo totiž důležitou úlohu v mnoha tehdy se rozvíjejících odvětvích hvězdné astrofyziky. Poslední shrnující studie, kterou napsal se dvěma americkými kolegy, vyšla v roce 1972. „Tato práce je ze všech, které jsem kdy publikoval, nejvíc citovaná,“ říká dnes. „Jednak jsem použil dobré zbrusu nové modely hvězdných atmosfér a jednak jsem jako jeden z prvních počítal všechno na počítači; tehdy jsem měl v Praze k dispozici západoněmecký ZUSE-23. Kromě toho jsem odhadl, že další testovací možnosti se vynoří, jakmile astronomové otevřou ultrafialové a infračervené okno do vesmíru.“

V srpnu 1967 na Ondřejově slavnostně zahájili činnost největšího astronomického dalekohledu ve střední Evropě – dvoumetrového reflektoru. Už během předávacího provozu v červenci se s ním dalo trochu pozorovat. Grygar měl štěstí, že když uprostřed léta vzplanula očima viditelná nova HR Delphini, pořídil dvoumetrem její spektra těsně po výbuchu. „V pozorovacím deníku dvoumetru mají dokonce čísla jedna až čtyři,“ dodal. „Měl jsem jako jediný na světě současně změřená její spektra i jasnost.“

I v následujících letech se zabýval prudkým a neočekávaným zjasněním těchto prazvláštních hvězd. Za nejplodnější období považuje své studijní stáže v Holandsku v letech 1963 a 1965 a potom roční pobyt v Kanadě v letech 1969–1970.

Naposled sledoval dvoumetrem v roce 1992 opět očima viditelnou novu v souhvězdí Labutě. Hvězdu přirozeně fotografoval také Hubblův kosmický teleskop a mezinárodní tým pak údaje z tohoto nejlepšího dalekohledu světa zpracovával. „Jenomže tato skupina je chybně interpretovala, a my jsme na to díky dvoumetru a dlouholeté zkušenosti přišli. Vzdálenost novy od Slunce dvojnásobně přecenili. Týmy, které pracují s Hubblem, mají vysokou autoritu, ale potěšilo nás, že po naší publikaci si hned uvědomily svůj omyl a daly nám zapravdu.“

Zdeněk Sekanina, Luboš Kohoutek a Jiří Grygar - nerozluční kamarádi z MFF UK. Sekanina a Kohoutek po roce 1968 se nevrátili do republiky a Grygar se s nimi jednotlivě setkával na různých konferencích. Poprvé se všichni tři sešli na podzim 1999 na hvězdárně v Brně u příležitosti konference o astronomii 20. století.

Zdeněk Sekanina, Luboš Kohoutek a Jiří Grygar - nerozluční kamarádi z MFF UK. Sekanina a Kohoutek po roce 1968 se nevrátili do republiky a Grygar se s nimi jednotlivě setkával na různých konferencích. Poprvé se všichni tři sešli na podzim 1999 na hvězdárně v Brně u příležitosti konference o astronomii 20. století.

Úskalí píšícího astronoma

V roce 1962 poslal Grygar do Říše hvězd článek Hledáme cizí civilizace ve vesmíru. Psal v něm mimo jiné o projektu OZMA, který vedl dr. Frank Drake na radioteleskopu v Green Banku v USA – americký radioastronom zkoušel, jestli od dvou blízkých hvězd nepřicházejí signály vyspělých civilizací. Redakce však článek vrátila: Je ideově pochybný.

Co teď? Autor o tom diskutoval s Plavcem. A ten přišel na inspirující myšlenku: Neměla by mít Československá astronomická společnost vlastní bulletin, který by otiskoval i zprávy o novinkách ze světa? Tak se zrodily Kosmické rozhledy v čele s vedoucím redaktorem Grygarem. Článek o hledání mimozemšťanů tam vyšel začátkem roku 1963 v prvním čísle hned na první stránce.

Grygar si stále víc uvědomoval, že záplava článků o novinkách v astronomii postrádá nějaké hodnocení. Proto se o ně sám pokusil – napsal pětistránkovou Žeň objevů roku 1966 a poslal ji do Říše hvězd. Od té doby píše čím dál rozsáhlejší přehledy každoročně; v posledním desetiletí pokaždé kolem 150 stránek rukopisu. TytoŽně jsou nepostradatelnou pomůckou pro každého, kdo se zajímá o astronomii a rozumí česky – nejen na Slovensku, ale i v Polsku, na Ukrajině a dokonce v některých neslovanských zemích. Dnes už je to dílo o 5000 stranách, které nemá ve světové populární literatuře obdoby. Česká astronomická společnost mu za tohle gigantické dílo udělila v roce 2003 cenu Littera Astronomica.

V roce 1980 musel Grygar opustit hvězdy a věnovat se prozaičtějším úkolům. Po přechodu do oddělení fyziky nízkých teplot Fyzikálního ústavu ČSAV v Řeži se zabýval dálkovým průzkumem Země. Od popularizace astronomie ho však nic neodtrhlo.

Na motivy populárního seriálu Okna vesmíru dokořán sepsali Grygar a Železný knihu, která měla vyjít v roce 1989. Avšak v létě podepsali oba dva, byť nezávisle na sobě, petici Několik vět. Na ústředním výboru KSČ rozhodli, že knihu o nákladu 106 tisíc musí nakladatelství Naše vojsko zničit. Nikdo se nesmí protivit komunistické vládě, ani Grygar! Naštěstí zůstala kniha ležet ve skladu a na knihkupecké pulty se dostala na jaře 1990.

Jak mohl přežít období normalizace bez újmy na zdraví a myšlení? „Naštěstí jsem nebyl sám, měl jsem přátele, kteří zastávali stejné postoje. Vytvořili jsme jakousi oázu, soukromé společenství, které všechny ty ptákoviny příliš nevnímalo. Věda v tvůrčím slova smyslu mi připadala a připadá jako nejskvělejší věc na světě.“

Occamova břitva

Třebaže nemohl Grygar na Ondřejově pracovat, domluvil se, že tam může jezdit do knihovny studovat astronomické žurnály – neustále psal Žně. Obvykle tam vyrážel v neděli po ráno z Hostivaře na kole. Začátkem roku 1988 uklouzl na zledovatělé cestičce a zlomil si nohu.

Kurýrovali ho na ortopedické klinice Fakultní nemocnice v Praze na Bulovce. Bez ohledu na ideologické předsudky ho považovali za prominentního pacienta. Půl roku po zranění sedl astronom opět na kolo a zamířil do Ondřejova.

Sametová revoluce zbořila všechny ideologické zábrany a vynesla Grygara na výsluní. Na Ondřejově ho zvolili členem vědecké rady ústavu – to bylo první zadostiučinění. Předsedal České astronomické společnosti, dnes je jejím čestným předsedou, stejně jako čestným členem Jednoty českých matematiků a fyziků. Sedm let vedl Radu České televize. Je členem České křesťanské akademie a v redakční radě jejího časopisu Universum. Zasedal anebo zasedá v řadě rad, výborů a komisí. Patřil mezi zakládající členy Učené společnosti, jednu dobu jí předsedal.

V roce 1991 přešel z Řeže do oddělení elementárních částic Fyzikálního ústavu v Praze, kde se pustil do studia astrofyziky vysokých energií. Nyní koordinuje v Centru pro částicovou fyziku Fyzikálního ústavu AV ČR českou účast na výstavbě mezinárodní observatoře Pierra Augera v argentinské pampě, která zachycuje spršky kosmického záření o extrémně vysokých energiích. Je to unikátní zařízení, které nemá na světě obdoby. První výsledky ukazují, že vysokoenergetické částice nepřicházejí ze všech směrů vesmíru, nýbrž hlavně z těch míst, kde jsou galaxie s obřími černými dírami. Další se buduje v americkém Coloradu.

Když se rozpadla federace, měl Grygar potíž s uznáním českého občanství. Narodil se totiž v místě, které kdysi patřilo do Německa a nyní do Polska. „Trvalo asi osm měsíců, než jsem si vyběhal všechna potvrzení, abych mohl být Čechem i formálně. Paradoxně po tu dobu řídila Radu České televize osoba bez státní příslušnosti.“

Hodně času dnes Grygar věnuje společnosti Sisyfos, kterou zakládal. „Tento spolek vznikl z holé nutnosti bránit se přívalu pitomostí ve sdělovacích prostředcích, proti bagatelizaci kritického vědeckého myšlení a proti polistopadovému velkému boomu zázračných léčitelů, proutkařů a podivuhodných vynálezců, kteří svými nedokázanými tvrzeními opovrhují metodou vědy. Neděláme si však iluze, že toho hodně a rychle změníme – proto ten název. Je to věčný souboj racionality s lidskou hloupostí,“ přiznává. V roce 2001, kdy se v Praze sešel desátý Evropský kongres skeptiků, zvolili Grygara viceprezidentem Evropské rady skeptických organizací ECSO.

Takřka každý víkend objíždí české, moravské a slovenské hvězdárny i jiné instituce, na kterých přednáší především o novinkách z astronomie. A přes tohle obrovské zaneprázdnění stačil dopsat knihu Vesmír, jaký je, která se objevila v knihkupectvích v roce 1997. Také konečně může naplno mluvit a psát o svém křesťanském názoru na svět – výsledkem je soubor přednášek Svět vědy a víry, který knižně vyšel začátkem roku 2002.

Občas slyší námitku: Vaše náboženská víra je stejně iracionální jako pavědy, proti kterým bojujete. Odpověď má připravenou: „Vždycky, když tohle slyším, vzpomenu si na britského spisovatele Gilberta Chestersona, který prohlásil, že od té doby, co lidé přestali věřit v Boha, jsou ochotni věřit kdejaké pitomosti. Znám lidi, kteří říkají, že Grygar je nemožný, žádný pánbů přece není, ale zároveň si doma nechávají měřit patogenní zóny a věří v horoskopy. Myslím, že křesťanství je náboženství velmi racionální. A ta hranice nevede mezi vědou a vírou, nýbrž mezi vědou a pavědou, mezi vírou a pověrou. Troufám si tvrdit, že věřící přírodovědec může dnes svou víru v Boha opřít také o kvalifikovaný údiv nad podivuhodným materiálním řádem tohoto světa. Nemáme žádný vědecký důkaz božské existence, stejně jako nelze podat důkaz, že Bůh neexistuje. Bůh se nedá najít v nějakém neprobádaném koutku vesmíru. Buď ho člověk najde ve svém srdci, nebo ho nenajde nikdy a nikde. Představa Boha jako velebného starce na nebeském trůnu se možná hodí do Danteho básně, ale ne do 20. století.“

Náboženství neodporuje teorie o vývoji života na Zemi, ovšem pokud proti ní dogmaticky nevystupují takzvaní kreacionisté. „Pro věřícího člověka tím z principu nevzniká žádný rozpor. Samozřejmě rozpory jsou mezi vírou a pověrou, mezi vědou a pavědou, ale ty byly odjakživa.“

My popularizátoři jsme říkali pravdu

V roce 1996 udělilo UNESCO Grygarovi prestižní cenu Kalinga za popularizaci vědy – žádný jiný Čech ji dosud nedostal. Při jejím udělování v březnu 1997 v indickém Dillí vysvětlil význam popularizace vědy v komunistickém systému: „Na ztrátu svobody reagoval utlačený národ několika způsoby. Jedním z nejzjevnějších známek veřejného odporu k totalitní indoktrinaci bylo pozoruhodné zvýšení zájmu o vědu. Populárně vědecké přednášky, knihy, rozhlasové a později i televizní pořady přijímalo publikum s téměř neuvěřitelným vzrušením. Lidé okamžitě rozpoznali, že poslání vědy je prosto ideologie a že je vskutku internacionální. To bylo velmi podstatné v dobách, kdy se oficiální propaganda snažila zneužit všeho, a kdy ideologičtí specialisté nám prali mozky způsobem, který tak mistrovsky popsal George Orwell. Jejich pokusy znetvořit i popularizaci vědy až na malé výjimky selhaly, a my popularizátoři jsme měli to privilegium říkat lidem pravdu – tak, jak ji hledá světová vědecká komunita. V dobách, kdy nepředpojatá objektivní informace byla v naší zemi vzácnou komoditou, nám Češi a Slováci věřili, a tak jsme mohli udržovat pevné, byť velmi tenké spojení s vnějším demokratickým světem.“

Jeho starý kamarád Luboš Kohoutek dal ve stejném roce nově objevené planetce číslo 3336 jméno Grygar – k šedesátinám.

Třebaže je Grygar životní optimista, za jediný správný postoj k vědě považuje skepticismus. „To je přece podstata vědecké metody poznávání. Pokud mohu vystačit se stávajícím poznáním, snažím se s ním vystačit. Mám-li svůj konzervativní postoj změnit, musím k tomu mít dostatečně důležité, závažné a jednoznačné důvody. To znamená, že si musím velice pečlivě ověřovat jakákoliv fakta, která skutečně anebo zdánlivě vybočují ze stávající struktury vesmíru či z modelu přírody. Ovšem ve chvíli, kdy se přesvědčím o tomto vybočení, svůj názor musím změnit – mám k němu dostatečně velké důvody. Tento princip není nový, pochází ze středověku, ve 14. století ho formuloval britský filozof William Occam. Tento princip, jemuž se také říká Occamova břitva, se při hledání správného náhledu na přírodu neobyčejně osvědčil.“

To je šílené – odmítl půl milionu

Grygar není žádný suchar. Miluje divadlo Semafor, Járu Cimrmana, chodí na koncerty vážné hudby, muziku si pouští při rutinní práci na počítači. Jeho věčnou láskou je i kolo – dodnes na něm jezdí z Hostivaře, kde bydlí, do Ondřejova do knihovny. A především vymyslel Ebicykl – prázdninové putování na kolech od hvězdárny k hvězdárně. Od roku 1984 se jezdí každý rok, vystřídalo se na něm na 200 lidí nejen z Československa, ale občas i ze zahraničí Kanadou počínaje a Japonskem konče. V létě 2011 se vypravilo několik astronomů-cyklistů k promenádní jízdě dokonce na Tahiti v Tichomoří – na počest tamního pobytu M. R. Štefánika na počátku 20. století.

Za vědu a vědce bojuje na všech možných fórech. Na podzim 2009 odmítl převzít cenu Česká hlava, kterou se mu chystala udělit Rada vlády pro výzkum, vývoj a inovace. Cena byla spojena s odměnou půl milionu korun.

Byl z toho velký poprask. Protestoval tím proti záměru rady, která plánovala snížit dotace pro Akademii věd tak drastickým způsobem, že by ji to během několika málo let pohřbilo, zatímco velké peníze by šly do průmyslu na takzvané inovace. „Je to zásadní nepochopení úlohy základního výzkumu. Inovací svíčky nelze vytvořit žárovku, ale zase jenom svíčku, třebas lepší.“

Když manželce ohlásil, že má dostat od vládní rady, kterou kritizuje, půl milionu, řekla mu: „To je tedy šílený. Doufám, žes to odmítl.“ Takřka stejnými slovy zareagoval jeho nejmladší syn.

Rada se s tím vyrovnala po svém – cenu Česká hlava za popularizaci jednoduše zrušila.

Další osobní vzpomínky Karla Pacnera na zajímavé osobnosti si můžete přečíst v knize LIDÉ V MÉ PAMĚTI (2013).

Autor:




Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.