Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Tajemství studené války: Česko bylo obloženo jadernými minami

Exkluzivně aktualizováno 
Dříve tajné zpravodajské informace Varšavské smlouvy vydávají tajemství. Na československé tanky čekaly v Německu jaderné miny. Ty největší měly třikrát větší účinnost než bomba svržená na Hirošimu.

Fotografie komponentů cvičné jaderné miny, na které se učili českoslovenští vojáci. | foto: archiv autora Jan Lakosil

Je známým faktem, že se Československo snažilo zajistit svoji bezpečnost intenzivní vojenskou přípravou obrany území nejen v druhé polovině 30. let v době ohrožení nacistickým Německem, ale i v poválečném období studené války, kdy jsme se jako spojenec SSSR ocitli na hranici dvou naprosto odlišných ideologických světů. Jak v předválečných, tak i v poválečných letech bylo jako hlavní nepřítel vždy uvažováno Německo, po roce 1949 pak samozřejmě jen jeho západní část se spojeneckými okupačními zónami.

Československá armáda vynaložila v 50. a 60. letech poměrně značné úsilí na zabezpečení západní hranice, ať se jednalo o dislokaci velkého počtu vojenských posádek, postupnou modernizaci výzbroje, zvyšování kvality výcviku, nebo výstavbu opevnění. Zvláště pak téměř 12 let trvající výstavba tzv. objektů polní obrany pak z dnešního pohledu dává tušit, že snahou tehdejšího velení bylo zadržení nepřátelského úderu ve vylidněném pohraničí a po přisunutí útvarů z vnitrozemí přenést boj na území nepřítele. Výrazná změna koncepce plánovaného nasazení jednotek Varšavského paktu (kam pochopitelně patřila i ČSLA) nastala v roce 1964.

Nejprve jaderný útok a pak československé tanky

V tomto roce byl přijat, resp. byl nejvyššímu velení ČSLA vnucen generálním štábem ozbrojených sil SSSR „Plán použití ČSLA ve válce“. Ten počítal s nasazením Československého frontu v útočné operaci vedené ve směru Praha – Nürnberg – Stuttgart – Strassbourg – Epinal – Dijon.

Fotogalerie

Sovětský plán počítal i s provedením jaderného úderu proti jednotkám a taktickým cílům NATO rozmístěným v Německu na postupovém směru jednotek ČSLA, k čemuž mělo být hned v prvním útoku použito 41 jaderných úderů (raket nebo bomb).

Ihned po jaderném útoku měl být zahájen útok na výše uvedeném operačním směru, přičemž hned první den mělo být dosaženo čáry Bayreuth – Regensburg – Passau. Smělé a z dnešního pohledu zřejmě nereálné plány počítaly s tím, že po sedmi až osmi dnech dosáhnou jednotky ČSLA řeky Rýn a budou rozvíjet další útočnou činnost západním směrem ve Francii.

Bylo by naivní se domnívat, že by západním spojencům zůstaly tyto útočné plány Varšavského paktu utajeny. Z důvodu změny koncepce nasazení ČSLA byla v roce 1964 ukončena výstavba opevnění na západní hranici a kapacity výrobních závodů (pref) měly být nově využívány pro výrobu panelů na brodová přepraviště.

Na socialistické tanky číhají jaderné miny

V roce 1965 zahájilo neutrální Rakousko výstavbu stálého opevnění především na pravděpodobných operačních směrech jednotek maďarské a československé armády, obranná opatření se začala realizovat i na území SRN. Velení NATO muselo být jasné, že nemá v německém příhraničí dostatek jednotek, které by mohly zastavit masivní nasazení motostřeleckých a tankových divizí ČSLA, které by byly navíc podpořeny následně přisunutými sovětskými jednotkami. Zřejmě z tohoto důvodu se v 60. letech začaly v SRN na hranicích s Československem (a také NDR) budovat tzv. stálá zařízení k ničení komunikací (SZN).

Pohyb motomechanizovaných a tankových jednotek útočníka a jejich rychlý postup závisel především na kvalitě silniční sítě, únosnosti mostů a terénu podél silnic. Není proto divu, že podobná zařízení budovala čs. armáda již za první republiky ve snaze ztížit postup motorizovaných jednotek německého wehrmachtu, v daleko větším rozsahu pak pokračovala výstavba v poválečných letech s těžištěm prací na západní hranici státu. Ačkoliv československá stálá zařízení a objekty umístěné na území Německa nebyly od sebe přes hranici dále než pár set metrů, diametrálně se lišily ve způsobu použití a účinnosti.

Zatímco naše stálá zařízení byla navržena pro lokální přerušení silnice za použití klasických konvenčních trhavin, objekty v Německu byly určeny pro uložení tzv. jaderných min s destrukčním účinkem nesrovnatelně větším. Je samozřejmě nutno uvést, že jaderné zbraně měly na území SRN rozmístěny americké okupační jednotky.

Mapa vojenské infrastruktury SRN zachycuje mimo jiné i přibližné umístění skupinek sklípků (vyšrafované fialové ovály) v prostoru bavorské části Šumavy.

Mapa vojenské infrastruktury SRN zachycuje mimo jiné i přibližné umístění skupinek sklípků (vyšrafované fialové ovály) v prostoru bavorské části Šumavy.

Může to vůbec být pravda?

Musím se přiznat, že když jsem od bývalého příslušníka PS poprvé slyšel o používání jaderných min na bavorské straně Šumavy, domníval jsem se, že se jde o nějaký blábol, který byl vojákům propagandisticky vtloukán do hlav za minulého režimu. Postupem doby se mi však podařilo získat celou řadu podkladů, které mi konečně umožnily uvěřit a pochopit princip, účinnost a způsob použití těchto prostředků ohromné ničivé síly, s jejichž nasazením se k mému velkému překvapení počítalo téměř na samé hranici s Československem. Na úvod je třeba uvést, že následující informace jsou zpracovány na základě ve své době utajovaných zpravodajských informací vojsk Varšavského paktu a je možné, že „naši“ východní agenti nemuseli zjistit zcela úplné nebo správné informace.

Jaderné miny představovaly velmi specifický bojový prostředek, s jehož používáním se v armádách NATO počítalo v poziční i mobilní obraně k vytváření mohutných zátarasů, ničení a ojediněle i zemním pracím velkého rozsahu. Bylo předpokládáno, že tyto miny budou zvláště účinné při kombinaci s přírodními překážkami (lesní porosty, vodní toky, horské masivy apod.) a budou sloužit k účinnému zastavení protivníka v místech, kde hrozí bezprostřední nebezpečí obsazení území nebo důležitých objektů.

Je také nutno uvést, že jaderné miny byly vyvíjeny především pro použití na středoevropském válčišti, kde však nemohly být v míru prakticky odzkoušeny. Pro simulaci účinků jaderných min tak byly používány především výpočetní modely (v 80. letech již s využitím počítačových technologií). Hlavním účinkem jaderné miny bylo vytvoření kráteru za současného přemístění značného množství zeminy. Velikost kráteru závisela především na hloubce uložení a ráži jaderné nálože.

Studny v silničním tělese (objekty SZN) určené pro uložení klasické konvenční trhaviny budovaly jednotky ČSLA v západním pohraničí ve velkém rozsahu na přelomu 50. a 60. let. Podobně zřejmě vypadaly i studny pro uložení jaderných min, které budovali Američané na území Bavorska.

Studny v silničním tělese (objekty SZN) určené pro uložení klasické konvenční trhaviny budovaly jednotky ČSLA v západním pohraničí ve velkém rozsahu na přelomu 50. a 60. let. Podobně zřejmě vypadaly i studny pro uložení jaderných min, které budovali Američané na území Bavorska.

Pro jednotlivé ráže min byly vypočteny optimální hloubky uložení, které dosahovaly v případě těch největších až 163 metrů. Je více než zřejmé, že takto hluboké uložení min by bylo během boje velmi obtížně realizovatelné. Výpočty však ukázaly, že při uložení miny do jedné pětiny optimální hloubky by dosáhl kráter až velikosti 80 % hodnoty maximálního průměru. Například jaderná mina ráže 47 kilotun (kt) by při uložení ve 163 metrech zřejmě vytvořila kráter o průměru 382 a hloubce 91 metrů.

Při menších hloubkách uložení pochopitelně klesala schopnost miny vytvořit kráter, zvyšoval se však ničivý účinek tlakové vlny po výbuchu a zamoření. Zamoření by každopádně dosahovalo značných hodnot, ale přepokládalo se, že již po 24 hodinách by radiace poklesla na 20-25 % původní hodnoty a po týdnu by byla přibližně na úrovni 1 %.

Vzniklé krátery by pro motorová vozidla a tanky představovaly nepřekročitelnou překážku, neboť sklon svahu by byl zřejmě větší než 45°, nehledě na sypkost svahu, která by znemožňovala jeho zdolání i rychlé přemostění. Předpokládané rozměry kráterů vzniklých výbuchem různých ráží jaderných min přibližuje tato tabulka:

Předpokládané rozměry kráterů vzniklých výbuchem různých ráží jaderných min.

Předpokládané rozměry kráterů vzniklých výbuchem různých ráží jaderných min.

Pro úplnost ještě dodejme, že ráže miny byla uváděna v ekvivalentu síly trhaviny TNT v kilotunách. Ráže jaderných min byla udávána v rozmezí 0,09 kt – 47 kt. Spodní hranice tak odpovídá přibližně účinnosti konvenčních bomb Grand Slam, které shazovali Američané na konci druhé světové války. Nejtěžší jaderné miny typu M-59 pak dosahovaly účinnosti trojnásobku jaderné pumy svržené na Hirošimu.

Konec Železné Rudy a dalších měst

Neméně zajímavé je podívat se detailněji na taktiku rozmísťování sklípků pro jaderné miny u hranic s Československem. V terénu byly nejčastěji budovány sklípky pro jaderné miny ve skupinách, přičemž počet sklípků ve skupině se pohyboval nejčastěji mezi třemi a pěti kusy. Ze schematické mapky je patrná nejen plánovaná hloubka destrukční zóny v SRN, ale i zjištěná hustota sklípků na 100 km2, tj. na území o velikosti 10 × 10 km. Největší hustota byla zjištěna na německé straně Šumavy (2-4 sklípky/100 km2), s postupem na sever přes Český les až na Chebsko se hustota snižovala, destrukční zóna však byla členěna do větší hloubky a zasahovala až k Norimberku, tedy do hloubky přibližně 100 km od našich hranic.

Není bez zajímavosti se rovněž podívat na rozmístění sklípků v konkrétní oblasti, např. na již zmíněné bavorské straně Šumavy v návaznosti na okresy Prachatice a Klatovy, kde byla zjištěna nejvyšší hustota sklípků. Zde mohlo při zahájení útoku postupovat jižní křídlo motostřeleckých a tankových divizí 4. armády v rámci nasazení vojsk Československého frontu.

Například hlavní postupový směr na Pasov ve směru od Vimperka byl zajištěn destrukční zónou v prostoru Grafenau – Freyung, která čítala minimálně osm skupin sklípků. Ty byly rozmístěny na vhodných místech v blízkosti křižovatek nebo nepřehledných míst tak, aby po explozi znemožnily další postup jednotek do německého vnitrozemí do údolí Dunaje. Právě Šumava s členitým zalesněným terénem představovala v kombinaci s těmito jadernými minami vážnou překážku pro rychlý postup motomechanizovaných jednotek.

Dobový snímek příslušníků ČSLA, kteří se kryjí před imitovaným jaderným výbuchem.

Dobový snímek příslušníků ČSLA, kteří se kryjí před imitovaným jaderným výbuchem.

Některé skupiny sklípků byly vybudovány doslova pár set metrů od československých státních hranic. V popisovaném šumavském úseku jde např. o sklípky u Bischofsreutu nebo nedaleko Bayreisch-Eisensteinu. Není pochyb o tom, že ničivý účinek těchto min by po explozi musel zasáhnout i naše území. Kromě tlakové vlny a tun vymrštěné zeminy by došlo jistě k zamoření údolí u Strážného či Železné Rudy.

Fakt je ovšem ten, že daleko drastičtější důsledky by mělo použití jaderných min na bavorském území. Z map je patrné, že sklípky byly rozmístěny i v blízkosti měst a vesnic s desítkami tisíc obyvatel. Při rychlostech, jak měly probíhat bojové operace, by určitě nebylo dost času na evakuaci obyvatel. Raději ani nedomýšlet. 

Naskýtá se rovněž otázka, zda všechny vybudované sklípky byly nutně určeny k uložení jaderných min, jak předpokládali naši zpravodajci, nebo mohly být použity k přerušení silnice konvenční trhavinou. Bylo by také zajímavé zjistit, zda připravené sklípky a studny na německém území stále existují, nebo byly zrušeny po uvolnění poměrů na začátku 90. let a následném vstupu ČR do NATO.

Schematická mapka zachycuje předpokládanou hustotu sklípků pro uložení jaderných min na území západního Německa.

Schematická mapka zachycuje předpokládanou hustotu sklípků pro uložení jaderných min na území západního Německa.

Jak jaderné miny fungují

Jak vlastně tyto jaderné miny vypadaly a fungovaly? Skládaly se z vlastní jaderné nálože, klasické trhaviny, počinového zařízení s rozněcovačem, napájecích zdrojů, systémů pojistek, kontrolních přístrojů a dalších prvků. Z hlediska konstrukce byly rozlišovány jaderné miny hlavňového a kulového typu. Miny hlavňového typu (např. americká jaderná mina M-50) měly části jaderné nálože v podkritických množstvích oddělené od sebe. Výbuchem náložek klasické výbušniny došlo k jejich spojení, což vedlo ke vzniku nadkritického množství a následnému jadernému výbuchu.

Miny kulového typu měly podkritické množství štěpného materiálu ve tvaru koule obaleno po celém povrchu klasickou výbušninou. Jejím výbuchem došlo k prudkému smrštění jaderného materiálu, který se zhutnil natolik, že vzniklo nadkritické množství a došlo následně k jadernému výbuchu. Tento způsob konstrukce miny vyžadoval menší množství štěpného materiálu a zvyšoval efektivnost jaderné nálože.

Mimo již uvedený typ M-50 byly takto konstruovány všechny typy amerických jaderných min. S výjimkou přenosné jaderné miny XM-129 byly všechny ostatní typy min přepravovány auty nebo helikoptérou. Jejich hmotnost dosahovala v případě nejtěžších ráží až 680 kg. K výbuchu byly miny přiváděny podle typu mechanickým časovacím rozněcovačem (MČ), elektrickým impulsem po vodiči (E), nebo radiovým signálem (R).

Předpokládané rozměry kráterů vzniklých výbuchem různých ráží jaderných min.

Cvičná mina made in ČSSR

Zpravodajským službám států varšavského paktu nezůstaly utajeny informace o plánovaném nasazení jaderných min na území SRN. S ohledem na fakt, že byla do výzbroje ČSLA zavedena tzv. cvičná jaderná mina (Cv Jmi), lze předpokládat, že se podařilo získat i dobré informace o jejich konstrukci a způsobu používání. Na internetu lze dohledat několik zmínek o cvičných jaderných minách ČSLA včetně vyslovených nesmyslů o jejich účelu. Souprava cvičné jaderné miny Cv Jmi bylo zařízení určené pro výcvik vojsk ve vyhledávání a zneškodňování jaderných min, zejména typů M-50, M-59, XM-55, XM-127 a XM-129.

Hlavní součásti cvičné jaderné miny byly následující: roznětový blok, jaderný blok, signální blok, povelový blok a vysílač místního rušení. Konkrétní typ miny bylo možno zkonstruovat kombinacemi druhu provozu, časového spínače, použitím jaderného bloku různé hmotnosti a rozměrů atd. Celková hmotnost soupravy byla 285 kg (včetně přepravních obalů), přičemž např. roznětový blok vážil 86 kg, jaderný blok pak 30 kg.

V jaderném bloku cvičné jaderné miny samozřejmě nebyl uložen žádný štěpný materiál! Mina by nefungovala bez elektrického napájení, přičemž k napájení celé soupravy bylo potřeba neuvěřitelných 87 monočlánků typu 144. Ve vojenských prostorech byly kvůli výcviku se cvičnými jadernými minami dokonce vybudovány imitace německých sklípků pro uložení jaderných min. Na nich se vojáci pouze učili skutečné sklípky vyhledávat, zneškodňovat iniciační zařízení skutečných jaderných min, rušit příjem radiového signálu atd. Možná by se mezi čtenáři ještě našel někdo z bývalých příslušníků ČSLA, který se během základní vojenské služby setkal se cvičnými jadernými minami.

Fotografie komponent cvičné jaderné miny

Fotografie komponent cvičné jaderné miny

Podrobný popis tohoto zařízení by byl již nad rámec tohoto článku, vizuální podoba a způsob zapojení (zabudování) jsou však patrné z obrazové přílohy. Je zřejmé, že „ostré“ americké jaderné miny vypadaly podobně, byť se mohly v konstrukčních detailech lišit.

Jak by vypadal útok? Umírali by i vlastní

Představa několika stovek jaderných výbuchů na německé straně hranic s Československem je více než děsivá. Neméně děsivá je také představa vžít se do pozice vojáka ČSLA, který musí zneškodnit aktivní „tikající“ jadernou minu. Samozřejmě lze spekulovat o tom, zda by v případě skutečného konfliktu měli Američané čas k dovezení a uložení jaderných min do sklípků u našich hranic, neboť všechny sklady jaderných zbraní měli rozmístěny ve střední a západní části SRN. Lze spekulovat i o tom, zda by vyčleněné jednotky ČSLA dokázaly vyhledat a zneškodnit všechny miny.

Zajímavé by bylo i to, jakým způsobem by se k těmto zařízením zachovali sami Němci, jejichž zemi by jaderné výbuchy pustošily. K ostrému použití těchto prostředků na bavorském území naštěstí nikdy nedošlo (a snad nikdy nedojde!). Šumavské lesy tak může dnes drtit kůrovcová kalamita namísto tlakové vlny po jaderném výbuchu a v létě můžeme najít v šumavských lesích jedlé hřiby místo atomových.

Výzva pro čtenáře:

Máte zajímavé informace, vzpomínky nebo fotografie týkající se výcviku jednotek ČSLA určených ke zneškodňování jaderných min? Podělte se o ně s námi.

Použitá literatura a prameny:

  • Štěpánek K., Minařík P.: Československá lidová armáda na Rýnu, Praha 2007
  • Vývojové tendence ve vyzbrojování kapitalistických armád XII. díl - prostředky zatarasování a odtarasování, Ústřední vědeckoinformační středisko ČSLA, Praha 1983
  • Cvičná jaderná mina (Cv JMi), předpis pro používání (nedatováno)
Autor:
Článek se mi líbí






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.