Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Utajovaný bitevní letoun Iljušin Il-102 byl jako zjevení z minulosti

aktualizováno 
V roce 1982 se zjevil proudový „super-šturmovik“ Iljušin Il-102, letadlo stejné kategorie jako americká A-10 zvaná Warthog (prase bradavičnaté). Na rozdíl od Warthogu se však hříčka sovětských konstruktérů dostala pouze do stadia prototypu, její použití v praxi by totiž bylo mírně řečeno diskutabilní.

Iljušin Il-102 na výstavě MosAeroshow 1992 | foto: Petr Nesměrák

Legendární šturmoviky Il-2 zná každý. Tyto bitevní letouny tvořily spolu s tanky T-34 a raketomety kaťuša triádu legendárních sovětských zbraní druhé světové války. Modernizací Il-2 vznikl v roce 1944 menší, ale těžší a výkonnější Il-10. Jako zajímavost musíme zmínit, že Il-10 se u nás v období 1952 - 1955 licenčně vyráběl (Avia B-33), sloužil v československém letectvu a tuzemský lid vojenský i nevojenský mu neřekl jinak než kombajn.

Il-10 byly po válce standardní výzbrojí bitevních pluků leteckých sil Sovětského svazu a dalších států v jeho vlivu. V nastupující éře proudových strojů však začaly zastarávat nejen morálně. V Iljušinově konstrukční kanceláři za ně samozřejmě hledali náhradu.

Mezitím však ještě na konci roku 1948 přišel jeden prototyp nezvyklého až divokého vzezření s označením Il-20, poháněný stále pístovým motorem. Vývoj tohoto v podstatě průšvihu byl naštěstí vzápětí ukončen. Umístění kabiny zcela v přídi nad motorem dávalo dobrý výhled pilotovi, což bylo jediným plusem stroje. Jinak tato stavební konfigurace přinášela už jen samá negativa, ať už šlo o velký čelní odpor vzduchu či špatný přístup k motoru při servisu. A tím to zdaleka nekončilo. Navíc za Il-10 zaostával i výkonově.

Legendární bitevník druhé světové války Iljušin Il-2

Legendární bitevník druhé světové války Iljušin Il-2

Prototyp po všech stránkách nepovedeného bitevníku Iljušin Il-20 z roku 1948

Prototyp po všech stránkách nepovedeného bitevníku Iljušin Il-20 z roku 1948

Začátkem března 1953 byl připraven první proudový bitevník Il-40. Podobně jako jeho předchůdci byl dvoumístný. Střelec chránící stroj proti útokům stíhačů ze zadní polosféry ovládal svůj 23 mm kanon dálkově, protože byl z hlediska rozsahu střelby šikovně umístěn zcela v zádi letounu. Dva proudové motory se nacházely na bocích trupu v kořenech šípového křídla.

Při zkouškách prototypu se zjistilo, že spaliny vznikající při střelbě z pevných kanonů proti pozemním cílům jsou nasávány do motoru a jen štěstí a zkušenosti zkušebního pilota zabránily tragédii. V roce 1955 vznikl Il-40P s přepracovanou přední částí trupu a nasávací otvory motorů se posunuly až na samou příď. Letounu to na estetice nijak nepřidalo, to však není vůbec důležité. Zkoušky proběhly dobře a došlo k objednávce první série. Po dohotovení prvních pěti kusů byla vystavena nečekaná stopka a vyrobené letouny místo do armády zamířily do hutí.

Iljušin Il-40, prototyp prvního proudového bitevníku z roku 1953

Iljušin Il-40, prototyp prvního proudového bitevníku z roku 1953

Iljušin Il-40P, prototyp z roku 1955

Iljušin Il-40P, prototyp z roku 1955

A důvody proč byl program Il-40 zastaven? Především to byla jaderná mánie tehdejších mocných, kdy se předpokládalo, že příští konflikt bude zcela v režii atomových zbraní, tedy i na taktické úrovni. Takové pumy malých ráží (síla od jednotek do maximálně desítek kilotun TNT) pak měly do cílové oblasti dopravovat rychlé stíhací bombardéry. Klasické bitevní útoky byly v tomto světle považovány za přežitek nehodný vývoje speciálních strojů. Tuto nebezpečnou práci si měly případně oddřít třeba i upravené stíhačky (v ČSLA k tomu byly zpočátku určeny MiGy-15SB a bisSB).

Bitevníky opět na scéně

A pak přišly lokální konflikty, z nichž nejznámějším je stokrát omílaný Vietnam, kde se ukázalo, že doba bitevníků ještě neskončila, ba právě naopak. Cílů by pro ně bylo vždy více než dost a stíhací bombardéry byly v roli bitevníků silně limitovány. Vadila vysoká rychlost, zpravidla slabší výzbroj a o poznání menší schopnost absorbovat bojová poškození.

Taktéž některým potentátům se začal alespoň v menší míře navracet zdravý rozum, dá-li se to tak nazvat, a atomové zbraně pro ně přestávaly být všelékem. Je zde dokonce podezření, že už kvůli sobě samým by se jejich použití snad i raději vyhnuli.

Nebylo to jednoduché, přesto se podařilo v roce 1969 vypsat soutěž na nový bitevní letoun. Zúčastnily se ho čtyři konstrukční kanceláře. Vyhrál projekt T-8 od Suchoje, který dostal povolení ke stavbě prototypu. Z T-8 vznikl známý Su-25. Mezi poraženými skončil projekt Iljušin Il-42, což nebylo nic jiného než oprášený a modernizovaný starý Il-40. Oproti moderně řešenému T-8 měl Il-42 archaické vzezření, jeho dvoumístná koncepce se střelcem ovládajícím defenzivní pohyblivou hlavňovou zbraň byla v době rychlých proudových stíhaček s řízenými protileteckými raketami naprosto nevhodná.

Il-102 - fosilie z hangáru vytažená

Iljušin Il-102

Iljušin Il-102

Přešla léta, první Su-25 již vesele létaly u operačních jednotek a u Iljušinů se na podzim 1982 vznesl k nebesům prapodivný stroj Il-102. Jednalo se o přepracovaný projekt Il-42 dovedený do hmotného a provozuschopného stavu pod novým označením navazujícím na legendární druhoválečné Il-2. Konstruktéři se totiž nehodlali smířit s vyřazením projektu Il-42 ze soutěže, a tak na vlastní triko po nějaké době v práci pokračovali.

Když se o dokončovaném prototypu dozvěděl ministr obrany soudruh Ustinov, nakázal ho okamžitě zničit. Naštěstí pro tvůrce stroje (a nakonec i fandy letectví) k tomu nedošlo. Stroj byl dokončen v podstatě pokoutně a kvůli skrytí před očima vyšších míst dostal na čas i šifrované označení OES-1 (v originále ОЭС - Опытно Экспериментальный Самолет).

Iljušin Il-102 je dvoumotorový proudový bitevní dolnoplošník s motory umístěnými v kořenech křídla. Stroj je dvoumístný, kabiny pilota a střelce chránícího zadní polosféru jsou oddělené a mezi nimi se nachází část z interních palivových nádrží. Kabiny posádky jsou pancéřované a nádrže jsou chráněny proti výbuchu při průstřelu polyuretanovou disperzí, pokud nepočítáme „stínění“ proti samotnému zásahu zepředu a zezadu právě kabinami a z boků a zespodu motory a kanonovou výzbrojí.

Jedním z úkolů střelce bylo dálkově ovládat defenzivní dvouhlavňový kanon ráže 23 mm v zádi letounu, kterým mohl také postřelovat pozemní cíle při odletu ze zteče. Zároveň tento druhý člen posádky mohl plnit funkci zbraňového operátora ofenzivních zbraní letounu a odlehčit tak práci pilotovi. Jeho pracoviště k tomu bylo dostatečně vybaveno, byť seděl proti směru letu.

Celková hmotnost podvěšené výzbroje činila 7 200 kg. Střelecká výzbroj proti pozemním cílům byla tvořena dvouhlavňovým 30mm kanonem snímatelně lafetovaným v trupové šachtě na úrovni křídla a mířící pod úhlem 15° dolu. Křídlo bylo opatřeno šesti závěsníky a šesti malými šachtami (pumovničkami), po třech pod každou polovinou. Další dva závěsníky byly pod trupem, ty sloužily i pro zavěšení přídavných nádrží.

Iljušin Il-102, ukázka výzbroje. Na podkřídelních závěsnících jsou raketnice UB-32 pro 32 neřízených proti-pozemních raket S-5 ráže 57 mm, na zemi vidíme protileteckou samonaváděcí IR raketu R-60M a za ní R-73, následuje raketnice B-8M pro 20 neřízených proti-pozemních raket S-8 ráže 80 mm a obdobná raketnice B-13L pro pět raket S-13 ráže 122 mm.

Iljušin Il-102, ukázka výzbroje. Na podkřídelních závěsnících jsou raketnice UB-32 pro 32 neřízených proti-pozemních raket S-5 ráže 57 mm, na zemi vidíme protileteckou samonaváděcí IR raketu R-60M a za ní R-73, následuje raketnice B-8M pro 20 neřízených proti-pozemních raket S-8 ráže 80 mm a obdobná raketnice B-13L pro pět raket S-13 ráže 122 mm.

Iljušin Il-102 a jeho „konkurenti“ v datech
 Il-102Su-25A-10
Země původuSSSRSSSRUSA
První let19821975 (T-8)1972
Zaveden do výzbroje-19811977
Vyrobeno kusůprototyp1024716
Posádka211
Počet motorů222
Tah jednoho motoru52 kN44 kN40 kN
Max. náklad na závěsnících7200 kg4400 kg7200 kg
Max. rychlost950 km/h950 km/h704 km/h
Poznámka: V tabulce záměrně chybí údaje o hlavňové výzbroji, strohý číselný údaj by stěží mohl dát představu pro vzájemné porovnání, kdy rotační kanon GAU-8/A v A-10 svou účinností deklasuje kanonovou výzbroj Su-25 a Il-102.

V letech 1982 až 1984 a 1986 až 1987 absolvoval Il-102 celkem 367 zkušebních letů, což obnášelo 249 letových hodin. Během nich se nevyskytla žádná podstatnější závada. Stroj fungoval bezvadně, přesto by jeho zavedení do výzbroje sovětského letectva nepřineslo žádný užitek. A tak, i když si své zastánce našel, k jeho sériové výrobě samozřejmě nedošlo. Pokud bylo už na projekt Il-42 na počátku sedmdesátých let nahlíženo jako na anachronismus, jak by se potom asi dal klasifikovat nebohý Il-102 na konci let osmdesátých?

Jak nakonec Il-102 dopadl?

Fotogalerie

Když se v Moskvě chystala první velká letecká výstava MosAeroshov 1992 (od dalšího ročníku to jsou známé MAKS), napadlo někoho vystavit i zapomenutý Il-102. Byly vymeteny pavučiny z motorů a podvozkových šachet a letoun dostal líbivou kamufláž. A jak popisují někteří pamětníci, když se otevřely brány letiště Ramenskoje, všichni novináři se nejprve hrnuli k bizarnímu bitevníku a nechávali bez povšimnutí taková sousta jako například Tupolev Tu-160.

Ale jak říká teta Kateřina, kdo se směje naposled, ten se směje nejlépe. Il-102 tak odpočívá spánkem spravedlivého muzejního exponátu na letišti Ramenskoje, bičován větry a dešti pod širým nebem. Naproti tomu nejvýkonnější strategické bombardéry světa Tu-160 se dočkaly náležité mediální pozornosti v rámci syrského konfliktu.



Témata: Raketa, Stíhačka




Hlavní zprávy

Nejsem perfektní máma!
Nejsem perfektní máma!

Své dítě miluji, ale dávám mu opravdu to nejlepší?

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.