Reklama

„Proboha! Tam, kde byla raketa, jsou jen trosky.“ Špioni nad Bajkonurem

Američané už chodili po Měsíci, ale Sověti se nevzdávali. Chtěli USA dohonit. Byli však pod obrovským politickým tlakem a proto docházelo i k obrovským nehodám. I o nich odborníci v Americe díky špionáži věděli. Byli jedni z mála, Rusko své neúspěchy důkladně tutlalo.
K Mezinárodní vesmírné stanici (ISS) odstartovala z kosmodromu Bajkonur v...

K Mezinárodní vesmírné stanici (ISS) odstartovala z kosmodromu Bajkonur v Kazachstánu raketa Sojuz (7. červenec 2016) | foto: Reuters

Když mezi USA a SSSR vypukl závod od dobytí Měsíce, trpěla CIA nedostatkem životně důležitých zpravodajských informací ze SSSR. První špionážní pokusy přitom proběhly už před vypuštěním prví družice světa Sputnik - více v první díle tohoto miniseriálu. Ukázalo to tajné memorandum z konce roku 1963. Agentura v něm přiznávala, že „stále není schopna určit místa s jakýmikoli mezikontinentálními raketami“ s výjimkou Bajkonuru. Přitom první tyto nosiče Sověti instalovali už v roce 1960.

Lenin

V roce 1965 analytici CIA ze záběrů z kosmických špionů poprvé spočítali počet instalovaných sovětských mezikontinentálních raket namířených na Západ a na Čínu – bylo jich 224.

Odhadujeme, že Sovětský svaz vyvíjí novou velkou raketu, která bude silná přibližně jako Saturn 5 – hlásila CIA v lednu 1965 Bílému domu. Její letové zkoušky by mohly začít koncem příštího roku. „Je takřka jisté, že chtějí poslat někdy v budoucnosti člověka na Měsíc, ale náznaky, že tento projekt míří k letům 1968–1969, tedy jako náš projekt Apollo, nám dnes chybí.“ V Moskvě se špitalo, že se má jmenovat Lenin.

První rampu pro ni, kterou v Langley označili jako J-1, dokončili na Bajkonuru v létě 1964. Druhou J-2 na jaře 1965. Komplex J stál – přepočteno na dolary – 300–360 milionů, což je asi tři čtvrtiny nákladů, na něž přišel komplex 39 na Floridě pro Saturn 5. Opodál vyrůstalo sídliště pro pracovníky nového komplexu.

Ovšem američtí zpravodajci si pořád nebyli jistí, že superraketu chtějí Rusové použít pro lunární operace. Zpráva z října 1965 upozorňovala: „Přistání lidí na Měsíci a vytvoření velké orbitální stanice jsou stejně možné.“

Zdokonalování špionážních družic trvalo dlouho. Až začátkem sedmdesátých let se Američanům podařilo vytvořit takovou soustavu družic, že získaly víceméně trvalý čtyřiadvacetihodinový přehled o dění ve všech důležitých koutech světa. Pak mohli starty výzvědných letadel omezit. Nicméně když potřebovali dostat z určitého místa okamžité informace, byl letoun výhodnější. Zpočátku totiž snímky z družic putovaly do analytického střediska zdlouhavou cestou, která trvala několik dnů. Teprve v osmdesátých letech vědci vyřešili jejich okamžitý rádiový přenos.

Údaje z výzvědných letadel a družic zkoumali analytici nejprve v CIA a od 6. září 1961 v nově založeném supertajném Národním úřadu pro průzkum (National Reconnaissance Office – NRO). V první etapě rozeznávali na družicových snímcích objekty o velikosti několika metrů, dnes na nich vidí centimetrové a někdy i menší detaily. Pro některé speciální operace se používají družice vybavené televizními kamerami, takže důstojníci a politici ve washingtonské centrále mohou sledovat veškeré dění pod nimi jako živý přenos. U dalšího typu družic zjišťují infračervené detektory tepelnou mapu krajiny. Nyní ji kreslí s přesností na desetiny stupně Celsia.

Zcela novou kategorií výzvědných kosmických těles se stala řada Ferret – zachycovala veškeré telefonní a rádiové hovory z velkého území. Ještě před tím, než začali Američané tyto družice vypouštět, postavili obrovské odposlouchávací aparatury ve Spolkové republice Německo, Turecku, Japonsku a snad i na dalších místech zeměkoule, které monitorovaly všechny elektromagnetické vlny. Z nich pak týmy specialistů získávaly depeše a rozmluvy všeho druhy, které se pokoušely dešifrovat a analyzovat. Tato zpravodajská činnost dostala označení ELINT (Electronic Intelligence).

Dnes vypouštějí USA družice, které v sobě slučují optický a elektronický průzkum. Několik těles se dostalo dokonce do kategorie neviditelných – amatérští pozorovatelé je na delší dobu ztratí z dohledu a teprve po mnoha měsících je znovu objeví úplně jinde.

Z rádiového vysílání družic určili místo nové sovětské kosmické základny dokonce i studenti střední školy v britském městě Ketteringu. Pod vedením zkušeného odborníka Geoffreyho Perryho našli kosmodrom poblíž města Pleseck u Archangelska na severovýchodě evropské části Ruska. Zaznamenali tam v roce 1966 starty družic. Američané to později potvrdili.

Pozemní sledovací stanice NASA a protivzdušné obrany severoamerického kontinentu NORAD dokážou vizuálně sledovat všechny družice, vyhořelé stupně raket a jejich trosky. Dnes získávají tak dokonalé záběry, že jsou na nich zřetelné objekty do velikosti pingpongového míčku letícího ve výšce do 500 km, možná i menší. Z těchto snímků se dá vypočítat hmotnost a rozměry těles, samozřejmě odhadnout i jejich poslání.

Seznamte se s neznámým příběhem kosmodromu Bajkonur. Tady vše začalo

Tady se psaly první řádky historie kosmické éry lidstva. Z přísně utajované raketové střelnice Sovětského svazu v pustých pláních kazašské stepi, označované krycím názvem "Tajga", odstartovala 4. října 1957 první umělá družice a později, 12. dubna 1961, i první člověk, Jurij Alexejevič Gagarin, na oběžnou dráhu kolem Země.

Letecká a kosmická špionáž umožnila Američanům, aby sledovali činnost na sovětských kosmodromech, raketových zkušebních střediscích a vojenských základnách, která se odehrává pod otevřeným nebem, i všechna tělesa vypuštěná do vesmíru. Zachycené rozhovory pak situaci doplňovaly.

Podrobnosti o této technice Američané samozřejmě tají, uvolňují je s velkým zpožděním teprve tehdy, až mají k dispozici kvalitativně lepší aparatury. Často je zamlžují. Existenci samotného Národního úřadu pro průzkum prozradila vláda v roce 1992, po 31 letech činnosti. Do té doby se i protřelí američtí novináři jenom dohadovali, kdo vlastně za špionážní družice odpovídá.

Ze všech těchto zdrojů sestavují analytici přehledy, které dostávají nejvyšší vládní činitelé. Pro veřejnost se z nich vybírají některé útržky, často bonbonky, které se na Západě obvykle neutajují – ty pak zveřejňují vybraní novináři a úředníci. Nejednou bývají upravené podle potřeb zpravodajské agentury či zájmů různých vládních úřadů. Ovšem to se ukáže – pokud se to vůbec ukáže – až po dlouhé době. Někdy se z alibistických důvodů mluví i o „úniku informací“. Přehled vědomostí CIA o sovětském lunárním programu v šedesátých letech zveřejnil britský časopis Spaceflight po odtajnění archívů v létě 1993.

Mozaiku tajných informací doplňuje monitorování veškerých sovětských a východoevropských sdělovacích prostředků – tisku, rozhlasu a televize. Výzkumné oddělení Kongresové knihovny USA zaměstnávalo na tomto sledování a vyhodnocování přes dvě stě vysoce kvalifikovaných lidí. Podobná specializovaná oddělení mají také všechny zpravodajské služby. Odhaduje se, že 90 % a možná i více všech špionážních údajů pochází z otevřených zdrojů.

Trasa k Měsíci do pěti let

„Výpravě na Měsíc bude předcházet let okolo něho,“ prorokoval kosmonaut German Titov v předmluvě knihy Měsíc a člověk, která vyšla v roce 1966. „Dnešní kosmonauti mají dobrou příležitost podívat se zblízka na Měsíc.“

Kosmonaut Vladimír Komarov nechtěl v interview pro francouzský týdeník Paris Match na jaře 1966 porovnávat americké a sovětské úsilí o vylodění na Měsíci. Nicméně přiznal, že podle jeho informací „není náš program ani v nejmenším za programem americkým“. Ovšem před vysazením člověka na Měsíci tam musí přistát automatická loď s pokusnými psy a králíky, která se pak vrátí na Zemi – to byl úkol, se kterým Američané nepočítali.

„Po navázání pravidelného spojení, což bude trvat asi dva roky, zahájíme podrobný průzkum měsíčního terénu i podpovrchových vrstev,“ řekl Komarov. „Každá další expedice podnikne vždy novější a různorodější výpravy od stanice. Jejich členy postupně budou geologové, astronomové, biologové... A za několik let vznikne na Měsíci stejná situace, jaká je dnes v polárních oblastech. Budeme tam vysílat tolik vědců, kolik uznáme ke splnění plánovaných úkolů za vhodné.“

Také profesor Konstantin Feoktistov, vědec-kosmonaut, z něhož se postupně vyklubal šéfprojektant všech pilotovaných lodí a orbitálních stanic, byl optimistický. Když jsem s ním v březnu 1966 v Moskvě mluvil, tvrdil: „Přistání na Měsíci je poměrně jasné. Je to vlastně jenom otázka času, dále práce a samozřejmě finančních prostředků.“

První veřejná zmínka o přípravě mohutné sovětské rakety, která by byla schopná dopravit lidi na Měsíc, patrně padla 9. listopadu 1966 na besedě odborníků a kosmonautů se studenty Moskevské univerzity.

Akademik Sedov tam přednesl šest hlavních úkolů sovětské kosmonautiky na příštích 10–15 let: Výprava lidí na Měsíc. Orbitální základna se 24–36 odborníky okolo Země. Doprava a montáž na oběžné dráze. Automaty pro měkké přistání na Marsu. Stálá laboratoř na povrchu Měsíce pro 12–16 vědců. Dlouhodobý let 12–16 kosmonautů.

Měl dostat na Měsíc člověka i Leninovu bustu, ale nakonec Mišin neuspěl

Sovětské dobývání Měsíce měl po odchodu Koroljova zajistit Vasilij Mišin. Lidskou posádku tam však poslali rychleji Američané.

Po přehledu tohoto neobyčejně ambiciózního programu následovaly dotazy. Na otázku, jestli se počítá s obletem Měsíce, odpověděl kosmonaut Pavel Popovič: „Možná, že ne. Možná, že si hned sedneme.“ Když však chtěl jeden student vědět, jestli vysazením lidí na Měsíci oslaví SSSR 50. výročí bolševické revoluce, tedy jestli tam poletí nejpozději v listopadu 1967, prohlásil: „To nemohu říci.“

„Má Sovětský svaz rakety jako je Saturn 5?“ Popovič bez zaváhání odpověděl: „Má a má ještě něco silnějšího.“

Beseda byla určena sovětským vysokoškolákům. Zpráva o ní se dostala do světa jenom proto, že syn zpravodajů Československé tiskové kanceláře manželů Věry a Jindřicha Sukových tam studoval a ruští kamarádi ho do sálu propašovali.

„Nemohu říci datum prvního letu s posádkou na Měsíc, je třeba ještě mnoho vykonat,“ odpověděl velitel sovětských kosmonautů generál Nikolaj Kamanin 10. března 1967 v interview pro polskou agenturu PAP. „Jedno je jisté – za pět let budou tyto lety časté a rakety budou k Měsíci směřovat už vyznačenou trasou. Zatím nejsou vyřešeny dva základní problémy: první je start z Měsíce, který se mně osobně zdá snazší, a druhým návrat k Zemi druhou kosmickou rychlostí a přitom ohromnou přesností, aby loď neminula Zemi a nestala se družicí Slunce anebo aby neshořela v hustých vrstvách atmosféry. K jejich řešení směřují naše dnešní pokusy. Teprve po jejich zvládnutí bude možné mluvit o výpravě lidí na Měsíc.“

Všechna vystoupení vědců, kosmonautů, politiků a novinářů států sovětského bloku a komunistické Číny bedlivě sledovali pracovníci studijního oddělení Kongresové knihovny USA. Z nich vytvářeli za pomoci odborníků z CIA analýzy pro americké politiky. Platilo to i pro kosmonautiku – každý rok vydávalo toto oddělení tlustou knihu se všemi záznamy a analýzami.

Superraketa jako „Velká matka“

Ani nový šéf pilotovaných letů NASA dr. George Mueller neztrácel optimismus. „Stále ještě máme naději přistát na Měsíci do konce roku 1969,“ řekl mi na mezinárodním astronautickém kongresu v září 1967 v Bělehradě. „Finanční prostředky na tento projekt nebyly snížením rozpočtu, který udělal Kongres, nijak podstatně zasaženy.“

Mueller zřejmě vycházel z analýzy výzvědné služby CIA z 2. března 1967, která potvrdila, že SSSR vyvíjí mohutnou raketu. Na snímcích pod širým nebem ji analytici výzvědné služby spatřili koncem února. Zdá se, že bude větší než Saturn 5. Zpravodajci ji oficiálně označili jako „nosič J“, ale mezi sebou o ní hovořili jako o „Velké matce“.

Odhalte historii jediného místa na světě, odkud jste mohli letět na Měsíc

Start první rakety Bumper č. 8 z Cape Canaveral

Start první rakety Bumper č. 8 z Cape Canaveral

Jediné místo na světě, odkud se zatím dvanáct Pozemšťanů vydalo na úspěšnou pouť k jinému nebeskému tělesu, leží na atlantském pobřeží Floridy. Ještě dvakrát odtud poletí i kosmické raketoplány, než se tato éra kosmonautiky definitivně uzavře.

Zpráva upozorňovala: „Sovětský lunární pilotovaný program nebyl zřejmě zamýšlen jako konkurence programu Apollo, to znamená s vrcholem v letech 1968–1969...“ Nicméně uvedla: „Na základě všech úvah odhadujeme, že nejdřív se mohou Sověti pokusit o přistání lidí na Měsíci od poloviny do konce roku 1969... ale nejpravděpodobnější termín je v letech 1970–1971.“

Ovšem řada příznaků naznačovala, že SSSR nebude schopen soupeřit s USA – uvedla CIA. „Jsou náznaky, že vypouštěcí zařízení nebude pravděpodobně připraveno ke zkouškám dřív než uprostřed roku 1968. K tomu, aby se raketa dostala do operačního používání a získala způsobilost pro vynášení člověka, je třeba série zkoušek, které musí být ukončeny nejméně rok před tím, než bude možné zahájit pokusy s přistáním na Měsíci. Mezitím musí Sověti otestovat novou loď, vyzkoušet návrat z lunární dráhy a možná vyvinout techniku přistání na vodu... Není vyloučeno, že také budou potřebovat techniku setkání a spojování lodí na oběžné dráze a příslušná zařízení.“

Analýza výzvědné služby z 1. listopadu 1967 potvrzovala: „Dnes předpokládáme, že Sověti se pokusí vyslat člověka na Měsíc koncem poloviny roku 1971 anebo v roce 1972, přičemž druhý termín je pravděpodobnější.“ SSSR zápasí s řadou nezdarů a havárií.

Velkou pozornost expertů vzbudilo zjištění CIA, že SSSR chce zaútočit na Měsíc dvěma oddělenými pilotovanými projekty. Nejdřív se asi v první polovině roku 1968 pokusí o prostý oblet Měsíce pomocí existující techniky. Použije k tomu raketu SL 9 čili Proton, s posledním stupněm rakety SL 8 a upravenou kabinou Voschod. „Tato kombinace dovolí vypustit náklad o váze 15 tisíc liber (necelých 7 t) na dráhu okolo Měsíce, což Sovětům umožní, aby tam vyslali dvoučlennou posádku. Druhá možnost spočívá v tom, že by Sověti možná použili nově vyvinutý horní stupeň SL 9 a novou loď schopnou korekcí dráhy.“ První start Protonu s novým třetím stupněm se dá čekat v první polovině roku 1967. Za půl roku až rok by mohla tato raketa poprvé vynést na oběžnou dráhu okolo Země kosmonauty.

SSSR stále zápasí s vysíláním automatů na Měsíc – upozornila CIA. Celkem se mu podařilo šest úspěšných startů, jeden se zdařil částečně, ale 19 skončilo haváriemi.

Kromě toho zpravodajci diskutovali o možnosti, že Sověti připravují dva projekty orbitálních stanic.

Zpravodajští analytici se shodli na tom, že sovětská kosmonautika se zaměřuje především na úspěchy, které ovlivňují veřejné mínění. Současně se zdálo, že dostává od vlády mnohem méně peněz než NASA. „Odhadujeme, že výdaje na sovětský kosmický program se zvyšují v průměru ročně o částku, která je ekvivalentem jedné miliardy dolarů, a to od roku 1962, kdy bylo spotřebována jedna miliarda dolarů, až do roku 1966, kdy tyto výdaje vyrostly na 6 miliard. Hodně z těchto zvyšujících se částek pohlcuje stavba velkých startovacích komplexů na Ťuratamu a s nimi spojených konstrukčních programů v oblasti J. Zona J není dosud dokončena... ale my věříme, že program už pokročil natolik, že dovolí rychle snížit celkové výdaje; a v příštích několika letech se budou držet na úrovni 5,5 miliardy amerických dolarů...“ Tím se myslely dotace jak na civilní, tak vojenskou kosmonautiku.

Sovětští kosmonauti mají obletět Měsíc!

Koncem září 1967 vyfotografovaly americké špionážní družice raketu R-7 s přídavným stupněm na Bajkonuru, jak se zřejmě chystá k obletu Měsíce. Ale 28. září ji technici a vojáci odtáhli zpátky do montážní haly. Totéž se opakovalo 26. října. Zřejmě ji tam znovu zkoušeli a opravovali. Nakonec 22. listopadu raketa na rampě vybuchla.

Saturn 5 se zvedl od Země 9. listopadu 1967, ale s jednoročním zpožděním. Na dráhu ve výšce 185 km vynesl loď Apollo 4 vážící spolu s posledním stupněm 115,5 t – to byla dosud nejtěžší užitečná zátěž, jaká se dostala do vesmíru. Raketa startovala z nové základny Merritt Island v Kennedyho kosmickém středisku na Floridě, z rampy vybudované pro lunární operace.

„Někteří západní pozorovatelé nyní věří, že Rusové přistanou na Měsíci dřív, než to bude moci udělat Amerika pomocí projektu Apollo,“ napsal britský astronautický odborník Kenneth W. Gatland v týdeníku New Scientist 21. března 1968. „Důkazy o sovětských možnostech v pilotovaných letech vzrostly od roku 1966, od madridského kongresu Mezinárodní astronautické federace, kde obíhaly pověsti o superraketě větší než americký Saturn 5. Nejprve tomu byla věnována malá pozornost, ale krátce nato dr. James E. Webb, ředitel NASA, informoval kongresový výbor pro astronautiku ve Washingtonu, že nová sovětská raketa má mít tažnou sílu přes 10 milionů liber.

Sověti zvažovali, že při letu na Měsíc využijí čerpací stanici na orbitě

Vesmírným rekordmanem je sovětské vozidlo Lunochod 2. Na povrchu Měsíce ujelo...

Vesmírným rekordmanem je sovětské vozidlo Lunochod 2. Na povrchu Měsíce ujelo od ledna do června 1973 celkem 37 kilometrů.

Plán na to, jak dostat na sovětského kosmonauta na Měsíc se každou chvíli měnil. Sergej Koroljov zvažoval řadu variant, třeba i tu, že na oběžné dráze budou cisterny s palivem. Co všechno předcházelo vyslání Jurije Gagarina na oběžnou dráhu, si přečtěte ve třetí ukázce z knihy Karla Pacnera o konstruktérech raketového věku.

Je to důvěryhodná informace, neboť byla získána z vysoce přesných fotografií pořízených americkými průzkumnými družicemi nad kosmodromem Ťuratam-Bajkonur, nedaleko severovýchodního okraje Aralského jezera v Kazachstánu, kde se po celé minulé čtyři roky intenzívně připravovalo startovací místo... V každém případě se dr. Webb domnívá, že nový sovětský nosič se objeví ‚během roku 1968 anebo krátce potom‘. První letové zkoušky budou zřejmě nepilotované jako při vývoji Saturnu 5.“

V listopadu 1968 zpozorovaly americké zpravodajské družice první vypuštění zdokonalené rakety Proton se čtvrtým stupněm. Západní odborníci, kteří ho označili jako Proton-U, vypočítali, že může dopravit na dráhu k Měsíci či k planetám 5–6 t nákladu.

Už na jaře uvažovali Američané, že by Apollo 8 vyslali k obletu Měsíce. Na mezinárodní konferenci o výzkumu vesmíru v létě 1968 ve Vídni probleskly zprávy, že se Sověti chystají k obletu Měsíce lidmi. Nesmí nás předhonit! Ve Washingtonu začali uvažovat o tom, že tento úkol svěří Apollu 8, které má startovat těsně před Vánocemi. NASA o tom rozhodla 11. listopadu 1968.

Startovací okno k Měsíci z Bajkonuru se otevíralo o několik dnů dříve než z floridského kosmodromu. Na určité dráhy okolo Země, stejně jako na Měsíc a k planetám, se totiž nedá létat každý den, ale jenom v určitých termínech, kdy jsou kosmodrom a cíl ve vzájemně nejvýhodnějším postavení.

Třeba se Rusové zpozdí a my budeme úspěšnější – utěšovali se Američané. Avšak 26. listopadu se rozšířila v Moskvě zpráva, že kosmonaut Pavel Běljajev, považovaný za velitele první posádky pro oblet, zamířil na kosmodrom.

Začátek zimy sledovaly americké špionážní družice Bajkonur, kde probíhaly přípravy Protonu-U na let k Měsíci. Kreml požadoval: Musíme být první! Na prohlídku tohoto nebeského tělesa se měli v Zondu 7 vypravit 8. prosince 1968 Alexej Leonov a Oleg Makarov.

Série kontrol techniky znejistila. Nevěděli určitě, jestli by raketa fungovala spolehlivě. Proto právě ji odvezli zpátky z rampy do montážní haly.

Když chtěli Zond 7 v bezpilotní verzi 20. ledna 1969 vypustit, Proton vybuchl. Kabinu vynesla mimo hořící trosky záchranná věžička a přistála na padácích opodál – aspoň havarijní systém nezklamal a osvědčil se. Lidé by však přežili.

Posádka Apolla 8 oslavila klidné Vánoce okolo našeho souputníka. „Měsíc je úplně šedivý,“ oznamoval James Lovell. „Žádná barva. Vypadá jako ze sádry anebo z nějakého našedlého písku. Vidíme dost podrobností. Moře plodnosti není tak výrazné jako při pohledu ze Země. Krátery jsou zaoblené. Vypadají – zvláště ty kulaté – jako by byly vytvořeny po nárazu meteoritu či jiného tělesa.“

Superraketa poprvé na rampě

Zpoždění Sovětů za Američany se stále prohlubovalo. Dvě startovací rampy a jejich řídicí centrála, montážní a zkušební hala, další pozemní zařízení a dokonce i sídliště pro zaměstnance se na Bajkonuru stavěly od jara 1965 do začátku roku 1968. Celý tenhle pozemní komplex přišel na miliardu rublů. Inženýrská zkouška rakety, která byla ještě ve vývoji, se podle zjištění amerických špionážních družic uskutečnila uprostřed léta 1966.

„Výstavba výrobní a zkušební základny se zdržela o dva roky,“ konstatoval generální konstruktér Vasilij Mišin. „Dokonce i té omezené základny. Američané mohli na svých stendech vyzkoušet celý motorový blok a potom ho bez rozmontování instalovat na raketu připravovanou k vypuštění. Naproti tomu my jsme experimentovali po částech a na to, že bychom vyzkoušeli všech 30 motorů prvního stupně v kompletní sestavě, jsme nemohli ani pomýšlet.“

Sověti stend pro zkoušky prvního stupně nepostavili. Nezbylo nic jiného, než aby celkově vyzkoušeli N-1 za letu – tak jako to musel dělat Koroljov se všemi předcházejícími nosiči.

Analytici CIA na základě snímků z družic spočítali, že N-1 má výšku 102 m. Mýlili se nepatrně, což svědčí o kvalitním systému rozboru. Třístupňový kužel rakety má průměr u základny 17 m, výšku 105 m a celkovou váhu 2 735 t.

Raketa mohla letět i v případě, že vynechají až dva páry pohonných jednotek prvního stupně, jeden pár stupně druhého a jeden motor ve třetím stupni. Jako okysličovadlo sloužil kapalný kyslík a jako palivo kerosin. Tahle kombinace je laciná a není toxická.

Na nízkou dráhu mohla superraketa dopravit maximálně 98 t nákladu. Na translunární dráhu ji měl uvádět ještě čtvrtý stupeň s jedním motorem NK-19.

Užitečný náklad, který zaujímal asi třetinu výšky tělesa ukrytý pod aerodynamickým krytem, měl průměr 6 metrů a hmotnost 23 t.

Maketu superrakety smontovali takřka kompletně dohromady v nové hale bajkonurského kosmodromu na podzim 1967. Od 25. listopadu do 12. prosince s ní dělali na startovišti číslo 1 testy: zkoušeli elektrická zařízení nosiče a samotnou rampu, personál se cvičil v obsluze.

Letovou verzi nosiče, třetí výrobní kus označovaný jako 3L, smontovali dohromady v hale koncem dubna a na rampu vyvezli 7. května 1968. První dva stupně i půl třetího měly sytě šedou barvu, druhá polovina třetího byla bílá, rovněž aerodynamický kryt makety lunární lodi svítil bělobou. Víc než stometrové monstrum stálo mezi dvěma pevnými 180 m vysokými věžemi. Nakonec k němu přisunuli pohyblivou montážní plošinu vysokou 125 m.

Než 3. února 1969 vyvezli raketu N-1, číslo 3L, z montážní haly, pokřtil ji hlavní konstruktér lahví šampaňského – jako když se spouští nová loď na vodu. Na 2 300 techniků a vojáků ji chystalo ke startu za mrazů, které klesaly až na 45 °C. Osmadvacet dnů v téhle nepohodě pracovali. Není proto divu, že se první vypuštění rakety se kvůli špatnému počasí ještě o den zdrželo.

N-1 vypustili 21. února 1969 ve 12:18:07 hodin moskevského času. S úspěchem nepočítali. Hned po zážehu se porouchal kontrolní a bezpečnostní systém KORD, takže ve 3. a 7. sekundě letu přestaly fungovat motory číslo 12 a 24. Raketa však letěla dál, takový výpadek ji nemohl ohrozit. Jenže pak se objevily vibrace. V 55. sekundě se okolo pěti motorů v horní části prvního stupně rozhořel požár. V 65. sekundě plameny zničily kabely vedoucí k řídicímu systému a telemetrii. Mezi 114 a 120. sekundou dopadla hořící raketa 52 km severně od rampy.

Právě tahle havárie unikla pozornosti amerických výzvědných družic. Nelétalo jich ještě tolik, aby mohly nepřetržitě sledovat činnost na hlavním sovětském kosmodromu. Trosky okolo rampy J nikomu nic neříkaly. Detektory ve vzdáleném Turecku zachytily jenom jednominutové hoření motorů. A to pozornost nevzbudilo. Zato se o ní dodatečně dověděli zpravodajci z MI 6 od svého agenta. V centrále CIA v Langley tomu nechtěli zpočátku věřit. „Britové nás upozornili na některé detaily, které nám unikly,“ poznamenal Sayre Stevens, hlavní analytik patnáctičlenné skupiny specialistů kosmického oddělení Úřadu vědeckého zpravodajství (Space Division, Office of Scientific Intelligence) CIA.

Proto červnová zpráva NIE (National Intelligence Estimates – NIE, Národní zpravodajské odhady CIA) uvedla, že „neexistuje žádný důkaz, který by ukazoval na větší technické obtíže tohoto programu“. Teprve mnohem později – po rozboru dalších nepřímých důkazů z dálkového sledování techniky – tento neúspěch i američtí analytici potvrdili. Bylo to dokonce až po druhém výbuchu „Velké matky“.

O způsobu vysazení Rusů na Měsíci měla CIA falešné představy. Základní informace z Moskvy chyběly. Američtí analytici v červnu 1969 odhadovali, že lunární operace bude vyžadovat vypuštění dvou „Velkých matek“, jejich spojení v blízkosti Země anebo okolo Měsíce. Nejdřív se o to pokusí koncem roku 1971 anebo spíš v roce 1972. „Existuje možnost, že při jednom zkušebním startu rakety J vypustí Sověti velkou orbitální stanici.“

Exploze na Bajkonuru

Američané spatřili superraketu na rampě na záběrech špionážních družic koncem června 1969. Začátkem července prohlížel analytik Jack Rooney pod mikroskopem snímky ze špionážní družice KH-4B. Vysloužilý námořní důstojník kontroloval činnost na Ťuratamu. Nezáživná rutina. Od druhé světové války, kdy Angličanka Constance Smithová hledala na snímcích základny Peenemünde pořízených výzvědným letadlem bojové rakety V-2, se způsob analýzy takřka nezměnil.

Najednou Rooney vykřikl: „Proboha! Tam byla na snímcích z poslední zásilky raketa. A teď spousta trosek!“

Start rakety zabil před padesáti lety i velitele raketových vojsk Ruska

Měl to být dárek k oslavám výročí bolševické revoluce, nakonec z toho byla tragédie, jaká nemá obdoby. Pokusný start mezikontinentální rakety R-16 na kosmodromu Bajkonur skončil tak zvanou "Nedělinskou katastrofou".

Zavolal svého šéfa Davida Doyla. Zkušený Doyle souhlasil. Okolo jedné rampy J leží spousta trosek. A jedna ze dvou obslužných věží chybí. Určitě havárie – havárie „Velké matky“!

Vedoucí analytik Dino Brugioni rozeslal všem stanicím zpravodajské služby žádost: Zjistěte, jestli vaše detektory nezaznamenaly začátkem měsíce nezvyklé údaje přicházející z Ťuratamu!

Brzy dorazily zajímavé depeše. Seizmografické stanice v Asii a v Evropě zachytily 3. července menší otřesy půdy v Kazachstánu – podobné těm, jaké vyvolává start Saturnu 5. Odposlechové družice zaregistrovaly rádiové signály z Ťuratamu, které naznačovaly neúspěšný start.

Převratná zpráva rychle postupovala do nejvyšších pater CIA. Ředitel výzvědné služby Richard Helms referoval prezidentu Richardu Nixonovi a ministru obrany Melvinu Lairdovi. Všichni si oddechli. Ruská superraketa podruhé vybuchla! Teď nás předstihnout nemohou!

Začátkem července se rozšířily v Moskvě pověsti, že nedávno explodovaly dva sovětské lunární automaty. Prý měly přivézt vzorky z Měsíce. Aspoň v tom chtěli Sověti získat prvenství před Američany. Ovšem ještě nic není ztraceno! Vždyť startovací okno pro Ťuratam se otevírá těsně před nejvhodnějším okamžikem pro Kennedyho základnu na Floridě. Co když Rusové vypustí takový automat současně s Apollem 11?

Washingtonský nedělník Sunday Telegraph otiskl 6. července 1970 zprávu svého moskevského zpravodaje Anthonyho Michaelise: Na Bajkonuru se 3. července odehrály dvě exploze.

Američtí zpravodajci 26. srpna 1970 konstatovali: Rampa J-1 je rozbitá. „Rampa J-2 může být pravděpodobně použita ke startu, jakmile se problémy (s raketou) vyřeší. Vzhledem k tomu, že pro lunární pilotovanou výpravu budou zapotřebí obě rampy, zdá se nyní, že Sověti ji budou schopni uskutečnit až koncem roku 1972 anebo spíše v roce 1973.“

Další dva výbuchy

Třebaže se Američané procházeli po Měsíci, sovětští inženýři je pořád chtěli dohonit. Přitom zápasili se spoustou potíží.

Třetí vypuštění N-1 proběhlo trochu úspěšněji – 26. června 1971 raketa odstartovala z rampy číslo 2. Poprvé nesla operační orbitální lunární plavidlo Sojuz LOK s maketou výsadkového modulu LK. Avšak po 8–10 sekundách ve výšce asi 250 m selhal palubní řídicí systém. Ve 48. sekundě začalo těleso nekontrolovatelně rotovat. Zbortilo se napojení třetího stupně s lunárním komplexem, které se oddělily a vybuchly. Jejich trosky dopadly opět poblíž rampy. Kupodivu, první a druhý stupeň stále letěly, byť neřízeně. Spadly 16 km daleko a vyrvaly kráter o průměru 45 metrů a hloubce 15 metrů. Úlomky rakety se prostíraly na ploše 10 km².

Třetí havárii mohutného sovětského nosiče americké družice zaznamenaly. Na snímcích asi 20 km od rampy našli analytici v Langley 15 m hluboký a 30 m široký kráter, všude okolo trosky.

Čtvrté vypuštění proběhlo ve čtvrtek 23. listopadu 1972. V 90. sekundě dohořelo podle plánu šest prostředních motorů, ale vzápětí vzplanul jeden motor. Hasicí zařízení nefungovalo. Trosky dopadly daleko od rampy, užitečný náklad se předpisově snesl na padácích. Přesný důvod havárie se nepodařilo objasnit.

Americká kosmická stráž opět selhala. Družice KH-9, číslo 4, prolétávala nad rampou J začátkem měsíce a KH-9, číslo 7, až 31. prosince 1972, tedy po víc než jednom měsíci. Přesto se o tom Američané dověděli jiným způsobem, nejspíš zachycením telemetrie rakety. CIA to uvedla v tajné zprávě o sovětské kosmonautice v roce 1972, kterou vydala v květnu následujícího roku.

CIA oznámila 20. prosince 1973 Bílému domu další zdržení sovětského lunárního programu. Kdyby se podařilo zkrotit superraketu, mohl by první Rus stanout na Měsíci v roce 1978. Ovšem kdyby se havárie opakovaly, posunulo by se to na začátek osmdesátých let.

Kreml odvolal Mišina 22. května 1974 z funkce generálního konstruktéra. Na jeho místo dosadil Valentina Gluška, dosavadního šéfa motorářské firmy OKB-456 – vznikl podnik Eněrgija. Nový šéf vývoj N-1 zastavil a chtěl stavět celou rodinu raket podle svých představ. Když se Mišin vrátil z nemocnice, odebral mu Gluško souhlas k tajné práci a vůbec ho nepustil do podniku.

Strach z amerického raketoplánu

Když Američané ohlásili stavbu raketoplánu space shuttle, dostaly Kreml a ministerstvo obrany strach. Vznikl dojem, že tento kosmický stroj by mohl vozit jaderné bomby. Gluškovi 17. února 1976 nařídili: Musíte postavit ještě lepší stroj!

Konstrukční kancelář se tedy pustila do vývoje dopravního systému Eněrgija-Buran. Univerzální raketu Eněrgija stavěl takřka stejný tým, který před tím vyvíjel N-1. Eněrgija měla nosit jak laserové dělo určené k „hvězdným válkám“, tak raketoplán Buran. Ruský historik Anatolij Žak napsal v dubnu 2015 na svém webu RussianSpaceWeb.com, že tento raketoplán měl „především vozit nukleární zbraně“ – tedy jako atomový bombardér.

Buran na hřbetě Mriji na kosmodromu Bajkonur.

Buran na hřbetě Mriji na kosmodromu Bajkonur.

Kam bude dál směřovat sovětský kosmický program? Nad touto otázkou se přeli američtí zpravodajci okolo roku 1980. CIA se domnívala, že Kreml dal pokyn k postavení raketoplánu obdobnému space shuttle. S tím nesouhlasili analytici vojenské výzvědné služby DIA. Podle nich se zaměří na zdokonalení antidružicové zbraně a vytvoří laserový kanon pro sestřelování nepřátelských kosmických plavidel. Špionážní družice ukazovaly přípravu superrakety „Velké matky“ čili Eněrgija, ale nikdo neuměl odhadnout, k čemu bude sloužit. Nicméně podle zprávy ze srpna 1980 se podařilo rozluštit dosud nepřehledný systém organizace sovětského raketokosmického průmyslu, určit jednotlivé firmy a jejich vedení.

Na výtku, že Buran bude dopravovat náklady čtyřicetkrát dráž než klasické nosiče, odpověděl náčelník úřadu Glavkosmos Alexander Dunajev komentátorovi týdeníku Litěraturnaja gazeta: „Systém Eněrgija-Buran byl zamýšlen především pro obranné účely, což bylo uznáno za nezbytné, a všechny ostatní otázky – jak jistě chápete – se staly druhořadými.“

Představili ho jako mírový stroj. Buran byl ve skutečnosti zabiják

Raketoplán byl prvním a také posledním viditelným výsledkem tajného sovětského kosmického výzkumu. Vznikal jako bojový stroj určený pro hvězdné války. V jeho nákladovém prostoru měly být ukryty miniaturní letouny určené nejen k likvidaci družic nepřítele.

Součástí tohoto projektu byl i bojový prostředek Poljus. Tento válec dlouhý 37 m a o průměru 3 m měl pravděpodobně nést kosmické dělo, rovněž měl sloužit jako remorkér ke spojení se stanicí, případně s cizím tělesem. To byla odpověď sovětských maršálů na projekt prezidenta Ronalda Reagana Strategické obranné iniciativy (Strategic Defense Iniciative – SDI), jehož podstatou měla být obrana proti raketovému útoku už ve vesmíru – vešla ve známost jako „Hvězdné války“. Když se sovětský vůdce Gorbačov dozvěděl, že raketa Eněrgija má v květnu 1987 vynést Poljus, zakázal to. Nakonec se Poljus nedostal na oběžnou dráhu a spadl do Pacifiku.

Sověti získali část znalostí o americké kosmické technice – oznámila výzvědná služba prezidentu Ronaldu Reaganovi 15. listopadu 1984. Staví raketoplán, který se podobá space shuttle, a informacemi z USA ušetřili 750 milionů dolarů.

Konec druhého dílu - v poslední části si přečtete omluvu Nikity Chruščova a podíváme se na domněnku, že Rusové chtěli zničit Apollo 11.

V textu jsou použity úryvky z knihy TAJNÝ ZÁVOD O MĚSÍC, která vychází v květnu.

Reklama
Sdílet článek Facebook Twitter Google Plus
Reklama

80 příspěvků v diskusi

Další z rubriky Vesmír

Reklama