Sovětské atomové bomby v muzeu v Sarově

Sovětské atomové bomby v muzeu v Sarově | foto: archiv autora

Atomoví vyzvědači studené války: pátrání po první sovětské bombě

  • 42
Za druhé světové války vybudovali Sověti v USA rozsáhlou špionážní síť, která ukradla základní informace o atomové bombě. Po válce následovala další honba za tajemstvími výroby atomových zbraní, která trvá dodnes.

Pod názvem Atomoví vyzvědači studené války vydává dlouholetý redaktor Mladé fronty a MF Dnes a spolupracovník Technet.cz Karel Pacner v nakladatelství Epocha koncem dubna knihu o všech těchto peripetiích po roce 1945. Exkluzivně na Technetu si budete moci postupně přečíst pět ukázek.

První nukleární pokus

Pozorovací bod, který byl nejblíž sovětské atomové střelnici, měli na americkém konzulátu v Urumči-Tihwa v severozápadní Číně poblíž sovětských hranic. Douglas Mackierman z americké výzvědné služby CIA, podplukovník meteorologické služby v záloze, který vystupoval jako vicekonzul, tam na jaře 1949 instaloval zvukové detektory.

Třebaže kvůli čínské občanské válce nařídil Washington v létě osazenstvu konzulátu, aby se stáhlo, zpravodajec mohl zůstat. Jeho práce byla jedinečná – našel tam několik "bílých Rusů", jak se říkalo lidem, kteří už dávno uprchli před bolševiky, a ti mu teď ochotně pomáhali. Dokonce tajně pronikali až do oblasti Semipalatinska, kde Sověti budovali atomový polygon.

V neděli 29. srpna 1949 Mackierman kontroloval detektory. Nejspíš ukázaly, že ráno uskutečnili Sověti první nukleární pokus. Zašifrovanou depeši okamžitě odeslal rádiem do USA. Avšak v centrále výzvědné služby v Langley u Washingtonu se na ni z neznámých důvodů nejméně měsíc nepodívali.

První zprávu o této události tedy nedodal Mackierman, nýbrž meteorologická služba letectva z Aljašky. "Tu noc, co se bomba montovala, měl patrně ,bílé Rusy‘ i v Semipalatinsku," domnívá se fotoreportér Thomas Laird, který se mnoho let pohyboval po Číně a znal se s ním. "Je možné, že jeho agenti instalovali detektor zvuku několik mil od Semipalatinska."

Americká monitorovací síť, kterou vybudoval generál Albert F. Hegenberger, nefungovala ve svých počátcích spolehlivě, to je přirozené. I proto se tím tajná služba raději nechlubí. Mnohem lepší výsledky vykazovalo letectvo. V pátek 3. září 1949 se vracel Boeing-29, označovaný jako WB-29, který patřil k 375. průzkumné meteorologické peruti, z letu nad Pacifikem.

Přistál na Eielsonově letecké základně u města Fairbanks na Aljašce. Jeho posádka vedená poručíkem 1. třídy Robertem C. Johnsonem strávila ve vzduchu přes třináct hodin – dolétla k japonským břehům a zpátky. Byl to rutinní průzkumný let na zjišťování zvýšené radioaktivity v rámci operace Blueboy, která byla zahájena před rokem 12. května.

V pondělí odvezl kurýrní letoun filtrační papíry do speciální laboratoře Tracerlab v Berkeley v Kalifornii. Američtí odborníci vyvinuli poměrně jednoduchou metodu na zjišťování přítomnosti radioaktivity v ovzduší. Přes filtrační papír se nasává venkovní vzduch a tím se zachycují jemné částečky prachu včetně radioaktivních částic z atomových výbuchů.

Pod šifrou Ramona

Po svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki v srpnu 1945, vyvinutých v rámci projektu ukrytého pod názvem Manhattan, si Američané a Britové uvědomovali, že tuhle zbraň budou chtít vytvořit také Sověti. Proto se snažili získat informace o stavu jejich atomových výzkumů. V USA vedli tuto specializovanou špionáž pod krycím označením Ramona.

Zdroje v terénu však neměli, protože Sovětský svaz byl policejní stát, kde jeden člověk hlídal druhého. Situaci proto odhadovali na základě nepřímých údajů. Zpočátku vycházeli především z výpovědí německých specialistů, kteří odjeli v létě 1945 pracovat do Sovětského svazu a občas se vraceli domů, a ze zpráv o těžbě uranu v Československu a východním Německu.

Avšak tyhle údaje nebyly vždy spolehlivé. Západní Spojenci předpokládali, že Sověti se pustili s plnou vervou do vývoje atomových zbraní až po skončení války. A podle toho, kolik let trvalo jejich vědcům, než v tomto úsilí překonali spoustu nástrah a našli správnou cestu, odhadovali termín úspěchu Moskvy.

Josef V. Stalin:

"Marxisté nejednou prohlašovali, že kapitalistický systém světové ekonomiky je plný zárodků všeobecné krize a vojenských střetnutí, a z tohoto hlediska se nebude světový kapitalismus v naší době vyvíjet rovnoměrně a směřovat kupředu, nýbrž bude procházet krizemi a vojenskými katastrofami."

( Předseda sovětské vlády, 9. 2.1946 )

Agenti, které Britové a Američané vysílali na sovětské území, selhávali, protože je tajná policie NKVD vzápětí po vysazení zatýkala. Nejspíš je zrazoval Kim Philby, sovětský agent, který tehdy byl – jaký paradox – šéfem sovětské sekce britské MI 6. Ani otevřené zdroje – tedy moskevský tisk a rozhlas – nepřinášely o atomovém výzkumu žádné zprávy.

Rovněž odposlech rádiové korespondence vojáků a politiků, který se Spojencům osvědčil za války proti Němcům a Japoncům, neměl úspěch – o atomu se nikdo nebavil. Američané se pokusili potenciální konkurenty dezinformovat. V srpnu 1945 vydali knihu o vývoji atomové bomby Atomic Energy for Military Purposes Henryho De Wolfa Smythe z Princetonské univerzity, známou podle hlavního autora jako Smythova zpráva.

Mezi spoustu správných postupů tam autoři vpašovali na žádost generála Leslie Grovese, vojenského šéfa projektu Manhattan, některé dezinformace, záměrné chyby, které měly svést Sověty z cesty. Rusové knihu přeložili a tajně vytiskli pro své specialisty ve třiceti tisících exemplářích. Podle plukovníka KGB, jak se nazýval nástupce NKVD, Alexandra Feklisova jejich fyzici postupem času tyto dezinformace objevili. Určitou práci k tomu museli vynaložit.

"Údaje, které v ní byly otištěny, uspíšily dobu potřebnou na vytvoření naší bomby o několik let," pochlubil se později v časopise Argumenty i fakty Vitalij Goldanskij. Pro Washington to tedy byl spíše gól do vlastní branky. Ale to vešlo ve známost až v devadesátých letech minulého století, kdy směli ruští vědci a vyzvědači otevřeně promluvit.

V únoru 1946 oznámili dva američtí agenti z východního Německa, že němečtí fyzici a chemici, které Sověti odvezli, pracují na dvou místech na Kavkaze. Potom se vyskytly pochybnosti o tom, jestli se v dolech na Jáchymovsku těží, nebo ne. Nicméně přítomnost sovětských vojáků v této oblasti byla vyloučena.

Uranový důl Jáchymov dnes. Byli jsme půl kilometru pod zemí.

Zpravodajská skupina CIG, předchůdkyně CIA, odhadovala na sklonku roku 1946, že Moskva vyzkouší svou první bombu v letech 1950–1953, a to "navzdory poměrně řídkým informacím", které jsou k dispozici. Naproti tomu zpravodajci vojenského letectva tvrdili, že by to mohlo být už koncem roku 1949.

Jsou naše představy o Rusech správné? Nevědí víc, než si myslíme? Tuhle nejistotu vzbudilo zatčení britského fyzika dr. Allana Nunna Maye v únoru 1946. Na jeho stopu přivedl západní tajné služby zběh z vojenské rozvědky GRU, nadporučík Igor Guzenko, když požádal v září 1945 o azyl v Kanadě. Nunn May pracoval na vývoji bomby se skupinou kolegů v Kanadě a do Moskvy poslal mnoho užitečných zpráv a dokumentů. Byl Nunn May jediný sovětský vyzvědač na atomu, anebo jich měla Moskva víc?

Odborníci z americké vládní Komise pro atomovou energii (AEC), která vznikla v roce 1946, aby řídila vývoj nových zbraní, pořád toužili po přehledné studii o možném využití československého uranu Sověty. Pustil se do ní zpravodajský analytik dr. Henry S. Lowenhaupt, který na Yaleské univerzitě vystudoval metody obohacování uranu, potom pracoval v atomové továrně v Hanfordu a nakonec působil v Grovesově štábu ve Washingtonu.

V devítistránkové zprávě, kterou dokončil v prosinci 1946, uvedl devět míst v Československu, kde by se mohla tato surovina těžit. Vycházel však z "možná spolehlivých" či "pravděpodobně spolehlivých" zdrojů, protože "absolutně spolehlivé prameny jednoduše neexistují".

Dálkové detekční sítě

Koncem roku 1947 ustavil ředitel CIA admirál Roscoe Hillenkoetter spolu s náčelníky zpravodajských služeb námořnictva, letectva a pozemní armády Společný výbor pro zpravodajství o atomové energii (JNEIC) jako výkonný orgán na tomto poli. Byl to pokrok – všechny informace se nyní sbíhaly k jedné skupině analytiků.

Vojenské letectvo dostalo rozkaz, aby připravilo Dálkový detekční program. Letadla budou sbírat vzorky ovzduší, které analyzují v laboratořích. Nicméně nejdřív musí celou techniku vyzkoušet.
Dosavadní detekční techniku začali Američané testovat v rámci operace Crossroads. V červenci 1946 svrhli dvě atomové bomby na osmatřicet vyřazených lodí v okolí tichomořského atolu Bikini.

Letouny WB-29 sbíraly radioaktivní částice až 800 kilometrů daleko od epicentra. V dalších dnech se je podařilo zachytit i na ostrovech vzdálených až 16 tisíc kilometrů. Současně se ukázalo, že některé metody bude třeba zlepšit. Například seismografy v Kalifornii zaregistrovaly explozi pod vodou, nikoli však nad hladinou.

Zlepšené metody Američané použili při třech pokusných výbuších, které proběhly u atolu Eniwetok v dubnu a květnu 1948 pod označením operace Sandstone. Týmy specialistů vedené dr. Elvisem A. Johnsonem, vědeckým šéfem skupiny speciálních zbraní vojenského letectva, experimentovaly s nejrůznějšími způsoby zachycování radioaktivity, seizmických a zvukových vln – toto úsilí se skrývalo pod označením operace Fitzwilliam.

Nejvíce se opět osvědčil sběr radioaktivních částic osmi letadly WB-29, které je zachycovaly až 3 000 kilometrů od místa exploze. Ostatní metody nebyly příliš účinné. Seizmometry zaznamenaly chvění pouze do vzdálenosti 800 kilometrů. Stanice s detektory zvuku získávaly údaje maximálně do vzdálenosti 2 600 kilometrů.

Hlavní střediska sovětského vojenského jaderného výzkumu

Hlavní střediska sovětského vojenského jaderného výzkumu. autor: Jiří Martínek

Stejné závěry odvysílaly aparatury z balonů projektu Mogul. A radioaktivitu zachytily pozemní stanice vzdálené pouze asi 1 000 kilometrů. Nejlepší jsou tedy letadla. Tento závěr korunovala zpráva, že záření zachytily i stroje letící poblíž libyjského Tripolisu, tedy asi 20 tisíc kilometrů od místa výbuchu.

Americké stroje startovaly k radiačnímu průzkumu jak ze základen na východním a západním pobřeží USA, tak z letišť na Aljašce, na Guamu, na Bermudách, na Azorech a v severní Africe. Pokrývaly celou severní polokouli včetně polárních oblastí, a to od Manily na Filipínách až po Tripolis v Libyi.

Do chystané detekční sítě pro sovětské experimenty zařadili 24 pozemních stanic na celém světě. Radioaktivní částice začala registrovat i meteorologická služba vojenského letectva. Další sledovací body přidali Britové, kteří s Kanaďany vyvinuli vlastní monitorovací systém.

Operace Sandstone

Operace Sandstone

V létě 1949 se staly součástí této sítě rovněž vybrané lodě amerického a britského válečného námořnictva. Na vrcholu této pavučiny stály specializované soukromé laboratoře Tracerlab v Berkeley a v Bostonu. Vznikly v březnu 1946 k analýze radioaktivních stop. Pro Brity obstarávalo obdobnou službu jaderné středisko v Harwellu.

Základem odhadů "zrcadlová představa"

Americká průzkumná letadla zaznamenala 111 případů zvýšené radioaktivity. Všechny byly přirozeného původu – částice záření pocházejí z výbuchů sopek, uvolňují se i při některých zemětřeseních a pak se přirozená radioaktivita soustřeďuje na některých místech vlivem určitých nezvyklých meteorologických procesů.

I další předpovědi zpravodajských služeb tvrdily, že Sověti vyzkouší první bombu až na počátku padesátých let. V červenci 1948 sdělil ředitel CIA Hillenkoetter prezidentu Harrymu Trumanovi, že to bude dřív, už v polovině padesátých let, možná v létě 1953. Zato zpravodajci letectva neslevili ze svého pesimismu.

Začátkem roku 1949 se shodli, že by exploze mohla přijít už následující rok. V březnu se k tomu přiklonil i šéf vědeckého zpravodajství CIA v Langley Willard Machle. Tajná studie číslo 225, kterou dokončili analytici Společného výboru pro zpravodajství o atomové energii JNEIC 20. září, konstatovala, že sovětská bomba bude hotová uprostřed padesátých let, případně v létě 1953.

Západní Spojenci intenzivně vyslýchali všechny německé válečné zajatce, kteří pracovali na sovětském území a byli propuštěni domů, stejně jako uprchlíky z Východu. Vytvořili k tomu projekt Wringer, jehož pracovníky důkladně vyškolili, jakým způsobem a na co se mají ptát. Obdobnou skupinu měli i Britové.

Jeden Němec sdělil Angličanům, že továrnu na výrobu plutonia Rusové postavili poblíž Kyštymu na východním Uralu. Jiný propuštěný zajatec Američanům tvrdil, že se ruští chemici pokoušejí o plynovou difuzi, ale jsou na primitivní úrovni. Západní zpravodajci odhadli, že do Sovětského svazu bylo odvezeno okolo tří tisíc německých vědců, z toho asi 11 procent pracovalo v oblasti atomu.

Britové brzy dospěli k závěru, že německé specialisty využívají Sověti jenom na okrajové práce, a to ze dvou důvodů. Jednak nemají znalosti na prvotřídní úrovni a jednak jich není mnoho. Po komunistickém převratu v Československu v únoru 1948 odtud utíkaly tisíce lidí. Když Spojenci analyzovali jejich zprávy o těžbě uranu v Jáchymově, užasli – Sověti si téhle suroviny odvážejí šestkrát až osmkrát víc, než původně britská výzvědná služba odhadovala.

Skupina specialistů v Langley také studovala sovětskou odbornou literaturu. Ze všech těchto pramenů si odvodila, že na vývoji bomby pracují na více místech – že tedy tento projekt dostává průmyslový charakter, jaký je nezbytný. O rozsáhlý průzkum sovětského území se postarali letci.

Britské Královské letectvo (RAF) vyčlenilo koncem roku 1947 dvě průzkumné perutě, jejichž stroje létaly nad jihozápadními oblastmi SSSR. Americké strategické letectvo zase prohledávalo severní Rusko. Analytici se opírali o ukořistěné snímky, které pořídila německá letadla za druhé světové války, a porovnávali je se záběry amerických a britských atomových zařízení.

V roce 1950 však dospěli zpravodajci k závěru, že tyto výpravy nemohou přinést nic nového, protože letci a fotoanalytici pořádně nevědí, co mají hledat. I když přinášeli množství mimořádně zajímavých informací z oblastí mimo atom. Několik velkých bombardovacích strojů B-29 Američané přestavěli na laboratoře pro odposlech rádiových a telemetrických signálů.

První takto vybavené letadlo začalo létat podél severního břehu Sovětského svazu roku 1949. Tímto způsobem monitorovali nejen vysílání vysílaček ozbrojených sborů, ale i různých aparatur jako třeba raket. Později se specializovaná Národní bezpečnostní agentura (NSA) pustila do výstavby stálých odposlouchávacích stanic okolo sovětské jižní hranice – v Turecku, Íránu, Pákistánu, nakonec i v západní Evropě a ve Skandinávii.

Trvalo delší dobu, než odborníci porozuměli řeči telemetrických signálů, nicméně nakonec se toto úsilí vyplatilo, protože poznávali přípravy k zahájení různých atomových a raketových pokusů, stejně jako jejich průběh. Tyto výpravy byly riskantní – Sověti a také Číňané přes čtyřicet letadel sestřelili a jenom část jejich posádek se zachránila a vrátila domů.

Výbuch car bomby

Výbuch car bomby

Začátkem roku 1947 se západní zpravodajci dověděli, že SSSR dobývá uran v oblasti Leninabadu (nyní opět Chudžandu) na řece Syr-Darji v Tádžikistánu. Vysoce kvalitní uran vozil z Jáchymova, méně kvalitní z východoněmeckého Erzgebirgu, bulharského Buhova a z některých míst na Uralu. Intenzivní hledání probíhalo v Uzbekistánu a Kazachstánu, kde mají být bohatá naleziště.

Sověti dolovali uran i v čínském Sin-ťiangu. Mackiermanovi, který pracoval jako šifrant na americkém konzulátu v Urumči-Tihwa, to potvrdili jeho agenti z řad Rusů uprchlých už dřív před bolševiky. Dokonce mu přinesli vzorky horniny. Informátoři z řad místních obyvatel americkému zpravodajci tvrdili, že Rusové mají ložiska uranu i na Altaji.

Domorodci, z nichž mnozí žili jako nomádi, často přecházeli málo hlídané hranice z jednoho státu do druhého, někdy si toho ani nevšimli, a na druhé straně se dovídali spoustu zajímavých věcí. Pokusy Západu o získání představy o sovětském atomovém výzkumu skončily žalostně. Předseda Atomové komise David Lilienthal v roce 1949 konstatoval, že zpravodajské odhady obsahují "5 procent informací a 95 procent vykonstruovaných věcí".

Neexistence údajů o Sovětech vedla západní analytiky k tomu, že vycházeli ze "zrcadlové představy" – konstruovali odhady o stavu protivníkových prací na základě znalostí odvozených z vlastních programů. Současně vyvíjeli převratné detekční techniky, které jim umožnily získávat špionážní údaje, dokonce vysoce technické, o protivníkovi mimo jeho území. To byl revoluční krok.

Harry S. Truman

Harry S. Truman

Politici nechtěli uvěřit

Krátce po přijetí 55 kusů filtračních papírů z pátku 3. září 1949 do laboratoře v Berkeley sdělil předběžně její ředitel Lloyd Zumwalt úřadům, že obsahují stopy radioaktivních látek. V úterý, po důkladném průzkumu těchto detektorů, měl jasno: vypadá to spíš na test atomové bomby než na havárii jaderného reaktoru. Výsledek oznámil do Washingtonu.

V pátek 10. září si byli odborníci z laboratoře jisti: Zachytili jsme stopy po výbuchu plutoniové bomby s vysokým obsahem uranu, která proběhla mezi 26. a 29. srpnem. Cestou od ostrova Guam do Japonska naměřili radiaci ve výšce okolo tří kilometrů dokonce dvacetkrát vyšší, než je radioaktivita ze sopek, zemětřesení a fluktuace přirozeného pozadí.

Další podrobnější průzkum vzorků přebrala Námořní výzkumná laboratoř (Naval Research Laboratory) ve Washingtonu. Po pěti dnech její vědci zjistili přítomnost pěti prvků a požádali o pomoc kolegy z Losalamoské vědecké laboratoře. Ti po několika dnech potvrdili, že Sověti nepochybně vyzkoušeli první jadernou zbraň.

Také britská letadla startující ze základny v severním Skotsku zachytila 10. září radioaktivní oblak. O čtyři dny později dali američtí a britští zpravodajci první sovětské bombě krycí jméno Vermont. Nicméně mezi sebou ji všichni familiárně říkají Joe-1 – podle poameričtělého Stalinova křestního jména. Mezi sovětskými specialisty měla krycí název Pěrvaja molnija (První blesk).

Přesto nechtěli této zprávě někteří vlivní polici věřit. Není divu. Lidé na Západě zůstávali v zajetí psychologické bariéry, která jim nedovolovala získat objektivní pohled na sovětskou vědeckou a technickou kapacitu. Prostě pořád viděli Rusy v láptích, kteří se zapřáhnou na břehu Volhy do provazů, aby táhli kupředu loď.

Generál Morris Nelson, šéf atomové kanceláře ze štábu letectva, svolal na 20. září poradu známých vědců, kteří neměli se vzdušnými silami nic společného. Přišli na ni dr. Vannevar Bush, jeden z organizátorů válečného průmyslu, profesor J. Robert Oppenheimer, považovaný za otce americké atomové bomby, bývalý předseda Komise pro atomovou energii Robert Bacher a admirál William Parsons.

Tato čtveřice vyslechla zprávy vědců ze všech laboratoří i výsledky britské. Další informace připravil šestičlenný speciální tým z Úřadu pro počasí, vedený dr. Lesterem Machtem. Podle meteorologů test pravděpodobně proběhl 27. srpna na Sibiři jižně od Kaspického jezera.

Oppenheimer prohlásil. "Tyto jevy se shodují s představou, že původem rozpadových produktů byla exploze atomové bomby, jejíž nukleární složky se podobají bombě z Alamogorda." Tedy plutoniového typu. Její účinnost odpovídala explozi asi 22 tisíců tun trinitrotoluenu čili 22 kilotun – tedy přibližně tolik, kolik měly první bomby americké.

Závěry z této schůzky sdělil ministr obrany Louis Johnson prezidentu Harrymu S. Trumanovi. V pátek 23. září oznámil americký prezident světu, že Sověti tajně vyzkoušeli atomovou zbraň. Druhý den otiskli všechny noviny tuhle zprávu pod palcovými titulky na prvních stránkách. Vědecký komentátor New York Times William L. Lawrence, který před lety jako novinář sledoval vývoj americké bomby i její pokusný výbuch v Alamogordu, připomněl, že zpravodajské služby to tak brzy nečekaly.

Lavrentij Berija

Lavrentij Berija

Spojené státy měly v té době ve výzbroji na dvě stovky atomových bomb. Ale to "podle Pentagonu nestačilo k zaručenému vítězství nad Sovětským svazem, pokud by došlo ke skutečné válce", napsal John Lewis Gaddis v knize Studená válka. Jak je možné, že si Rusové tolik pospíšili? Tahle otázka strašila americké vojáky a politiky.

Vždyť my nevíme, kdy vůbec začali – snažili se omluvit špatnou předpověď analytici z CIA a sboru náčelníků štábů. A dále: Neměli jsme žádnou možnost získávat z Moskvy informace. Možná, že selhala naše bezpečnostní opatření v Los Alamos, takže se dostali k některým tajemstvím.

Studii JNEIC číslo 225, která se tak fatálně mýlila, odtajnila CIA až v roce 1994. Podle amerického historika Stana Morise je na ní nejzajímavější to, jak "jsme nedokázali pochopit sovětské schopnosti".
První spolehlivé informace přinesl defektor, kterého vedly americké tajné služby pod krycím jménem Ikarus a jehož nikdy neodtajnily. Plukovník Ikarus nejdřív sloužil v Moskvě na První hlavní správě, jak zněl krycí název ředitelství výzkumu atomových zbraní, a potom na velitelství uranových dolů ve východním Německu.

Řekl vyšetřovatelům CIA jména a adresy představitelů atomového úsilí ze Sovětského svazu v Berlíně – to byla informace, která agentuře umožnila, aby zahájila intenzivní šetření jejich činnosti, šetření, které mohlo přinést ovoce v příštích letech. Tato správa je podřízena přímo vládě, ve skutečnosti ji diriguje šéf bezpečnosti Lavrentij Berija.