Blesky jsou oblíbeným atributem bohů celého světa. Ale i přes jejich majestát jsou ty, které vidíme na obloze, v řadě ohledů jen menšími bratříčky blesků, které mohou vidět pozorovatelé nad mraky. Lidem se je poprvé podařilo zdokumentovat až ke konci 20. století.
Od té doby jsme zjistili, že jde vlastně o gigantickou obdobu výbojů v zářivkách (tj. doutnavému výboji v ionizovaném plynu), a že obloha nad námi je plná pro většinu lidí neviditelných „skřítků“, či „elfů“.
Ukázka toho, jak těžko polapitelná nadoblačná blesková činnost je. Na snímcích je rozvoj skřítka v atmosféře. V tomto případě byl zhruba osm milisekund (ms). Pro srovnání: mrknutí oka trvá zpravidla 200 až 400 ms.
Není to žádné přirovnání: skřítkové jsou název pro nejčastější typ blesků vysoko nad oblaky, které často nabývají například podoby jakési medúzy.
Elfové (odvozeno od anglické zkratky ELVES, čili „Emission of Light and Very Low Frequency perturbations due to Electromagnetic Pulse Sources“) mají tvar ploché kruhové záře a jsou podstatně vzácnější. Vznikají v mezosféře, jejíž horní okraj leží v noci zhruba 100 kilometrů nad povrchem (ve dne cca o polovinu níže). Protože ale vyžadují nějaký „zdroj energie“, vznikají jen nad bouřkami v nižších vrstvách atmosféry.
Při běžných výbojích vznikají elektromagnetické pulzy, které v důsledku v ionosféře rozsvítí atomy dusíku. Že by mohly existovat, věda odhadla na začátku 90. let, po objevu jiných forem blesků vysoko v atmosféře, a jen brzy poté se podařilo jejich existenci doložit na fotografiích. Jejich mechanismus ale není ještě úplně dobře popsaný, a tak jsou stále předmětem výzkumu. Třeba sondy Taranis, která na palubě nese i vzkazy od české veřejnosti.
I když jsou tyto jevy v globálním měřítku časté, vidět prakticky už nejsou z toho prostého důvodu, že trvají jen zlomek sekundy. Pro většinu pozorovatelů jsou proto poměrně vzácným úlovkem, jak dokládá příklad prvního úspěšného českého „lovce elfů“ Martina Popka.
Pozice „elfů“ ze 2. dubna vyznačená na geografické mapě střední Evropy
Pozorování nadoblačné bleskové činnosti se věnuje od roku 2011, od loňského roku pak oficiálně jako pozorovatel Ústavu fyziky atmosféry. Za necelých šest let pozorování „ulovil“ 1 400 nadoblačných blesků ze 185 bouří. Většinu z nich tvoří dva typy tzv. skřítků. Konkrétně na tzv. červené skřítky, na první dobré snímky ELVES, si ale musel počkat až do 2. dubna 2017.
„Elf“ zachycený 2. dubna v 19:39 nad Českou republikou
Bouře nad západními Čechami dala Popkovi možnost z jeho stanoviště v severomoravském Nýdku dobře sledovat děje probíhající nad ní. A štěstí mu přálo: zachytil hned čtyři „elfy“ ve výškách 73-95 kilometrů s maximálním průměrem 370 kilometrů.
Bylo to po dlouhém čekání. „Statisticky mi to vychází, že na tisíc red sprites je stovka takzvaných ‚sprites halo‘ (to jsou krátké kruhovité záblesky předcházející „skřítkům“, pozn. red.), deset elfů a jeden ‚jet‘ (což jsou velké vertikální výboje nad bouřkovou oblačností, pozn. red.). Předtím jsem již pár ‚elfů‘ zachytil, ale tyto jsou první nad územím České republiky a v mimořádné kvalitě,“ hodnotí evidentně spokojený Martin Popek.
