Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Atomoví vyzvědači: testování islámské bomby nezabránil ani Clinton

Exkluzivně aktualizováno 
Před dvaceti lety se v Pákistánu explozemi rozechvěla země a objevil se nad ní bílý mrak. Pákistánští vědci provedli pět atomových zkoušek. Zabránit jim nedokázal ani telefonát amerického prezidenta.

Výbuch atomové bomby. Ilustrační foto | foto: archiv autora

Indický vědec Homi Bhabha pákistánského ministra zahraničí Zulfikara Alího Bhutta vystrašil. Když se v roce 1964 schylovalo k prvnímu čínskému atomovému výbuchu, začal tento přední indický fyzik horovat pro to, aby si také jeho země vyvinula jaderné zbraně. A Indie byla v nepříliš přátelských vztazích se svým sousedem.

Tohle napětí trvalo od srpna 1947, kdy Londýn udělil Indii samostatnost a souhlasil s tím, aby se velká část jejího území obývaného muslimy oddělila pod názvem Pákistán. V dnešní Indii převažuje hinduistické náboženství.

Bhutto se o atomový výzkum staral od chvíle, kdy byl v roce 1960 ve svých dvaatřiceti letech jmenován ministrem nerostných a přírodních zdrojů.

Start jaderného programu v Pákistánu

Pákistán měl od roku 1956 Komisi pro atomovou energii. Její založení podnítila americká nabídka v rámci programu Atomy pro mír. Nicméně vývoj pokračoval pomalu. Teprve mladý ministr vdechl téhle myšlence život. Atom považoval za základ industrializace země i za obušek proti Indii. Předsedou komise se stal fyzik dr. Išrat H. Usmani, který se pustil do budování základů tohoto výzkumu.

Zulfikar Alí Bhutto

„Jestliže Indie staví bombu, budeme jíst trávu anebo listy, anebo hladovět, ale musíme si ji postavit vlastní. Jiná volba neexistuje.“

(ministr zahraničí Pákistánu,1965; později prezident a premiér)

Postupně založil dvě klíčová výzkumná střediska: Ústav nukleární vědy a techniky (PINSTECH) v Rávalpindí poblíž metropole Islámábádu a atomovou elektrárnu v Karáčí. Rovněž vytvořil systém, který umožnil, aby mladí talentovaní Pákistánci mohli jezdit studovat do zahraničí. V  letech 1960–1967 jich zamířilo na americké, britské a francouzské univerzity na šest stovek, z toho 106 se vrátilo s doktorským titulem.

Když se stal Bhutto prezidentem, požádal o spolupráci na atomových zbraních přední vědce. Vyhověl mu Munír Ahmed Chán, který se vrátil z Argonské národní laboratoře poblíž Chicaga. Třebaže měl Bhutto dobré styky s Pekingem, o pomoc při vyzbrojení armády se obrátil na komunisty v Korejské lidově demokratické republice.

V létě podepsali dohodu a už 18. září 1971 připlula první severokorejská loď s nákladem do přístavu Karáčí. Nový předseda Atomové komise Munír Chán měl mezinárodní kontakty a manažerské zkušenosti. Uměl nejen vidět dopředu, ale také rozplánovat cíle na příštích 10–15 let. Po dvou letech práce si uvědomil, že země se musí zaměřit na získání atomové bomby jak obohacováním uranu, tak výrobou plutonia.

Samozřejmě všechny práce probíhaly v přísném utajení. Laboratoře a podniky, stejně jako přední odborníky, střežila tajná policie. Ve srovnání s Indií se Pákistán v atomové oblasti značně zpozdil. První jadernou elektrárnu v Karáčí uvedli Kanaďané do komerčního provozu v říjnu 1972. Dodávala městu čtvrtinu energie a posloužila k výuce domácích odborníků.

Vojenský atomový program byl velmi nákladný a zemi na něj chyběly peníze. Prezident Bhutto požádal o peníze politiky z ropných zemí Středního východu. Na menší dotaci se dohodl s libyjským diktátorem plukovníkem Muammarem Kaddáfím. Hodně peněz přiteklo ze Saúdské Arábie a Íránu. Největším dobrodincem se projevil íránský šáh Muhammad Rezá Pahlaví, který poslal v roce 1973 do Pákistánu půl miliardy dolarů. Práce začaly ve městě Wah poblíž Islámábádu pod krycím označením Výzkum.

Atomoví vyzvědači exkluzivně na Technetu

Exkluzivně na stránkách Technetu si můžete přečíst ukázky z chystané knihy našeho spolupracovníka Karla Pacnera Atomoví vyzvědači studené války.

Kniha se již příští týden objeví na pultech. Vydává nakladatelství Epocha.

Příchod metalurga Abdula Chána

V západní Evropě se rozrůstaly jaderné elektrárny. Velká Británie, Spolková republika Německo a Nizozemsko vytvořily konsorcium na obohacování uranu URENCO. Vědci v jejích laboratořích vyvinuli novou metodu obohacování uranu založenou na centrifugování přírodního uranu, během něhož se vydělí izotop uranu 235.

Toto palivo, které potřebovali pro lehkovodní reaktory elektráren, zatím uměli vyrábět jenom Američané. Vynález byl přísně tajný, protože z obohaceného uranu se mohou vyrábět i jaderné zbraně. Továrnu postavili v nizozemském městečku Almelo, patřila firmě Fysisch Dynamisch Onderzoeklalaboratium (FDO) a byla součástí svazku URENCO.

V květnu 1972 tam přijali pákistánského vědce dr. Abdula Kádira Chána.
Mladík pocházel z indického města Bhópál, kde se 1. dubna 1936 narodil. V létě 1947 se rozdělila Indie na dva státy. Jeho rodina, která byla muslimského vyznání, později uprchla do Pákistánu. V pětadvaceti letech odešel Abdul studovat do Evropy.

Nejslavnější atomový pašerák Pákistán Ajub Chán

Nejslavnější atomový pašerák Pákistánu Abdul Kádir Chán

Nejprve na Technickou univerzitu v Západním Berlíně a potom do Nizozemska a Belgie. Na prestižní Katolické univerzitě v Lovani se sblížil s profesorem Martinem J. Brabersem. V Almelu hledali schopného metalurga. Ze směsi přírodního uranu v plynné podobě tam od těžkého atomu uranu 238 postupně separují štěpitelný atom uranu 235.

Je to technicky obtížný proces – v kaskádovitě spojených centrifugách, které jsou z hliníku a tvrzené oceli, musí dosahovat rotace až 100 tisíc otáček za minutu. Chán toto místo přijal. Nizozemsky uměl z doby, kdy studoval v Delftu. Z Lovaně se tedy přestěhoval s rodinou do domku na předměstí Amsterdamu. Třebaže neprošel žádnou bezpečnostní prověrkou, měl přístup prakticky ke všem tajným informacím – přišel přece od Braberse.

Znal cizí jazyky, a proto ho nadřízení často žádali, aby dokumenty, ke kterým by se jinak těžko dostal, překládal, například klíčovou zprávu o centrifugách z němčiny do nizozemštiny. Někdy zůstával v zaměstnání přes čas, jindy si bral spisy domů. Bez obtíží procházel halami s kaskádami centrifug, kde neměl co dělat, a v rodné urdštině si dělal poznámky.

Nikdo si ho nevšímal, neviděl v tom nic nepatřičného. Na podzim 1974 přivezli Němci plány centrifug G 1 a G 2. Třebaže je vytvořili už nacističtí vědci, kteří vyvíjeli atomovou bombu pro Hitlera, zůstávaly pořád moderní.

Texty k nim překládal do nizozemštiny opět Chán. V květnu 1974 vyzkoušela Indie svou jadernou nálož. Chán nabídl v září své služby písemně premiéru Bhuttovi. Koncem roku se sešel v Pákistánu s několika vlivnými lidmi, aby jim podrobněji vysvětlil představu své pomoci.

"Chán působil jako velice šarmantní člověk, byl oblíbený, projevoval zájem o práci, pilně vstřebával všechny informace, ke kterým se dostal, a nikdo vůči němu nechoval ani stín nějakého podezření,“ napsal Egmont R. Koch v knize Atomové zbraně pro Al-Kajdu. "Proč by mladý vědec, který se chce vypracovat, neměl být zvědavý, proč by neměl klást spoustu otázek?“

Jediný, kdo ho podezíral ze špionáže, byl jeho přítel Frits Veerman. Chán totiž ztratil jakékoli zábrany a snažil se získávat všechny možné informace. Jako vyzvědač-amatér na sebe své okolí nevědomky upozorňoval. Veerman třikrát varoval vedení firmy, že se Chán chová podezřele. "Říkal jsem jim, že je špion, ale oni mi nevěřili,“ svěřil se po letech britskému novináři Gordonu Torerovi.

Na podzim 1975 odletěl pákistánský metalurg domů na dovolenou. V kufrech vezl plány německých odstředivek. Vůbec se nebál, že by nizozemští celníci jeho zavazadla prohlíželi. Kolegům z pákistánské Komise pro atomovou energii během několika dnů vyložil všechno, co věděl.

Když se v říjnu vrátil, přesunuli ho na nové místo. Tam už s tajnými informacemi do styku nepřicházel. Začaly ho trápit obavy: Není policie na stopě mé špionážní činnosti? Nizozemci uvažovali o Chánově zatčení. Avšak CIA to nedoporučila. Američané ho chtěli sledovat, aby získali více informací. To je obvyklý postup při pátrání – kontrašpionáž potřebuje objevit všechny špionovy kontakty, aby ho mohla usvědčit.

Chán jim tuhle hru překazil. V polovině prosince 1975 odletěl do Pákistánu na dovolenou. Svůj odjezd utajil, ani se sousedy se nerozloučil, přitom s návratem nepočítal. Žena v lednu zatelefonovala do laboratoře, že manžel je nemocen. Teprve v březnu 1976 poslal vědec z Islámábádu dopis do Almela, v němž oznámil rezignaci na své místo.

Přejmenované německé centrifugy

Abdul Chán nastoupil do ústavu pákistánské Komise pro atomovou energii. Choval se energicky, arogantně, jako člověk, který všechno ví. Brzy se rozhádal se svým starším jmenovcem, předsedou této instituce. Zašel za premiérem a stěžoval si na něj. Ti dva se nemohli domluvit. Bhutto proto pro něj zřídil zvláštní instituci Strojírenské výzkumné laboratoře, která podléhala přímo jeho úřadu.

Tyto laboratoře pro vývoj obohacovacích zařízení dostaly přidělený prostor v městečku Kahuta, třicet kilometrů severovýchodně od Islámábádu. Oficiálně vznikly 31. července 1976. Pro veřejnost a hlavně pro zahraniční zvědavce to byla "továrna na máslo“. Abdul Chán tam začal vyrábět aparatury G-1 a G-2, které přejmenoval na P-1 a P-2.

Pákistán žárlil na Indii, kterou přivedl k atomovému arzenálu Homi Bhabha

Pákistán žárlil na Indii, kterou přivedl k atomovému arzenálu Homi Bhabha

Avšak všechny informace neměl pohromadě. Požádal proto Veermana, jestli by mu neobstaral technické charakteristiky a snímky odstředivky CNOR a řadu dalších drobností. Třeba by mu přitom pomohl další kamarád Franz Frencken. Nakonec nabídl: "Proč nepřijedeš ty a Franz do Pákistánu, abyste si trochu oddechli a zároveň přišli k nějakým penězům?“ Jasněji nemohl výzvu ke špionáži vyjádřit. Starý kamarád Veerman předal dopis vedení ústavu.

Nezůstalo jenom u tohoto jediného případu – Peking se stal hlavním partnerem Pákistánu při vytváření atomového programu. "A hlavním člověkem, který tyto kontakty udržoval, byl Abdul Chán,“ uvedl Richard Barlow z CIA. "Právě on otevíral dveře.“ Pákistánští odborníci se pustili do stavby vlastního velkého reaktoru Chušab. V polovině osmdesátých let začal vyrábět plutonium. Chybějící součásti sehnal diplomat Zulfikar Ahmed Butt, specializovaný na atomovou špionáž a pašování, v západní Evropě.

Spřádání obchodní sítě

Třebaže Abdul Chán znal v hlavních obrysech výrobu obohaceného uranu, přístroje k sestavení baterie centrifug mu chyběly. Nicméně věděl, které podniky v Evropě je vyrábějí. Sepsal i seznam kolegů a známých, kteří by mu mohli při shánění tohoto materiálu pomáhat, samozřejmě nikoli zadarmo.

Objednávku poslal obchodnímu oddělení svého bývalého zaměstnavatele, firmě FDO v Amsterdamu. Byl to odvážný krok, ale on si uvědomoval, že když se jedná o peníze, jdou často všechna nařízení stranou. Vyplatil se – do Islámábádu přijeli dva obchodní zástupci, prý s vědomím nizozemské vlády.

Chán jim předal seznam požadavků. Oba museli pochopit, že Pákistán chce obohacovat uran pro zbraně, přesto objednávku přijali. Všechno dodali, dokonce přidali výkonný řídicí počítač. Později podali nizozemští celníci na vedení FDO žalobu, ale soud se nekonal – ukázalo se, že zákony neporušilo.

Rovněž společnost Van Doorne Transmissie bez obtíží poslala do Pákistánu během několika let 6500 trubek z tvrzené oceli. Když ji později vyšetřovala policie, její ředitelé tvrdili, že se nemohlo nic stát – trubky nebyly konstruovány speciálně pro odstředivky. Další trubky objednal Butt v továrně Röchling-Burbach v německém Völklingenu.

Tyhle dodávky se staly základem pro jednu kaskádu o několika tisících odstředivkách. Chán se nebál přijet v létě 1976 do Evropy. Neskrýval se, prokazoval se svým pasem. Objížděl staré přátele, většinou spolužáky z univerzit. Od nich či jejich prostřednictvím získával špičkovou elektroniku, stroje, materiály a trubky.

Mapa hlavních pákistánských atomových středisek

Mapa hlavních pákistánských atomových středisek (Autor: Jiří Martínek)

Když bylo třeba, některé výrobky označovali za nevinné předměty, jako například za "továrnu na fluorové zubní pasty“ – tím se vyhnuli zákazu vývozu těchto špičkových technologií. Pákistánský vědec pobýval v Německu, v Nizozemsku, v Británii, ve Švýcarsku a domů se vracel přes turecký Istanbul. Tajné služby těchto zemí si ho nevšímaly. A všechny obchody se vydařily.

Během této cesty splnil Chán dva úkoly. Předně získal všechno, co potřeboval, k vybudování první velké kaskády centrifug na obohacování uranu. A současně vytvořil základní síť spolupracovníků, kteří mu mohli pomáhat i v budoucnosti. Velkou zásilku dal dohromady v dubnu 1977 majitel malé západoněmecké firmy Albrecht Migule, kamarád Chánova spolužáka z berlínských studií Heinze Mebuse.

U půldruhé stovky subdodavatelů z celé Evropy nakoupil množství strojů, zařízení a rour, nechal zabalit a naložit na 62 nákladních aut speditérské firmy Schencker. Celníci je bez zaváhání proclili, jednalo se o nevinné zboží. Karavana odjela přes Balkán a Turecko do Pákistánu.

Nejúspěšnější poválečný atomový špion

Pákistánskou snahu získat atomové zbraně s obavami sledoval Washington. Zasáhl Henry Kissinger, který se už dřív sblížil s Bhuttem. V srpnu 1976, v době, kdy Abdul Chán zakládal svou evropskou síť, přiletěl americký ministr do Islámábádu. Prezidentovi vysvětloval, že podle právě přijatého zákona by Pákistán nemohl dostávat americkou vojenskou a hospodářskou pomoc – ten ji totiž zakazoval poskytovat zemím, které usilují nejen o výrobu bomby, ale i o obohacování uranu či výrobu plutonia. Bhutto tento nátlak odmítl.

Když v lednu 1977 vstoupil do Bílého domu Jimmy Carter, americká politika se nezměnila, spíš naopak. Washington intervenoval u francouzského prezidenta Valéryho Giscarda d’Estainga, aby zakázal firmě SGN prodej továrny na čištění plutonia do Pákistánu. Francouzi dlouho odolávali – jednak se nechtěli vzdát určitého vlivu v téhle části světa, jednak to považovali za výborný kšeft. Teprve když se do toho vložil sám Carter, vzdali se.

Na Chánovu síť v Evropě neměla americká intervence vliv. Jeden z německých manažerů Werner Rüegg dokonce odešel od mateřské společnosti a založil v roce 1978 firmu Industrie-Anlagen-Vertriebsgesellschaft MBH, která se soustředila na dodávky pro Pákistán.

Tímto kanálem tam šly svařovací přístroje, pumpy, ventily, přístroje na čištění plynu a další věci, které se daly použít v různých civilních továrnách, a s atomovým programem neměly na první pohled nic společného. I známá firma Siemens se do těchto obchodů s chutí pustila, byť její podíl zůstává tajemstvím.

Ovšem pašování citlivého zboží, často o velkém objemu, nebylo jednoduché. Někdy Chánovi agenti museli zdolávat překážky štědrými úplatky. Ne všichni pákistánští studenti, kteří byli vysláni na zahraniční univerzity, se vraceli domů. Některým se zalíbilo v cizině, nejčastěji v USA. Chán a jeho lidé je lákali zpátky, případně z nich páčili informace, které byly tajné.

Atomový výbuch

Atomový výbuch

V létě 1977, rok po návratu Abdula Chána domů, dokončili stavbu továrny v Kahutě. S obohacováním uranu 238 pomocí centrifug začali 4. dubna 1978. Dopadlo úspěšně, ale brzy si uvědomili, že objekt je příliš malý, než aby v něm mohli vyprodukovat dost štěpného materiálu na bomby. Museli uvažovat o stavbě dalších provozů.

Na podzim 1978 se nákupy provalily. O dodávkách konvertorů od firmy Emerson Electric Industrial Controls Ltd. do Pákistánu se dověděli britští politici a tajné služby. Továrna se bránila: Prý je potřebují pro nějakou textilku. Byla to kamufláž. Žádná textilka! Tyhle aparatury jsou nezbytné pro pohon vysokorychlostních odstředivek.

Pravda, jejich export nebyl ilegální, jak okamžitě zjistily úřady. Zákon, který by zakázal vyvážet citlivou elektroniku do pochybných oblastí, neexistoval. Přesto zapsala britská vláda tyto konvertory na seznam embargovaného zboží. Chánovo úsilí to neohrozilo. Jenom musel počítat s několikaměsíčním zdržením. Třetí sérii těchto výrobků už nedodali Britové, ale objednali je v Jižní Africe.

Tento skandál přitáhl pozornost britských, amerických a izraelských tajných služeb na budování pákistánského průmyslu. Koncem roku 1978 věděly, že jeho atomový program je skutečně rozsáhlý a nepochybně zaměřený na získání bomby. Avšak díry v exportních zákonech a předpisech evropských zemí byly velké, někde zase pomohla lenost vládních úředníků.

Na Chánovu špionážní činnost v Nizozemsku a evropskou obchodní síť přišli novináři a německá televize ZDF o tom odvysílala koncem března 1979 pořad. Zemětřesení pokračovalo. Bonn a Londýn protestovaly v Haagu a tamní vláda vytvořila meziministerskou vyšetřovací komisi. Nizozemské tajné služby nakonec potvrdily, že Chán ukradl mnoho tajných dokumentů z Výzkumné laboratoře fyzikální dynamiky.

Atomové středisko Kahuta

Atomové středisko Kahuta

V roce 1983 měl soud tolik důkazů, že s ním uspořádal proces v nepřítomnosti. Za špionáž mu vyměřil trest čtyři roky vězení. Avšak po dvou letech museli rozsudek zrušit kvůli formálnímu pochybení soudu – obžalovaný nepřevzal žalobu. Případ tedy skončil šaškárnou.
Abdul Chán přestal opouštět Pákistán, věděl, že za hranicemi by mu hrozilo zatčení.

Ovšem krádež tajných materiálů odmítal – ničeho takového se nedopustil, s sebou si vzal pouze zveřejněné studie.
Nikdo mu neuvěřil. Britský tisk ho označil za "nejúspěšnějšího atomového špiona od dob Klause Fuchse a Allana Nunn Maye, kteří poslali svá tajemství do Kremlu“.

Pod kontrolou tajných služeb

Nový prezident Muhammad Zijául Hak uspokojil Chánovu ješitnost tím, když v květnu 1981 nařídil, aby se Strojírenské výzkumné laboratoře přejmenovaly na Výzkumné laboratoře A. K. Chána. Chán nejednou veřejně vystupoval. Například v únoru 1984 v tisku řekl, že jeho země se už stala jadernou mocností.

Když začátkem roku 1987 narůstalo mezi Pákistánem a Indií napětí, upozornil indického novináře Kuldipa Najara na atomové zbraně, které vyrobil. I při dalších příležitostech rozdmychával atmosféru nepřátelství.
Třebaže Abdula Chána policie dobře hlídala, je pravděpodobné, že CIA, MI 6, případně další západní výzvědné služby, získaly v jeho blízkosti informátory.

"Lze předpokládat, že se někteří pákistánští vědci ani příliš nebránili tomu, aby si svůj hubený žold vylepšovali odměnou za vyzvědačské služby,“ napsal Koch.

Chánovy laboratoře

Chánovy laboratoře

"Na jiné bylo možno vyvinout tlak pomocí kompromitujících skutečností z dob studií v Anglii nebo v USA, pokud nebyli předvídavě naverbováni už tehdy. A třeba se někdo stal "zrádcem", protože Chánovi nevěřil anebo ho nenáviděl. Chán si svým přezíravým, arogantním chováním, které nebralo ohled na lidi a nepřipouštělo jiný pohled na věc než jeho vlastní‘, určitě dokázal nadělat slušnou řádku nepřátel ve vlastních řadách, jak později vzpomínal Munír Chán.“

Americká odposlechová agentura NSA znala všechna telefonní čísla Abdula Chána, a jakmile hovořil, počítač na něj upozornil, takže kromě záznamu ho okamžitě někdo poslouchal. Jeho sledování patřilo mezi priority západních tajných služeb. Přesto propašoval v osmdesátých letech za pomoci různých překupníků klíčová zařízení z několika západních zemí.

Ze Spojených států je získal oklikou přes Kanadu a Turecko. Samozřejmě se tyhle tajné nákupy prodražily, ale jiná možnost neexistovala. Někteří zprostředkovatelé měli s překonáváním embarga letité zkušenosti, protože dováželi citlivá zařízení do komunistických zemí. Když vyspělé západní státy zpřísnily export zařízení pro atomový výzkum, domluvil se Islámábád s Pekingem na tom, že čínští diplomaté a vyzvědači pomohou Pákistáncům při jejich pašování.

Čínští odborníci potom asistovali při stavbě a obsluze velkého reaktoru v Džoharabádu, který zahájil provoz na jaře 1998. Vyrábí ročně 8–10 kilogramů plutonia. Čínská vláda tím porušila svůj závazek vyplývající z mezinárodní úmluvy, podle níž nebude pomáhat při rozšiřování států s jaderným arzenálem.

Překážkou válka v Afghánistánu

Diplomat Robert Gallucci z ACDA přiletěl v červenci 1979 do Islámábádu vyzbrojený fotografiemi ze špionážních družic. Když na nich ukázal generálu Hakovi podezřelá místa, odpověděl mu diktátor bezostyšně, že tam přece není atomové středisko, ale kravín. Gallucci se nedal a spolu s několika diplomaty z ambasády se vydali na výlet za město, aby na vyhlédnutém místě poblíž Kahuty uspořádali piknik. Přitom obhlíželi údajný kravín.

"Byl by to největší kravín na světě,“ hodnotil Gallucci.
Koncem prosince 1979 vtrhla sovětská vojska do Afghánistánu. Od této chvíle se stal sousední Pákistán základnou pro boj s těmito útočníky a pevným spojencem Západu. Carter nařídil CIA, aby podporovala odboj proti sovětským vojskům v Afghánistánu, a to se mohlo dít jenom prostřednictvím Pákistánu.

V centrále výzvědné služby v Langley u Washingtonu začali pomalu formovat operaci Cyclone. Zájem o pákistánský atomový arzenál pohasl.
V létě 1980 upozornilo americké ministerstvo zahraničí Bonn, že dvě společnosti stále dodávají do Islámábádu citlivé aparatury. Obdobný protest podal i Londýn.

Bonnští vládní úředníci neměli chuť se pouštět do nějakých kontrol, přece nebudeme omezovat obchod. Avšak tlak se stupňoval, navíc Britové dodali podrobnosti o podezřelých firmách CES Kalthof a Leybold-Heraeus včetně jejich adres. Nezbylo nic jiného, než aby k nim ministerstvo hospodářství poslalo finanční kontrolu.

Po několika měsících dospěli kontroloři k závěru, že podezření se zakládá na pravdě. Heinz Mebus a Albrecht Migule skutečně posílali do Pákistánu výrobky, které tam nepatřily. Přitom však nic netajili, všechno přiznávali, úřady tomu mlčky přihlížely. Proto také Mebusovi vyměřil soud pouze osm měsíců vězení podmíněně a pokutu ve výši 30 tisíc marek. Nejvíc totiž chybovali celníci.

Další pořad televize ZDF, vysílaný v létě 1981, rozkrýval dodávky německých podniků do Pákistánu ještě hlouběji. Podílelo se na nich na 70 firem. Kupodivu ani toto odhalení nevyburcovalo německé úřady k ráznějším krokům. V Kahutě pracovali čínští odborníci. Abdul Chán často létal do Pekingu a tamní kolegy zase hostil ve své rezidenci.

Rozpolcený Washington

Důstojníci CIA nyní spolupracovali velmi úzce s kolegy z pákistánských Vnitřních zpravodajských služeb ISI na operaci Cyclone. Při verbování a vytěžování agentů se tam volně pohybovali a zdomácněli. Získali tak možnost blíže proniknout i k utajovanému atomovému výzkumu. Předně si ověřili, že tam pracují čínští atomoví fyzici.

V roce 1984 se dostali do blízkosti Kahuty, sebrali tam vzorky půdy a poslali do Washingtonu. Předpokládali, že při netěsnosti potrubí může prasklými centrifugami a dalšími drobnými haváriemi unikat do vzduchu uranhexafluorid a ukládat se v okolí objektu do země. To američtí specialisté potvrdili.

Nemohli zjistit, kolik obohaceného uranu Abdul Chán získává, zato jeho stupeň ano – 90 procent. A to znamenalo, že se Pákistán blíží k vlastní atomové bombě. Nicméně největší zděšení způsobilo ve Washingtonu zatčení Nazíra Ahmeda Váida 22. června 1984 v Houstonu. Pokoušel se koupit součástku do roznětky atomových bomb Kryton.

Atomový výbuch

Atomový výbuch

Váid se přiznal, byl odsouzen na dva roky do vězení, ale vzápětí ho vyhostili. Reagan se rozhodl potrestat Čínu – zakázal vývoz objednaných atomových elektráren. Peking se však bránil, že Pákistánu s atomovým výzkumem nijak nepomáhá. Westinghouse tedy mohl ve výrobě exportní zakázky pokračovat.

Prezident poslal rozhořčený dopis generálu Hakovi, v němž ho varoval před obohacováním uranu. Pákistánský diktátor se zalekl. Mohl by vyschnout přítok vojenské a hospodářské pomoci, rovněž slíbených čtyřicet stíhaček F-16 by nemusel dostat. Vzápětí hlásili agenti CIA, že v Kahutě propustili na dvě stovky lidí a Abdula Chána pověřili vývojem konvenčních zbraní. Jak Peking, tak Islámábád lhaly – nic se nezměnilo. Ale to Američané netušili.

V létě 1986 přiletěl do Islámábádu jako nový šéf rezidentury CIA mimořádně zkušený Milton Bearden. Úsilí, aby se tato muslimská země nezískala atomové zbraně, pokračovalo. Nicméně tajná zpráva této služby pro Kongres uváděla, že Pákistán "v neztenčené míře“ pokračuje v nákupech strojů, přístrojů a materiálů potřebných pro atomové a raketové vyzbrojení. Hlášení nového rezidenta do Langley říkala: Nic se nezastavilo. Také vzorky půdy od agentů CIA z okolí Kahuty to potvrzovaly.

"O jejich bombě jsme věděli všechno,“ připustil později Baerden. Přátelil se s nejvyššími generály tamních služeb a jistě si ledacos neoficiálně vysvětlili. Ostatně s velitelem ISI Hamídem Gulem si notovali, že chtějí upevňovat spolupráci obou zemí. "Dostávali jsme informace prakticky v reálném čase.“

V Kahutě fungovalo šest až sedm tisíc centrifug. Další továrnu na obohacování uranu postavili v Sihale nedaleko Kahuty. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let vybudovali pracoviště i v Golra, deset kilometrů západně od metropole. Podle Chánových plánů, které ukradl v Německu, vznikl i závod u města Dera Ghazi Chán, 250 kilometrů jihozápadně od Kahuty, poblíž řeky Indus.

Pašerácké linky se stále snažili narušit Američané. V červenci 1987 zatkli v New Yorku obchodníka Aršada Parvíze, Pákistánce, který žil v kanadském Willowdalu. Chtěl koupit v Kalifornii velmi tvrdou ocel a berylium, prý pro kosmický výzkum a pro ropný průmysl – ve skutečnosti pro bombu.

Parvíz naletěl na agenta celní správy, který se představil jako zástupce jedné velké firmy. V roce 1991 pracovalo v Kahutě na 3000 centrifug, schopných ročně vyrobit 30–50 kilogramů obohaceného uranu 235. A to by stačilo na 2–3 bomby. Koncem května 1998 byla většina amerických zpravodajců, kteří se zabývali jihovýchodní Asií, přesvědčena, že Pákistánci vyzkouší v příštích dnech anebo hodinách bombu.

Prezident Bill Clinton udělal bezprecedentní krok a zavolal do Islámábádu premiéra Šarífa, aby ho od tohoto testu odvrátit. Ponížil se zbytečně. Deset kilometrů od hory Ras Koh čekali pákistánští odborníci a vojáci na výsledek zkoušek. Ve čtvrtek 28. května 1998 se z nitra země ozvalo temné hřmění, země se rozechvěla a nad místem exploze se objevil bílý mrak.

Také zahraniční seizmické stanice otřesy půdy, které signalizovaly jaderný výbuch, zaznamenaly. Šaríf hrdě oznámil: "Pákistánští vědci dnes úspěšně provedli pět atomových zkoušek.“ Také poděkoval přátelům v Pekingu za účinnou pomoc. Další explozi uskutečnili 30. května.

Mark Fitzpatrick z londýnského Mezinárodního ústavu strategických studií považuje za inspirátora a hlavního architekta pákistánského atomového programu Zulfikara Alího Bhutta. A tím inspirátorem zůstal i po tom, co ho pučističtí generálové nechali popravit.

Takřka dvě desítky let tento úkol koncipoval a řídil Munír Ahmad Chán, jeho největší zásluha spočívá v tom, že připravil rozsáhlou vědeckou a průmyslovou základnu. Ještě zažil triumf podzemních výbuchů, které připravili jeho žáci z Atomové komise – zemřel rok po tomto experimentu. Abdul Kádir Chán se výrazně přičinil o výrobu obohaceného uranu, ale od samého počátku na sebe strhával nadměrnou pozornost.

Autor:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Termosnímek letadla (ilustrační foto)
Co se stane, když do letadla uhodí blesk? Křídlo Boeingu 707 vybuchlo

Otázky. Samé otázky. Někteří lidé si před nástupem do letadla kladou tolik otázek, že do něj nakonec nikdy nevkročí. Nyní vychází kniha, která tyto otázky...  celý článek

Doprava holandských fanoušků na Ruzyni v roce 1967
Nizozemce v Praze skládali do letadel do počtu. Na destinaci nehledě

V roce 1967 se českým milovníkům letectví naskytla velmi neobvyklá podívaná. Ruzyňské letiště se tehdy stalo cílem celé flotily v tehdejším ČSSR nezvyklých...  celý článek

Rekordní výška v rekordním čase. To umělo letadlo SSW D.II
Rekordní výška v rekordním čase. To umělo letadlo SSW D.II

VIDEO 5. srpna 1917 stanovil tovární pilot firmy Siemens Schuckert Werke rekord ve stoupavosti. Se strojem SSW D.II se mu podařilo vystoupat za 35 minut a 30 sekund...  celý článek

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.